ADVAITA.cz

64. Cokoli, z čeho máte potěšení, vás vrací zpátky (z knihy Já Jsem To)

27. 7. 2015 - Martin

Cokoli, co můžete ztratit, není ve skutečnosti vaše vlastní; a k čemu vám to je, když to není vaše? V mém světě není potřeba nic postrkovat, vše se děje samo od sebe. Veškerá existence je zasazena do prostoru a času, a proto je omezená a dočasná. Ten, kdo existenci zakouší, je také omezený a dočasný. Já se nezajímám o to, „co existuje“, ani o toho, „kdo existuje“. Já stojím za tím vším a jsem obojím a zároveň ani jedním.

Lidé, kteří po velkém úsilí a pokání naplnili svoje ambice a zajistili si vyšší úroveň zakoušení a jednání, si obvykle silně uvědomují a cení svou pozici. Rozdělují lidi do kategorií podle stupně jejich duchovního dosa­žení, od nejnižšího k nejvyššímu. Pro mě jsou všichni lidé stejní. Liší se sice vzhledem a chováním, ale to není podstatné. Tak jako zlato zůstává nedotčeno tvarem zlatých šperků, které jsou z něj vyrobeny, tak také lidská podstata zůstává nedotčena. Chybí-li někomu tento pocit rovnosti, je to znakem toho, že ještě nedosáhl skutečnosti.

Samotné poznání nestačí. Je potřeba poznat poznávajícího. Učenci a jógini mohou znát mnoho věcí, ale k čemu je poznání, když člověk nezná své vlastní já? Takové poznání se mine cílem. Bez poznání pozná­vajícího nelze dosáhnout klidu.

T: Jak může člověk poznat poznávajícího?

M: Můžu vám říci jenom to, co znám ze své vlastní zkušenosti. Když jsem potkal svého Gurua, řekl mi: „Nejsi tím, za koho se považuješ. Mu­síš zjistit, kdo jsi. Pozoruj pocit ´já jsem´, najdi své skutečné já.“ Poslechl jsem ho, protože jsem mu věřil. Udělal jsem to, co mi řekl. Veškerý svůj volný čas jsem strávil tím, že jsem se v tichu díval sám do sebe. A jakou změnu to způsobilo a jak brzo! Trvalo to jen tři roky, než jsem poznal svou pravou podstatu. Můj Guru zemřel brzy poté, co jsem ho potkal, ale tím se nic nezměnilo. Pamatoval jsem na to, co mi říkal, a vytrval jsem v tom. Ovoce, které to přineslo, je tady, mám je v sobě.

T: Co je to?

M: Znám sám sebe takového, jaký jsem ve skutečnosti. Nejsem ani tělo, ani mysl, ani smysly. Jsem za tím vším.

T: Jste prostě nic?

M: Ale no tak, neblázněte. Samozřejmě, že jsem něco nanejvýš hmata­telného. Jenom nejsem to, co si zřejmě myslíte, že jsem. To vám říká vše.

T: To mi právě neříká nic.

M: Protože se to nedá sdělit. Musíte posílit svou vlastní zkušenost. Jste zvyklý jednat jen s věcmi, fyzickými a mentálními. Ale já, ani vy, nejsme věci. Nejsme ani hmota, ani energie, ani tělo, ani mysl. Jakmile jen jednou zahlédnete své vlastní bytí, nebude už pro vás těžké mi porozumět.

Lidé věří tolika věcem, které mají jen z druhé ruky. Věříme ve vzdá­lené země a lidi, v nebe a pekla, v bohy a bohyně, protože nám o nich řekli. Stejně tak nám také říkali o nás samých, o našich rodičích, jménu, postavení, povinnostech a tak dále. Nikdy jsme se ale nepokusili si to ověřit. Cesta k pravdě vede přes zničení neskutečného. Abyste zničili ne­skutečné, musíte zpochybnit věci, o kterých jste skálopevně přesvedčeni. Nejhorší z nich je myšlenka, že jste tělo. S tělem přichází svět, se světem Bůh. O něm se předpokládá, že stvořil svět, a tím to začíná – strach, ná­boženství, modlitby, oběti, různé systémy, jejichž 

cílem je chránit a pod­porovat dětinského člověka, vystrašeného nestvůrami, které jsou jeho vlastním výtvorem. Pochopte, že to, čím jste, se nemůže ani narodit, ani zemřít – potom se rozplyne váš strach a s ním i všechna trápení.

