ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - 3. kapitola ´Příběh o Karkati´

24. 1. 2015 - Aleš

3. kapitola knihy Jóga Vasištha - Příběh o Karkati

Vasištha pokračoval:
„V souvislosti s tím ti Rámo nyní budu vyprávět starodávný příběh.
V severní části Himalájí kdysi žila děsivá démonka zvaná Karkati. Byla na pohled ohromná, temná a úděsná. Nikdy neměla dostatek potravy a byla stále velmi hladová.“

Karkati si pomyslela:
„Pokud najednou pozřu všechny lidi žijící v Džambudvípě, bude můj hlad nasycen a zmizí, podobně jako se vytratí fata morgána po silném dešti. Takový čin není nepatřičný, protože ochránit svůj život se přece patří, ne? Protože jsou však obyvatelé z Džambudvípy zbožní, dobročinní, oddaní Bohu a obdařeni znalostmi o bylinkách, nepatří se trýznit tyto mírumilovné lidi. Budu se tedy věnovat pokání, neboť díky němu lze získat to, co by jinak bylo stěží získatelné. “
Karkati vystoupala na jeden ze zasněžených vrcholů a zahájila své pokání, stojíce přitom na jedné noze. Takto stála nehnutě jako socha z mramoru a nevšímala si dní a měsíců, které mezitím proběhly. Po čase natolik pohubla, že vypadala jako kostra oděná do průhledné kůže. Tímto způsobem zůstala po dobu tisíce let nepohnuta. Po této době se před ní objevil stvořitel Brahma, jenž byl potěšen z její kajícností. Intenzivním pokáním je možné získat cokoliv – dokonce i jed již není nebezpečný. Mentálně se před ním uklonila a začala přemítat, jaké přání by od Brahmy chtěla splnit. Tehdy ji napadlo: "Ó ano, budu si žádat, abych se proměnila v živou kovovou jehlu (chtěla mít dvojí formu, jednak jako Sučika, což značí jehlu, a pak jako Visučika, což je cholera) – typický prototyp nemoci. S ním pak propíchnu srdce všech bytostí a naplním svou touhu a utiším svůj hlad.“
Když ji Brahma pochválil za její kajícnost a řekl jí, aby vyslovila přání dle svého výběru, vyjádřila svou žádost.

Brahma ji odvětil:
„Nechť se tak stane. Budeš známá jako Visučika. Tím, že jsi jemná bytost, a pronikneš do srdce každého, způsobíš bolest tomu, kdo konzumuje špatné jídlo a libuje si v nesprávných činech. Pomoc lze získat jen recitací níže uvedené mantry:

Himadreruttareparsvekarkatinamaraksasi
Visucikabhidhanasanamnapyanyayabadhika
Omhramhrimsrimramvisnusakttayenamobhagavati
Visnusakriehienamharaharadahadaha hana hanapacapaca
Mathahimavantam pascha pacchajivasaracandramandalagaro si svaha

Ten, kdo je zběhlý v recitaci této mantry, by ji měl mít napsanou na papíře a držet v levé ruce. Měl by ji předat s myšlenkou na Měsíc pacientovi, který se díky tomu ihned vyléčí.“

Vasištha pokračoval:
„Rámo, démonka s obrovským tělem se ihned na to proměnila a zmenšila do velikosti malé jehly. Stala se natolik nepatrnou a jemnou, že nebyla vidět. Bylo možné si ji pouze představit. Byla jemná jako sušumnanádi, která spojuje spodní část páteře s korunou hlavy. Byla jako vědomí alája, což je buddhistický koncept. Neustále se však projevovala ve své další formě známé jako Visučika (cholera).
I když byla velmi jemná a neviditelná, její démonický způsob myšlení neprošel žádnou změnou. Získala to, co si přála, ale stejně nemohla vyplnit svou touhu pohltit všechny bytosti! A to proto, že byla malá, tedy jen o velikosti jehly! Jak nezvyklé. Pošetilci nemají prozíravost. Neurvalé snahy sobeckého člověka dosáhnout toho, po čem touží, často končí jinak, podobně jako když není někdo, kdo funí a těžce oddechuje, schopen spatřit svou tvář v zrcadle zamlženém vlastním dechem.
Podstatné je, že démonka, která předtím měla obrovskou formu, se vzdala svého těla a nechala ho zemřít, jen aby naplnila svou žádost stát se jehlou. Dokonce i smrt se stane žádoucí, je-li někdo posedlý přílišnou touhou a zapálený pro vlastní zisk.
Visučika byla blažená. Nebylo možné ji podobně jako vůni květů spatřit. Věnovala se své práci, přičemž byla závislá na životní síle druhých. Se svou dvojí formou – Sučika a Visučika se potulovala po světě a způsobovala všem lidem utrpení. Stala se stěží patrnou díky tomu, že si to přála. Lidé se stanou tím, čím si intenzivně přejí být. Ubozí lidé prosí o prkotiny, stejně jako si démonka přála být přeměněna v bolavou jehlu. Vrozenou přirozenost nelze snadno zneutralizovat, ani pokáním ji nevyhladíte.
Sučika pronikala do fyzických těl těch lidí, jenž byli po nemoci velmi ochablí či se stali obézní, a sama se pak přeměnila ve Visučiku (choleru). Sučika dokázala proniknout i do srdce zdravého a inteligentního člověka a nakazit tak jeho intelekt. V některých případech však vynechala toho, kdo podstoupil léčbu buď pomocí mantry či ozdravné kůry (léků).
Tímto způsobem se démonka toulala po zemi mnoho a mnoho let.

