ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže Kapitola Kapitola 14. Konečná nemoc – část 3

20. 2. 2016 - Roman

Kapitola 14. Konečná nemoc – část 3

Bylo to v období před získáním nezávislosti a Indie byla pod vládou Británie. Nemoc a odchod Šrí Mahárádže spadaly do stejné doby jako začátek nepokojů, které v zemi a také ve velkém městě Bombaj propukly mezi hindy a muslimy. Z toho důvodu anglická vláda nařídila zákaz vycházení od devíti hodin večer do šesti hodin ráno. Nebylo možno nic dělat, nepokoje v okolí způsobovaly mnoho potíží. Tak někteří žáci, kteří bydleli v těch místech, nemohli být zpraveni o tom, co se stalo se Šrí Mahárádžem.

V takových podmínkách bylo nemožné dát dohromady orchestr. Za zvuku činelů se dalo na pochod čtyři sta či pět set žáků, zpívajících bhadžany. Od chvíle, kdy začala poslední pouť Šrí Mahárádže, až do příchodu na Bangangu, rozhazoval jeden žák kolem drobné mince a kumkum.

Když byli u Čaupati Road, začali zpívat na příkaz Šrí Vakáriji odpolední a noční bhadžany. O kus dál v ulici zpívali áratí a šédzáratí. Jeden ze spolužáků odjel napřed na Bangangu, aby vše připravil na kremaci. Nyní je tam postaveno samádhi, ale tenkrát to bylo jen místo, kde byla spalována těla mrtvých. Všichni společně umístili v půl sedmé večer tělo Šrí Mahárádže na pohřební hranici. Nabídli mu poslední áratí. Potom nejstarší syn Šrí Mahárádže, Motirám Mahárádž, zažehl na hranici oheň; bylo přibližně šest hodin čtyřicet minut.

Většina žáků se kvůli zákazu vycházení musela vrátit domů před devátou večer; zůstali jen Baburav, strýček Bansi, Randžit a Moréšvar Dové. Okolo sedmé večer začalo silně pršet a přihnal se vítr; hučel a vanul v prudkých nárazech, až rozháněl plameny do všech stran hranice, takže bylo snadno vidět božské tělo Šrí Mahárádže, sedícího v samádhi. Oheň tančil všude kolem; jejich úkol spočíval v tom, klidně házet dřevo do plamenů. Pak uviděli, jak oheň vstoupil do těla a byl jím pohlcen. Těm, kdo si vroucně přáli, aby dostali milost vize a vstoupili do vztahu se silou vědomí, které se inkarnuje, těm se stal Bůh viditelný. Nikdo neměl fotografický aparát, nemohli tedy získat snímky a uchovat je. Žáci, kteří mohli na vlastní oči vidět smrtelné tělo v jeho pravé podobě, plné světla a záře, měli jistě velké štěstí!

Protože oheň přeskakoval z jednoho polena na druhé, nebylo vidět, zda je jím tělo zcela stráveno. Zdálo se jim, že vcelku je už jenom sedadlo. Kdyby se jim podařilo zapálit ho zespodu, mohli vidět jak daleko je spálení. Šli tedy za hlídačem pro trochu dřeva. Vzhledem k větru byly plameny vysoké a nešířily se dřevem dost rychle. Měli jen málo peněz a byli proto smutní, pak je ale napadlo, že zbývá možnost koupit dřevo na úvěr a vrátili se k hlídačovi. Řekli mu, že dostane zaplaceno hned ráno, až se vrátí ostatní žáci. Všechny překvapilo, že hlídač bez jakéhokoli smlouvání svolil a dřevo jim ihned bez průtahů dal. Pomysleli si, že je třeba poděkovat velikosti Šrí Mahárádže, neboť i zde se projevila milost jejich učitele, bez níž by dřevo na úvěr nezískali.

Okolo druhé hodiny ráno začalo silně pršet. Pět spolužáků, kteří tu usnuli, se probudilo a vyskočilo; viděli zdálky, jak se náhle z hranice rozlévá světlo; přiblížili se a zjistili, že spálení je ukončeno a že vše vychladlo. Noc byla velmi temná.

Nebylo tu žádné pohodlí a jim nezbývalo, než aby tu čekali, až se rozední. V půl sedmé přišel jako první Vinajakrao Patharé, který později vystavěl chrám a samádhi v Goregaon. Žáci mu pošeptali, že museli koupit dřevo na úvěr; okamžitě vyndal z kapsy peníze, zeptal se, kolik dluží a částku zaplatil. Pochopte, že to byla pro něho vzácná příležitost.

Okolo sedmé bylo vidět, jak přichází rodina Vakariji; nesli mléko, cukr, tvaroh, med a ghí. Začali shrabovat popel Šrí Mahárádže, přilili trochu vody, potom vše pokropili "pančamritem" (posvěcené mléko s vodou - obřad Abišék); ještě přilili trochu vody, omyli všechen popel a položili ho tam, kde je dnes "páduka samádhi" Šrí Mahárádže. Byly přineseny girlandy a kumkum; odbyla se púdža a potom áratí.Jeden po druhém přicházeli bratři Patharé, Bagkarmama a ostatní žáci.

