ADVAITA.cz

75. V klidu a tichu budete růst (z knihy Já Jsem To)

19. 10. 2015 - Martin

M: Jsou to dočasní, časově omezení Guruové. Najdete je v každé profesi. Potřebujete je k dosažení jakékoli vědomosti nebo dovednosti.
T: Matka je tu jen pro období jednoho života, její role začíná narozením jedince a končí jeho smrtí. Matka není na věky.
M: Podobně ani časově omezený Guru není navěky. Splní svůj úkol a uvolní své místo dalšímu. Je to naprosto přirozené a není na tom nic špatného.
T: Potřebuji na každý druh vědění nebo dovednosti jiného Gurua?
M: Na to neexistuje žádné pravidlo, kromě jednoho: „Vnější je pomíjivé, vnitřní je trvalé a neměnné", i když se v projeveném jeví stále nově.
T: V jakém vztahu jsou vnější a vnitřní Guru?
M: Vnější Guru je zástupcem vnitřního a vnitřní Guru vnějšího dočasně přijímá.
T: Kdo usiluje?
M: Samozřejmě, že žák. Vnější Guru dává instrukce, vnitřní poskytuje sílu a na žákovi je, aby vše pozorně vykonal. Bez žákovy vůle, inteligence a energie je vnější Guru bezmocný. Vnitřní Guru dává žákovi příležitost. Žákova omezenost a chybné touhy přinášejí krizi a on si uvědomí, co si navařil. Moudrý je ten, kdo nečeká na krizi, která může být pěkně drsná.
T: To má být výhrůžka?
M: Ne výhrůžka, ale varování. Vnitřní Guru není odkázán jen na nenásilí. Pokud jde o zničení omezené a narušené osobnosti, může být někdy i dost ostrý. Utrpení a smrt jsou stejně jako štěstí a život nástroje, které při tom používá. To jenom v dualitě se univerzálním zákonem stává nenásilí.
T: Měl by se člověk bát svého vlastního Já?
M: Ne se bát, protože Já to myslí dobře. Ale je třeba je brát vážně. Vyžaduje pozornost a poslušnost. Když ho neposloucháte, přejde od přesvědčování k donucování, i když chvilku může čekat, to se nedá popřít. Problém není ani ve vnitřním, ani ve vnějším Guruovi. Guru je vždy k dispozici. To, co chybí, je ale zralý žák. Není-li člověk připraven, co se dá dělat?
T: Není-li připraven, nebo nechce-li?
M: Obojí. Je to jedno a totéž. V Indii tomu říkáme adhikari. To znamená jak způsobilý, tak oprávněný.
T: Může vnější Guru poskytnout zasvěcení (dikša)?
M: Může vám dát všechna možná zasvěcení, ale zasvěcení do Skutečnosti musí přijít zevnitř.
T: Kdo dává konečné zasvěcení?
M: Dává ho Já samo sobě.
T: Mám pocit, že se pohybujeme v kruhu. Koneckonců, znám jen jediné já – své současné, empirické já. Vnitřní či vyšší Já je jen pomocná představa sloužící k dodání odvahy. Mluvíme o něm jako o něčem, co má samostatnou existenci. Ale nemá.
M: Vnější i vnitřní já jsou jen představy. Abyste se zbavil představy, že jste „já", potřebujete další představu „vyššího já", tak jako k odstranění jednoho trnu potřebujete další trn, nebo k neutralizaci jedu další jed. Každé tvrzení potřebuje k sobě proti-tvrzení, ale tohle je jen první krok. Dalším krokem je překročení obojího.
T: Chápu, že vnější Guru je nutný k tomu, aby obrátil mou pozornost na sebe sama a vzbudil ve mně naléhavou potřebu se sebou něco dělat. Chápu také, jak je bezmocný, pokud jde o jakoukoli hlubší změnu, kterou bych měl projít. Ale vy tu mluvíte také o Sadguruovi, vnitřním Guruovi, neměnné podstatě bytí, bez konce i začátku, který je věčným příslibem a jistým cílem. Je to koncept nebo skutečnost?