Vasištha pokračoval:
Sučika měla několik úkrytů, jakými byly například prach a špína na zemi, nečisté prsty, nitě v látce, a v lidském těle svaly, špinavá kůže pokrytá prachem, nečisté vrásky na obličeji, rýhy na dlani a na dalších částech těla (v důsledku stáří). Rovněž se ukrývala na místech, kde se hojně vyskytoval hmyz (červy), to je v mrtvých tělech, kompostu, lese napadnutém škůdci, nečistém oblečení lidí. Rovněž byla v lidech s chorobnými zvyky a v pařezech, kde se hojně rozmnožuje hmyz. Také byla v kalužích, tedy ve stojaté vodě, a ve stokách u cesty. Nacházela se též v noclehárnách užívaných turisty, ve městech, kde je mnoho zvířat jako jsou sloni, koně apod.
Jsouce Sučika (jehla), byla zapíchnuta ve špinavých sešitých cárech šatů, které se válely u cest, a volně se potulovala v tělech nemocných lidí. Někdy byla utahaná podobně jako jehla na šití, jež je často používána krejčím, a pak spadne vysílením na zem. I ona si takto odpočala, neboť byla unavena svou destruktivní činností. Stejně jako šití a propichování je přirozenou funkcí jehly, krutost byla přirozeností Sučiky, jež se neustále domáhala svých obětí.
Ve světě je možné, že i zlí a krutí lidé někdy projeví soucit při pohledu na ty, kdo jsou utrápení a postiženi chudobou po dlouhou dobu. Přesto Sučika spatřila před sebou nekonečnou nit, která jí procházela a byla utkána v látce (její karmě). To ji znepokojilo. Viděla, jak její tvář překrývá tato tmavá látka, kterou ona sama jako Sučika neboli jehla na šití utkala, a stala se tak zcela zaslepena. Uvažovala: "Jak odhrnout tento závoj?" Jako jehla pronikala jak jemnou látkou (dobří lidé) tak drsnou látkou (zlí lidé). Jak dokáže hlupák či zlý člověk rozlišovat mezi tím, co je dobré a co není?
Nezraněná a druhými nedotčena Sučika jednala ve zkáze a smrti druhých; nechala se však svázat vláknem nevědomosti, což ji přivodilo nebezpečné klácení. Známá jako dživa-sučika, pohybovala se ve všech bytostech jako životní síla pomocí prány a apány. Dživům (jedincům) přinášela utrpení a způsobovala jim ostré bolesti (dna, revmatismus), jež dokáží připravit člověka o rozum. Pronikala do chodidel (jako jehla) a sála krev. Stejně jako všichni zlí lidé i ona se radovala z utrpení druhých.“
(Když toto Vasištha dořekl, zapadlo slunce a další den se blížil ke konci. Tím byla přerušena promluva a shromáždění hosté se odebrali k večerním modlitbám.)

Vasištha další den pokračoval:
Když tímto způsobem Karkati žila po dlouhou dobu, došla k rozčarování, a začala pociťovat lítost nad svými činy. Požírala lidi jen kvůli své hloupé touze. Její hanebná existence ve formě jehly (a viru cholery) vznikla následkem jejího tvrdého tisíciletého pokání. Začala naříkat nad svým neštěstím, které si na sebe uvalila:
„Běda, kde je mé ohromné tělo? Co si mám počít s touto formou jehly? Někdy spadnu do bláta a odpadků, jindy jsem podupána lidmi. Jsem ztracena. Nemám přátele, nikdo nemá nade mnou slitování. Nemám stabilní příbytek a ani tělo hodné jména. Pozbyla jsem zajisté smysly i mysl! Mysl, která směřuje ke kalamitě, nejprve vytvoří falešnou představu a zlo, které z toho vznikne, poté přechází v neštěstí a utrpení. Nejsem vůbec svobodná. Jsem vždy vydána na milost druhých. Dělám jen to, co mě nechají udělat, jsem v jejich moci. Toužila jsem utišit strašáka touhy a pozřít všechny lidi, ale nakonec to skončilo hůře než nemoc, a vynořil se ještě větší strašák, který mne děsí. Nepochybně jsem stupidní naivka, když jsem zahodila tak obrovité tělo a záměrně si vybrala tuto bídnou formu jehly či viru cholery. Kdo mne bude chtít nyní vysvobodit z této skličující existence v těle menším než je červ? Myšlenka takové ničemné stvůry jakou jsem já, nemůže nikdy dorazit ke světcům a zasáhnout jejich vřelé srdce. Ó, kdy budu opět tak velká jako hora, a pít krev velkých tvorů? Nezbývá mi, než se opět postit, stát se asketou, a provádět stejné pokání jaké jsem dřív podstoupila!“

Karkati okamžitě upustila od touhy požírat živé bytosti a odešla do Himalájí, aby zde opět prováděla intenzivní askezi. Postavila se na jednu nohu a začala s pokáním. Oheň askeze vytvořil kouř, jenž vycházel z koruny její hlavy, a z něho se pak stala další Sučika, její družka, pomocník a přítelkyně.
Dokonce i stromy a keře v lese obdivovaly její vytrvalé pokání a vypouštěly pyl, aby měla co jíst. Ona však vůbec nic nepozřela. Stála plně odhodlána. Bůh nebes jí také poslal malé částečky jídla na místo, kde stála; ona však nepřipustila, aby se jí třeba jen dotkly. Takto stála po dobu sedmi tisíc let, zcela nehnutě, a i když se tudy přehnal vítr, déšť či lesní požár, stála vždy bez hnutí.
Celé její bytí bylo touto askezí zcela očištěno. Všechny její hříšné sklony byly pokáním spláchnuty a Karkati nakonec získala nejvyšší moudrost. Energie jejího pokání přivodila v Himalájích takřka požár. Indra, král nebes, se dozvěděl od Nárady o jejím neslýchaném závazku. “

