ADVAITA.cz

74. Pravda je tady a teď (z knihy Já Jsem To)

12. 10. 2015 - Martin

Tazatel: Moje otázka zní: Co je důkazem pravdy? Příslušníci jakéhokoli vyznání, ať už je orientováno metafyzicky či politicky, filosoficky nebo eticky, jsou přesvědčeni, že jejich pravda je ta jediná správná a všechny ostatní jsou falešné, a považují své neotřesitelné přesvědčení za důkaz pravdy. „Jsem o tom přesvědčen, tak to musí být pravda“, říkají. Zdá se mi, že žádná filosofie ani náboženství, žádná doktrína či ideologie, jakkoli ucelená, bez vnitřních protikladů a emocionálně přitažlivá, nemůže být sama o sobě důkazem své vlastní pravdy. Náboženství a ideologie jsou jako oblečení – v průběhu času a v závislosti na okolnostech se mění a podléhají módním trendům. Takže, mohou existovat náboženství nebo filosofie, které jsou pravdivé a jejichž víra nezávisí na našem přesvědčení? Ani na žádných knihách, protože ty jsou opět závislé na tom, zda v ně někdo věří? Existuje pravda, která nezávisí na něčí víře, která není subjektivní?
Maharádž: A co třeba věda?
T: Věda se pohybuje v kruhu, končí tam, kde začala – u smyslů. Pracuje se zkušeností, ale zkušenost je subjektivní. Dva lidé nikdy nemohou mít tutéž zkušenost, i když to mohou vyjadřovat stejnými slovy.
M: Pravdu musíte hledat za myslí.
T: Pane, mám už dost všech transů. Každá droga je dokáže snadno a rychle navodit. Ani klasická samádhi, vyvolaná dechovým nebo mentálním cvičením, nejsou o moc lepší. Existují kyslíková samádhi, CO2 samádhi a samovolná samádhi, vyvolaná opakováním nějaké formule nebo řetězce myšlenek. Monotónnost je uspávající. Nemohu žádné samádhi, jakkoli úžasné, přijmout jako důkaz pravdy.
M: Samádhi je za zkušeností. Je to stav bez kvalit.
T: Nepřítomnost zkušenosti je způsobena nepozorností. Díky pozornosti se zkušenost znovu objeví. Zavřením očí nevyvracíme existenci světla. Budeme-li přisuzovat skutečnost negativním stavům, příliš daleko se nedostaneme. Samotná negace v sobě obsahuje potvrzení.
M: Svým způsobem máte pravdu. Ale copak nevidíte, že požadujete důkaz pravdy, aniž byste vysvětlil, jakou pravdu máte na mysli a jaký důkaz by vás uspokojil? Můžete dokazovat cokoli, pokud svému důkazu věříte. Ale co bude důkazem toho, že je váš důkaz správný? Snadno bych vás mohl dovést k tomu, abyste připustil, že víte jen to, že existujete – že vy sám jste jediným důkazem, který můžete o čemkoli mít. Ale já neztotožňuji pouhou existenci se skutečností. Existence je dočasná, závislá na času a prostoru, kdežto skutečnost je neměnná a vše prostupující.
T: Pane, já nevím, co je pravda, ani jak je možné ji dokázat. Nenechávejte mne v tom samotného, odkázaného jenom na své vlastní zdroje. Já žádné nemám. To vy jste tady znalcem pravdy, ne já.
M: Vy ale odmítáte považovat něčí svědectví za důkaz pravdy, proto vám zkušenosti druhých nejsou k ničemu. Zavrhujete jakékoli důsledky plynoucí ze vzájemně se shodujících výpovědí mnoha nezávislých svědků. Takže je na vás, abyste mi řekl, jaký důkaz by vás uspokojil. Co je podle vás známkou platného důkazu?
T: Upřímně řečeno, nevím, jak má vypadat správný důkaz.
M: Nemůže to být ani vaše vlastní zkušenost?
T: Ani moje zkušenost, a dokonce ani má vlastní existence. To vše je závislé na tom, že jsem vědomý.
M: A na čem závisí to, že jste vědomý?
T: To nevím. Dříve bych řekl, že na mém těle. Teď chápu, že tělo je sekundární, nikoliv primární, a proto nemůže být považováno za důkaz existence.
