ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže -Kapitola 11. Z pouti na pouť – část 2

14. 11. 2015 - Roman

Kapitola 11. Z pouti na pouť část 2

Šrí Mahárádž se při každé činnosti choval s přesvědčením, že svět je neskutečný, že je to sen. V divadelní hře hraje herec roli odlišnou od toho, čím je ve skutečnosti. Ten, kdo se nevloží do své role, nezíská pochvalu a jeho hra není působivá. Je-li plně ve své roli, herec nezapomíná ani ostatní role ani na to, kým je. Stejně tak Satguru nikdy nezapomíná na svou pravou formu („Já“) ani na okamžik. Realizovaná bytost takto jedná v každodenním životě, ale zůstává ve své pravé přirozenosti. Hraje v naprosté jednotě se svou rolí, což je znakem opravdového herce.

Stav individuality je natolik politováníhodný. Prožívá jak se zdá stále více utrpení než radosti. Protože je nevědomý, posuzuje jako skutečné to, co ho obklopuje, a zapomíná na svoji pravou přirozenost. Je herec, který zapomene na sebe sama a vezme roli a snaží se ji prodloužit, i když hra skončila, hlupák nebo mudrc? Ať čtenář posoudí sám. Například: muž, který hraje v divadelní hře roli ženy, má na jevišti manžela; Bude-li se chovat i po skončení představení jako žena, bude směšný! Mudrc hraje v dokonalé harmonii se svou rolí, ale ví, že je to role. Džíva (individualita) si myslí, že bude-li ho napodobovat a chovat se jako on, dá mu to zkušenost Světce. Jde na pouť a při této příležitosti čte nebo poslouchá příběhy ze života velkých mudrců, jakými byli Ráma, Krišna, Tukarám, Ramdas a jiní. Ztotožňuje se s nimi, což ho nejen uspokojuje, ale jak si myslí, dovede ho také k Sebe-realizaci. Místa, kde se opěvují svatí, jsou nazývána posvátnými místy, ale zpívat a chválit velké světce nevede ke zkušenosti Pravdy. Pravého uspokojení může být dosaženo pouze hlubokým pochopením jejich života. Slavné přísloví nám připomíná: „Vrcholem je být v přirozeném stavu, nižším stupněm je meditace a kontemplace, ještě nižší je uctívání idolu a úplně nejníže je navštěvování poutních míst.“

Svatí zcela přirozeně podle okolností podali příběh svého života. Ať byly okolnosti dobré nebo špatné, mudrci se chovají tak, že se nikdy neodchylují od Pravdy, nikdy se neoddělují od svého stavu, jímž je „Já“. Ať je utrpení, které přichází z iluze jakkoliv silné, zůstávají ve svém přirozeném stavu. Šrí Mahárádž říkal, že mudrc takto přijímá přicházející události. S každou příležitostí se víc a víc upevňuje ve své pravé přirozenosti, a toto přesvědčení den ze dnem sílí. Pociťuje jako neskutečné, jako sen, dění světa, prosperitu, a stejně tak svoje tělo; to všechno je pro něho nic než mihotavým přeludem. Dosáhl Jednoty a tento stav zůstává, ať je situace jakákoli; nazývá se to „stav osvobozený od těla (vidéha). Říká se, že taková bytost je plně uskutečněna a spočívá „za“.

V té době přijel Šrí Mahárádž do Bombaje, a ubytoval se v Gaodévi, v příbytku svého žáka Krišnava Pataré, kde byl srdečně přijat. Byla to doba, kdy vzrostl počet žáků mluvících v jazyce maráthí. Starší bratr Krišnarava a postupně všichni členové rodiny Patharé se také stali žáky Šrí Mahárádže. Bhadžany a promluvy se uskutečňovaly každou sobotu a tak to pokračovalo i dlouho po tomto období. Jeho zdraví se v té době velmi zhoršilo.

V květnu 1929 odjel Šrí Mahárádž ve společnosti svého žáka Vakariji a jeho rodiny do Mathéranu, což je horská stanice. Bydlel v "Louizha Point", v jedné čtvrti Mathéranu spolu s B. Banestarem, advokátem, který zde měl domek. Šrí Mahárádž tu zůstal měsíc. Z Bombaje přicházeli žáci na daršan svého Mistra. Rodina Vakariji se starala o veškerou organizaci.

