ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - Kniha V. - O zániku - VI.1.38-VI.1.39

12. 2. 2020 - Lenka

VI.I. 38

ŠIVA pokračoval:

Takový je Bůh, jenž má být světci bez přestání uctíván. Právě On je mudrci uctíván různým způsobem a v různých formách, například jako Šiva nebo Višnu. A nyní poslouchej, jakými způsoby je třeba Boha uctívat.

Nejprve je třeba, aby člověk opustil představu těla, tedy představu „já jsem toto tělo“. Pravým uctíváním je meditace. Proto by měl člověk Boha tří světů pomocí meditace uctívat neustále. Jak by měl o něm rozjímat? Asi takto: On je čirá Inteligence, jež září jako sto tisíc Sluncí dohromady. Je světlo, které rozzáří všechna světla. Je vnitřní světlo. Neomezený prostor je jeho krkem, nebeská klenba jeho nohama a ruce jsou světové strany. Zbraně, jež drží ve svých rukou, představují světy. Celý vesmír je ukryt v jeho srdci, jeho vlasy tvoří bohové a energii v těle představují vesmírné síly. Čas je jeho strážce s tisícem hlav, očí, uší a rukou. On se všeho dotýká, všechno chutná, všechno slyší a všechno rozmýšlí, ačkoli překročil veškeré myšlení. Vždy všechno udělá, a na co člověk pomyslí či co si přeje, to mu nadělí. Přebývá ve všem, je vším a je tím, jehož má každý hledat. Takto je třeba o Něm rozjímat.

Je třeba Ho uctívat vlastním vědomím, nikoli hmotnými věcmi, ne zapalováním lamp či vonných tyčinek a ne nošením květin, obětováním jídla či santalové pasty. Lze Jej dosáhnout bez nejmenšího úsilí, pomocí poznání Já. Neustálé a nepřetržité uvědomění si existující Přítomnosti, vnitřního Světla neboli Vědomí, to je nejvyšší meditace a nejvyšší uctívání. Ať člověk dělá cokoli, hledí, naslouchá, dotýká se, chutná, jí, přemisťuje se, spí, dýchá či mluví, měl by naplňovat a uskutečňovat svoji přirozenost, jíž je čiré Vědomí. Tak člověk dojde osvobození.

Meditace je dar a oběť, voda podávaná božstvu k omytí rukou a nohou. A Sebepoznání získané meditací potom jako květina kladená božstvu na oltář. Všechno je nasměrováno k meditaci. Uskutečnění Já nelze jinak než meditací. I když bude člověk meditovat pouhých třináct vteřin, pak ač by byl nevědomý, má zásluhy, jako kdyby dal celou krávu ve prospěch chudých. Kdo bude meditovat po dobu sto a jedné vteřiny, jako kdyby vykonal posvátný obřad. Potrvá-li meditace dvanáct minut, zásluhy se znásobí tisíckrát. A trvá-li meditace den, pak člověk přebývá v Nejvyšším. Toto je nejvyšší jóga, toto je nejvyšší krijá. Kdo takto provádí uctívání, je sám uctíván bohy, démony i všemi dalšími bytostmi. Nicméně stále jde o vnější uctívání.

VI.I.39

ŠIVA pokračoval:

Nyní ti vysvětlím vnitřní uctívání Já, které stojí nad všemi očistnými technikami a odstraňuje veškerou temnotu. Vnitřní uctívání má povahu nepřetržité meditace, prováděné neustále, ať už člověk chodí, stojí, bdí či spí, anebo se zabývá nějakou činností. Je třeba, aby člověk uctíval nejvyššího Boha, jenž přebývá v jeho srdci a může v něm probudit jakoukoli změnu. Je třeba, aby člověk uctíval bódha-lingam (bódha-linga), což znamená Vědomí v projevu či uvědomění si Já. Tento bódha-lingam spí a probouzí se, chodí a stojí, zabývá se vnějšími činnostmi, dotýká se toho, čeho se má dotknout, nechá být to, co má opustit, zakouší potěšení a pak se ho zříká, dává všem činům význam a setrvává jako klid a mír v tělesných orgánech v déha-lingamu neboli lingamu těla (to zřejmě odkazuje ke třem lingamům, třem hlavním psychickým centrům v těle – pozn. S. V. ). Tento bódha-lingam, tuto vnitřní Inteligenci je třeba uctívat neustále, ať už k člověku přichází samo od sebe cokoli. Pevně usazen v proudu života a jeho zkušeností má člověk osvěžený Sebepoznáním uctívat tuto vnitřní Inteligenci skrze dosažení a uskutečnění Já.

