ADVAITA.cz

41. Rozvíjejte svůj postoj nezúčastněného pozorovatele (z knihy Já Jsem To)

9. 2. 2015 - Martin

T: Necítí džňánin smutek, netrpí, když mu zemře dítě?

M: Trpí spolu s trpícími. Samotná událost, k níž došlo, má malý význam, on je však plný soucitu s trpící bytostí, ať už živou, či mrtvou, v těle, nebo mimo tělo. Láska a soucit jsou ostatně jeho pravou přirozeností. Je v jednotě se vším živým a touto jednotou v činnosti je láska.

T: Lidé se velmi bojí smrti.

M: Džňánin se nebojí ničeho. Lituje však ty, kteří se bojí. Ostatně, narodit se, žít a zemřít je přirozené. Přirozené není se bát. Ale dojde-li k nějaké události, tak jí džňánin samozřejmě věnuje pozornost.

T: Představte si, že jste nemocný – máte vysokou horečku, bolesti a mra­zení. Doktor vám sdělí, že váš stav je vážný a že vám zbývá jen několik dní života. Jaká bude vaše první reakce?

M: Žádná reakce nepřijde. Tak jako je pro vonnou tyčinku přirozené, že vyhoří, tak je i pro tělo přirozené, že zemře. Opravdu, je to věc, na které jen velmi málo záleží. Podstatné je ale to, že já nejsem ani tělo, ani mysl. Já jsem.

T: Vaše rodina však bude jistě zoufalá. Co jim řeknete?

M: Řeknu jim všechny ty obvyklé nesmysly: nebojte se, život jde dál, Bůh vás ochrání, brzy budeme opět spolu a tak dále. Pro mne však je celý ten rozruch bezvýznamný, neboť já nejsem žádnou entitou, která by si představovala, že je živá či mrtvá. Já jsem se nenarodil, ani ne­mohu zemřít. Nemám nic, co bych si měl pamatovat či zapomenout.

T: Co si myslíte o modlitbách za zemřelé?

M: Rozhodně se za mrtvé modlete. Velmi je to těší. Jsou tím policho­ceni. Ale džňánin vaše modlitby nepotřebuje. On sám je odpovědí na vaše modlitby.

T: Jak se džňáninovi daří po smrti?

M: Džňánin už je mrtvý. Očekáváte snad, že bude umírat znovu?

T: Ale smrt těla je zajisté důležitá událost i pro džňánina.

M: Pro džňánina neexistují žádné důležité události, kromě toho, když někdo dosáhne nejvyššího cíle. Jen tehdy se jeho srdce raduje. Vše ostatní je nepodstatné. Celý vesmír je jeho tělem, veškerý život je jeho životem. Praskne-li ve městě plném světel jedna ze žárovek, nijak to neovlivní zbylou rozvodnou síť. Stejně tak smrt těla nijak neovlivní celek.

T: Celku možná na jednotlivém nezáleží, ale jednotlivému na jednotlivém ano. Celek je abstrakce, jednotlivé, konkrétní je skutečné.

M: To říkáte vy. Pro mne to může být naopak – celek je skutečný, část je pomíjivá. Jednotlivé se rodí a znovuzrozuje, mění jméno a formu, kdežto džňánin je Neměnná Skutečnost, která vše proměnlivé umožňuje. Džňánin vám však nemůže dát přesvědčení. To vám přinese jen vaše vlastní zku­šenost. Se mnou je všechno v jednotě, vše je se mnou totožné.

T: Je hřích a ctnost jedno a totéž?

M: To všechno jsou jen hodnoty vytvořené člověkem! Co je mi po nich? To, co končí štěstím, je ctnost, co končí utrpením, je hřích. Obojí jsou to stavy mysli. Můj stav však není stavem mysli.

T: Jsme jako slepci, kteří těžko mohou pochopit, co to znamená vidět.

M: Můžete to vyjádřit jak chcete.

T: Je mlčení účinným druhem sádhany?

M: Všechno, co děláte pro osvícení, vás přivádí blíž. Všechno, co děláte, aniž byste přitom pamatovali na osvícení, vás odvádí pryč. Ale proč to komplikovat? Stačí vědět, že jste nad a za všemi věcmi a myšlenkami. Tím, čím chcete být, už ve skutečnosti jste. To si pamatujte.

T: Slyším, co říkáte, ale nemohu tomu uvěřit.