Světec Nárada na žádost Indry pak začal vyprávět tento příběh o Karkati:
„Tato opovrženíhodná démonka Karkati se stala živou jehlou ve formě kovového trnu. Takto pronikala do těl hříšných lidí a napadla jejich svaly, klouby a krev. Dokázala vstoupit do těchto těl jako vítr, a způsobovala zde bodavé a útrpné bolesti, které zasadila těm, kdo se živili nečistou potravou jako je maso, apod.
Rovněž tak pronikala do těl dalších bytostí jako byly supy, apod., a požírala těla druhých. Díky intenzitě své askeze získala schopnost vstupovat do mysli a srdce všech, a zúčastňovat se tak toho, co ´hostitel´ dělal. Je něco nemožné pro někoho, kdo je neviditelný a jemný jako vítr?
Avšak vzhledem k tomu, že někdy měla ráda některé bytostí víc než jiné, a upřednostňovala některá potěšení před ostatními (v důsledku svých nečistých sklonů), začala cítit připoutanost a nechtěla se pustit toho, co měla v oblibě. Volně se potulovala, ale když nastaly potíže, vrátila se do formy jehly, jak nevědomí lidé činí v nesnadných dobách.
Přesto nenabyla tělesného uspokojení. Pouze existenciální faktor může podstoupit příslušné zkušenosti; jak by pak mohlo neexistující tělo zakusit spokojenost? Sučika, takto znepokojena, se začala cítit bídně. Aby znova nabyla své předešlé tělo (formu obrovské démonky), zahájila opětovně pokání. Vstoupila do těla supa, který vzlétl na vrchol hory v Himalájích, kde vyskočila a sup ihned odletěl.
Sučika zde začala s askezí, která pokračuje dodnes. Oporou jí je pevná kovová jehla. Indro, pokud nepřerušíš její askezi, může se stát, že svou silou zničí celý svět.“

Vasištha pokračoval:
„Když si to Indra vyslechl, pověřil Váju, boha větru, aby nalezl přesné místo, kde Sučika prodlévá. Váju se přenesl přes všechny rozdílné planetární systémy ve vesmíru, až ji objevil v Himalájích, kam se spustil. Na těchto místech však nerostla žádná vegetace, a celá oblast vypadala jako vyprahlá poušť.

Vasištha pokračoval:
Váju zde spatřil asketku Sučiku, která stála a vypadala jako další horský štít. Protože vůbec nejedla, byla zcela vyhublá a téměř zcela vyschlá. Když Váju (vítr) vstoupil do jejich úst, hned se ho zbavila. Vytáhla svou životní sílu ke koruně hlavy a stála jako dokonalá jogínka. Když ji Váju takto spatřil, byl ohromen a v úžasu. Nedokázal k ní ani promluvit. Okamžitě se tedy obrátil a v domnění, že Karkati praktikuje vrcholnou formu askeze, odvál zpět do nebe, aby tam podal zprávu Indrovi.“

Váju řekl Indrovi:
„Pane, Sučika provádí neslýchanou askezi v Džambudvipě. Dokonce ani nedýchá! A aby překonala hlad, proměnila svůj žaludek v pevný kov. Prosím, vstaň a navštiv stvořitele Brahmu a požádej ho, aby ji uklidnil a udělil ji žádanou laskavost nebo nás všechny úplně zničí ohněm (silou) svého pokání.“

Když si to Indra vyslechl, odebral se k Brahmovi a ten se na Indrovu žádost vydal na místo, kde Sučika praktikovala pokání.
Mezitím se Sučika díky svému pokání zcela pročistila a pouze její dvě další formy (její stín a oheň jejího strádání) byly svědky tohoto konání. Vše, co se ocitlo v její blízkosti (a dokonce i vzduch okolo ní a smítka prachu, které v něm poletovaly) došlo osvobození! V tu dobu získala přímé poznání nejvyšší nepodmíněné příčiny všeho díky vlastnímu prozkoumání vnitřní inteligence. Nepochybně přímé obrácení pozornosti na počátek pohybu myšlenek ve vědomí a prošetření zdroje myšlenek (ústící v ustání představ a myšlenek) je vrcholný Guru či učitel, Ó Rámo, a nikdo jiný.

Brahma řekl Sučice:
„Požádej o laskavost.“ (Třebaže Sučika neměla žádné smyslové orgány, uslyšela to vnitřně).

Poté si Sučika sama v sobě řekla:
„Dosáhla jsem realizace Absolutna, a nechovám v sobě žádné pochyby či žádosti. K čemu mi je pak splněné přání? Když jsem byla nevědomá, byla jsem štvána démonem svých tužeb; nyní prostřednictvím Sebe-poznání je tento přízrak žádostivosti poražen.“

Brahma řekl:
„Ó asketko, nelze si nevšímat věčného řádu ve světě. Takto je rozhodnuto - můžeš znovu nabýt předešlé tělo; budeš žít šťastně po dlouhou dobu, a poté získáš konečné osvobození. Musíš však žít osvícený život a způsobovat minimální zranění a potíže jen zlým a hříšným lidem, a to jen proto, abys utišila svůj přirozený hlad.“

Sučika to přijala a v brzké době se její tělo jehly přeměnilo v obrovské tělo.

Vasištha pokračoval:
„Karkati, třebaže znovunabyla svou dřívější démonickou formu, přebývala v hlubokém stavu nejvyššího vědomí po značnou dobu, zbavena všech démonických sklonů. Zůstala na stejném místě, kde seděla v lotosové pozici v meditaci. Po uplynutí šesti měsíců si začala plně uvědomovat vnější svět a své tělo. Ihned na to zakoušela pocit hladu, neboť platí, že dokud trvá tělo, je podmíněné svým fyzickým potřebám, včetně hladu a žízně.

Karkati přemítala:
„Co budu nyní jíst? Koho pozřu? Likvidace dalších živých bytostí za účelem prodlužování svého života je moudrými odsouzeníhodná. Proto pokud přestanu pojídat tuto zakázanou potravu, budu nucena vzdát se těla. Žádnou újmu v tom nespatřuji. Nezdravé (neblahodárné) jídlo je jedem. A co víc, pro osvícenou bytost jakou jsem já, neexistuje rozdíl mezi fyzickým životem a smrtí.“

Když takto uvažovala, uslyšela nebeský hlas: „Ó Karkati, vejdi ve styk s nevědomými a pošetilými lidmi, a probuď v nich moudrost. To je vskutku jediné poslání osvícených bytostí. Ten, s kým se budeš namáhat, abys ho přivedla k osvícení, a on selže v realizaci pravdy, je tvou vhodnou potravou ke konzumaci. Když pozřeš takovou nevědomou osobu, žádný hřích si tím nepřivodíš.“

