ADVAITA.cz

Maharadžovo punyatithi

13. 9. 2024 - advaita

Plná víra v Guruova slova

Šrí Siddharaméšvar Maharadž by Učitelem Šrí Nisargadatty. Maharadž Ho velmi miloval a měl v Něj naprostou víru. Kdykoli si vybavil jméno svého Gurua, měl slzy v očích. Každý den uctíval jeho ostatky ve stříbrné schránce. Mramorové samádhi Šrí Siddharaméšvara se nachází nedaleko Bagangy (vodní nádrž) ve Walkéšvaru. Maharadž toto místo pravidelně navštěvoval a dle pokynů svého Učitele denně zpíval bhadžany – brzo ranní, ranní, odpolední a noční. Následováním těchto pokynů realizoval jak projevené, tak neprojevené Brahman. Kdykoli vycestoval z Bombaje, ať autobusem, vlakem nebo lodí, předměty k púdže (uctívání) byly nedílnou součástí jeho zavazadla. Pro každý bhadžan byla přesně stanovená doba, která byla striktně dodržována. Maharadž vždy říkal: „Pro duchovní vývoj je oddanost nutná, ale v dané fázi mého duchovního hledání jsem musel oddanost opustit, abych se dostal za ni, ale oddanost mne neopouští.“ Toto hluboké a významné prohlášení plynoucí z Jeho svatých úst nám pomáhalo hluboce se nořit do sebe sama. 

Náš spolužák se s námi podělil o následující zajímavou příhodu. Jednoho dne přišli Maharadže navštívit jeho starší žák se svou dcerou. Púdža a zpívání byly zrovna u konce. Mladá dívka chtěla položit otázku, ale zdráhala se. Po nějaké chvíli našla odvahu a zeptala se: „Vaše učení vychází z neduality, ale toto uctívání, kterého se účastníte, je v dualitě. Proč to připouštíte?“ Maharadž se zasmál a odpověděl protiotázkou: „Všiml jsem si, že si hraješ s koncem svého sárí. Proč?“ Šokovalo jí to, protože to dělala nevědomky. Odvětila: „Neuvědomovala jsem si to.“ Maharadž pak řekl: „Stejně jako sis nevědomky hrála s třásněmi svého sárí, tak i veškeré mé uctívání se děje spontánně.“

Toto uctívání, které se zdálo být „uctíváním v dualitě“ se nazývá „oddanost po osvobození“. Maharadž považoval své osvobození za zásluhu svého Satgurua a uctívání, které prováděl, bylo přímým, prostým a krásným vyjádřením vděčnosti Satguruovi. To je to, co je známo jako sahadža awastha, nejjednodušší a nejpřirozenější stav osvobozeného Světce.

Maharadž miloval svého Satgurua natolik, že jeho víru v Mistra nelze s ničím srovnat. Jednou se ho jeho Guru zeptal: „Je mnoho žáků. Ale je tu alespoň jeden, který by dokázal opustit všechno a všechny kvůli Guruovu učení?“ Po smrti svého Gurua ztratil Maharadž veškerý zájem o svět. Nedokázal věnovat pozornost ničemu a nikomu. Jedné noci opustil svůj domov a rodinu, aniž by jim dal vědět. Navštívil mnoho míst jako např. Pandhápur, Raméšwar na jihu a pak se rozhodl odjet na sever do Nového Dillí. Odtud plánoval odjet do Himaláje. Jeho osud však byl jiný. V Dillí potkal svého spolužáka Šrí Vilásanandu, který ho přesvědčil o učení jejich Gurua, že za účelem duchovního pokroku není nutné opouštět domov a rodinu. Stačí mít minimální zájem o světské činnosti za účelem obživy a ve volném čase se nořit do nitra. Guruovo učení lze praktikovat i když vedete rodinný život. To bylo ústřední učení jejich tradice. Možná právě kvůli nám si to Maharadž rozmyslel a vrátil se do Bombaje.