M: Byl jsem na tom stejně. Ale věřil jsem svému Guruovi a on se ukázal být tím pravým. Věřte mi, pokud můžete. Pamatujte si, co vám říkám: netoužete po ničem, neboť není nic, čeho by se vám nedostávalo. Sa­motné hledání vám brání v nalezení.

T: Zdá se, že jste ke všemu velice lhostejný!

M: Nejsem lhostejný, ale nestranný. Neupřednostňuji já a moje. Košík hlíny je pro mne stejně nepotřebný jako košík drahokamů. Život a smrt jsou pro mne jedno a totéž.

T: Nestrannost vás dělá lhostejným.

M: Naopak, soucit a láska jsou mojí podstatou. Oproštěn od všech zálib, jsem otevřen lásce.

T: Buddha řekl, že idea osvícení je nanejvýš důležitá. Většina lidí prožije svůj život, aniž by věděla, že něco takového existuje, a neobtěžuje se o osvícení vůbec usilovat. Jakmile se o něm jednou někdo doslechne, je zaseto semeno, které už nemůže nikdy zemřít. Proto Buddha posílal své žáky, aby nepřetržitě, osm měsíců v roce, zvěstovali tuto zprávu.

M: Můj guru říkal: „Člověk může dát druhému jídlo, šaty, přístřeší, vě­domosti, city, ale největším darem je dobrá zpráva o existenci osvícení.“ Máte pravdu, osvícení je nejvyšší dobro. Jakmile ho jednou máte, nikdo vám ho nemůže vzít.

T: Kdybyste takhle mluvil na Západě, lidé by vás považovali za blázna.

M: To jistě! Pro nevědomé lidi je všechno, co nemohou pochopit, bláz­novství. No a co? Ať jsou takoví, jací jsou. Já jsem takový, jaký jsem, aniž bych na tom měl nějakou zásluhu a oni jsou takoví, jací jsou, aniž by to byla jejich chyba. Nejvyšší Skutečnost se projevuje nejrůznějšími způsoby. Má nekonečně mnoho jmen a forem. Všechno má svůj počátek i konec v témže oceánu, zdroj všeho je jeden jediný. Hledá-li mysl příčiny a následky, ztrácí tím jen čas. To, co je, je naplněno láskou. Láska není výsledek, ale samotný základ bytí. Kam se podíváte, všude najdete bytí, vědomí a lásku. Proč potom dávat něčemu přednost?

T: Netrápí mne, když tisíce či miliony lidí zemřou v důsledku přirozených příčin (jako se to stává při záplavách a zemětřeseních). Velice mne však trápí, zemře-li jeden člověk rukou druhého člověka. To, co je nevyhnu­telné, má svou vznešenost, ale zabíjení se lze vyhnout, a tudíž je odporné a naprosto děsivé!

M: Všechno se děje tak, jak se to děje. Kalamity, ať už přírodní nebo způsobené člověkem, vznikají spontánně a není potřeba se jich děsit.

T: Jak může být něco bez příčiny?

M: V každé události se odráží celý vesmír. Poslední příčinu nelze vysto­povat. Samotná idea příčinnosti je pouze způsobem myšlení a mluvení. Nedokážeme si představit bezpříčinné vznikání. To ovšem nedokazuje existenci příčinnosti.

T: Příroda nemá mysl, tudíž nemá ani zodpovědnost. Ale člověk mysl má. Proč je jeho mysl tak zvrácená?

M: Příčiny zvrhlosti jsou rovněž přirozené – dědičnost, vliv prostředí a tak dále. Nezavrhujte lidi tak rychle. Nedělejte si starosti o ostatní. Vypořádejte se nejprve se svou vlastní myslí. Jakmile si uvědomíte, že vaše mysl je rovněž součástí přírody, dualita zmizí.

T: Tohle je tajemství, které nedokážu pochopit. Jak může být mysl sou­částí přírody?

M: Protože příroda je v mysli. Kde by byla příroda, nebýt mysli?

T: Je-li příroda v mysli a mysl je moje, měl bych být schopný přírodu řídit, ale tak tomu není. Mé chování naopak podmiňují síly, které nemohu ovládat.

M: Rozvíjejte svůj postoj svědka a na základě vlastní zkušenosti shledáte, že odpoutanost vám přinese schopnost tyto síly řídit. Stav nezúčastně­ného pozorování je velmi mocný, není v něm nic pasivního.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"