ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - 3. kapitola ´Příběh o deseti mládencích´ a ´Příběh o Ahalje´

31. 1. 2015 - Aleš

Příběh o deseti mládencích (synech světce Indua)

Slunce řeklo:
Vládce všech, v blízkosti posvátné hory Kajlás na místě známém jako Suvarnadžata se tví synové usídlili. Žil zde světec Indu (potomek světce Kašjapy). On a jeho žena měli v životě štěstí. Jediné, co se jim stále nedařilo, bylo přivést na svět potomka. Za tímto účelem se tedy odebrali na horu Kajlás, kde prováděli askezi. Žili jen o vodě (velmi malém množství) a stáli nepohnutě na místě jako strom.

Pána Šivu to potěšilo a tak se jim zjevil a řekl jim, ať vysloví přání, které jim splní. Přáli si zplodit deset hodných, zbožných a poctivých chlapců. Pán Šiva jim vyhověl.
Brzy na to žena světce Indua přivedla na svět deset skvělých a nádherných synů. Když dospěli do věku sedmi let, naučili se nazpaměť významná písma (svaté texty). Po letech jejich rodiče zestárli, až nakonec dosáhli osvobození a opustili svá těla.
Všech deset mládenců však nebylo ztrátou svých rodičů nijak rozrušeno. Jednou se sešli a řekli si: „Ó bratři, co je nejvyšším cílem v životě, kterého je třeba dosáhnout? Být králem, císařem, či snad stát se bohem nebes Indrou? To vše je bezvýznamné, neboť i Indra vládne nebi jen hodinu a půl ve srovnání s délkou životního cyklu stvořitele. Tudíž dosažení schopnosti ´tvořit´ je pro nás tím nejlepším, protože ze všeho možného vládnutí to jediné nikdy (po celou epochu) neskončí.“
Všichni bratři s tímto stanoviskem souhlasili. Řekli si: „Dobře tedy, je třeba dosáhnout stavu Brahmy, jenž nikdy nezestárne a nezemře.“

Nejstarší bratr řekl:
„Bratři, prosím, dělejte, jak říkám. Odteď kontemplujte takto – „Já jsem Brahma, usazen v plně vykvetlém lotosu.“ Všichni bratři nato začali meditovat následujícím způsobem – „Já jsem Brahma, stvořitel vesmíru. Všichni světci jako i Sarasvátí – bohyně moudrosti, jsou uvnitř mne ve svých formách. Nebe se také nachází ve mně, spolu se všemi nebeskými bytostmi. Hory, kontinenty a oceány jsou uvnitř mne. Polobozi a démoni jsou také ve mně. Slunce září ve mně. Nyní dochází ke tvoření a vesmír existuje teď. Nyní je čas zničení. Epocha je u konce. Noc Brahmy se blíží. Já mám Sebe-poznání. Já jsem osvobozen!“
Tímto způsobem celým svým bytím začali meditovat a nakonec dosáhli Absolutna.

Slunce pokračovalo:
„Pane, všichni bratři tedy nejdřív spočívali v hluboké kontemplaci, aby se stali stvořiteli vesmíru. Jejich těla se scvrkla a zbylé maso pojídal hmyz a jiná divoká zvěř. Oni však pokračovali v kontemplaci, jsouce bez těla, po velmi dlouhou dobu. Epocha se blížila ke konci, všude panovalo spalující horko od slunce, a řádily děsivé všeničící exploze. Všech deset světců pokračovalo v kontemplaci v beztělesném stavu, plně za účelem stát se stvořiteli vesmíru.
Na počátku vzniku nového vesmíru seděli stále na stejném místě, kde stejným způsobem kontemplovali. Nakonec se stali oněmi stvořiteli, které jsi spatřil spolu s jejich světy. Pane, já jsem jedním ze sluncí, které září v těchto světech.“

Stvořitel se zeptal Slunce:
„Ó slunce, jestliže byly světy stvořeny těmito deseti bratry (stvořiteli), co mi zbývá vytvořit? Jaká práce tu pro mne zůstává?“

