ADVAITA.cz

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže - Kapitola 9. Návrat do Bombaje – část 2/2

3. 10. 2015 - Roman

Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže - Kapitola 9. Návrat do Bombaje – část 2/2

V této době byl Šrí Mahárádž naléhavé žádán, aby napsal filosofickou knihu o poznání Já. Začal tuto práci, ale protože nebyl zdravý, nemohl v ní pokračovat. Dát do slov přesnou vizi velikosti svého stavu, mluvit slovy o tichu je velmi těžké. Podle úrovně pochopení každého jednotlivce budou textu dávány různé významy. Proto, aby se uhasila žízeň po poznání, je filosofická kniha pro čtenáře těžko stravitelná. Nestačí číst Védántu, aby člověk dosáhl zření Já, je třeba pomoci znalého Učitele, jinak bude mít navrch ego znalostí. Učitel, který hovoří o Písmech, je ve spojení s tím, kdo je napsal. Máme tedy naslouchat těm, kteří nám jejich obsah vysvětlují? Lidé říkají: „K čemu potřebujeme učitele, toho dohazovače, abychom potkali Boha? Budeme-li číst svaté knihy, dosáhneme svého cíle.“ Je trochu odvážné takto mluvit. Jediný Sadguru, který je čisté poznání, nám dává bez jakékoli pochyby zření „Já“ a je jediným, kdo může předávat Pravdu své vlastní a hluboké blaženosti. V tom je hlavní potřeba Sadgurua, jak říkají Písma. Čtenáři povětšinou nechápou tajemství poznání, vysvětlovaného ve filosofických knihách. Vytvářejí zmatek, když zaměňují tezi s danou pravdou a věci natolik obracejí naruby, že ztrácejí smysl, a vzniká spíše nesmysl. Toto zašmodrchání nebude mít jiný výsledek, než zvýšení jejich nevědomosti. Říká se, že zbožnost krášlí věci: „Slepec, který nevidí, se učí dotekem. Nicméně, to, co říká, když zkoumá dotekem věci, nemusí být správné. Je možné, že nechápe, to, co je ve skutečnosti.“ Tento citát znamená: „Ti, kdo naslouchají, nechápou, co bylo řečeno, pochopili, něco jiného. Bez Sadgurua je tedy cesta Védánty nesnadná, proto Šrí Mahárádž nejevil příliš velké nadšení pro to, aby napsal filosofickou knihu. Lidé většinou věnují pozornost idolům a velkým světcům a touží obdržet jejich božskou milost. Co se bohů a světců týká, dal Šrí Mahárádž svým žákům jasná vysvětlení. Jak se mají řídit učením Učitele a nikoli jednat jako on. Napodobováním učitele velice riskují, že budou jen zklamáni. Ten, kdo byl za svého života světcem, je po smrti ctěn jako Bůh. Je-li cílem být zajedno s Bohem, pak zpívat bhadžany, provádět rituály, obdržet daršan nestačí k tomu, aby toho cíle bylo dosaženo. Jediný Sadguru může s tímto úkolem žákovi pomoci.

Ve stejné době uveřejnil Šrí Mahárádž v jazyce maráthí, gudžarátí a kannada malou knížku nazvanou „Paramártha Márga Pradípa“. V této knize Šrí Mahárádž uveřejnil všechny bhadžany, které byly na popud jeho Mistra Šrí Bhausahéba Mahárádže sestaveny z různých zdrojů (verše od světců Tukáráma, Samartha Rámdáse, Džňánéšvara, Eknátha, Námdéva...) do čtyř velkých celků (Kákad áratí, Ranní bhadžan a Odpolední + Večerní bhadžan) a od té doby se v této linii Navnath Sampradája zpívají třikrát denně dodnes. Tyto bhadžany jsou jako jasná lampa, která aspirantovi hledajícímu poznání Já ukazuje Pravou Cestu (परमार्थ – paramārtha – nejvyšší cíl, poznání, Skutečnost, Absolutní Pravda , मार्ग – mārga – cesta, प्रदीप – pradīpa – lampa).