Když toto Karkati uslyšela, vstala a sestoupila z hor do hlubokého lesa, kde žili lovci ve kmenovém uspořádání. Poté nadešla noc.
V této oblasti vládl král Vikram, což byl vůdce lovců. Jak měl ve zvyku, vstupoval v noci spolu se svým asistentem do hlubokého temného lesa, aby zde chránil své poddané před lupiči a zloději. Karkati zahlédla tyto dva nebojácné a riskující muže, kteří právě vzdávali úctu svými kmenovým polobohům lesa.
Když je Karkati uviděla, poznamenala: „Tito dva muži zajisté přišli sem, aby utišili můj hlad. Jsou nevědomí, a tudíž přítěží na zemi. Takto nevědomí lidé trpí nyní i v budoucnu; utrpení je jediné poslání v jejich životě! Smrt je pro ně vítanou úlevou od takového utrpení, a je možné, že po smrti začnou hledat svoji spásu a dojdou k probuzení. Avšak bacha, je možné, že oba jsou moudří, a já již nechci zabíjet moudré lidi. Protože každý, kdo se chce těšit z nezkalené radosti, slávy a dlouhého života, by měl uctívat a respektovat dobré lidi tím, že jim dá vše, co jim na očích uvidí. Nejprve tedy vyzkouším jejich moudrost. Jestliže jsou moudří, neublížím jim. Moudří a dobří lidé jsou vskutku velmi užiteční pro celé lidstvo.“

Vasištha pokračoval:
Démonka Karkatí poté, kdy se rozhodla otestovat krále a jeho ministra, vydala pronikavý křik a rachot a zařvala: „Hej, vy dva malí červi, co tu bloudíte po lese! Kdo jste? Rychle mi to povězte nebo vás sežeru.“

Král odvětil:
„Ó přízraku, kdo jsi a kde jsi? Jen tě slyším; dovol mi tě spatřit.“
Démonka uslyšela královu klidnou a jasnou odpověď, a jelikož uznala, že náležitě odvětil, zjevila se mu. Král a ministr pak uviděli její děsivou formu, a aniž by tím byli jakkoliv zneklidněni, pohlíželi na ni.

Ministr k ní promluvil:
„Ó démonko, proč jsi tak rozezlená? Honba za potravou je přeci přirozená všem lidským bytostem, a provádí-li někdo své přirozené úkony, nemusí být kvůli tomu hned popudlivý. I moudří lidé mají vlastní zájmy. Jak jich dosahují? Vhodnými prostředky a jednáním či činem, přičemž se zřeknou hněvu a mentálního rozrušení a spočívají s jasnou myslí v klidu. Za doby králova kralování jsme přišli do styku s tisíce podobnými červy, jako jsi ty, a se všemi král jednal spravedlivě, protože je povinností krále trestat zlotřilce a chránit ty dobré. Upusť od hněvu a dosáhni svého cíle tím, že spočineš v klidu. Vskutku toto je tím nejvhodnějším chováním – a bez ohledu na to, zda tvá touha bude či nebude naplněna, měla bys zůstat stále takto klidná. Požádej nás o co chceš. Nezapomeň, že jsme nikdy neposlali žebráka pryč s prázdnou.“

Karkati obdivovala odvahu a moudrost těchto dvou mužů. Měla za to, že se nejedná o obyčejné lidské bytosti, ale o osvícené mudrce, neboť při pohledu na jejich tváře se její srdce naplnilo klidem. A když se setkají dvě osvícené bytosti, jejich srdce se pohybují v klidu a blaženosti, podobně jako když se horská bystřina spojí v soutoku s druhou horskou říčkou. Kromě toho kdo jiný než mudrc (světec) dokáže udržet svou nevzrušenost ve chvíli, kdy čelí téměř jisté smrti? Z toho důvodu si pomyslela: „Využiju této příležitosti, abych se zbavila pochybností, jež dřímají v mé mysli. Jen hlupák by za této situace, kdy je ve společnosti moudrých lidí, opomenul možnost vyjasnit si své pochyby.“
Ministr démonku na její žádost informoval o králově identitě.

Karkati odsekla:
„Ó králi, zdá se, že nemáš moudrého ministra! Dobrý ministr (asistent) králi radí a dělá ho moudrým. A jaký je král, takoví jsou jeho poddaní. Z dosaženého králova Sebe-poznání přichází vize nerozdílnosti; kdo však nemá Sebe-poznání, nemůže být dobrým ministrem a ani moudrým králem. Pokud nemáte Sebe-poznání, budu jednat podle své vrozené přirozenosti, a oba vás sežeru. Abych to zjistila, položím vám pár otázek. Odpovězte mi správně. To jediné od vás chci.“

Démonka se zeptala:
„Králi, co je tím, co je (samo) jediné a přesto mnohé, a v němž se rozplynou milióny vesmírů stejně jako vlny v oceánu? Co je to, co je čirým prostorem, třebaže tak nevypadá? Co je tím, co je mnou ve vás a vámi ve mně? Co je tím, co se hýbe, a přesto se nepohybuje; co zůstává nehybné, třebaže takové není? Co je tím, co je skálou, i když vědomou, a co předvádí úžasné triky v prázdném prostoru? Co je tím, co není slunce, měsíc a oheň, a přesto neustále září? Co je tím atomem, jenž se zdá být velmi vzdálený, a přesto je tak blízko? Co je tím, co je ve své přirozenosti vědomím a přesto není poznatelné? Co je tím, co je vším a přesto není ničím z toho všeho? Co je tím, co je překryto nevědomostí, a je znovu nabyto až po mnoha životních cyklech intenzivního a vytrvalého úsilí, přestože je jsoucnem všeho? Co je to, co je o velikosti atomu, a přesto v sobě obsahuje hory, a přemění tři světy v stéblo trávy? Co je tím, co přestože je o velikosti atomu, dosahuje nezměrné velikosti? Co je tím, co se jeví stále větší, a je větší než to největší pohoří na světě navzdory tomu, že se nevzdá svého atomického rysu? Co je tím atomem, v němž (jako v semínku) prodlévá celý vesmír během kosmického rozpadu?
Co je tím, co je zodpovědné za fungování všech elementů ve vesmíru, přestože vůbec nic nedělá? Z čeho je utvořena trojice (pozorovatel, pozorované a pozorování), když zlatá ozdoba jako třeba náramek je vyrobena ze zlata? Co je tím, co schovává a odhaluje trojí projev (viz. pozorovatel, pozorované a pozorování)? Na čem je založeno zjevně trojí rozložení času (minulost, přítomnost a budoucnost), když strom je ukryt v samotném semenu? Co je tím, co se střídavě projevuje a mizí, stejně jako strom, jenž vzejde ze semene, které zase na druhou stranu dozraje v plodu stromu?
Ó králi, kdo je stvořitelem vesmíru, a čí silou existuješ a funguješ jako král, jenž chrání své poddané a trestá zlotřilce? Co je tím, co způsobí, že při pohledu na to se tvůj pohled očistí, a ty pak existuješ jako To samo-jediné bez rozdílností?
Ó králi, aby ses vyhnul jisté smrti, musíš odpovědět na tyto otázky. Rozežeň tak temnotu pochyb ve mně pomocí světla své moudrosti. Ten, kdo není schopný odseknout kořen nevědomosti a pochyb i přesto, že je na to dotázán, nemůže být moudrou bytostí.
Pokud ale nebudeš schopen vykořenit ve mne tuto nevědomost a odpovědět mi na tyto otázky, budu dnes nucena vyhovět svému hladu.

