ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - 4. kapitola ´Příběh o Sukrovi´

28. 2. 2015 - Aleš

Příběh o Sukrovi

 

 

Vasištha pokračoval:
Rámo, jediný způsob, jak překročit tento skličující oceán zdání světa, je dokázat úspěšné ovládnout smysly. Další úsilí je k ničemu. Je-li někdo vybaven moudrostí, nabytou studiem písma a společenstvím světců, a má-li své smysly pod kontrolou, realizuje naprostou ne-existenci všech objektů vnímání.

Rámo, mysl samotná je toto vše; a když je (mysl) vyléčena, manipulace (lest) zdánlivého světa je také překonána. Samotná mysl svou schopností myšlení vyvolá představu něčeho, co je známé jako tělo; žádné tělo nelze spatřit tam, kde mysl nepůsobí! Proto vyléčení psychologické nemoci známé jako vnímání objektů je ta nejlepší léčba, která ve světě existuje. Mysl vytváří klam (iluzi), mysl vytváří ideji zrození a smrti; a kvůli svým vlastním myšlenkám je spoutaná a je také osvobozená.“

Ráma se zeptal:
„Světče, řekni mi laskavě, jak může v mysli existovat tento obrovský vesmír?“

Vasištha odvětil:
„Rámo, existuje jako světy, které vytvořilo deset synů světce (Indua). Když opět vzpomenu na krále Lavanu, tak je to jako halucinace (přeludy), které podstoupil a protrpěl. Je tu další příběh, tentokrát o světci Sukrovi, který ti nyní budu vyprávět.

Před dávnými časy světec Bhrgu prováděl intenzivní pokání na vrcholu hory. Jeho syn Sukra byl v té době ještě mladý. Zatímco otec seděl nehnutě v meditaci, jeho mladý syn věnoval pozornost otcovým potřebám. Jednoho dne Sukra spatřil v nebi poletovat krásnou vílu. Jeho mysl byla touhou po ní rozrušena. Její mysl byla rovněž rozjitřena při pohledu na nádherného mladého Sukru.

Sukra zavřel oči a mentálně pronásledoval tuto vílu. Byl prudce přemožen touhou po ní. Sledoval ji až do nebeských končin, kde spatřil zářící nebeské bytosti, bohy a jejich manželky, nebeské slony a koně. Uviděl stvořitele Brahmu a další božstva, které vládli tomuto vesmíru. Zahlédl siddhy (dokonalé bytosti). Uslyšel božskou hudbu. Navštívil zde nebeské zahrady a nakonec uviděl krále nebes, samotného Indru, jak zde seděl ve vší své majestátnosti, obsluhován krásnými nymfami. Pozdravil Indru, který vstal z trůnu a také pozdravil mladého světce Sukru a poprosil ho, aby v nebi pobyl delší dobu. Sukra s tím souhlasil a zůstal zde.“

Vasištha pokračoval:
„Sukra zcela zapomněl na svou dřívější totožnost. Po pobytu na dvoře Indry se Sukra potuloval po nebi a brzy našel místo, kde pobývala krásná víla (nymfa), kterou dříve spatřil. Když se na sebe vzájemně podívali, byli ihned přemoženi touhou pomilovat se, neboť splnění přání je charakteristickým rysem nebes.

Sukra si přál, aby nastala tmavá noc, která by zahalila zahradu rozkoše, kde potkal vílu. Takže rázem tu byla tma a Sukra vstoupil do krásného domu, který stál na zahradě. Víla ho následovala a přiznala, že je trýzněna touhou po něm. Řekla: „Pouze blb se vysmívá lásce, moudrý nikoliv. I panování třem světům je ničím ve srovnání s radostí, kterou přináší společenství milované osoby. Nech mě prosím přebývat ve svém srdci.“ Jak to dořekla, objala ho a zcela se mu odevzdala.

Sukra poté s vílou trávil všechen čas a dle libosti se potulovali po nebi. Žil s ní takovou dobu, která by se dala přirovnat osmi cyklům trvání vesmíru.

Po této dlouhé době společného života se mu jaksi vyčerpaly jeho zásluhy a z nebe spadl zpátky na zem spolu se svou vílou. Když jejich jemná těla padla na zem, dopadla ve formě dvou kapek rosy, jež se vsákly do zrní, které později snědl jeden brahmín. Jeho žena po styku s ním otěhotněla a Sukra se stal jejich synem. Rodiče ho potom vychovávali. Když vyrostl, počal s laní, jež byla předtím jeho milovanou nymfou, lidského potomka. Sukra se velmi na svého syna fixoval, strachoval se o něho natolik, až z toho rychle zestárl, a brzy na to zemřel. Nikoliv však jako svobodný, ale plně spalován touhou po potěšení.

Kvůli tomu se stal v dalším životě králem, a když umíral, toužil po životě prostoty a svatosti. Proto se stal v následném životě svatým mužem.

Takto proběhlo několik životů, ve kterých si Sukra prošel všemi možnými osudy, přičemž ve všech praktikoval intenzivní askezi, jako například nehnuté stání na břehu řeky, a podobně, až se ocitl v životě (těle) syna světce Bhrgua, který kontemploval na vrcholu hory po dlouhou dobu, jak bylo uvedeno na začátku příběhu. Sukrovo tělo bylo velmi pohublé. Jak zde seděl spolu s otcem, jeho neklidná mysl vytvářela jednu scénu za druhou, kde mentálně prožil několik životů, tedy i zrodů a smrtí, nanebevstoupení a pádu na zem, a také poklidný život poustevníka. Byl do těchto mentálních představ natolik pohroužen, že je považoval za pravdivé. Jeho tělo se natolik scvrklo, až z něj zbyly skoro jen kosti a kůže. Byl sužován nepřízní počasí a pohled na něj naháněl hrůzu. Přesto ho nechala masožravá zvěř na pokoji, když zde stál zpříma před svým otcem, světcem Bhrguou, který byl zabrán do hluboké meditace. Sukra si touto jógickou disciplínou vypěstoval psychickou odolnost a sílu.

Vasištha pokračoval:
Po sto nebeských letech kontemplace se světec Bhrgu probral a vstal ze svého meditačního posedu. Nespatřil však před sebou svého syna Sukru, ale jen vyschlé tělo, které vypadalo ohyzdně. V jeho očních důlcích se usídlily červy a rychle se zde množily. Otec byl tímto pohledem velmi znepokojen, a aniž by zvážil všechny okolnosti dané situace, vzteky bez sebe proklel Čas za to, že zavinil smrt jeho syna.

Smrt (neboli Čas) okamžitě přistoupila k světci ve fyzické formě. Tato Smrtka měla šest rukou,  v jedné z nich meč a v další oprátku. Měla šest podob (tváří) a na sobě neprostupné brnění. Doprovázela ji spousta sluhů a poslů. Šlehaly z ní a ze zbraní, které držela v rukách, plameny zkázy.

