ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže Kapitola 15. Založení samádhi

27. 2. 2016 - Roman

Kapitola 15. Založení samádhi

Když se o dva dny později jeden z žáků Šrí Mahárádže, Šrí Gurupadappa, dozvěděl v Bagévadi, že jeho mistr už není, přijel zdrcen zármutkem do Bombaje. Přestože Šrí Mahárádž už nebyl přítomen ve Své pomíjivé tělesné formě, Šrí Gurupadappa přijel, aby se stekal s těmi žáky, kteří osobně prožívali Jeho odchod, a také proto, aby navštívil místa, kde jeho Mistr opustil tělo a kde se odehrál obřad spálení jeho tělesné schránky. Také Svámí Kádsiddhéšvar, když se v Kolhapuru dozvěděl novinu o Šrí Mahárádžovi, okamžitě přijel do Bombaje. Někteří s našich spolužáků právě uvažovali o změně místa, kde by mělo být postaveno samádhi. Protože v tom nebyli jednotní, byla domluvena schůzka na sobotu v Gamdévi.

Když nebýval Šrí Mahárádž v Bombaji, program bhadžanů se konal každou sobotu od devíti do jedenácti hodin večer v Gamdévi u Vasantaraa Patharé a ve čtvrtek v Kumbhar Tukda u Hiralala Vakhariji. Bylo velmi nutné udělat rozhodnutí týkající se samádhi. V sobotu se tedy sešli Alkanna, profesor Kisanasinja (ředitel školy, kterou navštěvoval Šrí Mahárádž) Poredi Vakil, Krišnajdži, Dhara Pathak a další žáci ze Šolápuru. Po velkém dohadování bylo rozhodnuto, že Svámí Kádsiddhéšvar určí místo, kde by mělo být vztyčeno samádhi. Hiralal Vakharija, Krišnarav Patharé a Bagkarmama byli pověřeni, aby se odebrali do Šolápuru, kde po třinácti dnech, jak bylo domluveno, mohl být popel Šrí Mahárádž vrácen rodinou žákům.

Svámí Kádsiddhéšvar se vydal z Bagévadi do Šolápuru, kde se zúčastnil z vlastního rozhodnutí všech jejich jednání s rodinou Šrí Mahárádže. Svámí také, když všechny vyslechl, vyslovil rozhodnutí; samádhi Šrí Mahárádže bude vztyčeno v Bagévadi. Gurupadappa byl pověřen odjet z Bagévadi do Inčgiri a vzít s sebou popel Šrí Mahárádže k poslednímu setkání s Bhausahébem Mahárádžem; potom se vrátili s popelem do Bagévadi a věnovali pozornost všemu v klášteře.

Byli v živé debatě, když jeden žák navrhl rozdělit popel pro Inčgiri a Bombaje, a vybudovat samádhi na obou těchto místech. Svěřil se Krišnaravovi Patharé, ale Krišnarav Džita a další spolužáci namítali, že už bylo jednomyslně rozhodnuto o Bagévadi a přesvědčivě vyložili, že není možné popel Samarthy dělit.

Gurupadappa se vydal na cestu s pouzdrem ze stříbra, v němž byl uložen popel našeho Sadgurua. Dorazil o půlnoci do Hinčgiri, položil pouzdro před samádhi Bhausahéba Mahárádže a vykonal áratí. Jedna spolužačka Šrí Mahárádže, Rukmabai, vykonávala v klášteře v Hinčgiri posvátnou službu a přijala žáky; rozšířila zprávu o odchodu Šrí Mahárádže. Tam, kde se dnes tyčí Samádhi mandir, byla před časem postavena místnost pro Šrí Mahárádže. Gurupadappa strávil noc v mala tohoto pokoje a odjel do Bagévadi vozem, taženým voly, příštího dne ve čtyři hodiny ráno.

Rozhodnutí pro Bagévadi udělalo žákům velkou radost. Průběh obřadu měl být triumfální; jmenovali komise a rozeslali krásné pozvánky žákům, zvoucí je na slavnost, která měla doprovázet založení samádhi jejich Sadgurua. Na slavnost byl dokonce přiveden slon. Vše bylo připraveno podle tradice Navnath Sampradája.