M: To jsem rád, že jste se vzdal myšlenky „já jsem tělo“, protože to je hlavní příčina všech chyb a utrpení.
T: Vzdal jsem se jí ale jen intelektuálně, takže pocit, že jsem něčím konkrétním, jedincem, ve mně stále přetrvává. Mohu říci: „já jsem“, ale co jsem, to nevím. Vím, že existuji, ale nevím, co je touto existencí. Ať na to jdu z kterékoli strany, vždy se setkám s tím, co neznám.
M: Tím, co je skutečné, je samo vaše bytí.
T: My asi musíme mluvit každý o něčem jiném. Já nejsem nějaké abstraktní bytí. Jsem omezený jedinec, který si své omezení uvědomuje. Jsem sice fakt, ale je to velice bezobsažný fakt. Neexistuje nic, co bych mohl na své pomíjivé existenci jedince vybudovat.
M: Vaše slova jsou moudřejší než vy! Vaše existence jakožto existence jedince je pomíjivá. Ale jste opravdu jenom jedincem? A jste jím vůbec?
T: Jak mám odpovědět? Můj pocit bytí dokazuje jenom to, že jsem; nedokazuje nic, co by bylo na mně nezávislé. Jsem relativní, jak stvořené, tak i stvořitel relativního. Absolutní důkaz absolutní pravdy – co to je, kde to je? Může být pouhý pocit „já jsem“ důkazem pravdy?
M: Jistěže ne. „Já jsem“ a „svět je“ jsou vzájemně svázané a podmíněné ideje. Jsou tu kvůli tendenci mysli vymýšlet si jména a formy.
T: Samá jména, formy, představy a přesvědčení, a nikde žádná pravda. Kvůli vám bych klidně přijal relativnost čehokoli, včetně pravdy, a naučil se žít podle domněnek. Ale pak sem přijdu a slyším vás mluvit o Absolutnu jako o něčem, čeho mohu dosáhnout, a také o tom, že to je nanejvýš žádoucí. Slova jako mír, blaženost, věčnost, nesmrtelnost, přitahují mou pozornost, protože nabízejí osvobození od bolesti a strachu. Mé přirozené instinkty – radost z hledání a zvídavost – jsou vybuzeny a já začínám objevovat oblasti, které jste mi otevřel. Všechno se to zdá tak přitažlivé a já se přirozeně ptám – je to dosažitelné? Je to skutečné?
M: Jste jako dítě, které říká: „Dokaž mi, že cukr je sladký, teprve potom si ho vezmu. Ale důkaz sladkosti je v puse, nikoliv v cukru. Abyste poznal, že to je sladké, musíte to ochutnat, jinak to nejde. Jistě, začnete se ptáT: „Je to cukr? Je sladký?“, a mé ubezpečování přijmete, teprve až ho ochutnáte. Teprve potom se všechny pochybnosti rozplynou a budete mít poznání z první ruky, které je neotřesitelné. Nechci po vás, abyste mi hned uvěřil. Pro začátek stačí trocha důvěry. Každý krok dokazuje i vyvrací sám sebe. Vy chcete důkaz pravdy, abyste předešel lži. Ale co bude důkazem důkazu? Vidíte, že se dostáváte do bludného kruhu. Abyste z něj vystoupil, musíte přestat vyžadovat důkazy a aspoň na chvilku přijmout něco jako pravdivé. Vlastně ani moc nezáleží na tom, co to bude. Může to být Bůh, nebo já, nebo vy sám. V každém případě přijmete něco nebo někoho neznámého jako pravdu. Takže, pokud aspoň na chvíli budete jednat podle pravdy, kterou jste přijal, velice brzy se dostanete k dalšímu kroku. Je to jako když lezete potmě na strom – můžete se chytit další větve teprve tehdy, když jste pevně usazen na té předcházející. Ve vědě se tomu říká experimentální přístup. Abyste dokázal nějakou teorii, provádíte experiment podle pokynů a instrukcí, které zanechali ti, kdo prováděli ten experiment před vámi. V oblasti duchovního hledání se tomuto řetězci experimentů, které musíte provést, říká Jóga.
T: Existuje tolik druhů Jógy, kterou si mám vybrat?