Slunce odpovědělo:
„Pane, ty nemáš žádná přání, ani vlastní motivy. Přirozeně tu není zapotřebí nic, co bys měl dělat. Jaký prospěch bys získal z tvoření světa? Tvoření je pro tebe zcela jistě bezdůvodné!
Svět se objevuje z tebe, přesto jsi prost jakékoliv žádosti či motivu, podobně jako slunce se odráží na hladině jezera, aniž by tak zamýšlelo. Právě jako slunce nechtěně způsobuje příchody dne a následně noci, tak se i ty bez vlastní vůle věnuj aktu tvoření, neboť vzdáním se své přirozené funkce bys nic nezískal.
Moudré bytosti netouží něco záměrně vykonat a ani se nechtějí zříci činnosti.
Pane, ty vidíš svým vnitřním (mentálním) zrakem celý vesmír stvořený těmito deseti světci. Fyzickýma očima lze spatřit pouze takové objekty, které si člověk vytvoří ve své mysli – nic jiného. Ty objekty, které byly vytvořeny myslí, zničit nelze. Pouze ty objekty, které jsou složeny z materiálních částic, se rozpadnou a rozloží. Bytost je utvořena z toho, co je pevně přijato za pravdu (o jejím vědomí neboli bytí) v její mysli. Tím je, a nic jiného.


Příběh o Ahalje
Slunce pokračovalo:
Pane, mysl samotná je stvořitel světa a taktéž nejvyšší bytost. To, co je vykonáno myslí, jest činnost, co je prováděno tělem, není činnost. Pohlédni, jakou sílu má mysl: deset synů světce se díky svému odhodlání (kontemplaci) stalo stvořiteli vesmíru! Pokud ale někdo na druhou stranu přemýšlí v tom smyslu, že je jen malým omezeným tělem, pak se stane smrtelníkem. Ten, jehož vědomí (myšlení) je zaměřeno ven, zakouší radost a utrpení. Jogín, na druhou stranu, má pozornost zaměřenou dovnitř, tudíž se nezaobírá myšlenkami strasti a radosti. V této spojitosti se hodí zmínit jeden příběh, který ti nyní převyprávím.
V zemi Magadha panoval král Indradjumna. Jeho žena se jmenovala Ahalja. Žil tu také hezký mladý muž volných mravů, jenž se jmenoval Indra.

Ahalja byla šíleně zamilovaná do Indry a jednou se jí podařilo pomocí jedné své služebné dostat mladého muže k sobě do pokoje. Od té doby se Indra a Ahalja pravidelně potajmu scházeli na utajeném místě, kde se oddávali radovánkám.
Ahalja byla tak posedlá Indrou, že ho viděla všude. Jen myšlenka na něho jí rozzářila tvář. Zpráva o jejich rostoucí lásce prosákla na veřejnost a jednoho dne se o jejich milostném vztahu doslechl i král.
Rozhněvaný král ve snaze překazit jim jejich vztah se rozhodl je několikrát potrestat. Jednou je nechal potopit do ledové vody, jindy je nechal smažit na rozpáleném oleji, pak je dal svázat k nohám slona, či je nechal zbičovat. Indra po všem tom mučení s úsměvem řekl králi:

„Králi, celý svět není utvářen ničím jiným než mou milovanou Ahaljou, která to má stejně tak. Tudíž žádný z tvých trestů se nás nedotkne. Pane, já jsem pouze mysl a mysl samotná patří mně. Můžeš trestat tělo, ale nemůžeš potrestat mysl, a ani v ní přivodit nejmenší změnu. Pokud je mysl plná čehokoliv (třeba lásky k milované osobě), tak ať se stane tělu cokoliv, mysl to nijak nezasáhne. Mysl není zasažena ani prokletím či darem, podobně jako není velká pevná hora posunuta rohy malého zvířete. Tělo nevytváří mysl, ale mysl vytváří tělo. Mysl samotná je semenem pro (vznik) těla. Když uschne strom, semeno nevyschne, ale jakmile se zničí semeno, (potenciální) strom zanikne spolu s ním. Jestliže tělo uhyne, mysl dokáže vytvořit pro sebe další tělo.