M: On je jedinou skutečností. Vše ostatní je jen stínem, který tělo a mysl (déha-buddhi) vrhá na zeď času. Jistě, i stín má vztah ke skutečnosti, ale sám o sobě skutečný není.
T: Jedinou skutečností, kterou znám, jsem já sám. Sadguru je tu jenom tehdy, když na něj myslím. Co získám tím, že za skutečnost začnu považovat místo sebe jeho?
M: Ziskem je právě to, že ztratíte své „já". Jakmile pochopíte, že stín je jen stínem, přestanete ho sledovat. Otočíte se za sebe a objevíte slunce, které jste měl celou tu dobu za zády!
T: Vnitřní Guru také učí?
M: Dává vám přesvědčení, že jste věčná a neměnná trojice: skutečnost – vědomí – láska, která prostupuje i překračuje vše projevené.
T: Přesvědčení nestačí. Člověk musí mít jistotu.
M: Přesně tak. Ale v tomto případě má jistota formu odvahy. Strach naprosto zmizí. Tento stav prostý strachu je pro vás něco naprosto nového, a přesto hluboce cítíte, že k vám bytostně patří a vy ho nemůžete popřít. Je to jako láska k vlastnímu dítěti. Kdo by o ní mohl pochybovat?
T: Mluvíte o pokroku v našem duchovním úsilí. Jaký pokrok máte na mysli?
M: Až pokrok transcendujete, tak poznáte, čím vlastně je.
T: Čím je náš pokrok způsoben?
M: Hlavním faktorem je ticho. V klidu a tichu rostete.
T: Mysl je tak absolutně neklidná. Jak se dá zklidnit?
M: Důvěřujte svému učiteli. Vezměte si můj příklad. Můj Guru mi řekl, abych se přimkl k pocitu „já jsem" a nevěnoval pozornost ničemu jinému. Jednoduše jsem ho poslechl. Neprováděl jsem žádná konkrétní dechová cvičení, žádné meditace, nestudoval jsem duchovní knihy. Ať se dělo cokoli, odvracel jsem od toho vždy pozornost a vracel se k pocitu „já jsem". Může se to zdát příliš jednoduché nebo dokonce primitivní. Jediný důvod, proč jsem to dělal, byl ten, že mi to řekl můj Guru. A ono toto fungovalo! Poslušnost je mocný lék na všechny touhy a strachy. Odvraťte se prostě od všeho, co naplňuje vaši mysl. Dodělejte všechnu práci, kterou musíte dokončit, ale vyhýbejte se novým závazkům. Zůstávejte prázdný, zůstávejte pohotový, nebraňte se věcem, které jsou neočekávané. Nakonec dosáhnete stavu, kdy nebudete mít potřebu se stále něčeho zmocňovat, stavu radostné odpoutanosti, vnitřní pohody a svobody, která je sice nepopsatelná, ale přesto úžasně skutečná.
T: Když člověk hledající pravdu poctivě provádí svá jógická cvičení, pomáhá mu a vede jej při tom jeho vnitřní Guru, nebo jej nechá odkázaného na jeho vlastní zdroje a jenom čeká na výsledek?
M: Všechno se děje samo od sebe. Ani hledající, ani Guru, nedělají nic. Věci se dějí samy. Teprve ve chvíli, kdy se objeví pocit konatelství, přichází i obviňování nebo pochvaly.
T: To je divné! Je přece jasné, že nejprve je tu konatel, a teprve potom jeho skutek.