Nastal měsíc Margašírša a sobota 26. prosince 1936, která připadala na ochranný den Trajódaši. Bůh slunce se pozvolna probouzel a rozléval tisíce paprsků, neboť se nemohl dočkat, až uvidí tuto slavnost. Také pět elementů vstoupilo do hry, odstranilo všechny mraky, takže obloha byla zaplavena jasnou modří. Vanul jemný vánek, který všichni vnímali s velkým potěšením. Popel Šrí Mahárádže byl přinesen až do kláštera v majestátním procesí za doprovodu zpívaných bhadžanů. Svámi Kádsiddhéšvar se posadil na slona, na hlavě pouzdro s popelem, který složil na samádhi Šrí Mahárádže. Bylo půl deváté. Po áratí dokončil zedník svou práci na samádhi. Vše se odehrávalo ve velké radosti. Po obřadu se žáci rychle shromáždili k setkání. Krišnarav Patharé, Bakarmama. Krišnarav Džita (který zastupoval žáky z Bombaje), "pani-master" a profesor Kisanasinga (ze Šolápuru), Gurupadappa a Ramangnagaouna Patil (z Bagévadi) jmenovali Šrí Kádsiddhéšvara předsedou komise. Bylo rozhodnuto, že "Gurupúrnima" se bude slavit v měsíci Ašad, v den Trajódaši a Púnjatithi Šrí Mahárádže v měsíci Ašvin, sedmého dne lunární patnáctky, a bude trvat pět dní. Púnjatithi Šrí Bhausahéba se slavila v měsíci Magh v Hinčgiri, od prvního do třináctého dne lunární patnáctky, a všichni se jí měli účastnit. Tak byly určeny tři saptahy za rok. Když byla přijata rozhodnutí, zazpívaly se ranní bhadžany, rozdělil prasád a ještě téhož dne se všichni vrátili z Bombaje domů.

Na samádhi Šrí Mahárádže nebyl umístěn ani lingam, ani páduky. V roce 1961, během lunární patnáctky měsíce Ašvin, v den Ékadaši, jeden s našich spolužáků, Džajašankar Šukla, zadal objednávku na mramorový lingam, a to v Khétvadi 10th lane, číslo dvacet; byl tam krámek, kde se prodával kámen; patřil jednomu spolužákovi, Baburav Čenburkarovi, dizajnérovi a spoluúčastníkovi jisté společnosti; s jeho schválením byl zakoupen dovezený mramor; nakreslil hlavní linie v odpovídajících rozměrech a nechal vyrobit lingam určený našemu Sadguruovi.

Svámi Kádsiddhéšvar přijel vyzvednout lingam a s největší péči ho umístil v mandiru v Basvéšvaru; v den pětadvacátého Púnjatiti Šrí Mahárádže byl lingam dopraven na palkhi až do kláštera, a po obřadu "Abišek" ho Svámí vlastníma rukama umístil na samádhi. Později, v roce 1962, byly na mandiru umístěny šikar a kalas u příležitosti šestadvacátého Púnjatithi Šrí Mahárádže. Dnes je na samádhi, které nemá chrám, krásný kámen připomínající mandli; (kdo se ocitne v chrámu, spatří krásný a přitažlivý kámen ve tvaru mandle, druhá verze ve fr.) byl postaven šikar a na něj položen zlatý kalas.

Mandir Bhausahéba Mahárádže byl postaven v letech 1956-1957. Žáci z Bagévadi hradili výdaje stavby a výlohy kláštera. V roce 1928 otevřel Šrí Mahárádž klášter v Bagévadi, jak již bylo poznamenáno. Téhož roku nechal vybudovat šest pokojů, které byly dány k dispozici žákům. Nana Patharté nechal opravit klášter i pokoje; nechal postavit kamenný šikar, překrývající samádhi Bhausahéba Mahárádže a postavený uvnitř; potom dal připojit kalas ze zlata a Kádsiddhéšvar měl tu čest umístit ho. Mezi léty 1981 a 1982 byla v klášteře vyhloubena studna; voda se objevila přibližně ve sto pěti stopách. Do té doby se pro ni muselo chodit ven, daleko od kláštera; díky studni byly problémy se zásobováním vodou vyřešeny k velké spokojenosti žáků. Dvanáctého dne měsíce Ašvin jeden spolužák Šrí Mahárádže, Guirimalléšvar, nechal instalovat na chrám samádhi šikar. Žáci Šrí Mahárádže, přicházející z Bombaje, Bagévadi a Šolápuru se setkávali v Inčgiri, aby místo pro Púnjathiti svého učitele vyzdobili. Při této příležitosti byli přítomni vedle jiných žáci, Kádsiddhéšvar Mahárádž, Randžit Mahárádž, Nisardgadatta Mahárádž, Ganpatarao Mahárádž Kannurkar, Krišnasadhu Guirjkar a Rančor (z Karavy), babu Vakharija. Jeden žák z Guirimalléšwaru, Mahadevappa Devaru, plný lásky, využil příležitosti, zahájil s velkou radostí obřad, zatímco Svámí Kádsiddhéšvar přidal na šikar zlatý kalas. Dévaru daroval z vlastních prostředků všem, kdo byli přítomni, mahá prasád, což bylo púrnapoli (koláč z obilí, posypaný velkými zrny cukru, zeleniny atd.) Nepřijal žádné peníze, aby zaplatil svoje výlohy, ani žádný dar, a prohlásil: "V tento svatý den jsem měl velkou příležitost posloužit Šrí Siddharaméšvarovi Mahárádžovi!"

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".