M: Každý džňánin vám jistě doporučí cestu, díky které dosáhl realizace, protože to je cesta, kterou důvěrně zná. Ale džňáninové jsou většinou velice liberální a přizpůsobí svou radu potřebám hledajícího. Všechny ty cesty vás vedou k pročištění mysli. Nečistá mysl je pro pravdu neprůhledná; čistá mysl je průzračná. Pomocí ní lze pravdu vidět snadno a jasně.
T: Já se omlouvám, ale asi nedokážu vysvětlit svůj problém. Ptám se vás na důkaz pravdy, a vy mi dáváte metody k jejímu dosažení. Dejme tomu, že budu tyto metody následovat a dosáhnu nějakého úžasného a příjemného stavu – jak zjistím, že je tento stav pravdivý? Každé náboženství začíná s vírou a slibuje nějakou extázi. Je tato extáze skutečná, nebo je jen produktem víry? Protože, je-li to uměle vyvolaný stav, tak mne to vůbec nezajímá. Vezměte si křesťanství, které říká: „Ježíš je tvůj spasitel, věř v něj a budeš uchráněn od hříchu.“ A když se zeptám hřešícího křesťana, jak je možné, že nebyl uchráněn od hříchu, přestože věří v Krista, odpoví: „Má víra není dokonalá.“ Opět jsme v bludném kruhu – bez dokonalé víry není spása – bez spásy není dokonalá víra, a tudíž ani spása. Jsou na nás kladeny podmínky, které jsou nesplnitelné, a potom jsme obviňováni, že je neplníme.
M: Vy si neuvědomujete, že váš současný bdělý stav je jen nevědomost. Vaše otázky ohledně důkazu pravdy pramení z neznalosti skutečnosti. Opíráte se o své smyslové a mentální stavy ve vědomí, o bod „já jsem“, zatímco skutečnost není něco, co lze zprostředkovat, čeho se lze dotknout, co lze zakoušet. Považujete dualitu za něco tak samozřejmého, že si to ani neuvědomujete, kdežto pro mne mnohotvárnost a různorodost není zdrojem oddělenosti. Představujete si, že skutečnost je oddělená od jmen a forem, zatímco pro mne jsou jména a formy neustále se měnícími projevy skutečnosti a nejsou od ní oddělené. Ptáte se na důkaz pravdy, ale pro mne je veškerá existence důkazem. Oddělujete existenci od bytí a bytí od skutečnosti, kdežto pro mne je to jedno a totéž. A přestože jste tolik přesvědčen o pravdivosti svého bdělého stavu, netroufáte si tvrdit, že je trvalý a neměnný, jako to tvrdím já, když mluvím o svém. Ale já přesto mezi námi nevidím žádný rozdíl, kromě toho, že vy si vytváříte představy, kdežto já ne.
T: Nejdřív prohlašujete, že jsem nezpůsobilý ptát se na pravdu, a potom mne obviňujete, že si vytvářím představy! To, co jsou podle vás představy, je pro mne skutečnost.
M: Jen do té doby, než je začnete zkoumat. Já vás z ničeho neobviňuji. Jen po vás chci, abyste se ptal chytře. Místo toho, abyste hledal důkaz pravdy, kterou neznáte, snažte se prověřit si důkazy o věcech, které si myslíte, že znáte. Zjistíte, že nic nevíte jistě – všechno máte jen z druhé ruky. Abyste poznal pravdu, musíte projít svými vlastními zkušenostmi.
T: Já se k smrti bojím samádhi a různých transů, ať už jsou způsobeny čímkoli. Alkohol, tabák, horečky, drogy, dýchání, zpívání, třesení, tanec, víření, modlitby, sex, půsty, mantry či nějaké závratné abstrakce mne mohou vytrhnout z mého bdělého stavu a dát mi nějaký zážitek, který bude mimořádný, protože bude neznámý. Ale když příčina pomine, účinek se rozplyne a zbudou jen vzpomínky, které se postupně budou vytrácet. Pojďme zapomenout na všechny prostředky a jejich výsledky, protože výsledky jsou svázány svými prostředky, a zeptejme se jinak – může být pravda nalezena?