Slunce pokračovalo:
Pane, král poté kontaktoval světce Bharata, kterého požádal, aby potrestal vzpurný pár prokletím. Světec tak vyslovil kletbu a milostný pár byl proklet. Milenci však vzkázali králi i světci: „Běda, vy oba jste lidé s omezeným chápáním. Tímto prokletím jste promarnili zásluhu, kterou jste získali svým dřívějším pokáním. Vaše kletba zajisté zničí naše těla, ale my (naše přirozenost) tím nijak postiženi nejsme a nic tím neztratíme. Nikdo nedokáže zničit mysl druhých.“ Nicméně světcovo prokletí zničilo těla obou milenců a po odchodu z těl nabyli nová těla, tentokrát zvířecí. Když pak zemřeli jako divoká zvěř, narodili se znovu jako ptáci, až nakonec získali lidská těla, přičemž se oba narodili v duchovní rodině a opět utvořili milostný pár. Od té doby doteď se rodí vždy jako budoucí manželé a to díky láskyplnému vztahu, který spolu stále mají. I stromy v lese získávají z jejich obrovské lásky a vzájemné oddanosti inspiraci.

I přes kletbu světce Bharata nedošlo k proměně mysli (duše) milenců. Stejně tak ani ty, Pane, nemůžeš zasahovat do tvorby deseti synů světce Indua. Ale co ztratíš jejich angažováním se v jejich tvoření? Nech je být. Ať si tvoří pomocí své mysli! Není možné to překazit, stejně jako není možné odstranit odraz v zrcadle či křišťálu.
Pane, vytvoř si ve svém vědomí takový svět, jaký chceš. Popravdě nekonečné vědomí, mysl (osobní vědomí) a nekonečný prostor jsou jedné podstaty. Vše je prostoupené nekonečným vědomím. Proto si sám můžeš vytvořit tolik světů, kolik chceš, bez ohledu na to, co si sami vytvořili mladí bratři!“

Brahma řekl Vasišthovi:
"Po vyslechnutí si této rady od Slunce jsem okamžitě začal vytvářet světy jako přirozené výrazy vlastního bytí. Poprosil jsem Slunce, aby mi při tomto úkolu asistovalo jako první. Slunce tedy pomáhalo deseti mladým bratrům při jejich tvorbě a zároveň bylo spoluzakladatelem lidské rasy při mém tvoření. Tuto dvojí roli hrálo zdatně. Přivodilo stvoření světů podle mých záměrů. To, co se objeví ve vašem vědomí, se usadí, a dokonce nese plody! Taková je síla vašeho vědomí. Stejně jako synové světce získali pozici tvůrců světa díky síle svého vědomí, tak i já se stal tvůrcem světa. Je to vědomí, které umožní věcem se zde objevit. Přivodí zjevení těla, apod. Nic dalšího si není těla vědomo.“

Stvořitel Brahma řekl:
„Individuální vědomí (mysl) má v sobě vlastní rozmanité možnosti, podobně jako má koření pestré chutě. Toto vědomí se projevuje jako jemné a éterické tělo; když zhrubne, projeví se jako fyzické či hrubohmotné tělo. Individuální vědomí je známé jako džíva či individuální duše, kdy se potenciality nacházejí v extrémně jemném stavu. A když všechno manipulování (kličkování) džívy ustane, vědomí samotné začne zářit jako nejvyšší bytí. Já (jako stvořitel) neexistuji a ani zde v tomto vesmíru není nikdo jiný. Toto vše není nic než nekonečné vědomí. Podobně jako se projevil záměr mladých bratrů, tak i toto vše je zdánlivý projev založený na nekonečném vědomí. Záměr mladých mužů jim přivodil pocit, že oni sami jsou tvořitelé, stejně tak i já jsem (jakoby) stvořitel.

