ADVAITA.cz

45. Co není trvalé, to nemá bytí (z knihy Já Jsem To)

9. 3. 2015 - Martin

T: Co je špatného na tom, když člověk žádá o pomoc při práci, která stojí za to?

M: Proč žádat o pomoc? To je jen známkou vaší slabosti a úzkosti. Po­kračujte v práci a celý vesmír bude pracovat s vámi. Vždyť i samotná myšlenka dělat správnou věc k vám přichází od neznámého. Prostě dě­lejte to, co je třeba a pokud jde o výsledky, ty přenechte neznámému. Jste jen jedním spojovacím článkem v dlouhém řetězci příčin. V podstatě se všechno odehrává jen v mysli. Snažíte-li se o něco upřímně a vytr­vale, tak se to stane, neboť právě mysl způsobuje, že se věci dějí. Ve skutečnosti nic nechybí a nic není potřeba, všechna práce probíhá jen na povrchu. Hluboko pod povrchem je však dokonalý klid. Všechny vaše problémy vznikají z toho, že jste sám sebe nějak definoval, a to vás omezuje. Jakmile si přestanete myslet, že jste tohle nebo tamto, všechny konflikty přestanou. Každý váš pokus vyřešit své problémy je odsouzen k nezdaru, protože to, co je způsobeno touhou, může být odstraněno jen ve stavu, kdy jste od tužeb osvobozen. Uzavřel jste se do prostoru a času, stlačil jste sám sebe do rozpětí jednoho život­ního období a do objemu těla. Tím jste si vytvořil nekonečně mnoho konfliktů mezi životem a smrtí, radostí a bolestí, nadějí a strachem. Nemůžete se zbavit svých problémů, aniž byste se vzdal těchto iluzí.

T: Jedinec je přirozeně omezen.

M: Nic takového jako jedinec neexistuje. Jsou tu jen omezení a ohraničení. Jejich souhrn potom určuje jedince. Myslíte si, že znáte sám sebe, víte-li, čím jste. Ale nikdy nevíte, kdo jste. Jedinec se jen zdá být, podobně jako prostor v hrnci, který se zdá mít formu, objem i vůni hrnce. Pochopte, že nejste to, co si myslíte, že jste. Bojujte ze všech sil proti představě, že je možné vás pojmenovat a popsat. Odmítejte myšlenky, že jste to nebo ono. Není jiné cesty z bídy, kterou si sám vytváříte tím, že slepě přijímáte věci, aniž byste o nich uvažoval. Utrpení je výzvou k dotazování, každou bolest je nutné přezkoumat. Nebuďte líný přemýšlet.

T: Podstatou skutečnosti je aktivita. Nic nedělat není žádné umění. Kromě myšlení je třeba i něco dělat.

M: Práce ve světě je těžká, ale upustit od zbytečné práce je mnohem těžší.

T: Pro osobu jako jsem já se tohle všechno zdá nemožné.

M: Co o sobě víte? Můžete být jen to, co ve skutečnosti jste. A tím, co nejste, se můžete jen jevit. Nikdy jste se neodchýlil od dokonalosti. Myšlenka sebezdokonalování je jen konvenční a slovní záležitost. Tak jako slunce nezná temnotu, tak ani Já nezná ne-já. To mysl se poznáním něčeho druhého stává tím druhým. A přece není mysl nic jiného než Já. Je to tedy Já, které se stává tím druhým, tj. ne-já, a přesto zůstává Já. Vše ostatní jsou jen domněnky. Jako mrak zatemňuje slunce, aniž by je jakkoli ovlivnil, tak i domněnky zatemňují skutečnost, aniž by ji mohly zničit. Samotná myšlenka zničení skutečnosti je směšná, neboť ničitel je vždy skutečnější než ničené. Skutečnost je posledním, konečným ničitelem. Všechno oddělování a odcizování je falešné. Všechno je jedno – to je konečné řešení každého konfliktu.

T: Jak je možné, že u nás přes všechny rady a veškerou pomoc nedochází k žádnému pokroku?

M: Dokud si představujeme, že jsme oddělené osobnosti, jedna zcela izolovaná od druhé, nemůžeme skutečnost, která je bytostně neosobní, pochopit. Nejprve musíme poznat sami sebe jako pouhého svědka, jako pozorovatele mimo čas a prostor. Teprve potom si začneme uvědomovat nezměrný oceán čirého uvědomění, který je současně myslí i hmotou, a zároveň je překračuje.