Těšit se z přírodní krásy Mathéranu nebylo pro Šrí Mahárádže jediným cílem. Dával také žákům satsangy. Žáci tak měli užitek z vyučování a zároveň mohli vychutnávat svěží vzduch horské stanice. Sami se mohli přesvědčit, jak Šrí Mahárádž žije. Žil prostě, bez okázalostí, tak jako to dělal vždycky. Choval se přátelsky ke svým žákům, když s nimi hrál různé hry . V takových chvílích neměli dojem, že je jejich Učitelem. Vnímali Šrí Mahárádže jako otce a matku, a on byl vůči nim pln citu a lásky. Hrál s nimi každý den hru "Atapata" (indická tradiční sportovní hra, takzvaná „hra fint“ ), jako dítě v ní byl expertem. Šrí Mahárádž velmi snadno komunikoval s dětmi, mladými i starými lidmi, s chudými i s bohatými, s lidmi vzdělanými i s nevzdělanými; snadno se jim přizpůsoboval, ať k němu přišel kdokoliv, jako se cukr smíchává s mlékem. Šrí Mahárádž zpíval bhadžany dlouho do noci. Mysl měl zcela pohlcenou zpěvem, a tak se bhadžany dlouho do noci protahovaly. Potom hrál se svými žáky až do svítání karty. V takových chvílích zapomínal na svou pozici učitele, choval se úplně svobodně a nebyl než normální hráč karet.

Když pobyl měsíc v Mathéranu, vydal se Šrí Mahárádž nejprve domů do Bagévadi, potom na posvátné místo svého Učitele, do Inčgiri. Když skončil saptah měsíce Šrávan, odcestoval do Bombaje a pobýval v Madhav Baugu. Každodenní program byl: nejprve bhadžany, potom promluva. Mnoho žáků a oddaných přijalo blaženou lázeň v posvátných vodách poznání, moudrosti a zbožnosti, které Šrí Mahárádž předával. Nejprve byla přednáška z knihy Sadáčar od Ádi Šankaráčárji, a potom se měli žáci tento text učit nazpaměť. Někdy přicházeli zvědavci, aby ho viděli a měli z toho také užitek. Kdokoliv se mu přiblížil s touhou po osvobození, nikdy neodcházel bez toho, aniž by byl uspokojen. Tak veliká byla síla Mahárádžova poznání a učení. Ti z příchozích, kteří přišli, aby s ním polemizovali a zkoušeli úroveň jeho poznání, se posléze styděli za svůj záměr. Odevzdali se mu, a chtěli se stát jeho žáky.

Když skončila oslava Dívali v Bombaji, chtěl se Šrí Mahárádž vydat do Inčgiri na saptah měsíce Margaširša. Jako obvykle ho doprovázelo mnoho žáků. Cestou se zastavili v Pathri. V této vsi měl Šrí Mahárádž přítele, byl to starý statkář. Oba byli stejného temperamentu, byli velmi otevřeného ducha a měli se rádi. Když debatovali o zemědělství, nikdo by si nepředstavil, že Šrí Mahárádž je realizovaná bytost. Žil zde životem prostého venkovana. Bůh je neviditelný, ale Šrí Mahárádž byl živým Bohem. V činech, v řeči a v myšlenkách byl projevem Nejvyššího Poznání. Cokoliv řekl, bylo k prospěchu ostatním. Nevěřil na zázraky a nechtěl žádné dělat. Ale během jeho života i po jeho smrti se děly pro jeho žáky často. Kdybychom je chtěli popsat, bylo by třeba napsat další knihu. Šrí Mahárádž byl velký světec. Šrí Samartha říká v knize Dásbódh: "Mudrc (Siddha) sám o sobě nekoná zázraky. Ale protože došel na vrchol cesty pravdy, zázraky se dějí podle stupně víry oddaných. Zázraky neukazují nic jiného než sílu Siddhy." Daršan Šrí Mahárádže byl tak působivý, že byl příznivý lidem, kteří hledali osvobození. Ať měli ještě přání, anebo ať se od nich odpoutali, sklízeli ovoce v souladu s jejich vnitřním přesvědčením. Pro adepty, které už přání vůbec nezajímala, byla ovocem nejvyšší duchovnost. Těm, kteří ještě přání měli, se dostalo plodů dle jejich přání. Díky daršanu Šrí Mahárádže bylo mnoho lidí osvobozeno, a pro ostatní to byla příležitost začít nový život. Existuje mnoho takových příkladů.

Z Pathri se Šrí Mahárádž vydal do Inčgiri na saptah, který připomínal výročí odchodu z těla jeho učitele. Šrí Bhausahéb Mahárádž opustil své tělo třetího dne měsíce Magh v roce 1914; od té doby se konal každý rok festival první tři dny v měsíci Magh. Tisíce oddaných přicházelo na tento saptah pro daršan Šrí Bhausahéba Mahárádže. Obvyklým programem byly bhadžany, přednášení svatých textů, kírtany, které kontinuálně probíhaly po tři dny a tři noci. Pravé místo pouti je tam, kde se shromáždí mnoho svatých a aspirantů, kteří s velkou radostí debatují o duchovních námětech. Ti, kdo se ztráceli v oceánu světa, zde nacházeli útěchu (posilu) a prožívali největší radost svého života díky tomuto učení.