Ministr odvětil:
Samozřejmě já na ně odpovím, ó paní! Vždyť všechny tvé dotazy se týkají nejvyššího Já.
Toto Já je jemnější než prostor. Jelikož nemá žádné jméno, nelze ho nijak definovat. A ani mysl či smysly ho nedokáží pochopit či docílit. Je to ryzí vědomí. Celý vesmír existuje ve vědomí, které je atomické (o velikosti zrnka), podobně jako je v semenu obsažen celý strom. Jenže potom vesmír existuje jako vědomí a neexistuje jako vesmír. Nicméně toto vědomí existuje, neboť taková je zkušenost všech, a toto bytí (´já jsem´ resp. ´ty jsi´) jediné je jástvím všech. Protože ono existuje, existuje i vše ostatní.
Toto Já je prázdné jako prostor, avšak nejedná se o jakousi nicotu, poněvadž jest vědomím. Ono zkrátka existuje, přesto vzhledem k tomu, že to nemůže být zakoušeno myslí a smysly, vypadá to, že neexistuje. Je to pocit bytí každého (jeho ´já jsem´), proto ho nikdo nemůže zakusit jako vnímatelný objekt. Třebaže je samojediné, je vyjádřené v nekonečném počtu atomů existence, a proto se zdá být nespočetné. Jenže tento (zdánlivý) projev je neskutečný podobně jako je jen samotné zlato skutečné a ne ´náramek´, jenž se jeví být také zlatem. Já tudíž nelze pokládat za neskutečné. Není prázdnotou či nicotou, protože to je Já všech, a (tudíž) je to Já i toho, kdo říká, že existuje, a toho, kdo si myslí, že neexistuje! A co víc, existenci Já lze zakusit nepřímo právě jako je možné vnímat existenci pryskyřice díky její vůni. Ono samo o sobě je Já všech jako vědomí; a to samo je podklad, jenž umožňuje projev světa.
V nekonečném oceánu vědomí se spontánně a přirozeně objevují víry známé jako tři světy. Vznikají podobně jako vodní víry způsobené přirozeně plynoucí vodou. Jelikož je toto vědomí mimo dosah mysli a smyslů, zdá se být prázdnotou; avšak vzhledem k tomu, že ho je možné pochopit díky Sebe-poznání, prázdnotou není. Nedělitelné samojediné vědomí se nestalo tím, co je označeno jako ´já´ nebo ´ty´, protože vzhledem k nedělitelnosti vědomí platí, že ´já´ jsem ´ty´ a ´ty´ jsi ´já´! Opustí-li se chybné představy ve smyslu ´ty´ a ´já´, vyvstane uvědomění, že tu neexistují tyto představy (´ty´ nebo ´já´), ani nic jiného. To jediné je vším.
Universální Já, které je věčné, se nepohybuje, i když se hýbe. Je vždy usazeno v každém atomu existence. Věčné Já neodchází, ani nepřichází; neboť prostor a čas získávají a odvozují svůj význam ze samotného vědomí. Kam by mělo Já odejít, když vše, co existuje, se nachází uvnitř Něho? Je-li džbán přemístěn z místa na jiné místo, pak prostor uvnitř džbánu se nestěhuje z jednoho místa na druhé, protože vše je vždy v prostoru.

Ministr pokračoval:
Věčné Já, které je ryzím vědomím ve své přirozenosti, se zdá být netečné a necitlivé, když je zdánlivě spojeno s nečinností. Nekonečné vědomí umožňuje projevit se nespočtu objektů v nekonečném prostoru. I když se toto vše zdá být projeveno, je tento jev pouhou fantazií, neboť nic nebylo vykonáno. Tudíž je ´Já´ jak vědomím, tak netečností; konatelem tak ne-konatelem.
V ohni je toto Já neboli vědomí; přesto Já nehoří, ani není spáleno, protože je realitou ve všem a je nekonečné. Je věčným světlem, které září v slunci, měsíci a ohni, avšak je na nich nezávislé. Svítí, i když slunce či měsíc zapadá, a oheň vyhasne. Osvětluje vše zevnitř. To samo je inteligencí, která existuje jako vnitřní tvořivá síla uvnitř stromů, rostlin a lián, a ochraňuje je. Já neboli nekonečné vědomí je z běžného pohledu stvořitelem, ochráncem a vládcem všeho; a přesto z absolutního pohledu jakožto Já všeho nemá (jako pravá Skutečnost) žádné takové omezené role.
Neexistuje svět, jenž by byl nezávislý na tomto vědomí, z toho důvodu i hory jsou (obsaženy) v jadérku Já, kde se vynoří představy okamžiku a celé epochy; a ty se zdají být skutečnými časovými ději, stejně jako se jeví jako reálné objekty viděné během snění. Během jednoho mžiku oka tu existuje epocha, podobně jako je v malém zrcadle odraz celého města. Jak potom lze trvat na skutečnosti buď duality či ne-duality? Toto nepatrné Já (o velikosti atomu) neboli nekonečné vědomí samotné se zdá být chvilkou či epochou, blízko či daleko, a není zde nic, co by od něho bylo oddělené; toto nejsou vzájemně si odporující rysy.
Dokud vidíte náramek jako náramek, pak ho nevidíte jako zlato (z kterého byl vyroben); avšak když je poznáno, že ´náramek´ není nic než slovo a ne skutečnost, pak je spatřeno zlato. Stejně tak, je-li svět pokládán za skutečný, pak Já není poznáno, ale když je tato domněnka odhozena, vědomí je plně uvědomeno. Ono je vším; z toho důvodu je skutečné. Nelze ho zakusit (jako objekt); z toho důvodu je neskutečné (neprojevené).
Co se zdá existovat, není nic než manipulace Máji (iluze), která vytváří dělení na objekt a subjekt ve vědomí. To existující je natolik skutečné jako snové město. Není to ani skutečné, ani neskutečné, ale jako dlouho trvající iluze. Je to chybný předpoklad dělení, který vytváří různost, počínaje od stvořitele Brahmy až po malý hmyz. Podobně jako jsou v malém semínku po celou dobu potenciálně obsaženy různé charakteristiky stromu, tak tato zjevná různost existuje v Já po celý čas, avšak jako vědomí.“

