ADVAITA.cz

89. Pokrok v duchovním životě (z knihy Já Jsem To)

25. 1. 2016 - Martin

T: Jednou se u nás objevilo sedm mladých cizinců a požádali na pár nocí o nocleh. Přijeli za svým Guruem, který měl přednášky v Bombaji. Viděl jsem ho – je to velice příjemný mladý muž – zjevně velice věcný a schopný, a přitom je kolem něj atmosféra klidu a ticha. Jeho učení je tradiční, s důrazem na karmajógu, nesobeckou práci, službu Guruovi a tak dále. Stejně jako Gíta, i on říká, že nesobecká práce vede k osvobození. Je plný ambiciózních plánů – chce vycvičit lidi, kteří v mnoha zemích vybudují duchovní centra. Zdá se, že jim poskytuje nejen autoritu, ale také sílu, aby dělali tu práci v jeho jménu.

M: Ano, takové věci jako přenos síly existují.

T: Když jsem byl s nimi, měl jsem zvláštní pocit, že se stávám neviditelným. Oddaní žáci odevzdali svému Guruovi nejen sebe, ale i mne! Cokoli jsem pro ně udělal, byla práce jejich Gurua a mě vůbec nebrali v úvahu, leda jako pouhý nástroj. Byl jsem jenom jako kohoutek, kterým se otáčí doleva nebo doprava. Nebyl tam vůbec žádný osobní vztah. Zkoušeli mě trochu obrátit na svou víru, ale jakmile ucítili můj odpor, prostě mne přestali vnímat. Ani mezi sebou neměli nijak zvlášť silné vazby, jediné, co je spojovalo, byl jejich společný zájem o svého Gurua. Zdálo se mi to dost chladné, skoro až nelidské. Považovat člověka za nástroj v Božích rukou je jedna věc; ale když vám někdo vůbec odmítá věnovat pozornost a nebere na vás ohledy, protože prý „všechno je Bůh“, může to vést ke lhostejnosti, která hraničí s krutostí. Ostatně, všechny války jsou vedeny „ve jménu Božím“. Celá historie lidstva je vlastně řadou „svatých válek“. Člověk není nikdy tak neosobní jako právě ve válce!

M: Trvat na něčem anebo se něčemu bránit, to obojí je obsaženo v touze být. Odstraníte-li touhu být, co zbude? Existence a neexistence se vztahují k něčemu, co je v prostoru a v čase; pojmy tady a teď, tam a tehdy, jsou ale jenom v mysli. Mysl je založena na pouhých domněnkách, nikdy si není jistá, je sužována strachem a neklidem. Vám je proti srsti být považován za pouhý nástroj nějakého boha či Gurua a trváte na tom, abyste byl pokládán za jedince, protože si nejste jistý svou vlastní existencí a nechcete se vzdát pohodlí a jistot osobnosti. Možná nejste tím, co si myslíte, že jste, ale dává vám to pocit kontinuity, vaše budoucnost vstupuje do přítomnosti a stává se plynule minulostí. Být zbaven osobní existence je pro vás hrozivé, ale musíte tomu čelit a najít svou totožnost s celkem života. Potom problém, kdo koho využívá, odpadne.

T: Jediná pozornost, kterou mi věnovali, byl jejich pokus obrátit mě na svou víru. Když jsem se nedal, úplně o mě ztratili zájem.

M: Člověk se nestává žákem tím, že konvertuje, ani nějakou souhrou náhod. Většinou tu je pradávná spojitost, udržovaná po mnoho životů, která vykvete v podobě lásky a víry, bez kterých je pojem žáka nemyslitelný.

T: Co vás přimělo k rozhodnutí stát se učitelem?

M: Stal jsem se jím jenom proto, že mi tak začali říkat. Kdo jsem, abych mohl někoho učit, a koho vůbec? To, co jsem já, jste i vy, a to, co jste vy – to jsem já. „Já jsem“ je společné nám všem; za „já jsem“ je nezměrnost světla a lásky. Ale vy to nevidíte, protože se díváte úplně někam jinam. Já můžu pouze ukázat na oblohu, ale uvidět hvězdu, to už je vaše práce. Někomu to trvá déle, než uvidí hvězdu, někomu stačí kratší doba. To záleží na ostrosti zraku a opravdovosti hledání. Tyhle dvě kvality musíte mít – já vám mohu jenom dodávat odvahu.

T: Co se ode mne očekává, stanu-li se žákem?

M: Každý učitel má svou vlastní metodu, založenou obvykle na učení svého Gurua a na vlastních zkušenostech, a používá svou vlastní terminologii. Kromě toho přizpůsobuje své učení žákově osobnosti. Žákovi je dána plná svoboda myšlení a zkoumání a žák je vybízen k tomu, aby se ptal na cokoli. Musí si být naprosto jist schopnostmi a zkušenostmi svého Gurua, jinak by jeho víra nebyla absolutní a jeho konání by nebylo dokonalé. Absolutno, které máte v sobě, vás dovede k absolutnu, které vás překračuje – absolutní pravda, láska a nesobeckost jsou rozhodujícími faktory v sebe-realizaci. Lze jich dosáhnout jen upřímnou opravdovostí.