Když mluvil Učitel Bhausahéba Mahárádže (Gurulingadžangam Mahárádž) v rámci linie Navnath Sampradája, položil otázku: „Co to znamená dojít k Seberealizaci?“ Touto knihou Šrí Mahárádž věci objasnil, když upřesnil, že meditace a kontemplace tvoří srdce pravé spirituality postavené mimo rituály a pozorování, které nejsou nic víc než rituály a jakousi přípravou. Rituál je první etapou na životě. Má za cíl, podobně jako duchovní praxe pročistit mysl. Následující slova potvrzují předešlé: „Rituály jsou tu pro vyčištění mysli. Jimi člověk nerealizuje.“ Tato působivá kniha byla rychle šířena. Přitáhla proto pozornost mnoha lidí. Zlatý den a Paramártha Márga Pradípa jsou dobrými průvodci v duchovním světě.

Šrí Mahárádž jasně mluvil o pomoci, jíž jsou Šástry a legendy z Purán, které jsou součástí Védánty. A tyto legendy, říkal, podávají zprávu o velké zkušenosti rišiů a jsou jako skládanky, které dokáže vysvětlit jen Sadguru. Když žáci naslouchali výkladům svého Sadgurua, začínali chápat pravý smysl mytologických příběhů, které nacházíme ve Védántě, v Bhagavad Gítě, Rámajáně, Mahábhárátě atd. Nejsou-li dnes jasně vysvětlována svatá Písma, je náboženství bezdůvodně znevažováno. Legendy z Purán tu byly zprvu předávány ústním podáním, později ve formě písemné. Jejich květnatého stylu je využito, aby mohla být pochopena suchá stránka Védánty. Šrí Mahárádž například vyprávěl legendu o Bhasmasurovi takovým způsobem, že se její pravý smysl musel vyjevit. Šankara říká svému oddanému Bhasmasurovi: “Ten, na jehož hlavu položíš ruce, se promění v popel. Vše je jen prach, vše je v podstatě popel, zakusíš to.“ Bhasmasura to vyzkoušel a zničil celý svět. Nakonec se ocitl tváří tvář Višnuovi. Na jeho žádost měl položit ruce na svou vlastní hlavu, a nabýt přesvědčení. V jeho vnitřním vědomí, které je tu symbolizováno bohem Višnuem, se rozprostřelo světlo poznání. Bhasmasura jako individualita není nic než popel. Na zemitvar všeho, co je viditelné, není nic jiného než iluze, než prach, a „jen Brahman“ je pravdivý; to je esence, kterou možno získat z tohoto příběhu.

Pandité, kteří dnes hovoří o Písmech a uvádějí citáty z Védánty, sledují jediný cíl: aby si naplnili břicho, získali slávu a stali se známými. V učení, které zastávají, využívají zpěvu jen k tomu, aby lidem lichotili. Nevyužívají Védy, Šástry a Purány pro své vlastní dobro nebo pro dobro druhých. Podle doby, místa a okolností vykládají Písma a baví lidi. Napsat Šástry bylo však vznešeným přáním kontemplativních rišiů. Byla tu chvályhodná snaha učinit lidi šťastnými tím, že budou uvedeni na správnou cestu, o tom není pochyb. Dnešní pandité citují Písma a odvádějí Purány a Šástry daleko od jejich smyslu jen pro svůj vlastní užitek. Proto důvěra lidí v náboženství slábne, proto ateisté ovlivňují mysl lidí, aby už nevěřili v Boha. Právě proto se musí žáci ve vztahu k takovým osobám mít velmi na pozoru. Podle Višnua je dán intelekt každému. Tímto nástrojem má každý rozlišovat a uvažovat. Každý má zaměřovat svou pozornost na Skutečnost a její vlastnosti. Učitel dává žákům pravé učení, aby byli připraveni jednat s ním v souladu. Ale oni nechávají jednat svou hlavu. Tak je ponecháno hledání Boha stranou a žáci jsou zcela chyceni do sítí světa. Šrí Mahárádž vždycky říkal, že uvede-li žák učení svého Mistra do praxe, má zkušenost jasnou a z první ruky. A tím uskutečňuje (naplňuje) učení svého Mistra.

