ADVAITA.cz

79. Jedinec, svědek a Nejvyšší Skutečnost (z knihy Já Jsem To)

16. 11. 2015 - Martin

Období, kdy jsme byli lehkomyslní hippies, je za námi; vydali jsme se na cestu a myslíme to vážně. Víme, že existuje skutečnost, kterou je potřeba najít, ale nevíme jak ji najít, ani jak se jí přidržet. Nepotřebujeme žádné přesvědčování, jenom vedení. Můžete nám pomoci?
Maharádž: Nepotřebujete pomoc, ale jenom radu. To, co hledáte, už ve vás je. Vezměte si můj vlastní příklad. Já jsem pro svou realizaci neudělal nic. Můj učitel mi řekl, že je skutečnost ve mně; podíval jsem se dovnitř a opravdu jsem ji tam našel, jak mi můj učitel řekl. Vidět skutečnost je stejně jednoduché, jako vidět svou tvář v zrcadle. Ale to zrcadlo musí být čisté a pravdivé. Čistá mysl, nepokřivená touhami a strachem, osvobozuje od představ a názorů. Aby mohla odrážet skutečnost, musí být čistá na všech úrovních. Buďte čistý a tichý – bdělý a nezúčastněný, vše ostatní se bude dít samo.
T: Abyste mohl pochopit pravdu, musel jste nejprve pročistit a ztišit svou mysl. Jak jste to udělal?
M: Neudělal jsem nic. Prostě se to přihodilo. Žil jsem svůj život, věnoval se rodině. Neudělal to ani můj Guru. Jenom se jednoduše stalo to, co řekl, že se stane.
T: Věci se nedějí samy od sebe. Všechno musí mít svou příčinu.
M: Všechno, co se děje, je příčinou všeho, co se děje. Příčin je nekonečně; představa, že existuje jedna konkrétní příčina, je falešná.
T: Musel jste přece něco dělat – nějaký druh meditace nebo Jógy. Jak můžete říci, že realizace přijde sama od sebe?
M: Nic zvláštního jsem nedělal. Prostě jsem žil svůj život.
T: Tak to jste mě teda překvapil!
M: I já jsem byl tehdy překvapený. Ale co na tom ve skutečnosti bylo překvapivého? Slova mého učitele se naplnila. Co je na tom? Znal mne lépe, než jsem se znal já sám. Proč hledat příčiny? Na začátku jsem věnoval pozornost a čas pocitu „já jsem“, ale opravdu jenom úplně na začátku. Brzy potom můj Guru zemřel a já jsem žil dál. Jeho slova se ukázala jako pravdivá. To je vše. Všechno je to jeden jediný proces. Ale vy se snažíte věci oddělovat v čase a hledat k nim potom příčiny.
T: Jaké jsou vaše úkoly teď. Co děláte?
M: Vy si myslíte, že bytí a konání jsou jedno a totéž. Ale nejsou. Mysl a tělo se pohybují a mění a nutí k pohybu a změně také jiná těla a mysli – a tomu se říká konání, činnost. Vidím, že podstatou činnosti je vytvářet další činnost, tak jako oheň udržuje sám sebe prostřednictvím hoření. Já ale nic nekonám, ani nejsem příčinou konání někoho jiného. Jsem jenom věčným svědkem toho, co se odehrává.
T: Toho, co se odehrává ve vaší mysli, nebo také v mysli jiných lidí?
M: Existuje jenom jedna mysl, ve které se hemží myšlenky „já jsem tohle, já jsem tamto, tohle je moje, tamto je moje“. Ale já nejsem mysl, nikdy jsem nebyl a ani nebudu.
T: Jak mysl vznikla?
M: Svět se skládá z hmoty, energie a inteligence. Projevují se mnoha způsoby. Touha a představivost vytvářejí svět a inteligence tyto dva prvky slaďuje a je příčinou pocitu harmonie a klidu. Pro mne se všechno jen děje; jsem si toho vědom, ale nedotýká se mne to.
T: Já si nedokážu něco uvědomovat, aniž by se mne to dotýkalo. To si protiřečí. Vnímání znamená změnu. Jakmile zakusíte nějaký vjem, paměť vám nedovolí, abyste se vrátil do původního stavu.
