ADVAITA.cz

42. Skutečnost je nevyjádřitelná (z knihy Já Jsem To)

16. 2. 2015 -

T: Nové já to staré jenom pozoruje. Není k němu přátelské ani nepřá­telské. Pouze ho stejně jako všechno ostatní akceptuje. Nepopírá jeho bytí, ale nepřisuzuje mu žádnou hodnotu a platnost.

M: Nové já je totálním popřením starého. Nové já, které je shovívavé ke starému, není doopravdy nové. Je to jen nová póza starého já. Sku­tečně nové já musí to staré úplně zničit. Ta dvě já nemohou spolu být pohromadě. Jedná se o proces odkrývání já, trvalého odmítání přijímat staré ideje a hodnoty, nebo je to jenom vzájemná tolerance? Jaký je mezi nimi vztah?

T: Žádný zvláštní vztah mezi nimi není. Jenom spolu koexistují.

M: Když mluvíte o novém a starém já, co máte na mysli? Jestliže je mezi nimi v paměti kontinuita a jedno si pamatuje to druhé, jak potom můžete mluvit o tom, že to jsou dvě já?

T: Jedno je otrokem svých zvyků, kdežto druhé není. Jedno vytváří kon­cepty, zatímco druhé je osvobozené od všech idejí.

M: Proč mluvíte o dvou já? Mezi nesvobodným a svobodným nemůže existovat žádný vztah. Samotný fakt jejich koexistence dokazuje jejich základní jednotu. Existuje jen jedno já – to je vždy v přítomnosti. To, čemu říkáte jiné já – staré či nové – je pouze jiná forma, jiný aspekt jednoho já. Já je jediné. Vy jste tím já a vy máte představy o tom, čím jste byl nebo čím budete. Ale představa není já. Kterým já jste teď, když tu přede mnou sedíte? Tím starým, nebo tím novým?

T: Mezi těmito dvěma já je spor.

M: Jak může existovat spor mezi tím, co je, a tím, co není? Konflikt patří ke starému já. Jakmile se vynoří nové já, staré už neexistuje. Nemůžete mluvit současně o novém já a o konfliktu. Dokonce i usilování o nové já je snahou toho starého. Vždycky, když tu je spor, úsilí, boj, snaha nebo touha po změně, není tu ještě nové já. Do jaké míry jste osvobozen od navyklé tendence vytvářet a nepřetržitě udržovat spory?

T: Nemohu říci, že jsem teď jiný člověk. Ale objevil jsem v sobě nové věci, stavy tak odlišné od toho, co jsem znal předtím, že se cítím opráv­něn říkat jim nové.

M: To staré je vaše vlastní já. Stav, který se objeví náhle a bez příčiny, v sobě nemá žádné stopy já. Můžete mu říkat „Bůh“. To, co je bez semen a kořenů, co nepučí a neroste, nevoní a nenese plody, co počalo náhle a v plné slávě, tajemně a zázračně, můžete nazývat „Bohem“. Je to na­prosto neočekávané, a přesto nevyhnutelné, nekonečně blízké, a přece nanejvýš překvapující, nelze v to doufat, a přesto je to absolutně jisté. Jelikož to nemá příčinu, nestojí tomu v cestě žádná překážka. Řídí se to jediným zákonem – zákonem svobody. Nic z toho, co v sobě zahrnuje kontinuitu, následnost, přechod z jednoho stadia do druhého, nemůže být skutečné. Skutečnost se nijak nezlepšuje, je ukončená, dokonalá a ne­vztahuje se k ničemu.

T: Jak jí mohu dosáhnout?

M: Nemůžete udělat nic, abyste jí dosáhl, ale můžete se vyvarovat toho, abyste jí kladl překážky. Pozorujte svou mysl, jak vzniká, jak funguje. Pozorováním své mysli objevujete své já jako pozorovatel. Zůstanete-li nehybný, pouze pozorující, objevíte své já jako světlo za pozorovatelem. Zdroj světla je temnota, zdroj poznání je neznámo. Tento zdroj je jen jeden. Vraťte se zpět do tohoto zdroje a usídlete se tam. Nenajdete ho v nebi ani ve všeprostupujícím éteru, Bůh je vším, co je veliké a podivu­hodné. Já nejsem nic, nemám nic a nemohu nic. A přesto ze mne vychází vše – já jsem zdroj. Jsem původ a počátek.