Nikdy jsme se ho neptali na zážitky z cestování, během kterého neměl žádné peníze. Jednoho dne o tom sám začal spontánně mluvit. Během bezcílného putování Maharadž vždy dostal dostatek jídla, kdykoli měl hlad. Jednou se ocitl daleko od města a lidí. V dálce spatřil chatrč, ve které dostal indický chléb, syrovou cibuli a vodu. Poděkoval hostiteli a pokračoval v cestě. Přemýšlel, jak se dá žít na tak odlehlém místě. Když se otočil, aby si ověřil, kde se chýše nachází, v okolí nebylo po chatrči ani památky. Maharadž to pochopil jako milost svého Gurua, poděkoval Mu za jeho neustálou ochranu. Při vyprávění této příhody Maharadž řekl, že tato událost dokazuje, že Bůh nejen dává to, co oddaný potřebuje, ale sám se stává tím, co oddaný potřebuje. Je to jeho vlastní vědomí, které se zázračně projevilo jako chýše, osoba a jídlo.

Když Šrí Siddharaméšvar navštívil Bombaj, program a promluvy se konaly v chrámu Madhoba. Maharadž tuto příležitost nikdy nevynechal. Díky svému Guruovi poznal, co je to Bůh. Proto říkával: „I kdyby se v tomto chrámu zjevil v těle Pán Krišna, nepůjdu se za ním podívat. Pána Krišny bych se zeptal: „Kde jsi byl předtím, než jsem potkal svého Gurua? Kdybych tehdy jen trochu zahlédl tvá chodidla, držel bych se jich natrvalo. Nyní jsem potkal svého Satgurua, který mi dal veškeré poznání, které potřebuji. Přicházíš pozdě. Poté, co jsem se chytil Guruovych chodidel, už nic nepotřebuji (není tu žádné „já“, které by se odevzdalo).

Za zmínku stojí ještě jedna událost. Oltář v Maharadžově bytě v Ketwadi zdobil velký obraz Šrí Siddharaméšvara Maharadže. Zapůjčil mu ho jeho spolužák, který si poté, co Siddharaméšvar opustil tělo, přišel obraz vyzvednout. Maharadž s patřičnou úctou řekl: „Můžeš si jej vzít. Místo něj bude viset zrcadlo a budu pokračovat ve svém každodenním uctívání.“ Tím naznačil své přesvědčení o nedvojnosti mezi svým Guruem a sebou samým. Vždy se ptal: „Stále věříte, že Guru je tato forma, která měří tolik a tolik centimetrů? Skutečný Guru je uvnitř vás, a vy musíte poznat jeho chodidla. Satguru není nic jiného než naše vlastní pravá přirozenost.“

Jednou se chtěl Maharadžovi pochlubit muslimský fakír se svými schopnostmi. K této události došlo po Maharadžově návratu z Dillí. Jeho manželka byla těhotná a fakír jí předpověděl, že porodí chlapce, který rodině přinese prosperitu. Fakírův posel, který pak Maharadže po čase navštívil, se dozvěděl, že fakírova předpověď byla chybná – nebyl o chlapec, ale dívka. Po několika letech se fakír opět ozval se zprávou, že končí, a chce veškerou svou moc, silu a bohatství předat Maharadžovi a přeje mu, aby se mu v životě dařilo. Maharadž na to odvětil protiotázkou: „Co myslíš tím, „ať se mi daří“? To fakírovi otevřelo oči a uvědomil si, že Maharadž dosáhl Konečnou pravdu. Co dobrého nebo špatného se může stát  v tomto iluzorním světě Realizované bytosti?

Když byl jednou Maharadž ve veselém rozpoložení, vyprávěl o zajímavých příhodách, které se mu v životě staly. Když mluvil o svých zázračných schopnostech, řekl: „Jednoho dne jsem si všiml, že jsem získal zázračné schopnosti. Když za mnou přišli lidé s běžnými nemocemi, stačilo jim dát vodu z kohoutku a oni se zcela vyléčili. Tato síla, která přišla z ničeho nic, trvala několik měsíců a pak zmizela.“ Kdykoli pak u sebe zpozoroval nějakou novou sílu, okamžitě ji odevzdal chodidlům svého Gurua.