M: Je to naopak. Skutek je fakt – konatel je pouhý koncept. I váš jazyk ukazuje, že zatímco skutek je jistý, konatel je nejistý. Přesouvání zodpovědnosti je typicky lidská hra. Když člověk vezme v úvahu tu nekonečnou řadu faktorů, které jsou nezbytné k tomu, aby se nějaká věc mohla stát, musí připustit, že všechno je zodpovědné za všechno, i když jenom vzdáleně. Konatelství je mýtus, zrozený z iluzorní představy „já" a „moje".
T: Ale ta iluze je tak silná!
M: Bezpochyby – protože je založena na skutečnosti.
T: Co je na ní skutečného?
M: Na to musíte přijít pomocí rozpoznání a odmítnutí všeho, co je neskutečné.
T: Nepochopil jsem pořádně roli vnitřního já v duchovním hledání. Kdo vyvíjí úsilí? Je to vnější nebo vnitřní já?
M: Vytvořil jste slova jako „úsilí", „vnitřní", „vnější", „já" a tak dále, a teď je zkoušíte nějak napasovat na skutečnost. Věci se dějí samy od sebe, ale mi chceme, aby zapadaly do schématu, který je tvořen struk-turou našeho jazyka. Náš zvyk je natolik silný, že jsme schopni upřít skutečnost něčemu, co není uchopitelné pomocí slov. Odmítáme zkrátka pochopit to, že slova jsou jen symboly, které jsme na základě konvencí a zvyklostí přiřadili opakujícím se zkušenostem.
T: Jakou hodnotu mají duchovní knihy?
M: Pomáhají rozpustit nevědomost. Na začátku jsou užitečné, ale na konci se stanou překážkou. Člověk musí vědět, kdy je odložit.
T: Jaká je spojitost mezi átma a satvou, mezi Já a univerzální harmonií?
M: Stejná jako mezi sluncem a jeho paprsky. Harmonie a krása, porozumění a láska, to všechno jsou vyjádření skutečnosti. Je to skutečnost reprezentovaná činností, dotek ducha ve hmotě. Tamas zatemňuje, radžas pokřivuje a satva harmonizuje. Když satva dozraje, všechny touhy a strachy zaniknou. Skutečné bytí se potom odráží v mysli nepokřiveně. Hmota je očištěna, duch je odhalen. Obojí se sjednotí. Duch i hmota byly v jednotě pořád, ale nedokonalá mysl je viděla jako dva. Úkolem člověka je zdokonalení mysli, kvůli kterému se v mysli setkává duch se hmotou.
T: Cítím se jako člověk stojící přede dveřmi. Vím, že dveře jsou otevřené, ale hlídá je dvojice psů – touha a strach. Co mám dělat?
M: Musíte věřit Guruovi a těm psům se postavit. Chovejte se tak, jako kdyby nebyli. Znovu říkám, že zlatým pravidlem je poslušnost. Svobodu si vybojujete poslušností. Aby člověk uprchl z vězení, musí bezpodmínečně plnit pokyny, které mu posílají ti, kdo mu pomáhají v útěku.
T: Guruova slova mají malou sílu, pokud si je člověk jenom vyslechne. Aby se jimi řídil, potřebuje víru. Jak takovou víru získat?
M: Všechno má svůj čas. Až nastane čas, přijde i víra. Guru je vždy ochoten dávat, ale chybí ti, kdo by si od něj brali.
T: Ano, Šrí Ramana Mahárši říkal: „Guruů je spousta, ale kde jsou žáci?"
M: Jen klid, časem se všechno vyřeší. Každý to nějak překoná, žádná duše (džíva) nebude ztracena.
T: Strašně se bojím, abych nepovažoval intelektuální porozumění za realizaci. Člověk může mluvit o pravdě, aniž by ji znal, a může ji znát, aniž by řekl jediné slovo. Pochopil jsem, že tyto rozhovory budou publikovány. Jaký vliv budou mít na čtenáře?
M: V pozorném a hloubavém čtenáři budou zrát a přinesou květy a plody. Slova založená na pravdě, pokud je člověk plně prozkoumá, mají svou sílu.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"