Ryzí a nekonečné vědomí si o sobě začne myslet, že je individualita spolu s myslí, a na základě toho pak uvěří, že je konkrétním tělem. Pokud je tato snová představa prodlužována, tento dlouhodobý sen vyvolá pocit reality! Je jak reálný, tak nereálný. Protože je vnímán, zdá se být reálný, ale kvůli neodmyslitelnému rozporu je nereálný. Mysl je schopná vnímat, neboť jejím základem je vědomí; je-li poznána jako oddělená od vědomí, pak je inertní (nečinná). Pokud je zde vnímání, mysl přijímá roli objektu vnímání (avšak ve skutečnosti tomu tak není); když je to takto vnímáno, je viděn náramek (ze zlata), ačkoli pravdou je, že to (tu) je zlato (a ne náramek).

Protože Brahman samotné je toto vše, pak platí, že i to, co je inertní, je ryzím vědomím; avšak všichni, počínaje mnou až po (neživé) skály, jsou nerozpoznatelní, a nejsou ani inertní (necítící), ani senzitivní (cítící). Nemůže zde být pochopení dvou zcela odlišných věcí. Vnímání (hluboká vnímavost) je možné, jen když tu je stejnost subjektu a objektu. V případě toho, co je nerozpoznatelné a neurčité existence, pojmy ´inertní´ (necítící) a ´senzitivní´ (cítící) jsou pouze slova bez sebemenší substance. V mysli se má za to, že subjekt je ´senzitivní´ (cítící) a objekt je ´inertní´ (necítící). Džíva je takto chycen v klamu, a všude se potlouká. Popravdě tato dualita sama je výtvor mysli. Je to přelud. Samozřejmě nelze ani tvrdit, že tento přelud existuje. Nekonečné vědomí jediné Jest.

Není-li tato iluzorní nejednota viděna jako to, čím (ve skutečnosti) je, pak zde dochází k vyvstání falešného egoismu. Ale pokud mysl začne pátrat po své vlastní přirozenosti, tato nejednota zmizí. Dojde k realizaci (samo)jediného nekonečného vědomí a pak ten, kdo získá tuto realizaci, dosahuje nejvyšší klid.“

Vasištha se zeptal Brahmy:
„Pane, jak je možné, že kletba světce zasáhla tělo Indry a ne jeho mysl? Neměla by kletba napadnout i mysl, jestliže tělo není odlišné od mysli? Prosím vysvětli mi, proč mysl není postižena?“

Stvořitel Brahma odvětil:
„Drahý Vasištho, ve vesmíru počínaje Brahmou až po poslední horu má každá ztělesněná bytost dvojí tělo. Prvním je mentální tělo, které je neklidné, a tudíž nemá stání a jedná rychle. Druhým je tělo vytvořené z masa a kostí, které v podstatě nic nedělá, je inertní. Z těchto dvou těl je to druhé přemoženo kletbami a taktéž kouzly a sliby. Toto fyzické tělo je inertní (nečinné), bezmocné, slabé a prchavé jako kapka vody na listu lotosu, a je zcela závislé na osudu a podobných faktorech. Mysl je však nezávislá, třebaže se může zdát, že je závislá. Když se tato mysl přesvědčeně a usilovně věnuje sebe-zkoumání, pak se dostane za dosah utrpení. Pokaždé, když o něco usiluje, zajisté dojde naplnění.
Fyzické tělo nic nezískává. Naopak mentální tělo získává plody. Mysl začne být odolná vůči kletbám, když neustále rozjímá o tom, co je ryzí. Tělo může být uvrženo do plamenů či hozeno do močálu, ale mysl zakouší pouze to, o čem rozjímá. To bylo názorně dokázáno Indrou a Ahaljou. Předvedl to i světec Dirghatapa, který si přál provést náboženský obřad, ale když sbíral věci potřebné k tomuto obřadu, upadl do temné a hluboké studny. Rozhodl se tedy provést obřad mentálně uvnitř studny a získal stejné plody jako po skutečně provedeném obřadu nahoře. Deset synů světce bylo také schopno dosáhnout ´stavu´ Brahman díky svému mentálnímu úsilí. Ani já tomu nebyl schopen zabránit.