Jednou se jeden žák zeptal Maharadže na význam zázraků, které se staly v blízkosti světce. Na to Maharadž odvětil: „Ve skutečnosti žádné zázraky neexistují. Zázrakům, které se dějí v přírodě, nikdy nevěnujeme pozornost. Kokosový ořech roste ve slané vodě, ale jen si všimněte, jak sladká voda vytéká z křehkého kokosu! Přikládáte příliš velký význam tomu, že Bohové zhmotňují popel ze vzduchu, aby ho dali svým žákům. I kouzelníci to dokážou, ale nikdy nepředstírají, že jsou svatí. Jakou duchovní hodnotu mají takové činy? V blízkosti světců se zázraky dějí častěji než jindy. Pravý Světec si však nikdy nepřipisuje zásluhy a nepřikládá těmto věcem žádnou důležitost. Pouze nezralí Guruové provádějí triky, aby zapůsobili na davy a zvýšili počet svých následovníků. Světec je ten, kdo je ukotven v nedvojnosti a pro Něj neexistují žádní jiní, na které by mohl zapůsobit. Lidé se nechají snadno oklamat kvůli své nevědomosti o tom, jak se tyto triky provádějí.“

Existuje ještě jedna příhoda o fakírovi, který chtěl na Maharadže udělat dojem. Žák fakíra se potkal s Maharadžem a předal mu vzkaz: „Můj Guru ti posílá božský kořen, který můžeš sníst. Pak budeš moci odletět a vydat se horu Abu a potkat se s mým Guruem, který tě tam očekává.“ Maharadž odpověděl: „Když sním tvůj kořen, upadnu do bezvědomí a uvidím věci, které jsi mi řekl. Pokud je tvůj kořen opravdu mocný, představ si, jak mocná je mantra od mého Gurua, která je schopna trvale probudit člověka z tohoto takzvaného bdělého stavu, který není ničím jiným než snem?“ Fakír zkoušel všechny své triky, aby Maharadže obrátil na svou stranu, ale víra, kterou měl Maharadž ve svého Gurua, zůstala nenarušena. Jasně fakírovi řekl: „Moje dohoda s mým Guruem je jednou provždy uzavřena. Náš vztah je pevný a neměnný.“ Fakír tak ztratil veškerou naději na získání nového následovníka.

Maharadže navštěvoval učenec sanskrtu, který byl znalý ve Védách a Upanišádách. Všiml si podobnosti mezi Maharadžovými promluvami a Písmy. Divil se, že z jeho úst plyne stejná Pravda, jaká je obsažena v Písmech. Maharadž je nikdy nečetl, a jeho řeč byla výsledkem jeho vlastní  realizace. Zdrojem slov, která pronášel, nebyly mysl či intelekt, ale Absolutno. K čemu jsou tyto knihy někomu, z jehož úst nepřetržitě proudí Ganga poznání? Učenec byl velmi šťastný, že vidí takový zázrak, ale bylo mu velmi líto, že se totéž neděje v jeho případě, navzdory dlouhému studiu a velkému úsilí. Maharadž mu řekl: „Cokoli můj Guru řekl, to jsem přijal a následoval. Mou jedinou duchovní praxí bylo držet se toho, co řekl. Co je hlavním znakem úspěšného žáka? Je to naprostá víra v Satguruova slova.“ Duchovní pokrok žáka je přímo úměrný víře, kterou má ve slova svého Gurua. Jejich hluboký význam se mu stává jasným. Nejvyššího cíle duchovního hledání je dosaženo upřímným žákem. Naprostá víra pomáhá rozvíjet přesvědčení o Já. Rozlišování a odpoutanost nás vedou ke Konečné Pravdě. To je základna, nad níž se tyčí věž duchovnosti. Každý hledající musí mít na paměti důležitost víry v Satgurova slova.

Slovy Maharadže: „Můj Guru je mým jediným majetkem, mým věčným vlastnictvím. Díky jeho existenci jsem poznal své vlastní bytí. Pravý žák má naprostou víru v Guruovu pravou podstatu jakožto Paramátman.“

Oceán poznání

Jediné, co Maharadže na tomto světě těšilo, bylo probouzet lidi. Ganga poznání, která jím protékala, byla mimo veškerou představivost. Někdy jsem zaznamenala, že se v promluvách opakoval. Teď vím, že opakování je pro probouzení lidí, kteří jsou v hlubokém spánku, nezbytné. Pozitivní účinek na nás byl ten, že jen díky opakovanému naslouchání téže pravdě se to, co bylo intelektuálně pochopeno, zvnitřnilo jako naše neměnná anubhava neboli intuitivní poznání.