To, co vytvořila mysl, to bude myslí zase zničeno. Ale skutečné není vymyšlené a nemůže být zničeno. Držte se toho, nad čím mysl nemá žádnou moc. To, o čem vám říkám, není ani v minulosti, ani někde v budoucnosti. Není to však ani v každodenním životě, který plyne pří­tomným okamžikem. Je to za časem a tato naprostá bezčasovost je zcela mimo dosah mysli. Můj Guru a jeho slova „vy jste já“ jsou věčně se mnou. Na začátku jsem na Guruova slova musel upnout svou pozornost, ale nyní je to přirozené a snadné. Bod, ve kterém mysl přijme Guruova slova jako pravdivá a žije podle nich spontánně a v každém okamžiku každodenního života, je prahem k realizaci. Je to vlastně spása vyvolaná vírou, ale ta víra musí být intenzivní a stálá.

Ale nesmíte si myslet, že stačí jen samotná víra. Zaručeným prostřed­kem k realizaci je víra, která se projevuje ve vašich činech. Ze všech prostředků je to ten nejúčinnější. Někteří učitelé víru odmítají a věří jen intelektu. Ve skutečnosti ale to, co odmítají, není víra, ale slepé přesvěd­čení. Víra není slepá. Je to ochota usilovat.

T: Bylo nám řečeno, že ze všech druhů duchovních cvičení je nejúčin­nější nácvik postoje pouhého nezaujatého svědka. Jak se to srovnává s vírou?

M: Postoj svědka je také víra. Je to víra v sebe sama. Jste přesvědčen o tom, že nejste to, co zakoušíte a díváte se na všechno jakoby zdálky. Toto pozorování se děje bez úsilí. Chápete, že jste svědek, a toto pochopení za vás jedná. Nic víc nepotřebujete, stačí pamatovat na to, že jste jen svědek. Zeptáte-li se v tomto stavu pozorování sami sebe „kdo jsem já?“, okamžitě přijde odpověď, i když je tichá a beze slov. Přestaňte být objektem a staňte se subjektem všeho, co se děje; jakmile se obrátíte dovnitř, zjistíte, že jste i za subjektem. Když najdete sám sebe, pochopíte, že jste i za subjektem, že jak subjekt, tak objekt existují ve vás, ale vy nejste ani jedním z nich.

T: Mluvíte o mysli, o pozorování vědomí za myslí a o Nejvyšším, které je za uvědoměním. Myslíte tím, že ani uvědomění není skutečné?

M: Pokud se pohybujete v rámci pojmů skutečné – neskutečné, je uvědo­mění jedinou skutečností, která existuje. Ale Nejvyšší je za všemi pojmy a pojem „skutečné“ se tu nehodí, protože v Nejvyšším je vše skutečné, a proto jsou všechna označení zbytečná. Nejvyšší je samotným zdrojem skutečnosti, ono přiděluje skutečnost všemu, čeho se dotkne. Ale to prostě nelze pochopit pomocí slov. Dokonce i přímá zkušenost, jakkoli úžasná, o tom přináší jenom svědectví, nic víc.

T: Kdo ale vytváří svět?

M: Univerzální Mysl (Čidákáša) tvoří i ničí vše. Nejvyšší (Paramákáša) uděluje skutečnost všemu, co vzniká. Nejpřesnější způsob, jak to při­bližně vyjádřit slovy, je říci, že to je univerzální láska. Stejně jako láska, tak i Nejvyšší dělá vše skutečným, krásným a žádoucím.

T: Proč žádoucím?

M: A proč ne? Odkud se bere všechna ta mocná přitažlivost, která dává všechna stvoření, včetně lidí, dohromady? Přichází od Nejvyššího. Ne­vyhýbejte se touze. Jen dohlédněte, aby proudila správnými koryty. Bez touhy byste byl mrtvý. Ale s nízkými touhami jste jen přízrak.

T: Jaká zkušenost je nejblíže Nejvyššímu?

M: Nezměrný klid a neomezená láska. Pochopte, že cokoli je ve vesmíru pravdivého, vznešeného a krásného, to přichází od vás. Zdrojem toho všeho jste vy sám. Všichni bohové a bohyně, kteří vládnou světu, mo­hou být těmi nejúžasnějšími a nejkrásnějšími 

bytostmi, ale jsou to jenom nádherně odění sluhové, kteří ukazují bohatství a moc svého pána.

T: Jak lze dosáhnout Nejvyššího Stavu?

M: Odmítnutím všech nižších tužeb. Dokud máte potěšení z nižšího, nemůžete mít to nejvyšší. Cokoli, z čeho máte potěšení, vás vrací zpátky. Dokud nepochopíte, že žádná věc vám nedá trvalé uspokojení a je po­míjivá a omezená, a dokud nezaměříte všechny své síly na jedinou nej­vyšší touhu, neudělal jste dokonce ani první krok. Na druhou stranu je poctivost vaší touhy po Nejvyšším sama o sobě výzvou Nejvyššího. Nic fyzického ani mentálního vám nemůže dát svobodu. Svobodu získáte ve chvíli, kdy pochopíte, že vaše otroctví je vaším dílem a odmítnete dál kovat řetězy, které vás svazují.