Klidným a neochvějným hlasem Smrtka (Čas) zavolala na Bhrgua:
„Světče, jak je možné, že někdo tak moudrý jako jsi ty, má v úmyslu chovat se tak nedůstojně? Mudrci nejsou znepokojeni ani, když je někdo urazí; ty jsi však pozbyl svůj klid, aniž by se tě někdo dotknul! Jsi vskutku úctyhodná bytost, a já jsem jedna z těch, kdo striktně dodržuje správné způsoby chování, proto ti vzdávám úctu bez nějakého dalšího motivu.

Nepromarni své zásluhy zbytečným vystavováním svých sil na odiv v záměru proklít mne! Věz, že mne se nemohou dotknout ani plameny vesmírného rozkladu; jak dětinské pak jsou tvé naděje zničit mne svými kletbami!

Já jsem Čas, a já jsem zničil nejen nespočet bytostí, ale i bohy, tedy vládce tohoto vesmíru. Světče, já jsem stravitel, a vy jste naší potravou; toto je zákonitost přírody. Tento poměr není založen na tom, co máme či nemáme oba rádi. Oheň plane zákonitě nahoru a voda teče dolů, potrava hledá svého konzumenta a stvořené (pomíjivé) objekty zákonitě jednou pominou. Takto to bylo ustanoveno (Bohem). V Já všech bytostí prodlévá Ono Já samotné. Pro toho, kdo má pročištěnou mysl a vidění, již neexistuje žádný konatel ani zakusitel, ale někdo s nepročištěnou myslí a viděním vidí rozdílnosti, a tím pádem se zdá existovat klamné (roz)dělení.

Ty jsi vskutku znalcem pravdy, a víš, že tu není ani konatelství ani nekonatelství. Jednotlivá stvoření vyrostou a opadnou jako květy na stromech, a jejich příčinnost není nic než pouhopouhá domněnka. Toto vše se přisuzuje času. Pokládá se to za skutečné či neskutečné. Když je hladina jezera zčeřena, pak i odraz měsíce se jakoby třepe. To lze považovat za jak skutečné tak neskutečné.

Čas pokračoval:
Nedávej průchod zlosti, světče. To vede zajisté k pohromě. Neboť platí, že to, co se má stát, se stane. Uvědom si tuto pravdu. Nejsme ovládáni domýšlivostí. Tíhneme přirozeně k naplnění svých přirozených úloh. Taková je povaha moudrých lidí. Co zde musí mudrci vykonat, bude jimi vykonáno. Přičemž jsou stále bez ega a zůstávají takto nesobečtí, jako kdyby byli v hlubokém spánku. Nechť toto zůstává neporušeno.

Kde je tvá moudrost, sláva a mravní odvaha? Světče, přestože znáš stezku vedoucí k dokonalému štěstí, proč jednáš jako hlupák? Zajisté víš, že zralé ovoce padne na zem. Proč to opomíjíš a máš v úvahu mne proklít?

Nepochybně víš, že každý má dvě těla, jedno fyzické a druhé mentální. Fyzické tělo je necítící a dojde ke svému rozpadu; mysl je sice omezená, ale uspořádaná, avšak v tvém případě došlo k jejímu zneklidnění! Mysl přiměje tělo, aby s ní bylo v souladu, vyvolá v něm změny, podobně jako když si dítě hraje s jílem. Mentální činy samotné jsou činy; myšlenky mysli způsobí spoutanost a její vlastní ryzí stav je osvobozením. Je to mysl, která stvoří tělo se svými končetinami. Mysl samotná je jak cítícími, tak necítícími bytostmi; veškerá tato nekonečná různost není nic než mysl. Mysl sama ve své schopnosti rozhodovat je známá jako intelekt a ve své funkci ztotožňování je známá jako pocit já (ego). Fyzické tělo je pouze tělesná hmota, přesto jej mysl považuje za své vlastní. Jakmile se však mysl odvrátí od iluze směrem k pravdě, zanechá své totožnosti s tělem, a získá To nejvyšší.

Ó světče, zatímco ses věnoval kontemplaci, tvůj syn popustil uzdu své fantazie a představoval si sebe někde daleko od tebe. Opustil zde tělo, které patřilo ´synovi světce Bhrgua´, a ocitl se v nebi. Zde si užíval s nebeskými nymfami do té doby, dokud se nevyčerpaly jeho zásluhy, a pak upadl na zem jako zralé ovoce, spolu se svou milovanou vílou. Musel zde v nebi opustit své nebeské tělo a na zemi se narodil s tělem fyzickým. Zde na zemi prošel řadou zrodů. Byl postupně chlapcem brahmína, králem, rybářem, labutí, opět králem, slavným jogínem s psychickými silami, nebeským polobohem, synem světce, opětovně králem, a znovu synem světce, a kvůli zlým činům se stal lovcem, králem a pak červem a rostlinou, oslem, bambusem, jelenem v Číně, hadem, ptákem, a znova polobohem, a nyní se opětovně stal synem brahmína známého jako Vasudéva. Je sečtělý v písmu a v současné době praktikuje pokání na břehu posvátné řeky Samangy.

Vasištha pokračoval:
Světec Bhrgu byl povzbuzen tím, co mu Jáma (bůh Smrti či Čas) vyprávěl o jeho synovi, načež vstoupil do oka moudrosti, aby spatřil život syna Sukry. Ihned ve své prozřetelnosti spatřil celý příběh synova převtělování a udiven tím, co viděl, rychle se vrátil do svého těla.

Bhrgu, nyní již zbaven všech připoutaností ke svému synovi, řekl Jámovi:
„Pane, jsi opravdu znalcem minulosti, přítomnosti a budoucnosti, zatímco my jsme tvorové omezeného chápání. Toto zdání světa, třebaže je neskutečné, jeví se být skutečné, a oklame i impozantního mudrce. Nepochybně toto vše je uvnitř tebe, a jen ty znáš pravou formu tohoto přeludu vytvořeného imaginacemi mysli.

Můj syn není mrtvý; přesto považujíce ho za mrtvého, byl jsem rozrušen. Pomyslel jsem si, že mi byl odebrán ještě před časem jeho odchodu. Pane, i když známe běh pozemských událostí, to co pokládáme za štěstí a neštěstí nás přiměje k radosti či strasti.

V tomto světě zlost dožene člověka k tomu, co by neměl normálně vykonat, avšak naopak klidnost mu umožní, aby udělal to, co by měl uskutečnit. Dokud zde existuje klamné zdání světské existence, dotud je platné rozlišování na vhodné a nevhodné činy. Jámo, pokud se necháme vyvést z míry tvým přirozeným fungováním, jakým je zdánlivé usmrcení bytostí zde na zemi, pak se jedná o nevhodné konání. 

