ADVAITA.cz

23. Rozlišování vede k nelpění (z knihy Já jsem To)

22. 9. 2014 - Martin

M: Všechny tyto představy a rozlišení existují ve vašem světě, v mém nic takového není. Můj svět je jednotný a velmi jednoduchý.

T: Nic se v něm neděje?

M: Cokoli se stane ve vašem světě, to má platnost a vyvolává reakce pouze v něm samotném. V mém světě se neděje nic.

T: Již pouhý fakt zakoušení vašeho vlastního světa je výrazem duality, která je vlastní každé zkušenosti.

M: Verbálně ano. Ale vaše slova mne nemohou postihnout. Můj svět je neverbální. Ve vašem světě to, co je nevyslovené, neexistuje. V mém světě neexistují slova a jejich významy. Ve vašem světě není nic stálého, v mém světě se nic nemění. Můj svět je skutečný, zatímco váš je vytvořen ze snů.

T: Přesto spolu ale mluvíme.

M: Toto mluvení je ve vašem světě. V mém je věčné ticho. Mé ticho zpívá, má prázdnota je naplněná, nepostrádám nic. Můj svět nemůžete znát, dokud v něm nejste.

T: Vypadá to, jako byste byl ve svém světě sám.

M: Jak můžete říci, zda jsem sám nebo ne, když se na to slova vůbec nevztahují? Samozřejmě, že jsem sám, jelikož jsem vším.

T: Vstupujete někdy do našeho světa?

M: Co pro mne znamená přicházení a odcházení? To jsou opět jen slova. Já jsem. Odkud bych přicházel a kam odcházel?

T: K čemu je mi váš svět?

M: Měl byste důkladněji přemýšlet o svém vlastním světě, kriticky ho zkoumat a jednoho dne náhle v mém světě naleznete sebe.

T: Co tím získám?

M: Nezískáte tím nic. Necháte za sebou to, co k vám nepatří, a najdete to, co jste nikdy neztratil – své vlastní bytí.

T: Kdo vládne vašemu světu?

M: Není tu vládce ani ovládaný. Není tu jakákoli dualita. To jsou pouze vaše vlastní představy, které si o tom vytváříte. Vaše svatá písma a vaši bohové tu nemají žádný význam.

T: Přesto máte jméno a formu a projevujete se vědomím a aktivitou.

M: Ve vašem světě se tak jevím. V mém pouze jsem. Nic víc. Vy jste bohatí na své představy o vlastnictví, kvalitě a kvantitě. Já jsem zcela bez představ a idejí.

T: V mém světě je neklid, úzkost a zoufalství. Zdá se, že žijete z nějakých skrytých příjmů, kdežto já musím dřít, abych si vydělal na živobytí.

M: Dělejte, co uznáte za vhodné. Máte svobodu svůj svět opustit a žít v mém.

T: Jak ale mám takový přechod uskutečnit?

M: Musíte vidět svůj svět takový, jaký je, a ne takový, jaký si ho před­stavujete. Rozlišování povede k nelpění, nelpění zajistí správné jednání. Správné jednání vybuduje vnitřní most k vašemu skutečnému bytí. Jed­nání je zkouškou upřímné opravdovosti. Dělejte horlivě a s plnou důvě­rou to, co vám tu říkám, a všechny překážky se rozplynou.

T: Jste šťastný?

M: Ve vašem světě bych byl ten nejnešťastnější. Vstát, jíst, mluvit, opět spát – jaká otrava!

T: Takže vy už ani nechcete žít?

M: Žít, zemřít – co je to za nesmyslná slova! Vidíte-li mne živého, jsem mrtev. Považujete-li mne za mrtvého, jsem naživu. Jak jste zmatený!

T: Jak můžete být tak nezúčastněný! Všechna trápení našeho světa jako by pro vás neexistovala.

M: Já si vaše trápení plně uvědomuji.

T: Co proti nim tedy děláte?

M: Nemusím dělat nic. Přijdou a zase odejdou.

T: Odejdou právě proto, že jim věnujete pozornost?

M: Ano. Potíže mohou být fyzické, emocionální, či mentální, ale vždy jsou individuální. Katastrofy velkých rozměrů jsou vždy součtem nesčet­ných individuálních osudů a trvá to určitou dobu, než se všechno dá zase do pořádku. Ale smrt není nikdy katastrofou.