M: Ano, co je jednou vloženo do paměti, to není snadné odstranit. Ale určitě to možné je a já nedělám ve skutečnosti celou dobu nic jiného. Jsem jako letící pták, který za sebou nezanechává žádné stopy.
T: Má svědek jméno a formu, nebo stojí mimo?
M: Svědek je jenom bod v uvědomění. Nemá jméno ani formu. Je jako odraz slunce v kapce rosy. Kapka rosy má jméno a formu, ale ten malý bod světla je vyvolán sluncem. Čistota a hladkost kapky je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou. Podobně jsou čistota a tichost mysli nezbytné pro to, aby se odraz skutečnosti objevil v mysli, ale samy o sobě nestačí. Musí tu být skutečnost, která je za nimi. A protože skutečnost je přítomna trvale, důraz je kladen na ty dvě nutné podmínky.
T: Může se stát, že je mysl čistá a tichá, a přesto se odraz neukáže?
M: Je potřeba vzít v úvahu osud. Nevědomé je v sevření osudu; je to vlastně samotný osud. Člověk musí někdy čekat. Ale jakkoli těžká může ruka osudu být, dá se zrušit trpělivostí a sebekontrolou. Celistvost a čistota odstraní překážky a v mysli se objeví obraz skutečnosti.
T: Jak se dá dosáhnout sebekontroly? Já jsem tak natvrdlý!
M: Pochopte nejprve, že nejste tím jedincem, za kterého se považujete. To, za co se považujete, je pouhá sugesce a představivost. Nemáte žádné rodiče, nikdy jste se nenarodil; ani nikdy nezemřete. Buďto mi věřte, když vám to říkám, nebo k tomu dospějte sám vlastním přemítáním a zkoumáním. Cesta naprosté důvěry je rychlá, ta druhá je pomalá, ale jistá. Obě je nutné ověřit v akci. Jednejte podle toho, co si myslíte, že je správné – to je cesta k pravdě.
T: Jsou touha po pravdě a osud jedno a totéž?
M: Ano, obojí je v nevědomém. Vědomá zásluha je pouhá domýšlivost. Vědomí je vždycky zdrojem překážek; nejsou-li tu překážky, můžete jít za vědomí.
T: Dá mi pochopení, že nejsem tělo, sílu potřebnou k sebekontrole?
M: Budete-li vědět, že nejste ani tělo ani mysl, nebudete už v jejich moci. Budete následovat pravdu, ať vás povede kamkoli, a dělat to, co bude potřeba, ať bude cena jakákoli.
T: Je pro realizaci podstatné naše jednání?
M: Pro realizaci je podstatné pochopení. Činy jsou jenom vedlejší. Člověk s hlubokým pochopením se ale nebude vyhýbat činnosti. Jeho činy jsou prověrkou pravdy.
T: Jsou prověrky nutné?
M: Pokud sám sebe nebudete neustále prověřovat, nebudete schopen rozeznat skutečnost od fantazie. Pozorování a pečlivé rozvažování do určité míry pomáhají, ale skutečnost je paradoxní. Jak můžete vědět, že jste realizoval pravdu, dokud nesledujete své myšlenky a pocity, slova a činy a nepodivujete se nad změnami, které se ve vás dějí, aniž byste věděl proč a jak? To, že jsou tak překvapující, je přesně tím, díky čemu poznáte, že jsou pravdivé. To, co je předvídatelné a očekávatelné, bývá zřídka pravdivé.
T: Jak vzniká jedinec?
M: Úplně stejně, jako se objeví stín, když jsou paprsky světla zacloněny tělem, tak se objeví i jedinec, když je čiré sebe-uvědomění zacloněno myšlenkou „já jsem tělo“. A tak jako stín mění svůj tvar a polohu podle tvaru povrchu země, tak se také jedinec raduje a trpí, odpočívá a lopotí se, nalézá a ztrácí podle střihu svého osudu. Když odejde tělo, zmizí úplně a nenávratně i jedinec a zůstane jenom svědek a Velké Nepoznatelné. Svědek je ten, kdo říká „já vím“. Jedinec říká „já dělám“. Takže, říkat „já vím“ není nepravdivé – je to jenom omezené. Ale říkat „já dělám“ je naprosto nepravdivé, protože tu není nikdo, kdo by něco dělal; všechno se děje samo, včetně vzniku myšlenky, že je člověk konatelem.