Přáním Hiralala a Randžita bylo, aby byl popel uložen v palkhi, a potom aby bylo palkhi slavnostně a za doprovodu hudby neseno do bytu rodiny Vakáriji, a to v době Dípávali. Šrí Mahárádž, jak si pamatujeme, chtěl tento saptah uspořádat v Bombaji, ale předtím opustil tělo; zodpovědnost tedy přešla na žáky. Na druhé straně, protože se to stalo u Hiralala, Dípávali saptah se měl konat u něj v den Dantrajódaši v souladu s posledním přáním Šrí Mahárádže. Příprava palkhi a organizace hudby a dalších věcí trvala jedenáct hodin. Byli tu Poredivakil, Panimaster, Krišnarav Patharé a ostatní žáci. V den Trajódaši odpoledne přijeli na Bangangu rodiče Šrí Mahárádže. Jeden z jeho bratří, Šrí Šankarav, se postavil k popelu, pozdravil sepjatýma rukama a řekl žákům: "Udeřím touto holí kohokoli, kdo se k popelu přiblíží; je pod naší ochranou. Odpoledne odjedeme vlakem Madrás Expres do Šolápuru a vezmeme popel s sebou. Po třinácti dnech, až budou poslední obřady ukončeny, vám bude vrácen. Rozhodněte se, co s ním budete dělat, zůstane pod vaší ochranou."

Jak to bylo v rodině Šrí Mahárádže zvykem, připravili jídlo jako dar bohům. Věřili tomu, že jedině když se vrána dotkne jídla, bude nebožtík osvobozen. Celou hodinu a půl seděli všichni v očekávání této události, ale žádná vrána se neobjevila.

Všichni byli zmatení a zklamaní z toho, že se jejich rodinná tradice s vránou nechce naplnit a proto žena Šrí Mahárádže náhle rázně vstala, pozdravila sepjatýma rukama popel Šrí Mahárádže a řekla: „Pokud máš nějaké přání, jsem připravena ho vyplnit.“ A slavnostně složila následující tři sliby. Za prvé slíbila, že neprovdá svou dceru Rukmabai. Za druhé prohlásila, že doručí osobně klíč od skladiště v Inčgiri Šrí Kádsiddhéšvarovi Maharádžovi. A za třetí, že uloží Mahárádžův popel ve Šrí Kšétra v Inčgiri. Poté, co toto slíbila, opět se poklonila popelu Šrí Mahárádže.

V tu chvíli přiletěla vrána a snědla obětní dar. Sundara, žena Šrí Mahárádže, pak vykřikla s hlasitým vzlykotem: „Zničil jsi moje postavení manželky a k tomu jsi ještě nedovolil své dceři, aby dosáhla stavu vdané ženy!“ Po těch slovech dále vzlykala. Tak se to stalo.

V půl třetí vyrazila rodina Šrí Mahárádže vlakem do Šolápuru a odvezla s sebou popel našeho učitele daleko od Bangangy, takže zamýšlený program s palkhi zůstal neúplný. Později se dostavil jeden žák k Hiralalovi a protože to byl den Dantrajodaši, začali tak, jak to dělal Šrí Mahárádž, přesně ve čtyři hodiny saptah. Po ranních bhadžanech se každý vrátil domů; v sedm hodin ráno mnozí žáci přišli číst jeden po druhém ze svitku verše Dásbódhu, aby četbu ukončili v den Čaturdaši; čtenáři se střídali až do půl dvanácté a potom se vrátili domů. Z nějakého důvodu jeden z nejstarších žáků, Krišnarav Patharé, se konce saptahu nezúčastnil. Tribuvam, starší syn Hiralala, okamžitě odjel taxíkem do Ganvadévi, poklekl k nohám spolužáka a přivezl ho s sebou. Skončili tak saptah všichni společně. Podle zvyku, ustanoveného Šrí Mahárádžem, potom co zazpívali „Samba sadá šiva“ a provedli áratí, byla přednáška. Aldas, o němž byla zmínka v souvislosti s cestou do Kašmíru, se ujal slova; ukázalo se, že je tak dokonale jistý v poznání, že jeho naslouchající spolužáci byli okouzleni. Když byl Šrí Mahárádž mezi námi, připadalo nám chování Aldase excentrické, považovali jsme ho tak trochu za blázna. Tím možná trochu byl, nicméně jak se mohl chovat žák Šrí Mahárádže, když byl ve svém pravdivém stavu? Jak říká Tukárám:

„Ve světských situacích se může chovat jako blázen, ale vnitřně je plný Nejvyššího Poznání a je neustále ponořen v Nejvyšší Skutečnosti.“ Byl vskutku zcela ponořen do Parabrahman. To je zcela jisté, není o tom nejmenších pochyb.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".