Díky tvé milosti jsem opět uviděl svého syna, a uvědomil si, že jedině mysl je tělem, a je to právě mysl, která vykouzlí tuto vizi (zdání) světa.“

Čas řekl:
„Světče, velmi dobře jsi to popsal; opravdu platí, že mysl je tělem; je to mysl, která ´vytvoří´ tělo pouhými myšlenkami, stejně jako hrnčíř vyrobí hrnec. Vytvoří nová těla a zapříčiní zkázu toho, co existuje, a to vše pouhým přáním. Je nepochybně zřejmé, že uvnitř mysli existují schopnosti tvorby klamu či halucinace, snění a iracionálního myšlení, které staví vzdušné zámky. Stejně tak vytváří uvnitř zdání těla, avšak nevědomý člověk s hrubým myšlením a zřením vidí fyzické tělo jako od mysli oddělené a na ní nezávislé.

Tři světy (bdění, snění a spánek) nejsou nic než vyjádřením schopnosti mysli; toto vyjádření nelze považovat za skutečné ani neskutečné. Když mysl vidí tím způsobem, že je podmíněna vnímáním různosti, pak vidí různost.

Čas pokračoval:
„Mysl samotná se nechá vtáhnout do tohoto zdání světa tím, že přijímá nespočet představ (jako např. ´já jsem slabý, nešťastný, hloupý, apod.´). Když vyvstane pochopení, že toto vše není nic než falešná tvorba mysli, jsi tím, čím jsi – a klid Nejvyššího převládne ve tvém vědomí.

Mysl je jako rozlehlý oceán s nespočtem různých živočichů uvnitř sebe, a se vzedmutou hladinou plnou různě velkých vln a vlnek! Malé vlnky si myslí, že jsou malé; velké, že jsou velké. Vlna, která byla větrem prolomena, si pomyslí, že byla zničena. Jedna si myslí, že je zima, druhá že je teplo. Všechny jsou však jen a jen vodou oceánu. Tvrzení, že v oceánu nejsou žádné vlny, ale jedině samotný oceán existuje, je vskutku pravdivé. Přesto je také pravda, že tu vlny jsou!

Stejně tak platí, že existuje jedině absolutní Brahman. Vzhledem k tomu, že je Brahman všemohoucí, přirozené vyjádření jeho nekonečných schopností se objevuje jako nekonečná rozmanitost v tomto vesmíru. Rozmanitost nemá žádnou skutečnou existenci kromě té, která se objevuje ve vlastní představivosti toho či onoho člověka. ´Toto vše je vskutku absolutní Brahman´- zůstaň ukotven v této pravdě. Opusť všechny ostatní názory a představy. Stejně jako se vlny a vlnky od oceánu nijak neliší, tak i tyto všechny věci nejsou odlišné od Brahman. Podobně jako je v semenu ukryt potenciálně celý strom, v Brahman existuje pro vždy celý vesmír. Stejně jako slunce vytvoří odlesk v podobě různobarevné duhy, tak i veškerá tato rozmanitost je viděna v Jednotě (Brahman). Právě jako nečinná síť vyjde z živého pavouka, toto nečinné (inertní) zdání světa vyvstalo z nekonečného vědomí.

Zrovna jako housenka bource morušového utká zámotek, kterým se sama spoutá, nekonečné bytí si vyprojektuje (v představivosti) tento vesmír a nechá se do něho chytit. Právě jako se slon bez námahy uvolní od sloupku, ke kterému byl ledabyle přivázán, tak se já samotné osvobodí od svých pout, neboť já je tím, za co sebe pokládá. Ve skutečnosti tu pro Já (Absolutno) neexistuje ani spoutanost, ani osvobození. Nevím, jak vůbec vznikly tyto představy spoutanosti a osvobození! Není tu ani spoutanost, ani osvobození, ale jen a jen nekonečné bytí, jež je spatřováno; přesto je věčné zahaleno pomíjivým, to je vskutku hotový div (neboli obrovská iluze).

Ve chvíli, kdy se mysl projeví v nekonečném vědomí, tu rovněž vyvstanou představy různosti, které (jakoby) existují v nekonečném vědomí. Kvůli nim rovněž jakoby začnou existovat v tomto vesmíru různá božstva a nespočet živých druhů. Někteří živočichové se dožívají dlouhého věku, jiní žijí krátce. Jeden tvor je obrovský, druhý nepatrný. Někdo je šťastný, jiný nešťastný. Všechny tyto živé entity nejsou nic než nekonečné vědomí; někteří se pokládají za nevědomé a spoutané, jiní jsou svobodní od nevědomosti a osvobození.

Čas pokračoval:
Světče, bohové, démoni a lidské bytosti se neliší od tohoto oceánu vědomí, známého jako Brahman. To je pravda, všechna další tvrzení jsou falešná. Oni (bohové, apod.) přijímají falešné představy (jako ´já nejsem absolutno´), a tak na sebe navršují nečistoty a pocity zhroucení a úpadku. Přestože přebývají navždy v tomto kosmickém oceánu vědomí, pokládají se za odloučené od Brahman, a jsou tak v iluzi. Přestože jsou pro vždy ryzí, překrývají se nečistotou, a to je příčina (semeno) všech jejich činů a následků z činů, jakými jsou např. štěstí, neštěstí, nevědomost a osvícení.

Z těchto bytostí jsou někteří neznečištění, jako je Šiva a Višnu, jiní jsou lehce znečištěni, jako jsou lidé a bozi, a jiné entity jsou v hustém klamu, jako jsou stromy a keře. Někteří jsou oslepeni nevědomostí jako třeba červi, jiní jsou na hony vzdálení od moudrosti, a jsou tu i ti, kdo dosáhli stavu osvícení a osvobození, jako je Brahma, Višnu a Šiva.

Když někdo vystoupí z tohoto koloběhu nevědomosti a klamu, a vkročí na stezku moudrosti, vedoucí k Nejvyšší pravdě, bude očištěn.

Ze všech entit ty, které jsou jako stromy pevně zakořeněni v klamu, a rovněž ti plně osvícení, kteří zcela zničili své falešné představy, nemají potřebu zaplétat se do zkoumání a studia písma. Písma byla sepsána osvícenými bytostmi za tím účelem, aby vedla ty, kdo se probudili z dřímoty nevědomosti. K tomuto probuzení dochází poté, kdy v nich přestane působit zlá povaha se svými projevy, a jejich intelekt přirozeně vyhledá duchovní vedení probuzené (osvícené) bytosti.

Světče, je to jen a jen mysl, která zakouší radosti a bolesti ve světě, a ne fyzické tělo bytostí. Ve skutečnosti fyzické tělo není nic než výplod fantazie mysli; fyzické tělo není existenciální fakt, jenž je nezávislý na mysli. Všechna přání, která měl tvůj syn ve své mysli, se mu splnila; my za to nejsme odpovědni. Všechny bytosti na celém světě obdrží pouze to, co vyjde ze skladiště jejich vlastních možností a predispozic; nikdo jiný za to není zodpovědný, to znamená ani nadlidské bytosti, ani bůh.