Mentální a fyzická nemoc či kletby a ´prokletí očima´ nepostihnou mysl, jež je oddána Já, stejně jako květ lotosu nedokáže rozseknout skálu vedví poté, kdy na ni upadne. Proto by ses měl vědomě snažit dovézt mysl na správnou a ryzí stezku. Přej si (ne však z pozice individuality neboli džívy, ale jako universální Já), abys kráčel po správné cestě ryzosti. To, o čem mysl rozjímá, se také zhmotní a projeví. Díky intenzivní kontemplaci může vědomí dosáhnout radikální změny v sobě. Dokáže se pročistit a zbavit chybného nahlížení, při kterém byly klamy vnímány a brány za skutečné. To, co mysl dělá, zakouší jako něco skutečného. Dokáže někomu, kdo sedí v chladu měsíčního svitu, vsugerovat prožitek spalujícího horka, a tomu, kdo je vystaven slunečnímu žáru, naopak příjemný chládek!
Taková je mysteriózní síla mysli.

Vasištha pokračoval:
Takto mne stvořitel Brahma v minulosti poučil a nyní to sděluji tobě, Rámo. Takže protože absolutní Brahman ve svém jednotném stavu prostupuje vším, vše je v neduálním stavu. Jakmile se Skutečnost na vlastní příkaz zhustí, nastane zrod kosmické mysli. V této mysli vyvstane záměr vytvořit rozdílné elementy v jejich extrémně jemném stavu. Souhrnem toho všeho je kosmická bytost ve ´formě´ světla, známá jako Brahma – stvořitel. Proto tento stvořitel není nic než kosmické vědomí (mysl).

Tento stvořitel (Brahma) vidí vše, co hodlá ve své mysli vidět, protože ve své podstatě (přirozenosti) je vědomím. Je to on, stvořitel, díky němuž došlo k vzniku této nevědomosti, jež je principem rozlišování ve světě, a kvůli níž lidé zaměňují Já za ne-já. A je to tento faktor nevědomosti, který způsobil projevení světa (hor, trávy, vody, apod.) jako místa rozmanitých objektů a stvoření. Důsledkem toho se tu zdá existovat nespočet tvorů zrozených z atomických částic a molekul, ačkoliv celý vesmír není nic než nekonečné vědomí.

Proto, ó Rámo, všechny objekty a substance v tomto vesmíru se vynořily v Brahman, Absolutnu, podobně jako se objeví vlny na hladině oceánu. V tomto nestvořeném vesmíru mysl Brahmy stvořitele sebe vnímá jako ´já´ (ego) a tímto způsobem se kosmická mysl stává stvořitelem vesmíru (Brahma). Síla této kosmické mysli se zdá být různými silami ve vesmíru. V této kosmické mysli se zjevuje samovolně nekonečný počet různorodých bytostí a poté jsou známy jako odlišní jedinci (džívové).

Do každého těla vstoupí vědomí skrze průchod životní energie, a pak v nekonečném prostoru vědomí vyvstanou odlišné individuality (džívové) zdánlivě složené z elementů. Odtamtud se formuje semeno všech těl, jak hybných, tak nehybných. A tudíž dojde k zrození formy jako individuality. Každá individualita přichází náhodně (jako vrána, která přilétne na strom a z větve, na které usedne, náhodně spadne kokosový ořech) do kontaktu s rozdílnými možnostmi, jejichž projev vyvolá zákon příčiny a následku, apod., a tím pádem způsobuje ve vývoji vzestup a pád. Sama touha je příčinou toho všeho.
Rámo, takový je tento les iluze známý jako zdánlivý svět; ten, kdo odsekne jeho kořeny sekerou dotazování (prozkoumání), bude z iluze vysvobozen. Někteří dojdou pochopení brzy, jiní po velmi dlouhé době.