S naší hluboce zakořeněnou nevědomostí jsme byli pro Maharadže jako surové kameny, které bylo třeba proměnit v smysluplné modly. Často si stěžoval, že se bráníme osvobodit se od nevědomosti. Co může sochař dělat, když mu kámen nedovolí použít na něj dláto, aby odstranil nežádoucí části? Aby nás proměnil, nešetřil energií ani úsilím. Pro Parabrahman neexistuje nic jiného. Musel sestoupit na naši úroveň, aby nám umožnil uvědomit si naši pravou podstatu. Pomocí slov dělal vše, co bylo možné. Maharadž si nikdy nic nenechával pro sebe jako tajemství, volně šířil vše, co věděl. V používání slov šel do krajnosti, nic nezůstávalo nevyřčeno ani nevysvětleno. Duchovno, které mnozí komplikovali, Maharadž zjednodušoval. Ti, kdo byli upřímní hledající, dostali, co chtěli.

Mnozí intelektuálové, učenci a vědci se ptali, odkud Maharadž získal veškeré své poznání. I nás překvapovalo, že na každou otázku, kterou mu položili, okamžitě odpověděl. Nebyly to nahromaděné znalosti, ale pocházely z Absolutna, které je zdrojem všeho. Když se ho ptali na jeho tajemství, řekl: „Je to otázka, která přitahuje odpověď. Já jsem pouze svědkem, aniž bych cokoli věděl. Odpověď pochází z Toho, co je prosté představ. Mysl s tím nemá nic společného.“ Maharadž vychodil jen čtyři základní třídy a znal jen základní písma, přesto byl oceánem poznání. Byl to důsledek naprosté víry v Satgurua. Nikdy necitoval z písem, přesto jeho slova byla samotnými písmy. Všechny jeho čtyři řeči vycházely z přímé intuitivní zkušenosti. Pokud překladateli během sezení s otázkami a odpověďmi něco uniklo a Maharadž byl požádán, aby to zopakoval, říkal, že voda Gangy už odtekla mnohem dál. K odpovědi mohlo dojít po zopakování otázky. V důsledku toho jsme si všichni dávali velký pozor, abychom si zapamatovali každé slovo.

Maharadž nás rád probouzel ze snů. Uvedl příklad. Dejme tomu, že dva přátelé spí a jeden během snu pláče a křičí. Tento zvuk probudí druhého, který se snaží spícího přítele probudit. Všechno naše utrpení je součástí našeho snu a jediným řešením je probudit se. Z našich pochybností a otázek dokázal vyčíst, kde jsme se zasekli, a snažil se nám pomoci dle našich potřeb.

Říkal: „Ten, kdo sem přijde, bude určitě zasažen, dokonce zraněn.“ Stejně jako nás zraňuje rána, tak nás pronásledoval účinek jeho slov. Zasáhl nás natolik, že jsme byli stále více zvědaví poznat Pravdu o sobě samých.

Šípy moudrosti

Jeho šípy byla jeho slova moudrosti, která zabíjela naše mylné představy. Jeho šípy měnily naše srdce a osvobozovaly nás od svazujících myšlenek. Každá jeho věta se dotýkala nejhlubšího jádra naší existence a její účinek trval dlouho.

Uvedu příklad. Maharadž často říkal: „Neexistuji, proto ani nelze říkat, že jsem svobodný.“ Co je to za sdělení? Je možné, aby člověk v samádhi zmínil, že je v samádhi? Když se hlouběji zamyslíme nad významem jeho slov, pochopíme jejich pravé sdělení. Můžete si vzít jakoukoli jeho větu, meditovat nad ní a být svobodní. Taková je síla jeho slov. Pravé osvobození je možné opakovaným vtloukáním takovýchto vět. Nejde jen o jezení; ale také o žvýkání. Teprve pak lze jídlo strávit. Je to tak hluboké, ale člověk o tom musí meditovat, aby se to stalo jeho přímou a intuitivní zkušeností.

Zpěv písně, kterou složili Světci, se nazývá bhadžan. Pravým bhadžanem se míní rozvíjení jednoty s Paramátman. Ztotožnění se s tělem značí oddělení se od Něj. Když toto chybné ztotožnění odejde, je to počátek pravého bhadžanu. Pouhé čtení hlubokých slov nestačí. Teprve když proniknou hlouběji, jako šíp, tělesná totožnost skončí.