Karkatí řekla:
„Ó králi, odpovědi tvého ministra mne potěšily. Nyní bych ráda slyšela tvé odpovědi.“

Král řekl:
„Tvé dotazy, vznešená paní, se týkají věčného Brahman, které je ryzí existencí. Brahman je poznáno ve chvíli, kdy se upustí od trojí modifikace známé jako bdění, snění a hluboký spánek, a kdy je mysl (a její obsah) zbavena všech pohybů (myšlenek a představ). Zvětšení a stažení projevů mysli je všeobecně pokládáno za tvoření a rozpad vesmíru. Brahman se ukáže v tichosti, kdy se poznané rozpustí, neboť to je mimo jakékoliv vyjádření. Je nesmírně jemným středem, mezi dvěma krajnostmi; a tento střed sám má dvě strany. Jako různost vesmíru se zdá být v sobě rozdělen, ale popravdě je celistvý (absolutní).
Přeje-li si Brahman, aby se objevil vítr, stane se tak, třebaže tento vítr není nic než ryzí vědomí. Podobně jestliže se vzpomene zvuk, je tu fantaskní představa o tom, co zní jako zvuk; ale uvážíme-li skutečnost (ryzí vědomí), pak o ní nelze přemýšlet jako o zvuku a jeho významu či substanci. Toto nejvyšší jemné Bytí je vším a zároveň ničím; Já jsem To, a přesto nejsem. To jediné jest. Díky tomuto všemohoucímu Bytí se toto vše zdá existovat.
Toto Já může být získáno mnoha způsoby a prostředky; přesto je-li to získáno, pak ničeho nebylo dosaženo! Je to nejvyšší Já; přesto je to nic. Lidé bloumají v tomto lese zvaném samsára, neboli opakující se historii, dokud nedojde k úsvitu této moudrosti, která je schopná rozptýlit původní iluzi, ve které se svět jeví jako skutečný. Stejně jako je nevědomý člověk přitahován vodou fata morgány, toto zdání světa vábí nevědomé jedince. Avšak pravdou je, že toto je nekonečné vědomí, které vnímá vesmír uvnitř sebe, skrze svou vlastní sílu známou jako Mája. To, co je viděno uvnitř, se zdánlivě projevuje také vně, podobně jako halucinace někoho, kdo je posedlý neovladatelnou touhou.
I když je Já nesmírně jemné a mikroskopické a ve své podstatě ryzím vědomím, prostupuje zcela úplný vesmír. Toto všude přítomné Bytí (Já) podněcuje svou existencí zdánlivý svět k ´tanci v Jeho souladu´. To, co je jemnější než setina konečku vlasu, je přesto větší než To největší, a to díky své všudypřítomnosti.

Král pokračoval:
Světlo Sebe-poznání osvětluje všechny zkušenosti. Září svým vlastním světlem. Co je tím světlem, díky kterému každý dokáže ´vidět´(znát), jestliže všechna světla světa od slunce až po ty ostatní se stanou inertní? Je to nic než vnitřní světlo, které se jeví existovat vně a jakoby osvětlovalo vnější objekty. Další zdroje světla se vskutku neliší od temnoty nevědomosti a pouze se zdají svítit. I když zde není žádný podstatný rozdíl mezi mlhou a mrakem (oboje zakrývá objekty), často lze spatřit, že mlha jakoby vyzařovala světlo, zatímco mrak ho jaksi zatemňoval. Vnitřní světlo vědomí neustále svítí uvnitř i vně, ve dne v noci; mysteriózně ozařuje efekty nevědomosti bez toho, aby odstranilo temnotu nevědomosti. Stejně jako stále svítící slunce odkrývá svou pravou přirozenost díky proměnám dne a noci, tak světlo Já ukazuje svou pravou přirozenost odhalením sebe jako vědomí, tak i nevědomosti.
Všechny zkušenosti existují uvnitř atomického prostoru vědomí, podobně jako je v kapce medu obsažena nepatrná esence květů, listů a plodů. Z tohoto vědomí se rozvíjí všechny zkušenosti, neboť zakusitel (což je vědomí) je sám zakoušením. Všechny zkušenosti spolu se svými obzvláštními popisy jsou zahrnuty v samojediném zakoušejícím vědomí. Vskutku toto nekonečné vědomí samotné je toto vše: všechny ruce a oči jsou jeho, i když ve skutečnosti nemá žádné končetiny, neboť je velmi jemné. V mžiku oka zakouší samo v sobě epochu, podobně jako člověk prožije během krátkého snu mládí, stáří a dokonce i smrt. Všechny tyto objekty, které se objevují ve vědomí, se vskutku neliší od vědomí samotného, podobně jako socha vytesaná z kamene není nic než kámen. Stejně jako je celý strom se všemi svými budoucími výhonky ukryt v semenu, celý vesmír minulosti, přítomnosti a budoucnosti je obsažen v jadérku nekonečného vědomí. Proto třebaže Já (v neprojevu) není konatel činností a ani zakusitel prožitků, (v projevu) je konatelem všech činností a zakusitelem všech prožitků – neexistuje nic, co by od něho bylo oddělené. Akty konání a zakoušení jsou inherentně přítomny uvnitř jádra nekonečného vědomí.
Svět však nebyl nikdy skutečně vytvořen, a tudíž nemůže ani zmizet. Za neskutečný je pokládán pouze z relativního pohledu; z absolutního hlediska se nijak neliší od nekonečného vědomí.