Pojďme se podívat na místo, kde je tvůj syn, jenž je nyní zaujat pokáním a askezí poté, kdy se na chvíli těšil z rozkoší v nebi.

(Když to Jáma (Čas neboli Smrt) dořekl, chytil světce Bhrgu a odvedl ho pryč. Když tuto část příběhu Vasištha dovyprávěl, osmý den se uchýlil ke konci a posluchači se rozešli.)

Další den Vasištha pokračoval:
Rámo, světec Bhrgu a Jáma vládnoucí Času, se vydali směrem k břehu řeky Samangy. Když sestupovali z hory Mandaty, procházeli krásným lesem obývaným dokonalými a osvícenými bytostmi. Uviděli zde mohutné slony, kteří byli v říji. Spatřili další dokonalé světce, které z hravosti zasypávali nebeské nymfy květinami. Zahlédli zde buddhistické mnichy, kteří se potulovali po lese. Dostali se na pláň, kde se nacházelo několik vesnic a měst. Brzy konečně došli na břeh řeky Samangy.

Zde světec Bhrgu uviděl svého syna, který měl již jiné tělo a jehož povaha se (trochu) lišila od té dřívější. Tehdy byl mírumilovné povahy a jeho mysl byla usazena v klidu osvícení, třebaže hluboce vnímal osudy všech živých bytostí ve vesmíru. Tento zářící mladý muž působil, jakoby dosáhl naprostého pokoje mysli. Ustala v něm zcela hra myšlenek a vzdorů. Byl absolutně průzračný, jako křišťál, jenž se nezajímá ani o zrcadlení všeho, co je okolo něj! V jeho mysli nebyla žádná myšlenka typu ´toto je třeba získat´ nebo ´toho je třeba se vyhnout´.

Jáma (Čas) ukázal na mladého muže a řekl Bhrguovi: „Toto je tvůj syn.“ Sukra zaslechl slova „Vstaň“ a tak pomalu otevřel oči. Když spatřil dvě zářící bytosti, jak před ním stojí, náležitě je pozdravil a požádal, ať se posadí na kameny. Jemně a laskavě jim pověděl: „Božské bytosti, vaší návštěvou jsem opravdu požehnán! Právě díky vaší přítomnosti došlo k zničení klamů v mé mysli. Tyto klamy se nedaly zničit ani studiem písma, ani pokáním, a ani poznáním či moudrostí. Ani záplava nektaru není tak blažená jako spatření světců. Země, po které kráčela vaše chodidla, se stala posvátnou.“

Světec Bhrgu mu odvětil: Rozpomeň si na sebe, vždyť nejsi nevědomou osobou!“ Sukra byl v tu chvíli přiveden ke své dřívější existenci, kterou vnitřně (se zavřenýma očima) na krátký okamžik spatřil.

Sukra řekl:
„Zřete, já prošel nespočtem vtělení a mnohými zkušenostmi bolesti a radosti, moudrosti a klamu. Byl jsem krutý král, chtivý obchodník a poutník asketa. Neexistuje potěšení, které bych nezakusil, neexistuje čin, který bych nevykonal, a není tu neštěstí či štěstí, kterým bych neprošel. Nyní si již ničeho nežádám, a ani se ničeho nevyhýbám. Nechť tu je přirozenost, která probíhá spontánně. Otče, prosím přistup ke mně, a spolu se vydejme na místo, kde se nachází mé předchozí, zcela vyschlé tělo.

Vasištha pokračoval:
Brzy dorazili na místo, kde leželo tělo Sukry, syna Bhrgua, v pokročilém stádiu rozkladu. Sukra se na něj podíval a zvolal: „Pohlédněte na tělo, které bylo obdivované a vroucně zbožňované i nebeskými nymfami. Nyní je to příbytek červů a havěti. Tělo, které bylo pomazané santalovou pastou, je nyní celé pokryté prachem. Ó tělo! Nyní jsi jako mrtvola a strašně mě děsíš. I divoká zvěř je vystrašena z tvého vzezření. Toto tělo je zcela prosté jakýchkoliv myšlenek a idejí, a zbavené všech citů. Zlý skřítek v podobě mysli ho opustil a tak se ho nic nedotkne, ani přírodní katastrofa. Už v něm nedovádí opice známá jako mysl, a vyschlé tělo jako vykořeněný strom padlo na zem. Je vskutku štěstí, že jsem schopen vidět toto tělo, osvobozené zcela od žalu v tomto hustém lese.“

Ráma se zeptal:
„Pane, i když Sukra prošel nespočtem vtělení, jak to, že truchlil nad osudem těla, které počal světec Bhrgu?“

Vasištha odvětil:
„Rámo, je to proto, že ostatní těla byla přeludy tohoto původního těla, kterým bylo tělo syna světce Bhrgua. Brzy po stvoření na konci předešlého rozpadu se džíva neboli žijící duše stala k vůli nekonečného vědomí potravou, jež vstoupila do těla světce Bhrgua, který tak počal svého syna Sukru. Bylo to právě v tomto vtělení, že tato duše podstoupila všechny ty obřady a rituály vhodné pro zrození chlapce brahmína.

Proč ale Sukra (nyní známý jako Vasudeva) naříkal nad tímto tělem? Dokud tu je žijící tělo, jeho funkce pokračují beze změny podle své přirozenosti a je jedno, zda je to tělo moudrého či nevědomého člověka. Každý, ať už je k věcem připoutaný či nepřipoutaný, funguje ve světě způsobem, který je vhodný. Rozdíl mezi dvěma typy leží v jejich mentálních sklonech; v případě moudré osoby jsou osvobozující, a v případě nevědomého jsou omezující. Dokud zde je tělo, dotud je bolest bolestivá a radost radostná, ale moudrá bytost není připoutaná ani k tomu, ani k tamtomu. Bažení si v radosti a trpění v žalu je tu, ale i když se realizované bytosti zdají chovat jako ty nevědomé, nic z toho se jich nedotýká, neboť ve skutečnosti jsou osvícené (osvobozené). Ten, jehož smyslové orgány jsou volné, avšak jeho orgány činnosti jsou ovládané, je osvobozený; ten, jehož smyslové orgány jsou ovládané, avšak jeho orgány činnosti jsou volné a neovládané, je v omezenosti. Moudré bytosti se chovají ve společnosti vhodně, i když uvnitř nejsou nijak omezeni a jsou zbaveni všech potřeb přizpůsobovat se. Rámo, zřekni se všech tužeb a žádostí a dělej to, co je třeba vykonat, uvědomujíce si, že jsi vždy ryzí nekonečné vědomí.

Vasištha pokračoval:
Čas (neboli Smrt) zasáhl poté, když uslyšel mladého asketu Vasudeva, jak truchlí nad osudem svého předchozího těla, a řekl Sukrovi:

Čas (neboli Smrt) řekl:
Syne Bhrgua! Opusť toto své tělo a znova vstup do jiného těla, podobně jako když král vracející se z cest znova vstoupí do svého království. S tímto druhým tělem náležícím Sukrovi se znova věnuj pokání a stane se z tebe duchovní učitel démonů. Na konci epochy se vzdej tohoto těla a nikdy více se již nevtěluj.