Děti se zdánlivě liší zvenčí, ale je v jádru nějaký rozdíl? Kořen je jeden a tentýž. Stejně jako ostatní nemohou nahlédnout do našeho snu, je i Seberealizace naší soukromou zkušeností. Zároveň je to prožívání jednoty s celou existencí. Když je vše Jedno, kde jsou ostatní, aby ověřovali nebo potvrzovali naši realizaci?

Jednou se jeden návštěvník Maharadže zeptal, zda je možné, aby realizoval svou pravou podstatu. Maharadž odpověděl: „Pokud jsi si jistý, že je to možné, tak se to stane, jinak nikoli.“ Mnozí zde chodili, aby si vyjasnili své pochybnosti, a většina z nich dostala odpověď i bez dotazu. Ačkoli se každý z přítomných lišil svou formou, Skutečnost v nich byla jedna.

Jiný se zeptal, zda si vědomí uvědomuje sebe sama. Maharadž odpověděl protiotázkou: „Kdo se podrbe na zadku v hlubokém spánku?“

Mějme další takový šíp. Člověk se považuje za individualitu a cítí se oddělený od Já. Tato oddělenost je tedy jeho vlastní představa, jeho vlastní výtvor. Já si nikdy nepředstavuje, že je někým. Jakmile je falešná totožnost s individualitou odhozena, Pravda vyjeví sebe samu. Individualita je falešná, a to, co je skutečné, je Neprojevené Já. Pak se Bůh a jeho oddaný stanou jedním.

Oddanost bez přesvědčení je neúplná. Přesvědčení by mělo být o Já. „Nejsem tělo, ale vědomí, je první stupeň. Ve druhém nabýváme přesvědčení, že jsme znalcem vědomí. To je pravá realizace.

Ke správnému chování dochází tehdy, když nikdy nezapomínáte na svou věčnou podstatu. Toto hluboké poznání Maharadž vysvětloval velmi jednoduchými slovy. Vždy platí, co je nejjednodušší a spontánní, je nejkrásnější. Zdrojem jeho slov bylo Absolutno, nikoli mysl. To, co je pečlivě naplánováno a ovládáno, nemá žádoucí ani dlouhodobý účinek. Není v tom ani krása.
Vědění, že „já jsem“, které přišlo nevědomky, nemá velký užitek. Dozvíme se, že existujeme, ale nemáme nad tím žádnou kontrolu. Naše láska k tomuto vědění nás vede do potíží. Společnost Světce nám v naší každodenní zkušenosti ukazuje pravdu. Dává našemu životu smysl a cíl.

Je nešťastné, že většina lidí žije imaginární životy, které je ani zdaleka nevedou ke skutečnému štěstí. Někteří se cítí spokojeni, když navštěvují falešné guruy, kteří tvrdí, že znají Pravdu, ale sami jsou stále v temnotě. Praví Guruové jsou vzácní a najdou je jen upřímní hledající. Žák bez zájmu a falešný guru jsou stvořeni jeden pro druhého. Je to jako když slepý vede slepého.

V celé existenci není nic lepšího než setkat se s tím, kdo ví. Bez setkání se se Satguruem, který zná Pravdu, je život až do svého konce prostě promrhaný. Společenství Světce dává životu skutečný smysl. Pokud má život nějaký smysl, naplní se pouze ve společnosti Satgurua. Pravý Guru nenarušuje váš rodinný život, ale ukazuje vám, jak si ho usnadnit a snést a zároveň pokročit v duchovnu.

Nyní se zamyslete nad následujícím Maharadžovým výrokem: „Člověk koná pravou službu pouze tehdy, když nezapomíná na Já.“ Když si stále uvědomujeme naši pravou podstatu, zbavujeme se tužeb a strachu. Ať pak děláme v životě cokoliv, meditace nadále pokračuje uvnitř nás. Co jiného je pravá oddanost Pánu Harimu než rozvíjení přesvědčení, že my sami jsme Pán Hari? Když zcela zapomeneme na svou individualitu, jsme zajedno s Harim.

(z knihy Enchanting moments with Sri Nisargadatta Maharaj)

Překlad: Gabriela Adámková