Vasištha pokračoval:
Rámo, nyní ti popíši rozdílnosti mezi jednotlivými bytostmi. Rozdělím je na ty nejlepší, nejhorší a průměrné. Toto rozdělení se odehrálo na počátku tohoto cyklu stvoření.
Ti první jsou nejlepší mezi lidmi. Vznešená praxe je jim vrozená. Jsou přirozeně dobří a odhodláni konat dobré skutky. Osvobození dosáhnou po několika málo životních cyklech. Jsou plní kvalit čistoty a světla (satva). Potom tu jsou ti, kteří jsou plní nečistoty, u nichž jsou silně zakořeněny rozmanité světské zvyky. Ti dosáhnou osvobození tak po tisíce zrodech. Patří mezi ty nejhorší lidi. Mezi nimi se nacházejí někteří jedinci, u nichž je samo osvobození nepravděpodobné v cyklu existence vesmíru. To jsou ti nejhorší z nejhorších, žijící v úplné temnotě.

Mezi ty průměrné patří ti, kteří jsou plní kvalit touhy a živelnosti. Přijdou-li do styku s možností osvobození, pak ho v okamžiku odchodu z tohoto světa dosáhnou. Mají v sobě směs radžasu a satvy. Pokud převládají radžasické tendence (vášnivost, touha), mají mnoho tužeb, a trvá jim delší dobu, než se jejich radžasické tendence přemění v satvické sklony. Tito lidé jsou čistě radžasické povahy. Avšak pokud jsou radžasické sklony extrémně silné, přemění svou podobu v temný tamas. V těchto případech je osvobození natolik vzdálené, že je nepravděpodobné. Pak má kvalita radžasu podobu nejhustší temnoty.

Ti, kdo se i po tisíci zrodech nacházejí stále neprobuzeni v temnotě, jsou známi jako tvorové temna (tamasu). Oni potřebují velmi dlouhou dobu k tomu, aby dosáhli osvobození, ale když se osvobození zdá být na dosah, jejich tamas se smísí se satvou. Když postupují pozvolna k osvobození, jejich tamas se spojí s radžasem. Avšak v případě, že i po několika stech zrození k ničemu nedojde a osvobození zůstává dalších několik set zrodů vzdálené, pak jsou plní tamasu; a dokud je osvobození nejisté, jsou ponoření v úplné temnotě.

Všechny tyto bytosti vzejdou z absolutního Brahman, kde dojde k lehkému vyrušení jeho rovnováhy, podobně jako když vlny rozčeří hladinu oceánu. Stejně jako jsou prostor ve sklenici, prostor v místnosti, a prostor v malé jamce neodlučitelnou součástí jednoho kosmického prostoru, tak všechny bytosti nejsou nic než nekonečné Bytí, ve kterém neexistují žádné (rozdílné) části. A jak z něho vyvstanou, tak se do něho také rozplynou. Tak se toto vše jeví jako by se to vynořilo a rozpustilo v nekonečném Brahman a to jen z jeho vůle.

Vasištha odpověděl:
„Činnost a konatel činnosti vyvstávají současně v nejvyšším Bytí, podobně jako se objeví květ spolu s vůní. Nicméně je to pouze v očích nevědomé bytosti, že existence džívů (individualit) se zdá být skutečná, stejně jako je pro nevědomé skutečná modř na obloze! "Džívové jsou stvořeni z Brahman" a " Džívové nejsou stvořeni z Brahman" – pro osvícenou bytost toto obojí vyjádření nedává smysl.
Dualita je přijatelná na určitou dobu a to jen za účelem vysvětlení faktů. Bez ní by takovéto vysvětlení nebylo možné. Poté, kdy je prohlášeno, že džívové jsou stvořeni z Brahman, učitel zdůrazní, že jelikož se následek neliší od příčiny, džívové se neliší od Brahman. Vše toto se zdá být stvořené z Brahman, podobně jako vůně vzejde z květu. A džívové se navrací do Brahman podobně jako ´přechází´ jedna sezóna do druhé!
Každý tvor, jenž se objeví ve světě, se již rodí se svým přirozeným chováním. Je to pouze díky nevědomosti o své základní přirozenosti, neboli kvůli pocitu já (ega), že člověk jedná či se chová takovým způsobem, že to přivodí reakci v následném zrození.“
 