Poté, když to Čas dořekl, se na místě vypařil.

Načež se Sukra vzdal těla Vasudevy, ve kterém prováděl intenzivní pokání na břehu řeky Samangy, a znova vstoupil do těla Sukry, syna světce Bhrgua. V ten samý okamžik se tělo Vasudevy složilo na zem jako vykořeněný strom a už jako mrtvola. Světec Bhrgu pokropil tělo Sukry posvátnou vodou ze své konvice a pronesl posvátné hymny, které měly sílu navrátit život do neživého těla a vrátit mu i potřebnou hmotnost. Poté se tělo stalo opět plné života, mělo mladistvý zjev a zářilo stejně jako předtím.

Sukra vstal z meditativní pozice a když spatřil svého otce, světce Bhrgua, postavil se před něho, provedl plnou prostraci a padl k jeho nohám. Bhrgu byl potěšen, když uviděl svého syna oživlého a vzkříšeného a radostně ho objal a stále se přitom smál. Pocit náklonosti v myšlence ´toto je můj syn´ přemohl i světce Bhrgua. To je přirozený proces, dokud zde je tělesné vědomí. Oba se radovali z tohoto šťastného opětovného spojení.

Pak oba provedli pohřební obřad těla brahmínského chlapce Vasudevy; neboť tímto způsobem moudří lidé ctí společenské zvyky a tradice.

Jejich obličeje zářily v odlesku slunce a měsíce. Ti, kdo byli zajisté duchovními učiteli celého vesmíru se nyní procházeli po světě. Oba se pevně usadili v poznání Já, a zůstali stále neměnní ať se ve světě dělo cokoliv. Po čase se ze Sukry stal duchovní učitel démonů a jeho otec Bhrgu se stal jedním z velkých světců nejvyšší moudrosti.

Takto končí příběh o světci Sukrovi, který kvůli svému pobláznění nymfami prošel mnoha životy a navštívil nespočet děloh.“

Ráma se zeptal:
„Světče, proč se nematerializuje přání druhých podobně, jako se zhmotnilo přání Sukry vstoupit do nebe, atd.?“

Vasištha odvětil:
„Sukrova mysl byla ryzí, protože toto bylo jeho první vtělení; tato mysl nebyla zanesena nečistotami dalších předešlých vtělení. Ta mysl, ve které jsou všechny touhy uklidněny, je ryzí. Vše, co si taková mysl přeje, se zhmotní. To, co se stalo v této souvislosti Sukrovi, se může stát komukoliv jinému.

Svět existuje v každém džívovi v semenném (zárodečném) stavu a projeví se jako když strom vyklíčí ze semene. Svět je tedy falešným výtvorem fantazie a představivosti (iluze) každé individuality. Svět ani nevzniká ani nezaniká, toto vše není nic než představivost zmatené mysli. Uvnitř každého je iluzorní (fantazijní) svět. Stejně jako jsou sny jednoho člověka pro druhé neznámé, tak i tvůj svět je pro druhé neznámý. Jsou tu skřítci, polobozi a démoni, nicméně to vše jsou iluzorní podoby. Rámo, přesto jsme (takzvaně) začali existovat, vycházeje z ryzí vitální (mentální) síly, a pokládáme iluzorní za skutečné. Takový je počátek stvoření v nekonečném vědomí. To, co je hmotné, je vnímáno v prázdnotě, ale přesto to není faktické (skutečné). Každý si tak představuje svůj vlastní svět; jakmile je tato pravda realizována, tento iluzorní svět je v tu ránu ukončen. Tento svět existuje pouze v přeludu (zdání) či představivosti a ne proto, že člověk vidí a vnímá hmotné substance. Je to jako dlouhodobý sen nebo trik kouzelníka. Je to sloupek, ke kterému je přivázána mysl (jako slon).

Mysl je svět a svět je mysl; jakmile si uvědomíš jedno jako neskutečné, pak obojí rázem zmizí! Když je mysl pročištěna, odráží pravdu, a neskutečný přelud v podobě světa se rázem vytratí. Mysl je pročištěna díky neustálému rozjímání o pravdě.“

Ráma se zeptal:
„Jak došlo k řadě zrodů v mysli Sukry?“

Vasištha odpověděl:

„Sukra se to naučil od svého otce Bhrgi, jehož učení podmínilo mysl Sukry natolik, že se na to navykla a to vyvolalo neustálé rozšiřování (posilování) této podmíněnosti. Pouze když je mysl zcela pročištěna od veškerého podmínění, je schopná znovu získat svou ryzí čirost; tato ryzí mysl zakouší osvobození.“

Vasištha pokračoval:
„Rámo, rozmanitost, kterou lze vidět v tomto stvořeném světě, není nic než zdání (přelud) rozmanitosti. Vývoj či návrat má za svůj cíl a za svůj zdroj jedno jediné nekonečné vědomí. Během vývoje se zdá, že dochází k rozmanitosti a různorodosti v jednom nekonečném vědomí, ve kterém se právě tyto domnělé představy objevují. Některé z těchto představ se promíchají a tím se vytváří nekonečná rozličnost v této různorodosti. Některé se takto nepromísí. Ale v podstatě všechny tyto představy se objevují v každém atomu existence, a všechny atomy existují nezávisle na sobě. Souhrn (celek) je znám jako absolutní Brahman.

Každá individualita vidí pouze ty objekty, které jsou zakořeněny v její vlastní mysli. Když ideje v mysli nenesou ovoce, dochází v ní ke změně; pak tu následuje řada zrození, aby došlo k uspokojení těchto psychologických změn. Je to toto psychologické spojení, které vytváří přesvědčení o skutečnosti zrození a smrti, a o skutečnosti těla. Jakmile se zřeknete tohoto přesvědčení, dojde k zániku vtělení.

Jen kvůli zapomnění pravdy vzniká klam, kdy je neskutečné považováno za skutečné. Pročištěním životní síly (prány) a poznáním toho, co je před touto pránou neboli životní silou, adept získá poznání všeho, co je třeba znát ohledně aktivit mysli, jakož i základny pro řadu zrodů.

Já všech živých bytostí prochází třemi stavy: bdění, snění a hluboký spánek. Nemají nic co do činění s tělem. (I toto je založeno na domněnce existence živých bytostí v jednom já, které však není skutečné.) Moudrá bytost, která jde před stav hlubokého spánku, (který je v podstatě ryzím vědomím), se navrací ke zdroji. Avšak hlupák, který takto nepostupuje, je chycen v životním cyklu.

Protože je vědomí nekonečné, člověk je veden z jednoho životního cyklu k dalšímu, i za cyklus světa. Tato stvoření jsou nekonečná, jedno se objevuje uvnitř dalšího jako kůry kmene banánovníku. Samozřejmě není moudré přirovnávat Brahman (absolutno) k čemukoliv dalšímu.