M: Kde je to místo, kde pravda sídlí, abyste tam mohl jít a hledat ji? A jak poznáte, že jste ji našel? Jaký prubířský kámen si vezmete, abyste ji prověřil? A jste zpátky u své původní otázky: Co je důkazem pravdy? V téhle otázce musí být něco chybného, protože máte tendenci se k ní neustále vracet. Proč se ptáte, jaké jsou důkazy pravdy? Není to proto, že neznáte pravdu z první ruky a bojíte se, abyste nebyl podveden? Představujete si, že pravda je nějaká věc, na které je nápis: „Pravda“, a že je výhodné tu věc mít, pokud je pravá. Proto se bojíte, že budete podveden. Vydal jste se nakupovat pravdu, ale nevěříte obchodníkům. Bojíte se podvrhů a napodobenin.
T: Nebojím se, že budu někým podveden. Bojím se podvádět sám sebe.
M: Ale vy už sám sebe podvádíte tím, že neznáte své pravé motivy. Ptáte se na pravdu, ale ve skutečnosti hledáte pohodlí a chcete, aby trvalo věčně. Pochopte ale, že nic, žádný stav mysli, nemůže trvat věčně. Čas a prostor vytvářejí vždy omezení, protože čas a prostor jsou samy o sobě omezené. A v tom, co je věčné, slova „na věky“ nemají žádný smysl. Stejně je tomu s „důkazem pravdy“. V oblasti neduality je vše celistvé a dokonalé a je samo o sobě svým vlastním důkazem, smyslem i účelem. Tam, kde je všechno v jednotě, není potřeba nic potvrzovat. Vy si představujete, že trvalost je důkazem pravdy, že to, co trvá déle, je tak nějak pravdivější. Čas se pro vás stává mírou pravdy. A protože je čas v mysli, stává se vaše mysl soudcem a hledá důkaz pravdy sama v sobě, což je úkol zoufalý a nesplnitelný!
T: Pane, kdybyste říkal: „Nic není pravdivé, vše je relativní“, tak bych s vámi souhlasil. Ale vy tvrdíte, že existuje pravda, skutečnost, dokonalé poznání, a proto se vás ptá
M: „Co je to a jak to víte?“ A co mne přesvědčí, abych si řekl: „Ano, Maharádž má pravdu“?
M: Vy stále toužíte po něčem, co by bylo důkazem, svědectvím, autoritou. Pořád si představujete, že pravda je něco, na co se dá ukázat prstem a říci: „Hele, tady je Pravda.“ Ale tak to není. Pravda není výsledkem nějakého úsilí, není to konec cesty. Pravda je tady a teď, v samotné touze ji najít a v jejím hledání. Je blíže než vaše mysl a tělo, blíže než pocit „já jsem“. Vy ji nevidíte, protože se díváte někam daleko mimo sebe, mimo své nejniternější bytí. Vy jste z ní udělal objekt a trváte na svých obvyklých důkazech a testech, které se ale hodí jen na věci a myšlenky.
T: Jediné, co jsem zatím pochopil z vašich slov je, že pravda je mimo mě a já nejsem oprávněn o ní mluvit.
M: Ale vždyť vy sám jste pravdou! Problém je jenom v tom, že si pletete pravdivé s nepravdivým.
T: Zdá se, že říkáte: „Nechtěj důkazy pravdy. Zabývej se jen tím, co je nepravdivé.“
M: Odhalení pravdy spočívá v rozpoznání nepravdivého. Můžete znát jen to, co není. To, co je – tím můžete pouze být. Poznání se vztahuje k poznanému. Je to svým způsobem doplněk nevědomosti. K čemu je potřeba poznání tam, kde není nevědomost? Nevědomost ani poznání samy o sobě neexistují. Jsou to jen stavy mysli, která je zase jenom zdánlivým pohybem ve vědomí, jež je ve své podstatě nehybné.
T: Leží pravda v oblasti mysli, nebo v oblasti za myslí?
M: Ani v jednom, ani ve druhém, a zároveň v obojím. Nedá se to vyjádřit slovy.
T: Tohle slyším pořád – nevyjádřitelné (anirvačánija). Z toho moc moudrý nejsem.
M: Je pravda, že tohle slovo často zakrývá naprostou nevědomost. Mysl může pracovat jen s pojmy, které si sama vytvoří, nedokáže prostě překročit samu sebe. To, co není ani smyslové, ani mentální, ale bez čehož smyslové ani mentální nemůže existovat, to nemůže být jejich součástí. Pochopte, že mysl má své hranice. Abyste je překročil, musíte být ochoten ponořit se do ticha.