Král pokračoval:
Světci pouze hovoří o vnitřním a vnějším, což jsou jen slova, která nemají žádnou odpovídající podstatu. Slouží k poučení nevědomých jedinců. Vidoucí přestože sám zůstává nespatřen, vidí (vše jakožto) sebe sama; nikdy se nemůže stát objektem vědomí. Vidoucí (zřec) není nic než zření, a jakmile ustanou latentní psychické dojmy, vidoucí znovu získá své ryzí (neměnné) Bytí; vidoucím se stane v okamžiku, kdy si představíte vnější objekt. Když tu není žádný subjekt, není tu ani žádný objekt: je to syn, který z muže udělá ´otce´. Stejně tak je to subjekt, který se stane objektem; neexistuje objekt (viděné) bez subjektu (vidoucího), podobně jako bez otce nemůže existovat syn. Protože subjekt (vidoucí) je ryzí vědomí, je schopen si vybavit objekt (představu). To se však nemůže uskutečnit obráceně, to znamená, že objekt nedá vzniknout subjektu. Proto vidoucí (subjekt) samotný je skutečný, objekt je pouhá halucinace (přelud). Jinak řečeno čistě jen zlato je skutečné, náramek je pouze jméno a forma. Dokud představa náramku trvá, ryzí zlato není pochopeno; dokud přetrvává představa objektu, dělení na vidoucího (subjekt) a viděné (objekt) také pokračuje dál. Avšak díky přítomnosti vědomí v náramku si zlato uvědomí svou podstatnost (zlatost) a podobně subjekt (vidoucí) projevující se jako objekt (viděné) realizuje subjektivitu (vědomí). Jedno je odraz druhého, tudíž tu neexistuje žádná reálná dualita. Vidoucí nevidí sebe sama, když vidí objekt; pak (po realizaci) vidoucí vidí sebe sama jako (každý jiný) objekt, a proto nevidí – třebaže je realitou, přesto se jeví být neskutečný. Avšak když vyvstane Sebepoznání a objekt přestane být (objektem), vidoucí (subjekt) je realizován jako jediná realita.
Subjekt existuje kvůli objektu, a objekt není nic než odraz subjektu: dualita nemůže existovat, pokud tu není subjekt či objekt. Jestliže tu je jedno, je nutné vytvářet představu ´jednoty´? Když je získáno ryzí poznání pomocí správného dotazování a pochopení, zůstává tu Ono samotné, které je slovy nevyjádřitelné. O něm nelze říci, že je jedním, nebo mnoha. Ono není ani vidoucím ani viděné, ani subjekt, ani objekt, ani toto, ani tamto. Ani jednota, ani rozmanitost nemůže být prohlášena za pravdu, neboť každá téze dává vzniknout antitézy. Přesto jedno se neliší od ´druhého´, podobně jako se vlna neliší od vody a náramek od zlata. I přesto rozdělení (nejednota) není popřením jednoty! Veškerá tato hypotéza co se týče jednoty a různosti slouží pouze k tomu, aby se pomocí ní překonalo utrpení; to, co je za tím vším, je pravda, nejvyšší Já.“

Vasištha pokračoval:
Když si Karkati vyslechla tato moudrá slova krále, uklidnila se a zbavila se své démonické povahy. Poté jim řekla: „Ó mudrci, vy oba byste měli být všemi uctíváni a každý by vám měl sloužit. Ve vaší posvátné společnosti jsem došla k úplnému probuzení. Tu bytost, která se těší ze společnosti plně realizovaného mistra, nepostihne ve světě žádné utrpení, stejně jako nevidí nikde tmu ten, kdo drží v ruce svítidlo (zapálenou svíci). Prosím, povězte mi, co pro vás mohu udělat?"

Král řekl:
"Ó paní, v mém městě trpí mnoho lidí nemocemi srdce a v celé zemi se rovněž rozšířila epidemie cholery. Bylo by dobré, kdybychom je spolu s ministrem navštívili a nalezli pro tyto nemocné lidi účinný lék. Proto jsme dnes v noci opustili palác. Jen bych od tebe chtěl, abys nechala naživu mé lidi. (Karakti ihned souhlasila s tímto návrhem.) Nyní mi prosím řekni, jak ti mám vynahradit tvou laskavost a jak lze utišit tvůj hlad?“

Karkati odvětila:
„Kdysi jsem měla v úmyslu věnovat se askezi v Himalájích a chtěla jsem opustit tělo. Avšak nyní jsem se této myšlenky zřekla. Povím vám něco o sobě. Tenkrát kdysi dávno jsem byla démonka gigantických rozměrů. Chtěla jsem zhltnout každého člověka a s tímto záměrem jsem se odebrala provádět pokání. Od stvořitele Brahmy jsem obdržela to, co jsem si přála, a stala se malou jehlou a současně i virem cholery. V této formě jsem lidstvu přivodila nevýslovné utrpení. Brahma však rovněž vytvořil mantru, díky níž lze zamezit tomuto neštěstí. Naučím vás tuto mantru a díky ní zbavíte nemocné ve své zemi jejich srdečních potíží a rovněž tak leukemie a jiných krevních nemocí. Měla jsem ve zvyku šířit leukemii takovým způsobem, že se začala přenášet přes rodiče na děti!"
Potom se všichni tři odebrali k řece, kde král obdržel mantru od Karkatí; tato mantra je účinná pokud je často opakována (džapa).

Král projevil Karkati vděk a řekl jí:
„Ó laskavá paní, nyní jsi se stala mým rádcem a rovněž tak přítelem. Dobří lidé si velmi cení přátelství. Prosím zmenši svou formu a vydej se s námi do mého paláce, kde budeš žít jako můj vážený host. Pak už nebudeš mít zapotřebí trápit dobré lidi. Ale hříšníky a zloděje ti přenechám k snědku.“
Karkatí souhlasila. Stala se z ní okouzlující mladá žena a doprovodila krále do paláce, kde žila jako jeho host. Král ji dodával hříšníky, zloděje a další kriminálníky. Každý den se v noci znovu přeměnila do své démonické formy a všechny je zhltla. Během dne byla opět okouzlující ženou, přítelkyní a hostem krále.