Adept by se měl dotazovat po tom, co je vskutku nezapříčiněnou (ničím nezpůsobenou) příčinou všech substancí, a co přesto existuje před veškerou takovou příčinností; to jediné je cenné prozkoumat, neboť to jediné je skutečné. Proč pátrat po něčem, co je neskutečné?

Vasištha pokračoval:
Ó Rámo, strom vyroste ze semene, přičemž semeno přitom zanikne; avšak Brahman vytvoří tento svět, aniž by sebe samo zničilo – strom (svět) se zdá být i když semeno (Brahman) jest skutečné. Proto je nemožné porovnávat neporovnatelné Brahman s čímkoliv dalším; zatímco strom, apod. jsou definovatelné hmotné substance, Brahman je bezejmenné a bezforemné Bytí. Je to Brahman samotné, které se jeví být rozličné podoby; přesto z jiného úhlu pohledu se ničím nestává, protože je věčné a neměnné.

Nelze proto stanovit nic ohledně Brahman: není možné říci, že se (Brahman) nestalo vším, ani není možné tvrdit, že se (Brahman) stalo vším.

Když je Já viděno jako objekt, pak vidoucí není spatřen (realizován); dokud někdo vnímá objektivní svět, dotud nerealizuje Já. Jestliže vidíte fata morgánu jako vodu, nevnímáte linoucí se horký vzduch; avšak když vidíte horký vzduch, nevidíte vodu ve fata morgáně! Když jedno je pravdou, druhé jí není.

Oči, které vidí všechny objekty ve světě, nevidí samy sebe. Dokud někdo přijímá představu (ponětí) objektivity, Já není realizováno. Brahman je tak jemné a ryzí, jako prostor. Nemůže být realizováno jakýmkoliv úsilím. Dokud někdo vidí viděné (objekty) s vnitřním pocitem, že to jsou objekty vjemu (přičemž se sám pokládá za od nich oddělený subjekt neboli vidoucího), pak realizace Brahman je vskutku na hony vzdálená.

Pouze je-li opuštěna rozdílnost mezi vidoucím a viděném, a jen jsou-li dvě ´viděny´ jako jedna substance, pak je pravda realizována. Neexistuje tu žádný objekt, který je zcela odlišné podstaty od subjektu. Ani není možné, že by Já (subjekt) mohlo být viděno, jako kdyby to byl nějaký objekt! Ve skutečnosti (Já) samojediné se jeví na pohled jako viděný (objekt); není tu žádný druhý objekt vnímání. Jestliže opět subjekt neboli Já samotné je toto vše, potom to zajisté není ani subjekt či vidoucí! V takové (neduální) vizi neexistuje žádné rozdělení.

Stejně jako se z cukru vytvoří různá sladká jídla bez toho, aby samotný cukr pozbyl svoji přirozenou sladkost, tak i nekonečné vědomí neboli Brahman vizualizuje samo sebe jako veškerá tato nekonečná rozdílnost bez toho, aby někdy zbavilo sama sebe své esenciální přirozenosti. Projev tohoto nekonečného vědomí není vůbec nijak omezen.

Vasištha pokračoval:
Každý džíva zakouší uvnitř sebe cokoliv. To však zavdalo příčinu k omezení sebe sama pomocí vlastní životní síly. Ó Rámo, spatři okem své vnitřní moudrosti pravdu, že v každém atomu existence existuje nespočet projevů (podob) světa. V mysli každého, v prostoru, v kameni, v plamenu ohně a ve vodě existuje nespočet podob světa; stejně jako olej existuje v sezamovém semínku. Když je mysl absolutně pročištěná, stane se ryzím vědomím, a tím pádem zajedno s nekonečným vědomím.

Tyto podoby světa nejsou nic než dlouhý sen, který se projevuje všude, jsouce imaginací Brahmy, stvořitele a všech ostatních. Objekty takto zrozené ve stvořitelově snu migrují ze snu do snu, z vtělení do vtělení – takto vytvářejí iluzorní bytelnost (pevnost) tohoto projevu (zdání) světa. Tento jakoby snový projev světa je přesto ´skutečný´ během období trvání samotného snu.

Uvnitř každého atomu je potenciální zkušenost jakéhokoliv druhu, podobně jako v sobě má semeno ukryté různé aspekty stromu jako např. květy, listy, plody, apod. Uvnitř každého atomu existence je obsaženo nekonečné vědomí, proto je to nedělitelné. Proto se vzdej všech představ rozmanitosti či shody. Čas, prostor, čin (nebo pohyb) a hmota – to vše jsou rozdílné aspekty jednoho nekonečného vědomí; a vědomí je zakouší uvnitř sebe v jakémkoliv těle, ať se to děje v těle stvořitele Brahmy nebo v těle červa.

Atom vědomí, jakmile získá plně rozvinutý tělesný stav, zakouší své vlastní schopnosti. Někdo vnímá objekty rozptýlené jakoby vně, protože nekonečné vědomí je všude-přítomné. Ostatní spatřují vše uvnitř střídavě růst či upadat. Něco přechází z jedné snové zkušenosti do druhé, potulující se v tomto zdání (projevu) světa.

Jen zřídkakdy někdo realizuje, že tento projev světa viděn uvnitř, je iluzorní. Uvědomí si, že to není nic než nekonečné vědomí, které jediné je vždy pravé. Kvůli tomuto vědomí se svět objevuje v individualitě (džíva); a jsou tu džívové uvnitř džívů do nekonečna. Když někdo zakusí pravdu, je osvobozen od iluze. Ve stejnou dobu je zeslabena jeho touha po potěšení. To je jediný důkaz (obdržení) moudrosti. Pomalovaný hrnec s obrázky nektaru není nektarem, ani není ohněm namalovaný obraz planoucího ohně či ženou vyobrazení ženy na plátně. Moudrá slova, pokud nejsou dokázána absencí touhy a zlosti, jsou pouze slova a ne moudrost samotná.

Vasištha pokračoval:
Absolutní Brahman, jež je pravým jádrem všech individualit, existuje všude; a v rámci džívů (individualit) tu je nespočet dalších džívů. Toto vše existuje díky tomu, že je celý vesmír zcela prostoupen nekonečným vědomím.

Poté, co se objevili jako džívové, začali mít očekávání, a stali se tím, na co hleděli s očekáváním. Ti, kdo jsou oddáni bohům, dosáhnou stav bohů; ti, kdo uctívají polo-božstva, získají polo-božství. Ti, kdo kontemplují na absolutní Brahman, se stanou Brahman. Proto by se adept měl uchýlit k tomu, co není nějak omezené, podmíněné či konečné.

Sukra se stal spoutaný tím, jak toužebně hleděl na formu nymfy. Jakmile však realizoval čirost svého Já, jež je nekonečným vědomím, byl okamžitě osvobozen.