T: Jak může člověk nalézt víru v Gurua?

M: Nalézt Gurua, a navíc mu uvěřit, to je vzácné štěstí. To se nestává moc často.

T: Je to osud?

M: Slovo osud nic nevysvětluje. Když se to stane, nemůžete říci, proč se to stalo a jenom zakrýváte svou nevědomost tím, že tomu říkáte Karma či Milost, nebo Vůle Boží.

T: Krišnamurti říká, že Guru není nutný.

M: Někdo vám musí říci o tom, že existuje Nejvyšší Skutečnost a kudy k ní vede cesta. Krišnamurti nedělá nic jiného. Svým způsobem má pravdu – většina takzvaných žáků svému Guruovi nevěří, neposlouchá ho a nakonec ho opustí. Pro takové žáky by bylo tisíckrát lepší, kdyby neměli vůbec žádného Gurua a prostě hledali vedení sami v sobě. Najít žijícího Gurua je vzácná příležitost a velká zodpovědnost. Člověk by ne­měl brát tyto věci na lehkou váhu. Vy byste si nejraději koupili celé nebe a myslíte si, že vám to Guru zaplatí. Chcete smlouvat, žádáte hodně, ale nabízíte málo. Nepodvedete však nikoho jiného než sami sebe.

T: Váš Guru vám řekl, že jste Nejvyšší Skutečnost, a vy jste mu věřil a choval se podle toho. Co vám k tomu dalo víru?

M: Řekněme, že jsem byl prostě rozumný. Bylo by hloupé mu nevěřit. Proč by mi říkal něco, co není pravda?

T: Předtím jste tvrdil, že jsme stejní, že jsme totožní. Tomu nemůžu uvěřit. A když tomu nevěřím, k čemu je mi vaše tvrzení?

M: Nevadí, že mi nevěříte. Má slova jsou pravdivá a budou ve vás pra­covat. V tom je krása satsangu (společnosti světců).

T: Může být pouhé sezení ve vaší společnosti považováno za duchovní praxi?

M: Samozřejmě. Řeka života proudí. Část vody je tady, ale mnoho vody už dosáhlo svého cíle. Vy znáte jenom současnost. Já vidím mnohem dál do budoucnosti i do minulosti, vidím to, co jste a čím byste mohl být. Nedokážu vás vidět jinak než jako sama sebe. Nevidět žádné rozdíly, to je základní rys lásky.

T: Jak mohu dospět k tomu, abych viděl sám sebe tak, jak mne vidíte vy?

M: Stačí, když se nebudete považovat za tělo. Veškeré neštěstí vyplývá z myšlenky „já jsem tělo“. Naprosto vás oslepuje, takže nemůžete vidět svou pravou přirozenost. Ani na okamžik si nesmíte myslet, že jste tělo. Nedávejte si žádné jméno, žádný tvar. Ve tmě a tichu najdete Skutečnost.

T: Ale k tomu, abych si myslel, že nejsem tělo, potřebuji přece přesvěd­čení. Kde ho vezmu?

M: Odvahu vám dá láska. Potkáte-li někoho naprosto úžasného, milo­vání hodného, božského, potom vám dá vaše láska a obdiv touhu jednat vznešeně.

T: Ne každý umí obdivovat obdivuhodné. Lidé jsou k tomu většinou naprosto necitliví.

M: Život je naučí vděčnosti. Sama tíha nahromaděných zkušeností jim dá oči k vidění. To je úkol realizovaných lidí – být příkladem dokonalosti, který by mohli obdivovat a milovat. Krása života a povahy takového člověka je obrovským příspěvkem ke společnému dobru.

T: Musíme trpět, abychom mohli růst?

M: Stačí vědět, že utrpení existuje, že svět trpí. Radost ani bolest nemo­hou být samy o sobě příčinou osvícení. Tu moc má pouze pochopení. Až pochopíte pravdu, že svět je plný utrpení, že narodit se je vlastně neštěstí, najdete také touhu a energii svět překročit. Radost vás uspává a bolest vás probouzí. Pokud nechcete trpět, neusínejte. Nemůžete poznat sám sebe jen pomocí blaženosti, protože blaženost je vaší pravou přirozeností. Abyste nalezl osvícení, musíte čelit jejímu opaku, tomu, čím nejste.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"