Exploduje-li ve vás skutečnost, můžete to označit jako zážitek Boha. Nebo je to spíš Bůh, který zakouší vás. Bůh vás zná, když znáte vy sebe. Skutečnost není výsledek nějakého procesu, je to exploze. Je naprosto za myslí, ale jediné, co můžete udělat, je poznat dobře svou mysl. Nemůže vám sice nijak pomoci, ale když ji poznáte, můžete zabránit tomu, aby vás blokovala. Musíte být velmi bdělý, jinak s vámi bude vaše mysl hrát falešnou hru. Je to jako když pozorujete zloděje – nic od něj neočekáváte, ale nechcete být oloupen. Stejným způsobem musíte věnovat velkou pozornost mysli, aniž byste od ní cokoli očekával.

Nebo vezměme jiný příklad, třeba náš bdělý stav a spánek. Po celodenní práci přichází spánek. A teď jde o to, zda usínám já, nebo zda nepozornost, která je pro spánek charakteristická, přichází ke mně. Jinak řečeno – bdíme, protože sníme. Stav, do něhož se probouzíme, není sku­tečné bdění. V našem bdělém stavu se v důsledku nevědomosti vynořuje svět a my se dostáváme do stavu polobdění – polosnění. Ale spánek a bdění jsou nevhodná označení. Ve skutečnosti stále jen sníme. Pravé bdění a pravý spánek zná jen džňánin. Sníme o tom, že jsme vzhůru, a sníme i o tom, že spíme. Všechny tři stavy (bdění, spánek se sny a hlu­boký spánek beze snů – pozn. překl.) jsou jen variacemi snění. Je osvo­bozující, považuje-li člověk všechno za sen. Dokud ale berete sny jako skutečné, jste jejich otrokem. Představujete si, že jste se narodil jako ten a ten, ale to vás zotročuje. Podstatou tohoto zotročení je to, že si představujete sebe sama jako nějaký proces. Myslíte si, že máte minulost a budoucnost, že máte historii. Ve skutečnosti nemáte žádnou historii, nejste žádný proces, neprocházíte žádným vývojem ani úpadkem. Dívejte se na všechno jako na sen a zůstávejte mimo něj.

T: Jaký prospěch máte z toho, že vás poslouchám?

M: Vyzývám vás k tomu, abyste se vrátil sám k sobě. Chci po vás jenom to, abyste se díval na sebe, k sobě a do sebe.

T: Jaký to má účel?

M: Žijete, cítíte a myslíte. Věnujete-li pozornost svému žití, cítění a myš­lení, pomáhá vám to se od nich osvobodit a překročit je. Vaše osobnost se rozpouští a zůstává jen svědek. Potom jdete za svědka. Neptejte se, jak k tomu dochází. Jenom hledejte v sobě.

T: V čem je rozdíl mezi jedincem a svědkem?

M: Oba jsou projevy vědomí. V prvním toužíte a máte strach, ve druhém jste nedotčen radostí a bolestí a nejste zneklidňován událostmi. Nechá­váte je přicházet a zase odcházet.

T: Jak se může člověk v tomto vyšším stavu, ve stavu čirého pozorování stabilizovat?

M: Vědomí nesvítí samo od sebe. Svítí díky světlu, které je za ním. Po­chopte snovou povahu vědomí a hledejte světlo, ve kterém se zjevuje, které mu dává bytí. Je tu obsah vědomí, stejně jako tu je i jeho uvědo­mění.

T: Vím a vím, že vím.

M: Přesně tak, pokud je to druhé vědění nepodmíněné a věčné. Zapo­meňte na poznání, ale pamatujte na to, že jste poznávající. Nebuďte stále ponořen ve svých zážitcích. Pamatujte si, že jste za tím, kdo zakouší, ni­kdy nezrozený a nesmrtelný. Budete-li na to pamatovat, vynoří se kvalita čirého poznání, světlo nepodmíněného uvědomění.

T: Ve kterém okamžiku začne člověk zakoušet skutečnost?

M: Zkušenost je proměnlivá, přichází a zase odchází. Skutečnost ale není žádná událost, a proto nemůže být zakoušena. Není možné ji vní­mat podobným způsobem, jako nějakou událost. Čekáte-li na skutečnost jako na nějakou událost, která přijde, budete čekat navěky, protože sku­tečnost nepřichází ani neodchází. Musí být vnímána, nikoliv očekávána. Nelze se na ni připravovat a předjímat ji. Ale samotná touha po skuteč­nosti a její hledání je pohybem, působením a činností skutečnosti. Jediné, co můžete udělat, je chopit se ústředního bodu, že skutečnost není událost a neděje se a že cokoli se děje, cokoli přichází a odchází, není skutečnost. Berete-li událost pouze jako událost, pomíjivé jako pomíjivé, zkušenost jako pouhou zkušenost, udělal jste všechno, co se dá. Potom jste ke skutečnosti přístupný, už proti ní nejste obrněný jako před tím, kdy jste považoval události a zkušenosti za skutečné. Ale dokud je tu rozlišování na to, co se vám líbí a co ne, tak máte před skutečností stále ještě zatažené závěsy.