Ráma se zeptal:
Světče, pověz mi prosím, jaká je pravá podstata stavů bdění a snění? Co utváří bdělý stav a jak vyvstává sen neboli klam v bdělém stavu?

Vasištha řekl:
Ten stav, který přetrvává, je znám jako bdělý stav; a ten, který je prchavý, je stavem snovým. Během snění má i sen rysy bdělého stavu, a když je bdělý stav (a jeho pomíjivá přirozenost) rozpoznán, pak nabývá vlastnost snu. Jinak oba stav, jak bdělý, tak snový, jsou stejné.  

Jakmile se rozproudí v těle životní síla, pak různé orgány myšlení, mluvení a konání vykonávají své funkce. Proudí k svým objektům vnímání podle klamných představ, které převažují v mysli. Tato životní síla vnímá různé formy v rámci (pocitu) ´já jsem´. Protože se toto vnímání zdá být trvalé povahy, je známé jako bdělý stav.

Ale když životní síla (dživa-četana) není takto odvedena myslí a tělem, zůstává usazena v míru uvnitř srdce. V tělesných nervech není žádný pohyb vědomí a ani tato životní síla nijak neaktivuje smysly. Nicméně toto vědomí, které je probuzené i v hlubokém spánku, a které je také světlem svítícím v bdělém a snovém stavu, je transcendentálním vědomím, stavem ´turja´.

Když se opět semena nevědomosti a klamu začnou zvětšovat, vyvstane tu první myšlenka, jež je pocitem (myšlenkou) ´já jsem´. Potom člověk začne vnímat myšlenkové formy uvnitř mysli ve snech. V této době vnější smyslové orgány nefungují, ale vnitřní smysly fungují a tudíž dochází k vnitřnímu vnímání. To je snový stav. Když životní síla opětovně aktivuje (vnější) smyslové orgány, je tu znovu bdělý stav.

Vasištha pokračoval:
Nyní jsem popsal stavy mysli, abych ti umožnil pochopit přirozenost mysli; k ničemu jinému to není určené. Mysl nabírá formu toho, na co intenzivně kontempluje. Existence, neexistence, nabývání a zřeknutí – to vše jsou prostě jen módy mysli.

Rama se zeptal:
Pane, jak to, že se vůbec mysl znečistila, když je tím vším?

Vasištha odvětil:
To je dobrá otázka, Rámo, ale vznesená v nepatřičnou dobu. Pokud jsi poslouchal, co jsem ti říkal, zajisté sám najdeš odpověď na tuto otázku s co největší jasností.

To, že mysl je nečistá, je zkušenost každého, kdo usiluje o osvobození. Tím, že je každý (džíva) závislý na osobním pohledu, popisuje to rozdílně.

Podobně jako vzduch při kontaktu s různými květy nabývá jejich vůni, tak mysl přijímající různé dojmy na sebe bere tyto módy, vytváří pro ně vhodná těla a jak energie aktivuje smysly, těší se plodům svých vlastních představ. Je to znovu mysl, která poskytuje palivo k fungování orgánů činnosti. Mysl je čin a čin je mysl. Oboje je jako květ a jeho vůně. Přesvědčení mysli určuje činnost a činnost posilňuje přesvědčení.

Mysl je vždy oddána dharmě, majetku, potěšení a svobodě. Avšak každý má odlišné vymezení dharmy, majetku, potěšení a svobody, a je pevně přesvědčen o tom, že jeho definování je to pravé. I přesto následovníci Kapily, Védantisté, Vidžňávadinové, džinisté a další trvají na tom, že tou jedinou stezkou k osvobození je ta jejich. Různé filozofické směry jsou vyjádřením jejich zkušeností, což jsou plody jejich vlastní praxe, která je uskutečňována na základě přesvědčení v mysli.

Rámo, spoutanost není nic jiné než představa (pojem) o objektu. Tato představa je iluzí (mája), nevědomostí, apod. Tato představa je šedým zákalem, který oslepuje adepta, že nevidí slunce pravdy. Nevědomost vyvolá pochybnost a tato pochybnost vidí (uvědomuje si), přičemž toto uvědomění je zkažené (pošpiněné). V temnotě, když se člověk přiblíží i jen k prázdné kleci lva, je z toho vystrašen. Přesto nevědomá osoba neznale věří tomu, že je uvězněna v tomto prázdném těle. Představy typu ´já´ a ´svět´ jsou jen stíny, ne však pravda. Jedině tyto představy vytvářejí ´objekty´; tyto objekty nejsou ani pravdivé, ani falešné. Matka, která se pokládá za placenou hospodyni, se jako hospodyně chová; žena, která se pokládá za manželovu matku, se tak jakoby chová po tu dobu. Proto se Rámo vzdej představ o sobě (´já´) a tamtom (´svět a jeho objekty´) a zůstaň usazen v pravdě.

Vasištha pokračoval:
Ten, kdo nabude moudrost prostřednictvím sebe-dotazování a vlastní následující schopnosti, si užívá jasnost Sebe-poznání, stejně jako se voda stává čirá, když do ní hodíš kus kamence.

Jeho mysl není vyrušena proměnami. Jeho bytí bylo přeměněno. Získal to, co bylo cenné získat, tedy Sebe-poznání. Opustil představu objektivity. Od té doby, kdy vidoucí jediný vidí, nepokládá žádný další faktor za vidoucího (subjekt). On je plně probuzen v nejvyšší pravdě; proto je zcela spící jako kdyby k projevu (zdání) světa. Nezajímá se o potěšení a jeho opak, neboť jeho nezájem je vše prostupující. Jeho touhy ustaly, podobně jako ustane neklid řek poté, kdy vtečou do oceánu. Přesekl síť zdání světa, stejně jako překousne myš smyčku (nástrahu).

Jen když je mysl zbavena všech připoutaností, když není ovládána páry opozit, kdy není přitahována objekty a kdy je zcela nezávislá na všech podporách, pak je uvolněna z pasti (klece) klamu. Když zaniknou všechny pochybnosti a kdy zde není ani euforie, ani sklíčenost, potom mysl září jako úplněk. Jakmile se odstraní nečistoty z mysli, rozkvetou v srdci všechny příznivé kvality. Poté je všude stejné zření. Stejně jako je východem slunce rozptýlena temnota, podobně je rozehnána iluze světa ve chvíli, kdy v srdci zazáří slunce nekonečného vědomí. Tato moudrost zatímco je schopná rozradostnit srdce všech bytostí, se ve vesmíru plně projeví a rozvine. Stručně řečeno ten, kdo poznal to, co jediné stojí zato poznat, překročí zrození a smrt, všechna přicházení a odcházení.

I bohové Brahma, Višnu, Indra a Šiva jsou nakloněni a pomáhají těm světcům, ve kterých vyzrálo Sebe-poznání prostřednictvím sebe-dotazování či přímého pozorování (zakoušení).