Ráma řekl:
„Mistře, vskutku, prohlášení světců, jejichž mysl je čirá, je potvrzeno písmem. Za světce jsou považováni ti, kdo mají čisté srdce a všude vidí Jednotu (zření bez rozdílnosti). Nevědomá, nevyzrálá bytost doufá, že spatří světlo pravdy pouze po přečtení písma a po spatření osvícené bytosti. Světče, ve světě lze vidět, že semeno přichází z plodů stromů a strom roste ze semene. Je pak správné tvrdit, že z absolutního Brahman (Parabrahman) vzešli rozdílné bytosti bez semene předchozí karmy?“

Vasištha odpověděl:
„Rámo, pokud to pečlivě prozkoumáš, pak poznáváš, že pouze když je mysl zapletena do činnosti, dochází k sbírání plodů z činnosti. Z toho důvodu je mysl semenem činnosti. Stejně tak když se kosmické vědomí (mysl) projeví v absolutním Brahman (Parabrahman), v ten okamžik se objeví (zrodí) rozdílné bytosti se svými přirozenými sklony a chováním. Poté se ze ztělesněných bytostí stávají džívové (individuality). Mezi myslí a činností neexistuje žádný rozdíl. Předtím, než se představí jako činnost, se nejprve objeví v mysli. A za své ´tělo´ mysl pokládá samu sebe. Proto činnost není nic než pohyb energie ve vědomí. Činnost nevyhnutelně přináší své ovoce, ale když skončí, mysl rovněž končí; a když ustane mysl v pohybu, není tu ani žádná činnost. To však platí pouze v případě osvobozených světců.

Vasištha pokračoval:
Mysl je pouze vnímání; a vnímání je pohyb ve vědomí. Činnost je vyjádřením tohoto pohybu a plody z činnosti následují. Mysl je záměr vyvstávající ve všemohoucím a nekonečném vědomí. Nachází se mezi skutečným a neskutečným, ale má ambice pochopit pravdu. Myslí si, že je oddělená od nekonečného vědomí, třebaže ve skutečnosti není. I když je nekonající, myslí si, že koná. Taková je mysl, a tyto kvality jsou od mysli neoddělitelné. Stejně tak džíva a mysl jsou neoddělitelné.

Vše, na co mysl myslí, se funkční orgány snaží zhmotnit; proto opět říkám, že mysl je činnost. Avšak mysl, intelekt, egoismus, individuální vědomí, činnost, záliba, zrození a smrt, skryté tendence, poznání, úsilí, paměť, smysly, přirozenost, iluze, aktivita a takto podobná slova nejsou nic než slova bez odpovídající reality. Jedinou skutečností je nekonečné vědomí, ve kterém se tyto koncepty chybně přijímají za existující. Všechny tyto koncepty se objevily shodou náhod tehdy, (jako když vrána přistane na větvi kokosového stromu a v ten okamžik spadne ořech) když se nekonečné vědomí ve chvíli opomenutí Já (Sebe) začne vidět jako objekt vnímání.

Stejné vědomí, je-li takto zastřeno nevědomostí, zří rozdílnosti v zneklidněném stavu, poznává objekty, a určuje jejich totožnost. Tomuto vědomí se říká mysl. Tato mysl, pokud je pevně ustálena v přesvědčení o určitém vnímání, je známá jako intelekt (neboli inteligence). Když se intelekt hloupě ztotožní s oddělenou individualitou, je poznán jako ego. Pokud intelekt přestane využívat nástroj dotazování a podlehne hře nespočetných myšlenek, které přicházejí a odcházejí, je poznán jako individuální vědomí (nebo myšlenkové koncepty).