T: Ať už jsem ve skutečnosti cokoli, přesto se cítím jako malý a oddělený jedinec, jeden z mnoha. M: Jedincem jste kvůli iluzi času a prostoru. Představujete si, že jste v určitém bodě prostoru a zaujímáte určitý objem. Vaše osobnost je tu díky tomu, že se ztotožňujete s tělem. Vaše myšlenky a pocity vytvá­řejí posloupnost, mají časový rozsah a způsobují to, že si díky paměti představujete sám sebe jako něco, co má trvání. Ve skutečnosti ale čas a prostor existují ve vás, a nikoliv vy v nich. Jsou to jen způsoby vnímání, ale nejsou jediné. Čas a prostor jsou jako slova napsaná na papíře. Papír je skutečný, ale slova jsou jen konvence. Kolik je vám let?

T: Čtyřicet devět.

M: Co vás vede k tomu, abyste řekl čtyřicet devět? Co vás vede k tomu, abyste řekl „já jsem tady“? Jsou to jen slovní návyky zrozené z domněnek. Mysl vytváří čas a prostor a pokládá své vlastní výtvory za skutečnost. Všechno je tady a teď, ale my to nevidíme. Ve skutečnosti je všechno ve mně a díky mně. Nic jiného tu není. Samotná myšlenka něčeho „jiného“ je neštěstím a pohromou.

T: Co je příčinou vzniku osobnosti, jedince omezeného v čase a prostoru?

M: To, co neexistuje, nemůže mít příčinu. Neexistuje nic takového jako oddělená osobnost. I z prosté zkušenosti je jasné, že všechno je příčinou všeho, že všechno je takové, jaké to je, jelikož celý vesmír je takový, jaký je.

T: Ale osobnost přece musí mít příčinu.

M: Jak osobnost vznikla? Díky paměti, prostřednictvím spojování pří­tomnosti s minulostí a jejím promítáním do budoucnosti. Dívejte se na sebe jako na něco, co existuje teď, v přítomném okamžiku, a co nemá minulost ani budoucnost, potom se vaše osobnost rozplyne.

T: Nezbude tu „já jsem“?

M: Slovo zbude se tu nehodí. „Já jsem“ je neustále nové a svěží. Ne­musíte si nic pamatovat, abyste byl. Ve skutečnosti je to tak, že dříve než můžete cokoliv zakoušet, musí tu být nejprve pocit bytí. Teď je vaše bytí propleteno se zakoušením. Jde o to, abyste vymotal své bytí ze spleti svých zkušeností. Jakmile jednou poznáte stav čirého bytí, kdy nejste tím či oním, potom ho snadno odlišíte od zkušeností a nebudete už klamán jménem a formou. Podstatou osobnosti je sebeomezení.

T: Jak se můžu stát neomezeným?

M: Ale vy jste neomezený. Vy se nemusíte a ani nemůžete stávat tím, co už jste. Jenom si přestaňte představovat, že jste něčím konkrétním, individuálním. Co není trvalé, nemá bytí a za svou zdánlivou existenci musí vděčit skutečnosti. Víte, že tu je svět, ale zná svět vás? Všechno vědění plyne z vás, stejně jako všechno bytí a všechna radost. Pochopte, že jste věčný zdroj, a přijměte všechno jako své vlastní. Takové přijetí je opravdovou láskou.

T: Všechno, co říkáte, zní moc krásně. Ale jak to má člověk převést do svého každodenního života?

T: Vše, co říkáte, drží pohromadě na základě vašeho předpokladu, že svět je vaše vlastní projekce. Připouštíte, že máte na mysli svůj osobní, subjek­tivní svět, svět, který vám dávají vaše smysly a vaše mysl. Z tohoto hlediska žije každý z nás ve světě, který je jeho vlastní projekcí. Tyto osobní světy se vzájemně jen stěží dotýkají, vyvstávají z „Já jsem“, které je jejich středem, a opět v něm mizí. Ale za těmito osobními světy musí jistě existovat spo­lečný objektivní svět, jehož jsou tyto osobní světy pouhými stíny. Popíráte existenci takového objektivního světa, společného pro všechny ostatní?