Pokud zde je nepřítomnost (zánik) egoismu, nedochází v mysli ke zmatku během jejího přirozeného fungování. Stejně jako v oceánu vlny vyvstanou a spadnou, světy se objevují a mizí; to zmate nevědomé jedince, ale ne moudré bytosti. Prostor v hrnci nevznikne poté, kdy je tato nádoba přinesena, a ani není zničen ve chvíli, kdy je hrnec rozbit. Ten, kdo ví, že takový je vztah jeho těla (hrnec) a Já (prostor), není již ovlivněn chválou a zavržením.     

Toto okouzlující zdání světa sužuje jedince jen do té doby, dokud se nezačne věnovat dotazování se po své přirozenosti (Já). Jakmile vyvstane moudrost, falešné mámení odpadne.

Vasištha pokračoval:
Ó Rámo, ten, kdo ví, že tělo není Já a vidí ho jako výsledek klamného pochopení a zdroj neštěstí – ten zří pravdu.

Ten, kdo chápe, že bolesti a radosti nenáleží jemu, ale že jsou zakoušeny v těle kvůli toku času a okolnostem, ve kterých se nachází, - ten zří pravdu.

Ten, kdo je všude přítomným nekonečným vědomím, které v sobě zahrnuje vše, co se neustále všude děje, - ten zří pravdu.

Ten, kdo ví, že vlastní přirozenost (neboli Já), která je tak jemná jako milióntina konečku vlasu miliónkrát vydělená, prostupuje vším, - ten zří pravdu.

Ten, kdo ví, že tu není vůbec žádný rozdíl mezi Já a vším ostatním, a že jedno nekonečné světlo vědomí existuje jako jediná skutečnost, - ten zří pravdu.

Ten, kdo ví, že neduální vědomí, které existuje uvnitř všech bytostí, je všude přítomné a všemohoucí, -  ten zří pravdu.

Ten, kdo není sveden (ze své přirozenosti) do falešného myšlení, že je tělem, které trpí nemocí, strachem, nepokojem, stářím a smrtí, - ten zří pravdu.

Ten, kdo ví, že všechny věci jsou navlečeny na (šňůru) Já podobně jako jsou korálky na šňůrce, a ví, že ´já nejsem mysl´, - ten zří pravdu.  

Ten, kdo ví, že toto vše je Brahman, nikoliv však ´já´ ani ´ostatní´, - ten zří pravdu.

Ten, kdo vnímá všechny bytosti ve třech světech jako svou vlastní rodinu, zasluhující si jeho soucit a ochranu, - ten zří pravdu.

Ten, kdo ví, že jedině já samotné existuje, a že v objektivitě není žádná substance, - ten zří pravdu.

Ten, kdo ví, že radost, bolest, zrození, smrt, apod., to vše je jen a jen Já, - ten zří pravdu.

Ten, kdo cítí: „Co bych měl získávat, čeho bych se měl vzdávat, když to vše je jedno Já?“, - ten je pevně usazen v pravdě.

Sláva a sláva tomu (příbytku prospěšnosti), kdo je naplněn nejvyšší realizací v tom smyslu, že celý vesmír je opravdu Brahman samotné, a kdo zůstává beze změny během všech zjevných tvoření, existencí a zániků vesmíru.

Vasištha pokračoval:
Ráma, který kráčí po nejvyšší stezce, třebaže přebývá v tomto těle, které funguje jako dotáčející se hrnčířův kruh, je nepotřísněn činnostmi, které mohou být prováděny. V jeho případě tělo existuje pro jeho potěšení a pro osvobození jeho duše; on v něm nezakouší neštěstí.

Pro nevědomou osobu je tělo zdrojem utrpení; avšak pro osvícenou bytost je tělo zdrojem nekonečné radosti. Dokud existuje, moudrá bytost z něho čerpá velkou radost v podobě požitku z osvícení; když se její životní dráha blíží ke konci, nepokládá zánik života vůbec za smrt (ztrátu). Proto je pro osvícenou bytost tělo samotné zdrojem nekonečné radosti. A protože ho převedlo do světa, ve kterém se volně a radostně potuluje, tělo je považováno za (dopravní) prostředek moudrosti. Pro moudrou bytost je tělo zdrojem zisku, protože skrze něj nabývá různé smyslové zkušenosti a získává přátelství a přízeň druhých. Podobně jako král nebes Indra kraluje šťastně ve svém městě, tak i osvícená bytost šťastně panuje ve městě známém jako tělo, zatímco v něm přebývá.

Tělo (inteligence) moudré bytosti nepodlehne pokušení smyslnosti a chtivosti, a ani nedovolí, aby ho přepadla nevědomost či strach. Inteligence, která vládne tělu moudré bytosti, není svedena vzrušením, které nevědomý jedinec nazývá potěšení, ale odpočívá uvnitř ve stavu spokojenosti.

Osvícená bytost přichází zlehka do kontaktu s tělem, zatímco trvá, ale je jim nedotčena, jakmile zesne (umře), podobně jako se vzduch dotýká hrnce, který existuje, ale není v kontaktu s tím, který se rozbil v prach a neexistuje.

Stejně jako Pánu Šivovi neublížil nejsmrtelnější jed, který vypil, ba naopak zvětšil jeho půvab, různé činy a radosti osvícené osoby ho nesvazují do cyklu zrodu a smrti. Podobně jako když víte o někom, že je zloděj, ale vy s ním jednáte s tímto poznáním (pokládáte ho za sobě rovného), stane se vašim přítelem, tak když si užíváte objekty, uvědomujíce si jejich pravé přirozenosti, dají vám potěšení. Moudrá bytost zbavená všech pochybností a bez stopy (podoby) já, je tou nejdůležitější (nejvyšší) v těle.

Proto by se ses měl vzdát všech tužeb po potěšení a získej moudrost. Pouze mysl, která je ukázněná, skutečně zakouší štěstí. Uvězněný král je poté, kdy je vysvobozen, potěšen kusem suchého chleba; král, který nebyl nikdy zajat, se nikdy nebude takto radovat, ani kdyby zabral jiné království. Proto moudrá bytost skřípe zuby a zcela usiluje o to, aby dobyla svou mysl a smysly; takové podrobení a dobytí je daleko větší než podrobení vnějších nepřátel.

 

Příště : Kapitola čtvrtá - Příběh o (démonech) Damovi, Vjalovi a Katovi

 

 

Předchozí kapitoly naleznete zde:

Kapitoly Jógy Vasišthy (1-6)

 

1. kapitola - O odpoutanosti

2. kapitola - O chování adepta

3. kapitola - O stvoření

• 3. kapitola - Příběh o Líle
• 3. kapitola - Příběh o Karkati
• 3. kapitola - Příběh o deseti mládencích´ a ´Příběh o Ahalje´
• 3. kapitola - ´Příběh o Velkém lese´ a ´Příběh o 3 ne-existujících princích´

4. kapitola - O existenci

• 4. kapitola - ´Příběh o Sukrovi´

 

|| Šrí Rám ||

přeložil Aleš Adámek