T: Takže co je potom konání?
M: Vesmír je plný činů, ale konatel tu není. Existuje nekonečně jedinců, malých, velkých a ještě větších, kteří si kvůli ztotožnění představují, že něco konají, ale tím se nemění nic na tom, že svět činů (mahadákáša) je jeden jediný celek, ve kterém vše závisí na všem a má vliv na všechno. Hvězdy na nás mají hluboký vliv a my máme vliv na ně. Udělejte krok zpět od činů k vědomí, přenechte činy tělu a mysli; to je jejich záležitost. Zůstávejte jako čirý svědek, dokud se i svědkovo pozorování nerozpustí v Nejvyšší Skutečnosti. Představte si hustou džungli plnou mohutných stromů. Z jejich dřeva je vyrobena deska i malá tužka, kterou je něco na desce napsáno. Svědek čte ten text a ví, že zatímco deska i tužka jsou vzdáleně spojeny s džunglí, text s ní nic společného nemá. Je to něco, co je tu navíc, a pokud to zmizí, vůbec to nebude vadit. Rozpuštění osobnosti je vždycky následováno pocitem velké úlevy, jako když z člověka spadne těžké břemeno.
T: Říkáte-li „jsem ve stavu, který je za svědkem“, jaká zkušenost vám umožňuje něco takového říkat? Jak se to liší od stavu, kdy je člověk pouhým svědkem?
M: Je to jako když se pere potištěné oblečení. Nejprve slábne potisk, potom i pozadí, až je nakonec oblečení čistě bílé. Jedinec přenechá místo svědkovi, potom odejde i svědek a zbude jen čiré uvědomění. Oblečení bylo bílé na začátku a je bílé i na konci; mezi tím se objevily vzory a barvy, ale jen dočasně.
T: Může existovat uvědomění bez objektu, který si uvědomujeme?
M: Uvědomění, při kterém je tu objekt, se nazývá pozorování svědka. Pokud je tu také sebe-ztotožnění s objektem vyvolané touhou nebo strachem, říkáme tomuto stavu jedinec. Ve skutečnosti je tu pouze jeden stav; pokud je pokřiven sebe-ztotožněním, říká se mu jedinec, pokud je zabarven pocitem bytí, je to svědek; pokud je bezbarvý a neomezený, říká se mu Nejvyšší Skutečnost.
T: Zjišťuji, že jsem neustále neklidný, toužící, doufající, hledající, nalézající, užívající si, opouštějící a znovu hledající. Čím to, že se nemůžu zastavit?
M: Ve skutečnosti hledáte sám sebe, aniž byste o tom věděl. Toužíte po tom, abyste mohl milovat něco, co si opravdu zaslouží být milováno, co je dokonale hodno vaší lásky. Kvůli nevědomosti to ale hledáte ve světě opaků a protikladů. Až to najdete v sobě, vaše hledání bude u konce.
T: Ale bude tu pořád tenhle svět plný utrpení, se kterým bude třeba počítat.
M: Neříkejte dopředu, co bude. O tom nic nevíte. Je pravda, že veškerý projev je založen na protikladech a opacích. Radost a bolest, dobro a zlo, vysoké a nízké, pokrok a úpadek, odpočinek a tvrdá práce – to jsou dvojice, které jdou vždy ruku v ruce – a dokud tu bude svět, budou tu i jeho protiklady. Mohou přijít i období dokonalé harmonie, blaženosti a krásy, ale jenom dočasně. To, co bylo dokonalé, se zase vrátí do zdroje vší dokonalosti a na řadu přijdou jeho protiklady.
T: Jak mám dosáhnout dokonalosti?
M: Buďte v tichu. Plňte si své povinnosti ve světě, ale vnitřně zůstávejte tichý. Potom k vám vše přijde samo. Nespoléhejte se na svou práci, kterou děláte pro realizaci. Ta může pomoci druhým, ale ne vám. Vaše naděje je v tom, že si budete hlídat ticho v mysli a ticho v srdci. Realizovaní lidé jsou velice tiší.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"