O Bohu je třeba rozjímat následujícím způsobem: Bůh je světlem rozsvěcovaným sluneční a měsíční energií. Je Inteligencí, ukrytou ve všech látkách, ve veškeré hmotě. Je vnějším uvědoměním, které proudí k vnějšímu světu skrze tělo. Je pránou, která vstupuje do člověka a proměňuje činnost smyslů ve smysluplnou zkušenost. Bůh řídí vůz sestavený z prány a apány a ukrývá se v jeskyni srdce. Je tím, kdo poznává vše, co lze poznat, kdo koná všechny činy a prožívá všechny zážitky. On je původcem všech myšlenek. Je tím, kdo zná všechny části, kdo se ohlašuje existencí či neexistencí a kdo osvětluje všechny prožitky.

Je bez částí, ale je vším. Přebývá v těle, ale je všudypřítomný, prožívá i neprožívá. Je inteligencí každé částečky. V mysli je schopností myslet. Povstává uprostřed mezi pránou a apánou. Přebývá v srdci, v krku, na patře, mezi obočím i na špičce nosu. Je skutečností všech třiceti šesti charakteristik. Překračuje vnitřní stavy, je původcem vnitřních zvuků a přivádí na svět ptáčka zvaného mysl. Je Pravdou, v níž je popsán jako představa i jako ne-představa. Bůh přebývá ve všech bytostech, podobně jako je olej obsažen v každém semínku. Bůh přebývá v lotosu srdce i ve všech částech těla. Září jakožto čiré Vědomí a lze ho v jediném okamžiku spatřit všude. Ve všech prožitcích je čirým zakoušením, je tím, kdo se zdánlivě rozdělí, když objekt tohoto zakoušení pozoruje.

ŠIVA pokračoval:

Je třeba, aby člověk rozjímal o tom, že Bůh je Inteligencí v těle, a stejně jako družina slouží svému pánu, tak rozličné funkce a vlastnosti těla slouží této Inteligenci. Mysl je posel, který Bohu předává znalosti o třech světech. Dvě základní síly, síla poznání neboli džňána šakti a síla činu neboli krijá šakti, jsou Jeho družkami. Různé aspekty poznání jsou ozdobami a smyslové orgány branami, jimiž Bůh vchází do vnějšího světa. „Jsem neomezené Já, jež je nedělitelné. Jsem stále úplný, stále naplněný.“ Tak přebývá Inteligence v těle.

Kdo takto rozjímá, je v rovnováze, jeho chování je rovnovážné, vedené nezaujatostí a neutrálností. Takový člověk dosáhl stavu přirozené vnitřní čistoty a dobra a je skvělý ve všech aspektech svého bytí. Uctívá Boha, jenž je Inteligencí prostupující celé jeho tělo.