Zatímco prostý pohyb ve vědomí je činností bez konatele, ve chvíli, kdy někdo usiluje o plody takových činností, je tento pohyb ve vědomí znám jako karma konatele (karma individuality). Když rozmýšlíte tímto způsobem - ´Toto jsem již někde viděl´ ve vztahu k něčemu, co je spatřené či vymyšlené, pak se to označuje jako paměť. Když dál působí účinky minulých prožitků v oblasti vědomí, třebaže účinky samotné jsou neviditelné, označuje se to jako skryté tendence (či možný potenciál). Jakmile si začnete uvědomovat pravdu, že zření rozdílností je produktem nevědomosti, pak se tomu říká poznání. Na druhé straně, když se pohybujete chybným směrem, to znamená k ještě většímu zapomnění Já a hlubšímu zaplétání se do falešných představ a tužeb, pak se to označuje jako nevědomost a zatemnění. Přebývá-li neprojevené v universálním bytí, je známé jako příroda. Když vytvoří zmatek mezi skutečností a zdáním, je známé jako iluze (Mája). Když si myslí ´Já jsem spoutaný (á)´, pak je označeno jako spoutanost; když si myslí ´Já jsem svobodný´, je tu volnost.

Vasištha pokračoval:
Světlo vědomí zatemněné pevným přesvědčením o existenci mysli je vskutku myslí. Tato mysl se ztělesňuje v rozdílných bytostech – lidech, bozích, démonech, polobozích a éterických bytostech. Poté se rozptýlí do různých forem chování – i města, velkoměsta, apod. náleží k těmto formám. Je-li toto pravda, pak k čemu je přezkoumávání všech možných vnějších zdánlivých jevů? Právě samotné vědomí (mysl) je tím náležitým faktorem, který je třeba prozkoumat. Protože jestliže prozkoumáme přirozenost vědomí, pak všechny stvořené objekty či veškeré zdánlivé jevy budou viděny jako jeho výtvory; pouze nekonečné vědomí zůstává nezávislé, to znamená myslí nestvořené. Pokud nad tím intenzivně kontemplujete pomocí sebe-dotazování, mysl se rozpustí a vstřebá do svého podkladu (zdroje), a po tomto rozpuštění dojde k nejhlubšímu pocitu klidu a blaha. Po tomto rozkladu mysli dochází k osvobození a poté již není možné další znovuzrození, neboť to byla právě samotná mysl, která se zdánlivě rodila a umírala.“

Ráma se opět zeptal:
„Pane, prosím objasni mi, jak k tomu všemu došlo v ryzím nekonečném vědomí? Jakým způsobem se v něm objevila mysl, jež je zjevně směsí skutečného a neskutečného?“

Vasištha řekl:
„Rámo, prostor je ve třech úrovních. Nekonečný prostor jednotného vědomí, omezený (konečný) prostor nejednotného (rozděleného) vědomí a fyzický prostor, ve kterém existuje hrubohmotný svět. Nekonečný prostor jednotného (nerozděleného) vědomí se označuje jako čid-akáša, a tento prostor existuje ve všem (jak uvnitř, tak vně) jako čirý svědek toho, co je skutečné, a toho, co se jeví být (skutečné). Omezený prostor nejednotného (rozděleného) vědomí se označuje jako čitta-akáša, a tento prostor vytváří dělení času (minulost, přítomnost a budoucnost), prostupuje vším, a má zájem o blaho všech bytostí. Fyzický prostor je prostor, kde existují ostatní elementy (vzduch, voda, oheň, země). Poslední dvě úrovně prostoru jsou závislé na té první úrovni (nekonečném prostoru jednotného vědomí). Ve skutečnosti další úrovně kromě této úrovně nekonečného prostoru neexistují a celé to dělení vědomí na tři úrovně je záměrně navrženo pouze během instruktáže nevědomých lidí. Osvícené osoby vědí, že tu je pouze jedna Skutečnost – a tou jest nekonečné vědomí.
Rámo, když toto vědomí zdánlivě rozjímá ve smyslu ´Já jsem inteligentní´ nebo ´Já jsem tupý´, pak věz, že se jedná o mysl. Všechny možné fyzické a psychologické faktory byly fiktivně vytvořeny z některé z těchto falešných představ.

příště Příběh o Velkém lese       

Předchozí kapitoly naleznete zde:

1. kapitola - O odpoutanosti

2. kapitola - O chování adepta

3. kapitola - O stvoření

3. kapitola - Příběh o Líle

3. kapitola - Příběh o Karkati

|| Šrí Rám ||

přeložil Aleš Adámek