Vasištha pokračoval:
Takto Karkati žije dodnes a ochraňuje královi následovníky. Pocházela z démonské rodiny a její otec se podobal krabu. Démoni mají mnoho podob a barev. Jsou bílí, černí, zelení a červení; a ona byla černá. Celý ten příběh jsem ti Rámo převyprávěl díky tomu, že si pamatuji její otázky a odpovědi krále (a jeho ministra). V podstatě platí, že podobně jako strom (s listy, květy, plody apod.) vyroste ze semene, ve kterém žádné takové rozvětvení neexistuje, vesmír různorodosti se rozvine z nekonečného vědomí.
Ó Rámo, pouhým vyslechnutím mých slov dojdeš probuzení, o tom není pochyb. Věz, že vesmír vyvstal z Brahman a není nic než Brahman.“

Ráma se zeptal:
„Pokud je jednota sama pravdou, proč potom říkáme: "Tímto to je dosaženo"?“

Vasištha odpověděl:
„Rámo, v písmu byla slova použita za tím účelem, aby usnadnila sdělení učení. Příčina a následek, já a On (Vládce), rozdílnost a nerozdílnost, poznání a nevědomost, bolest a radost – všechny tyto páry opozic byly vymyšleny za účelem poučení nevědomých bytostí. Nejsou však samy o sobě skutečné. Veškerá tato diskuze a argumentace nastává pouze v důsledku nevědomosti; pokud tu je poznání, není tu dualita. Když je poznána pravda, ustanou všechny popisy a jediné ticho zůstává.
Pak si uvědomíš, že tu je pouze Jedno jediné, bez počátku a konce. Avšak dokud se používají slova k tomu, aby se jimi vyjádřila pravda, dualita je nevyhnutelně přítomna; nicméně tato dualita není pravda. Veškeré rozdělení je iluzorní.
Dám ti jiný názorný příklad. Poslouchej velmi pozorně. Pomocí účinné medicíny ve formě mého vysvětlení zajisté překonáš nemoc, která sužuje tvou mysl. Tato samsára (zdání světa) není nic než mysl naplněná oblíbenými a neoblíbenými věcmi. Když je jich prosta, pak zdání světa je rovněž u konce. Vědomí v mysli je semenem všech substancí a vnitřní aspekt mysli je příčinou iluzorního zdání světa. Mysl v důsledku všudepřítomnosti vědomí na sebe bere formu poznatelného a tak se stává semenem vesmíru. Mysl si jako dítě představuje existenci světa. Když je mysl osvícena, zakouší nekonečné vědomí uvnitř sebe sama. Nyní ti vysvětlím, jak vyvstává toto dělení na subjekt – objekt.

Vasištha pokračoval:
Jednou jsem požádal stvořitele, aby mi pověděl, jak byl poprvé tento vesmír stvořen. A Brahma mi dal následující odpověď.“

Brahma řekl:
„Mé dítě, je to pouze mysl, která se projevuje jako toto vše. Řeknu ti, co se mi stalo na počátku této epochy. Na konci předchozí epochy tu byla kosmická noc, a jakmile jsem se probudil na konci této noci, vykonal jsem své ranní modlitby a poté se porozhlédl kolem sebe s myšlenkou stvořit nový svět. Spatřil jsem nekonečnou prázdnotu, která nebyla ani osvětlená, ani tmavá.
Měl jsem v úmyslu stvořit svět a v srdci jsem začal vidět jemné obrazy. Zde ve své mysli jsem uviděl několik zdánlivě nezávislých vesmírů. V nich jsem také zahlédl své protějšky – stvořitele. V těchto vesmírech jsem uviděl všechny možné druhy bytostí, a rovněž i hory a řeky, oceány a vítr, slunce a nebeské bytosti, a také podzemní svět a démony.
Ve všech těchto vesmírech jsem také poznal písma a morální zákony, které stanoví dobro a zlo, nebe a peklo, a rovněž tak písma, která ustanovují kroky na cestě k požitkům a kroky na cestě k osvobození. A také jsem viděl lidi, kteří kráčeli po obou těchto odlišných cestách s protichůdnými cíli.
Viděl jsem sedm světů, sedm kontinentů a také oceány a hory. To vše neúprosně směřovalo ke zkáze. Viděl jsem čas a časové úseky – dny a noci. Spatřil jsem posvátnou řeku Gangu, jež spojila dohromady tři světy – nebeskou oblast, atmosféru a zemi.
Podobně jako vzdušný zámek se tento stvořený svět značně blyští spolu se svým prostorem, zemí a oceány. Při pohledu na to vše jsem byl zcela udiven a v rozpacích: „Jak je možné, že toto vše vidím pomocí své mysli ve velké prázdnotě, třebaže to mé fyzické oči nevidí?“ Rozjímal jsem nad touto záležitostí značnou dobu a nakonec jsem si vzpomněl na jedno ze sluncí solárního systému, a požádal ho, aby se vydalo za mnou. Položil jsem mu otázku, která zaměstnávala mou pozornost."

Slunce odvětilo:
„O vládče, všemocný stvořiteli toho všeho, jsi vskutku Pán. Je to jen a jen mysl, která se projevuje jako toto vše – jako tato neustálá a nekonečná tvořivá aktivita, která v důsledku nevědomosti oklamává jedince, kteří mají pak za to, že to je skutečné či neskutečné. Zajisté znáš pravdu, Pane, ale protože jsi mne požádal, abych odpověděl na tvou otázku, činím tak.“

zde končí příběh o Karkati

příště Příběh o deseti mládencích (synech světce Indua)

Předchozí kapitoly naleznete zde:

1. kapitola - O odpoutanosti

2. kapitola - O chování adepta

3. kapitola - O stvoření

3. kapitola - Příběh o Líle

3. kapitola - Příběh o Karkati

|| Šrí Rám ||

přeložil Aleš Adámek