Šrí Mahárádž dával svým žákům gurumantru v souladu s tradicí Navnath Sampradája svého Mistra. Díky tomuto zasvěcení „ti, kteří dosáhli meditací a recitací Božího jména stavu ´Sakšatkára´, dosáhli Boha“. Takto chápané učení Mahárádž vyvracel. Říkal, že takový pokyn je dáván žákům na začátku, aby se tím očistila jejich mysl. A dodával, že toto očištění je pouze prvním krokem a je ještě daleko od Boha.

„Proč říkáte, že je učení vašeho Sadgurua chybné?“ zeptal se ostře jeden vzdělaný žák.

„Je zapotřebí zvláštního ponaučení přizpůsobené úrovni každého žáka. Když se dítě narodí, má nejprve rádo sladkosti. Bylo by rozumné nedávat mu proto vydatnou stravu? Položte si tuto otázku. Jen učitel neotřesitelně ví, jaký pokyn má být žákům dán.

Šrí Mahárádžova odpověď žáka nasyceného vlastními vědomostmi nepřesvědčila. Dlouho se svým Mistrem debatoval; jeho argumenty se vršily hodinu za hodinou, protože byl pyšný a umíněný, až Šrí Mahárádž velmi klidně řekl: „Ode dneška nejsem tvým učitelem a ty nejsi mým žákem.“ A dodal, aby debatu uzavřel: „Nebudeš-li mít mou naprostou ochranu, budeš se cítit ztracený, ale dávám ti své požehnání. Jdi, nakonec najdeš štěstí.“ Nakonec žák pochopil, kde je Pravda. Jak velký je Sadguru! Z celého srdce se sklonil žák k jeho nohám. Později, když sám dosáhl stav Sadgurua, vyučoval nauku (Poznání).

Je zde individualita a je zde Já. Naslouchá-li žák výklad Učitele o poznání, je zcela ponořen do jednoty s Já, ale v každodenním životě jedná jako obyčejný jedinec. Čteme-li životopisy svatých a pozorujeme-li božskou hru lidí, kteří dovršili svou pozemskou formu, setkáváme se s vtělenou ctností a přemítáme o tom.

Nicméně sama tato četba nestačí k tomu, aby džíva dosáhl poznání Já, pokud by chtěl pouze proběhnout příběhy, aniž by porozuměl velikosti těch, o nichž se v nich mluví. Je-li zde touha poznat život nějakého světce, pak je zapotřebí setkat se ve vlastním životě s někým, kdo má zkušenost Já; potom musí každý poznat, kam se má obrátit, jestli k duchovním věcem nebo k jednání ve světě. Všichni světci, ač jsou Bohy, se pohybují v životě všedních dní, a současně jsou ve světě lidmi, kteří důsledně hrají svou roli. Jedná-li se o ženu, nechová se jako muž, a muž se nechová jako žena. U toho, kdo se stal Bohem, panuje v božských kvalitách jednota; kdyby se tato kvalita zmenšila, nebylo by možné dosáhnout dokonalosti. Není možné, aby prospěch, pociťovaný při četbě životopisu světce a při vyprávění o jeho životě, přicházel z obyčejného smrtelníka. Jinak by to byla jen kratochvíle, ale už samo rozjímání o mudrci vám je požehnané.

„Číst Šástry, aniž bychom znali Boha, je zbytečné,“ říká Šrí Mahárádž. „Jak má v takovém případě adept číst Šástry?“ zněla otázka. Jediná a stručná odpověď je, že čteme-li Šástry, máme být vždycky ve společnosti člověka, který zná Já. Pravé tajemství života světce je v tom, že pouze člověk, který zná sám sebe, má poznání. Prožil Já a žije v jednotě. „Jen mudrci dokáží poznat mudrce, a jen jogíni dokáží rozeznat jogíny.“ To je přesné. Jestliže někdo předstírá, že je schopen studovat poznání Já bez pomoci učitele, dejte mu jedinou otázku: „jistý člověk žije mezi ostatními lidmi a při tom se chová jinak, než oni. Je-li vyvržen, jako se to dělalo nemocným leprou, neví tento člověk, co se s ním děje, a nakonec se mu zdá, že už nenáleží k lidskému pokolení. Tento stav, v němž se člověk stává mrtvým ke stavu člověka, zatímco je živ, je stav světce. Do jaké míry je adept schopen porozumět tomuto stavu a jednání, které přináleží životu světce?“ V Gítě je řečeno: „Jen mudrc opravdu probuzený může kontrolovat v noci démony, kteří na sebe berou podobu nevědomosti.“