T: Můžeme říci, že činnost je důkazem pravdy? Že pravda je sice slovně nevyjádřitelná, ale může být předvedena v činnosti?
M: Pravda nemá nic společného ani s činností, ani s nečinností. Je za obojím.
T: Může člověk vůbec někdy říci: „Ano, tohle je pravda“? Nebo se musí spokojit jen s odmítnutím nepravdivého? Jinak řečeno, je pravda pouhou negací? Nebo může přijít okamžik, kdy se stane pozitivním výrokem?
M: Pravda je nepopsatelná, ale může být zakoušena.
T: Ale zkušenost je subjektivní, nemůže být sdílena. Vaše zkušenosti mne nikam neposunou.
M: Pravda může být zakoušena, ale není to pouhá zkušenost. Já ji znám a mohu vám ji zprostředkovat, ale jen tehdy, když se jí otevřete. Být otevřený ale znamená nechtít nic jiného.
T: Jsem plný tužeb a strachů. Znamená to, že nejsem pro pravdu způsobilý?
M: Pravda není odměna za dobré chování, ani cena v nějaké soutěži. Nemůžete si ji nijak přivodit. Je to prvotní, nezrozený, odvěký zdroj všeho, co existuje. Jste pro pravdu způsobilý proto, že jste. Nemusíte si ji nijak zasloužit. Je vaše. Jenom se od ní přestaňte vzdalovat tím, že se za ní budete hnát. Zůstaňte v klidu, buďte tichý.
T: Pane, jestli chcete, aby moje tělo bylo v klidu a mysl tichá, tak mi řekněte, jak to mám udělat. Když se na sebe podívám, vidím, že tělo a mysl jsou v neustálém pohybu kvůli příčinám, které nemám pod kontrolou. Jsem zcela pod nadvládou dědičnosti a vlivu okolního prostředí. Mocné „já jsem“, tvůrce celého vesmíru, může být dočasně vymazáno pomocí drog, nebo trvale – kapkou jedu.
M: Opět se považujete za tělo.
T: I kdybych se přestal považovat ze toto tělo, složené z kostí, masa a krve, stále tu zůstane ještě jemné tělo, složené z myšlenek a pocitů, vzpomínek a představ. A i kdybych se přestal považovat za jemné tělo, pořád mi zůstane vědomí, které je také druhem těla.
M: Máte úplnou pravdu, ale tady se nemusíte zastavit. Jděte ještě dál. Nejste ani vědomí, ani „já jsem“, které je v jeho středu. Vaše pravé bytí je naprosto sebe-nevědomé, zcela prosté jakéhokoli sebe-ztotožnění s čímkoli, ať už je to hrubé, jemné nebo transcendentální.
T: Dokážu si představit, že půjdu ještě dál. Ale jaký důkaz budu mít? Abych byl, musím být někým.
M: Je to právě naopak. Abyste byl, nesmíte být nikým. Myslet si, že jste něčím nebo někým, je peklo a smrt.
T: Četl jsem, že ve starověkém Egyptě byli lidé podrobováni určitým obřadům, při nichž se pod vlivem drog či zaklínadel dostávali mimo tělo a zakoušeli stav, kdy mohli své ležící tělo pozorovat zvenku. Bylo to kvůli tomu, aby se přesvědčili o existenci posmrtného bytí a začali se tak starat o svůj celkový osud, což bylo výhodné pro stát i pro kněží. Sebe-ztotožnění s jedincem, který vlastní tělo, jim zůstalo.
M: Tělo je vytvořeno z potravy, stejně jako je mysl vytvořena z myšlenek. Pochopte tuto jejich podstatu. Neztotožnění, pokud je přirozené a spontánní, přináší osvobození. Nepotřebujete vědět, co jste. Stačí, když budete vědět, co nejste. To, co jste, nikdy vědět nebudete, protože každé objevování přináší další a další dimenze, které zůstávají neprozkoumané. Nepoznatelné je bez hranic.
T: Znamená to, že budu navždy nevědomý?
M: Znamená to, že nevědomost nikdy neexistovala. Pravda je v objevování, nikoliv v objeveném. A objevování nemá začátek ani konec. Zkoumejte hranice, překračujte je, klaďte si zdánlivě nemožné úkoly – to je cesta.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"