T: Řekl byste, že se skutečnost projevuje spíše v podobě dění, než v po­době poznání? Nebo snad v podobě nějakého pocitu?

M: Skutečnost se neprojevuje žádným činem, pocitem ani myšlenkou. Neexistuje žádná věc, která by byla vyjádřením skutečnosti. Vnášíte du­alitu tam, kde žádná není. Pouze skutečnost je, nic jiného není. Tři stavy – bdění, snění a hluboký spánek – nejsou mnou a já nejsem v nich. Až zemřu, lidé řeknou – „Ach jo, Maharádž je mrtev!“ Ale pro mne jsou to jen prázdná slova, která nemají žádný význam. Provádí-li někdo obřad uctívání před obrazem svého Gurua, vše se odehrává tak, jako kdyby Guru vstal, vykoupal se, najedl a odpočinul si, šel na procházku a zase se vrátil, dal každému požehnání a zase šel spát. O všechno je postaráno do nejmenších detailů, a přece je tu pocit, že to není skutečné. A to je i můj případ. Všechno se děje tak, jak je potřeba, a přece se neděje nic. Dělám to, co se zdá být nutné, přitom ale celou dobu vím, že nic není nutné, že život sám je jen předstírané divadlo.

T: Proč tedy vůbec žít? K čemu je to nepotřebné přicházení a odcházení, bdění a spaní, jedení a trávení?

M: Já nic nedělám, všechno se děje samo. Já nic neočekávám, neplánuji, jen pozoruji průběh událostí a vím, že jsou neskutečné.

T: Byl jste takový vždycky, od první chvíle svého osvícení?

M: Tři stavy se střídají jako obvykle – je tu bdění, spaní a zase bdění, ale neděje se to mně. Prostě se to děje. Mně se neděje nikdy nic. Je tu něco neměnného, nehybného, neotřesitelného, pevného jako skála, nenapadnutelného. Je to pevný blok čirého bytí – vědomí – blaženosti. Nejsem nikdy mimo něj. Nic mě z něj nemůže dostat, žádné utrpení ani neštěstí.

T: A přece jste vědomý!

M: Ano a ne. Je tu klid – hluboký, nezměrný a neotřesitelný. Události jsou zaznamenány v paměti, ale nemají žádnou důležitost. Sotva si je uvědomuji.

T: Rozumím-li vám dobře, váš stav nepřišel díky nějakému postupnému zdokonalování.

M: Nebyl tu žádný příchod něčeho nového. Bylo to tu vždy. Znenadání to bylo objeveno. Tak jako při narození objevíte znenadání svět, tak jsem i já znenadání objevil své pravé bytí.

T: Bylo to zahaleno mraky a vaše sádhana je rozpustila? Zůstal už váš pravý stav, poté co se vám vyjasnil, stále jasný, nebo se zase někdy za­temnil? Je váš stav trvalý, nebo přerušovaný?

M: Je absolutně stálý. Ať dělám cokoli, zůstává jako skála – nehybný. Jakmile se jednou probudíte do skutečnosti, už v ní zůstanete. Dítě se nevrací zpět do lůna! Je to prostý stav, menší než to nejmenší, větší než to největší. Je tak samozřejmý, a přece nepopsatelný.

T: Existuje k němu cesta?

M: Cokoli se může stát cestou, pokud o to máte zájem. Už pouhá snaha rozluštit má slova a pokusit se uchopit jejich plný význam je sádhanou, která je plně postačující ke zboření zdi. Nic mě netrápí. Nekladu trápení žádný odpor – proto se mnou nezůstává. Na vaší straně je tolik trápení. Na mé není žádné. Přejděte na mou stranu. Jste náchylný k utrpení. Já jsem vůči němu imunní. Může se stát cokoli – jen je potřeba mít upřímný zájem. Upřímná opravdovost vám pomůže.

T: Jsem toho schopen?

M: Jistě. Jste zcela schopen přejít na mou stranu. Stačí být upřímný a opravdový.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"