T: Ani, když je člověk zavražděn?

M: Je to katastrofa pro vraha.

T: Přesto se zdá, že tu jsou dva světy – můj a váš.

M: Můj je skutečný, váš je vymyšlený.

T: Představme si skálu, ve skále díru a v té díře žábu. Žába může strá­vit svůj život v dokonalé blaženosti, ničím nerušená a nerozptylovaná. Venku před skálou je v pohybu svět. Kdyby se žába doslechla o vnějším světě, řekla by: „Nic takového není. Můj svět je světem míru a blaženosti. Váš svět je pouhá slovní konstrukce a neexistuje.“ Stejné je to s vámi. Když nám říkáte, že náš svět prostě neexistuje, není tu společný prostor pro vzájemnou diskusi. Nebo vezměme jiný příklad. Jdu k doktorovi a stěžuji si na bolest břicha. Vyšetří mě a řekne: „Jste v pořádku.“ „Ale mně to bolí,“ řeknu na to já. „Vaše bolest je mentální,“ odpoví doktor. Já řeknu: „Nepomůže mi, když budu vědět, že má bolest je mentální. Vy jste doktor, tak máte vyléčit mou bolest. Neumíte-li mne vyléčit, nejste můj doktor.“

M: Zcela správně.

T: Vybudoval jste železnici, ale jelikož chybí most, žádné vlaky nemohou jezdit. Postavte most.

M: Most není potřeba.

T: Musí existovat nějaké spojení mezi vaším a mým světem.

M: Spojení mezi skutečným a vymyšleným světem není potřeba, protože nic takového ani být nemůže.

T: Tak co máme dělat?

M: Prozkoumávat svůj svět, použít k tomu svou mysl, kriticky ho vyšet­řovat, důkladně prověřit všechny představy, které o něm máte. To máte dělat.

T: Svět je příliš velký na to, abych ho prozkoumal. Vím jedině to, že jsem já, že je svět, že svět trápí mne a já trápím svět.

M: Mou zkušeností je, že vše je blaženost. Ale touha po blaženosti vy­tváří bolest. Proto se blaženost stává zdrojem bolesti. Celý svět bolesti se rodí z touhy. Vzdejte se touhy po radosti a nepoznáte ani bolest.

T: Proč by radost měla být semenem bolesti?

M: Protože kvůli radosti se dopouštíte mnoha hříchů. A hříchy plodí utrpení a smrt.

T: Říkáte, že nám svět nic nepřináší – pouze soužení. Mám pocit, že to tak nemůže být. Bůh není takový hlupák. Zdá se mi, že svět je velký pod­nik na přeměnu potenciálního v aktuální, hmoty v život, nevědomého v plné uvědomění. Abychom realizovali nejvyšší skutečnost, potřebujeme mít zkušenost protikladů. Tak jako k vybudování chrámu potřebujeme kámen a maltu, dřevo a kov, sklo a dlaždice, tak i k přeměně člověka v božího mudrce, mistra života a smrti, je potřeba materiál v podobě zku­šeností všeho druhu. Tak jako žena jde do obchodu, nakoupí potraviny všeho druhu, přijde domů, vaří, peče a nasytí svého manžela, tak i my pečeme pěkně sami sebe v ohni života a sytíme svého Boha.

M: Dobrá, pokud si to myslíte, jednejte podle toho. Krmte svého Boha všemi prostředky.

T: Dítě jde do školy a učí se mnoho věcí, které mu později k ničemu nebudou. Ale v průběhu učení dítě roste. Tak procházíme i my nesčet­nými zkušenostmi, všechny je zapomeneme, ale přitom neustále rosteme. A džňánin není nikým jiným, než člověkem s citem pro skutečnost! Můj svět nemůže být náhodný. Je smysluplný a v jeho pozadí musí být nějaký plán. Můj Bůh má plán.

M: Je-li svět falešný, pak plán i jeho tvůrce jsou též falešní.

T: Opět odmítáte svět. Mezi námi není žádný most.

M: Mostu není potřeba. Váš omyl spočívá ve víře, že jste se narodil. Ni­kdy jste se nenarodil, ani nikdy nezemřete, ale vy věříte, že jste se v urči­tém čase a na určitém místě narodil a že dané tělo je vaším vlastním tělem.

T: Svět je a já také jsem. To jsou fakta.