Po třech dnech festivalu v Inčgiri potom Šrí Mahárádž pobýval u Malkanna Salvara, vodohospodářského inženýra v městě Šolápur. Zůstal tam měsíc a půl až dva. Každé ráno, od šesti do sedmi hodin, dával promluvy. Potom se konaly ranní bhadžany.

Ve Šolápuru diskutovalo mnoho advokátů a jiných učených lidí se Šrí Mahárádžem o poznání. Pokud se týká slov, byli to odborníci. Protože neměli nejzazší poznání, užívali při rozhovorech se Šrí Mahárádžem svůj způsob mluvy. Šrí Mahárádž jim naslouchal s láskou a na závěr řekl, že jelikož k pravému poznání chybí zkušenost, jsou jejich slova omezená, a že všechny debaty, které o poznání vedou, jsou zbytečné, k ničemu. Vzdělanci zmlkli a uvědomili si do jaké míry se mýlili. Cesta, kterou učitel vyučuje, je velice jemná a obtížná. Ti, kteří se dívají jen na povrch, nemohou poznat vnitřní radost spirituality. Ten, kdo se hluboce oddá této spiritualitě, obdrží intenzivní radost, a ten, kdo se na ni dívá zvenčí, umírá žízní. Jen učitel může vysvětlit pravé Poznání. Ti, kdo k němu chovají bezpodmínečnou víru, chápou snadno a jasně. Vzdělanci, kteří neznají než slova, nacházeli klid jen v přítomnosti Šrí Mahárádže. Ale později se stali opět tak nespokojenými, jakými byli předtím, neboť nebyli schopni dosáhnout pravé radosti.

Šrí Mahárádž se vrátil do Inčgiri na saptah měsíce Čajtra (březen, duben). Bhausahéb Mahárádž se narodil v den narozenin Rámy; saptah tedy začínal v den Rámanavari a končil třináctého dne měsíce Čajtra. Šrí Mahárádž se také někdy odebíral do Nimbargi, na závěr saptahu, protože to byl den, kdy Gurulingadžangam Mahárádž opustil tělo.

Potom se Šrí Mahárádž vrátil do Bombaje, posléze odjel s rodinou Vakáriji do vesnice Hazira u Suratu, kde zůstal měsíc a půl. Hazira je výše položená vesnice a nachází se v státě Gudžarát. Odtud se Šrí Mahárádž vrátil do Bombaje.

V této době odjel Šrí Mahárádž se svými žáky do Nasiku. Zůstali tam měsíc a půl. Když byli na cestě do Trjambakéšwaru, Brahmagiri, Gangadwar, stalo se něco poučného. Šrí Mahárádž měl u sebe vždycky krásný rámeček z čistého stříbra s obrázkem svého Sadgurua; během této cesty se z nepozornosti žáků rámeček ztratil, z čehož pojala všechny úzkost. V hlavách se rojily myšlenky: Co tomu řekne Šrí Mahárádž ? Rozzlobí se? Co mu odpovíme? Konečně se žáci vydali ke Šrí Mahárádžovi a sdělili mu, co se stalo s rámečkem. A Šrí Mahárádž jim jenom klidně řekl: "Tak prostě ještě jednou všechno pořádně prohledejte." Žáci byli překvapeni jeho reakcí. Od tohoto incidentu si uvědomovali, jak je velký mudrc nezaujatý, jak je svobodný od jakéhokoli zneklidnění, i když se ztratí věc, která mu byla tak drahá. Hodnota, kterou dává materiálním věcem a světu ukazuje na stupeň jeho odpoutání od světa.

Tak během přibližně dvou, tří let, vykonal Šrí Mahárádž se svými žáky poutě na různá místa. Tyto cesty v jeho společnosti byly pro žáky velice podnětné.

Šrí Mahárádž slavil vždycky výročí narozenin svého učitele v Inčgiri, ve stejné době jako Utsava (trvá 8 dní, saptah 7). Ale na přání svých žáků slavil toho roku toto výročí v Bombaji. Den, který následoval po svátku Utsava, odjel vlakem do Inčgiri, aby se tam zúčastnil saptahu měsíce Čajtra. Byly přinesena stříbrná nosítka (palkhi) a nošena v procesí s velkou okázalostí. Od té doby, se každý rok v Inčgiry při této příležitosti vynáší palkhi na procesí.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".