Takové uctívání se provádí nepřetržitě dnem i nocí, ať k člověku přichází samo od sebe cokoli, a je Bohu předkládáno s myslí pevně ustálenou v klidu a ve správném rozpoložení. (Bůh je Vědomí, proto je tak důležité správné nastavení mysli či vědomí člověka.) Boha je třeba uctívat vším, co samo od sebe přichází, a není třeba, aby člověk usiloval mít to, co nevlastní. Boha je třeba uctívat skrze veškeré potěšení, jež tělo zakouší, když jí, pije nebo se miluje. Boha je třeba uctívat v nemoci i jiných neštěstích a trápeních, která člověk zakouší. Boha je třeba uctívat ve všech činnostech, ve všech snech, jež člověk sní, v životě i smrti. Boha je třeba uctívat, ať člověk žije v chudobě nebo užívá bohatství. Boha je třeba uctívat i při boji nebo v hádce, při zábavě a sportu, i v projevech chtění či odporu. Boha je třeba uctívat ušlechtilými vlastnostmi zbožného srdce, tedy přátelstvím, soucitem, radostí a neutrálností.

Boha je třeba uctívat při každém potěšení, které k člověku samo od sebe přichází, ať už je svatými texty schvalováno či zakázáno. Boha je třeba uctívat s těmi, jež jsou považováni za toho hodné, i s těmi, které za toho hodné považováni nejsou. K takovému uctívání je třeba, aby se člověk zřekl toho, co už je pryč, a přijal to, co k němu samo od sebe přišlo.

ŠIVA pokračoval:

Je třeba, aby se člověk takovému uctívání věnoval nepřetržitě a s myslí ustálenou v  klidu a rovnováze, ať už jsou jeho vjemy příjemné či nepříjemné. Je třeba, aby člověk přijímal vše jako dobré a příznivé (anebo aby to chápal jako směsici dobrého a zlého). Je třeba, aby člověk uctíval Já s pochopením, že všechno je jedno jediné Já. Je třeba, aby člověk pohlížel stejně na to, co je pěkné a příjemné, i na to, co je nesnesitelné. Takto je třeba uctívat Já.

Je třeba, aby člověk zanechal představ „to a to jsem“ či „to a to nejsem“ a pochopil, že „vše je Brahman, jediné, nedělitelné a neomezené Vědomí“. Takto je třeba uctívat Já. Je třeba, aby člověk uctíval Já vždy, ve všech tvarech a všech proměnách, ve všem a při všem, co k němu přijde. Je třeba, aby člověk uctíval Já oproštěn od rozdělování na chtěné a nechtěné, anebo není-li toho schopen, použil k uctívání samo toto rozdělování.

Bez chtění a odmítání je možné těšit se z toho, co k člověku samo přirozeně přichází. Tak jako se prostor nenechá ovlivnit věcmi, které v něm existují a proměňují se, tak člověk nemá jásat ani truchlit, ať už čelí čemukoli. Je třeba, aby člověk bez jakéhokoli myšlenkového překrucování uctíval Já ve všem, co k němu shodou okolností samo od sebe přišlo, ať už je to obecně chápáno za dobré, nebo méně dobré.

V tomto procesu je k uctívání Já stejně dobré to, co se obecně pro uctívání považuje za nezbytné, jako cokoli jiného, ačkoli projevy jsou různé. Klid a mír je blaženost, která překračuje smysly a mysl. Ať se člověk tímto klidem dotkne čehokoli, daný objekt se okamžitě stává blaženým, ať už byl chápán a popisován jakkoli. Právě to je uctívání, je-li mysl zcela tichá, bez nejmenšího pohybu myšlenek, bez jakéhokoli pokroucení, a člověk je ve stavu klidu a rovnováhy jako sám prostor. Moudrý člověk, ustálený ve stavu klidu a rovnováhy a provádějící všechny přirozené vnější činnosti bez chtění či odporu, má v sobě zakoušet neohraničenost a neomezenost. To je přirozenost toho, kdo uctívá tuto Inteligenci. Nevědomost, klam a pocit ega se u něj neobjevují ani ve snu. Ó mudrci, setrvávej v tomto stavu a prožívej vše tak jako děti. Vším, co ti s časem, okolnostmi a okolím přichází, uctívej Boha v  těle, uctívej Inteligenci, jež toto tělo prostupuje, a prostý tužeb setrvávej v nejvyšším klidu a míru.

Překlad Lenka Vinklerová

další části knihy