M: Proč se trápíte kvůli světu, místo toho, abyste se nejprve postaral sám o sebe? Chcete zachránit svět, že ano? Můžete však zachránit svět dřív než zachráníte sebe? A co to znamená být zachráněn? Zachráněn před čím? Před iluzí. Spasení znamená vidět věci takové, jaké jsou. Já skutečně nevidím sám sebe ve vztahu k někomu nebo k něčemu. Ani ve vztahu k Já, ať už je toto Já jakékoli. Zůstávám navždy neohraničený. Jsem uvnitř všeho i za vším – důvěrný a nedosažitelný.

T: Jak jste toho dosáhl?

M: Vírou ve svého Gurua. Řekl mi: „Jsi jenom ty sám,“ a já jsem o jeho slovech nepochyboval. Pouze jsem o tom hloubal, dokud jsem nepochopil, že je to naprostá pravda.

T: Přesvědčil jste se o tom tedy neustálým opakováním jeho slov?

M: Seberealizací. Zjistil jsem, že jsem absolutně vědomý a šťastný, a jen omylem se domnívám, že za bytí – vědomí – blaženost vděčím tělu a tělesnému světu.

T: Nejste učený člověk. Moc jste toho nepřečetl a to, co jste četl nebo sly­šel, si zřejmě vzájemně neodporovalo. Já jsem poměrně vzdělaný, přečetl jsem toho hodně a zjistil jsem, že knihy a učitelé si navzájem beznadějně odporují. Proto pochybuji o všem, co čtu nebo slyším. Moje první re­akce bývá: „Může to tak být a nemusí.“ A jelikož je má mysl neschopná rozhodnout, co je pravda a co ne, zůstávám bez pomoci se svými po­chybnostmi. V józe je pochybující mysl hroznou nevýhodou.

M: Jsem rád, že to slyším; ale můj Guru mi také říkal, abych pochyboval – o všem a absolutně. Říkal: „Odmítni existenci čehokoli, kromě svého Já.“ Svět s jeho radostmi a bolestmi jste vytvořil prostřednictvím touhy.

T: A musí být svět bolestný?

M: Jak by ne? Podstatou radosti je právě omezenost a dočasnost. Touha se z bolesti rodí, v bolesti hledá své naplnění a končí bolestí frustrace a zoufalství. Bolest je základem radosti, veškeré hledání radosti je z bo­lesti zrozeno a v bolesti i končí.

T: Všechno, co říkáte, je mi jasné. Ale přijde-li nějaké fyzické či psychické trápení, má mysl otupí a zkalí se nebo zoufale hledá útěchu.

M: Co na tom záleží? To mysl je otupená nebo neklidná, ne vy. Podívejte se, v této místnosti se dějí všechny možné věci. Způsobuji je snad já? Ony se pouze dějí. Stejné je to s vámi – kolo osudu se otáčí samo a usku­tečňuje to, co je osudově nevyhnutelné. Nemůžete změnit běh událostí, ale můžete změnit svůj postoj. To, na čem skutečně záleží, je váš postoj, a ne samotná událost. Svět je příbytkem tužeb a strachů. Nemůžete v něm nalézt klid a mír. Za klidem musíte jít mimo svět. Původní příči­nou světa je sebeláska. Kvůli ní hledáme radost a vyhýbáme se bolesti. Nahraďte sebelásku láskou k Já a rázem se vše změní. Brahma, Stvořitel, je souhrnem všech tužeb. Svět je nástrojem k jejich naplnění. Duši se dostane jakékoli radosti, po níž touží, ale zaplatí za ni slzami. Čas vyrovná všechny účty. Zákon rovnováhy vládne nade vším.

T: Má-li se stát někdo nadčlověkem, musí být nejprve člověkem. Do­spělost je ovocem nesčetných zkušeností. Touha se žene za zkušenostmi. Proto je v určitý čas a na určité úrovni touha správná.

M: Tohle všechno je svým způsobem pravda. Ale přijde den, kdy toho, co jste nashromáždil, je už dost a vy musíte začít budovat. Potom je rozlišování a odhazování (vivéka-vairágja) absolutně nezbytné. Vše musí být bedlivě přezkoumáno a nepotřebné nemilosrdně zničeno. Věřte mi, že ničení není nikdy dost. Neboť ve skutečnosti nemá cenu nic. Být vášnivě nezaujatý – toť vše.

♥

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"