Dnes je k dispozici mnoho textů o tom, co Šrí Mahárádž říkal o své zkušenosti: „Žák nemá naslouchat ničemu jinému, než učení svého Mistra, a to neustále. To znamená, že pokud Mistr učí a žák neprojevuje vroucí snahu rozjímat o zvoleném námětu, dokud nezíská jeho plné a ucelené pochopení, není považován za žáka. Jak by v takovém případě mohl klást otázky? Poznání Já se děje takto: Žák se posadí u chodidel Mistra, a poté, kdy vyslechl učení, musí ho nejdříve prožít, aby o něm potom mohl posléze mluvit. Opomine-li žák jednu etapu, jsou následující etapy zbytečné. Pouze prožíváním Já je možné Já poznat. Jestliže žák Já nezakouší, má pochybnosti. Protože má o věcech intelektuální představu, domnívá se, že Bohové, Písma atd., nemluví o skutečných věcech. Jelikož mu chybí zkušenost, nemůže mít ani užitek z ovoce poznání, jímž je hluboká radost.“

Šrí Mahárádž proto dával každému žákovi gurumantru, aby mu pročistil mysl, a žádal žáky, aby na mantru meditovali pravidelně třikrát za den. Potom jim přednášel o pěti elementech a uvedl je do stavu prožívání. V knihách, které pojednávají o poznání Já jsou čtyři velké věty: „Ty jsi To.“ „Poznání je Brahman.“ „Já jsem Brahman.“ „Vše je Brahman.“ Pandité tyto věty pouze vyslovují a lidé jim naslouchají, ale neuvažují o nich nich. Šrí Mahárádž je nejen citoval, aby vysvětlil jejich skutečný smysl, ale nechával je zároveň žáky uvést do praxe a jeho postup byl neobvyklý. Vyptával se nás, kolikrát jsme dělali praxi, kdy bylo naše jednání v souladu s těmito velkými větami, a žádal nás, abychom je nechali v sobě znít tak dlouho, dokud jim úplně neporozumíme. A každý týden nás z tohoto předmětu zkoušel. Čtyři zmíněné věty jsou pozoruhodná slova o poznání Brahman. „Brahman je pravdivý, vše je klamné, a přesto džíva je Brahman“ To je kořen teorie Védánty. Ve shodě s proslulým výrokem: „Ty jsi To“, toto poznání přišlo až k vám; nicméně je velký počet těch, jimž nebylo k užitku! Vskutku, je-li jednou dosaženo poznání, musí následovat osobní uvedení do praxe. Šrí Mahárádž říká: „Celý svět je prach“. Abyste to uvedli do praxe, musíte mít stejné odhodlání, jaké měl on. Bez praxe bude vaše odhodlání vždycky kolísavé. Mezi těmito dvěma stavy (praxe - odhodlání) je interakce. Ale jak poznat, že se odhodlání pevně usadilo? Tím, že je uvedeme do osobní praxe. „Vše je klamné“, při jaké příležitosti toto prohlášení zakolísalo? Každý den byste měli zaznamenávat svou úrodu. V běžném životě je námětů pro takové zkoumání dost, příležitosti přicházejí stále. Jde velmi těžce zůstávat v každé situaci, příznivé i nepříznivé, s pevně zakotveným přesvědčením, že je vše klamné. „Brahman je pravdivý“; během vašich činností ve světě si můžete ověřit, do jaké míry se pochopení Já stalo trvalé, neboť rozlišováním může žák ověřit svůj stupeň odloučení ve vztahu ke světu. O metodě vyučování Šrí Mahárádže bude pojednáno více ještě v následující kapitole.

Překlad z francouzštiny: Sylva Daníčková

Jazyková korektura: Roman Sudín, Martin Vinkler, Gabriela a Aleš Adámkovi

Další kapitoly z knihy Životopis Šrí Siddharáméšvara Mahárádže naleznete v "Textech na pokračování".