M: Skutečnost není ani subjektivní, ani objektivní, není to ani mysl, ani hmota, není to ani prostor, ani čas. Taková dělení vyžadují někoho, kdo je zakouší – vědomou oddělenou entitu. Ale skutečnost je vše a nic, ce­lek i část, plnost i prázdnota. Je zcela konzistentní a zároveň absolutně paradoxní. Nemůžete o ní mluvit, můžete v ní jen ztratit své já. Jestliže popřete všechno jako neskutečné, zůstane vám zbytek, který nemůže být popřen.

Všechny hovory o džňáně jsou známkou nevědomosti. Mysl si před­stavuje, že nejprve neví a potom bude vědět. Skutečnost ale nezná žádná takováto pokřivení. I představa Boha jako Stvořitele je chybná. Dlužím snad za své bytí nějaké jiné bytosti? Protože já jsem, i vše ostatní je.

T: Jak je to možné? Dítě se rodí do světa, nikoliv svět do dítěte. Svět je starý, kdežto dítě je nové.

M: Dítě se rodí do vašeho světa. Takže: narodil jste se do svého světa, nebo se vám váš svět jeví? Narodit se znamená stvořit si kolem sebe svět, jehož jste středem. Ale stvořil jste taky sám sebe? Nebo vás stvořil někdo jiný? Každý si pro sebe vytváří svůj svět, ve kterém žije uvězněn svou nevědomostí. Jediné, co musíme udělat, je popřít skutečnost našeho vězení.

T: Podobně jako bdělý stav existuje během spánku v podobě semene, tak i svět, který si dítě vytváří v okamžiku svého zrození, existuje před jeho narozením. V kom toto semeno leží?

M: V tom, kdo je svědkem zrození a smrti, ale sám se nerodí ani neumírá. Jedině on je semenem stvoření a zůstává tu i po zániku stvořeného. Ne­chtějte po mysli, aby vám potvrdila něco, co je za myslí. Jediným platným potvrzením je přímá zkušenost.

M: Vy se ptáte, jak se dostat domů, ale přitom jste nikdy svůj dům neo­pustil. Zbavte se chybných myšlenek, to je vše. Shromažďování správ­ných myšlenek vás taky nikam nedovede. Prostě si přestaňte vytvářet představy a ideje.

T: Není to záležitost dosažení, ale pochopení.

M: Nepokoušejte se o pochopení! Bohatě stačí, když u vás nevznikne nepochopení. Nespoléhejte na to, že vás osvobodí mysl. Byla to právě ona, jež vás uvrhla do otroctví. Musíte mysl úplně překročit.

Co nemá počátek, nemůže mít ani příčinu. Není to tak, že jste věděl, kdo jste, a pak jste to zapomněl. Jak jednou něco víte, nemůžete to za­pomenout. Nevědomost nemá začátek, ale může mít konec. Prozkou­mejte, kdo je nevědomý, a nevědomost se rozplyne jako sen. Svět je plný protikladů, proto hledáte mír a harmonii. Ale nemůžete je najít ve světě, protože svět je dítětem chaosu. Abyste nalezl řád, musíte hledat v sobě. Svět vzniká až v okamžiku vašeho zrození v těle. Není-li tu tělo, není tu ani svět. Nejprve zjistěte, zda jste tělo. Pochopení světa přijde později.

T: To, co říkáte, zní přesvědčivě. K čemu je to ale pro někoho, kdo chápe sám sebe jako jedince ve světě?

M: Miliony lidí jedí chleba, ale málokdo ví všechno o pšenici. A jen ti, co vědí, mohou na chlebu něco vylepšit. Podobně jen ti, kteří znají Já, tedy ti, kteří pohlédli za svět, mohou zlepšit svět. Jejich hodnota pro obyčejné jedince je nezměrná, protože jsou jejich jedinou nadějí na záchranu. Co je ve světě, to nemůže svět zachránit. Chcete-li opravdu světu pomoci, musíte udělat krok ven ze světa.

T: Jde to ale vůbec udělat?

M: Kdo tu byl první – vy nebo svět? Dokud budete dávat svět na první místo, budete jeho otrokem. Jakmile si ale bez nejmenší stopy pochyb­nosti uvědomíte, že svět je ve vás a ne vy v něm, v tu chvíli stojíte mimo svět. Vaše tělo samozřejmě zůstává ve světě, ale vás už to nemate. Ve všech duchovních textech se píše o tom, že před světem tu byl nejprve Stvořitel. Kdo ale zná Stvořitele? Jedině ten, kdo tu byl před Stvořitelem – vaše pravé bytí, zdroj všech světů se všemi jejich stvořiteli.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"