T: Pochopil jsem, že aby se člověk stal žákem, musí se vzdát svého majetku a rodiny.

M: To je u každého Gurua jiné. Někteří Guruové vyžadují, aby se jejich vyspělí žáci stali askety a žili v ústraní. Jiní své žáky vedou k tomu, aby žili rodinný život se všemi jeho povinnostmi. Většina z nich považuje model rodinného života za obtížnější, vhodný pro zkušenější a vyrovnanější jedince. V počátečních fázích může být doporučována disciplína klášterního života. Proto se v hinduistické kultuře od studentů do dvaceti pěti let očekává, že budou žít jako mniši – v chudobě, sexuální zdrženlivosti a poslušnosti – aby měli příležitost vypěstovat si vlastnosti potřebné k tomu, aby mohli čelit těžkostem a zkouškám manželského života.

T: Kdo jsou lidé v této místnosti? Jsou to vaši žáci?

M: Zeptejte se jich. Člověk se nestává žákem na slovní úrovni, ale v tichých hlubinách svého bytí. Stát se žákem není otázkou vaší volby. Je to spíše otázka osudu než svobodné vůle. Na tom, kdo je váš učitel, zas tak moc nezáleží – všichni jsou pro vás dobří. Ten, na kom záleží, je žák – jde o jeho poctivost a upřímnost. Opravdový žák najde vždycky toho pravého učitele.

T: Já si uvědomuji krásu a blahodárnost života, který je zasvěcen hledání pravdy pod vedením kompetentního a milujícího učitele. Bohužel se ale musíme vrátit zpátky do Anglie.

M: Vzdálenost nehraje roli. Jsou-li vaše touhy silné a opravdové, přizpůsobí váš život tomu, aby se mohly naplnit. Zasejte semeno a nechte na ně působit čas.

T: Jaké jsou příznaky pokroku v duchovním životě?

M: Osvobození od jakéhokoli strachu, pocit radosti, hluboký mír uvnitř a spousta energie navenek.

T: Jak jste toho dosáhl?

M: To všechno jsem našel ve svaté přítomnosti svého Gurua – sám jsem nic neudělal. Řekl mi, abych byl tichý – a já to dělal, jak jen jsem mohl.

T: Je vaše přítomnost také tak silná jako jeho?

M: Jak to mám vědět? Pro mne existuje jen jeho přítomnost. Jste-li se mnou, jste i s ním.

T: Každý Guru mne bude odkazovat na svého Gurua. Kde to má začátek?

M: Ve vesmíru je síla, která pracuje na osvícení a osvobození. Říkáme jí Sadášiva a je neustále přítomna v srdcích všech lidí. Je to něco, co všechny spojuje. Jednota osvobozuje – svoboda sjednocuje. V posledku nic není moje a nic není vaše – všechno je naše. Buďte v jednotě sám se sebou a budete v jednotě se všemi. Celý vesmír bude vaším domovem.

T: Chcete říci, že všechna tato požehnání přijdou díky pouhému přebývání v pocitu „já jsem“?

M: To, co je jisté, je jednoduché – nikoliv komplikované. Lidé ale jaksi nevěří tomu, co je jednoduché, snadné, vždy po ruce. Proč nevyzkoušet to, co vám říkám? Může to vypadat jako něco velice malého a nedůležitého, je to ale jako semeno, které vyroste ve veliký strom. Dejte sám sobě šanci!

T: Vidím tu tiše sedět tolik lidí. Kvůli čemu přišli?

M: Aby potkali sami sebe. Doma na ně svět příliš doléhá. Tady je nic neruší; mají tu příležitost odpočinout si od svých každodenních starostí a setkat se s tím, co je v nich podstatné.

T: V čem spočívá nácvik sebe-uvědomování?

M: To není potřeba nacvičovat. Uvědomění je stále s vámi. Stačí jen tutéž pozornost, kterou směřujete ven, upřít dovnitř. Žádný nový nebo zvláštní druh uvědomění není potřeba.

T: Pomáháte lidem i v osobních záležitostech?

M: Lidé přicházejí se svými problémy. Zjevně očekávají nějakou pomoc, jinak by nechodili.

T: Jsou rozhovory s lidmi vždy veřejné, nebo s nimi mluvíte také v soukromí?

M: To záleží na jejich přání. Já osobně žádný rozdíl mezi osobním a soukromým nedělám.

T: Máte na lidi vždy čas, nebo máte ještě nějakou jinou práci?

M: Jsem lidem k dispozici pořád, ale nejvhodnější čas je po ránu a pozdě odpoledne.

T: Pochopil jsem, že žádná práce není důležitější, než práce duchovního učitele.

M: Nejdůležitější je záměr.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"