ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - 3. kapitola ´Příběh o Lavanovi´

14. 2. 2015 - Aleš

Příběh o Lavanovi

Vasištha pokračoval:
„Vše se projevuje v nekonečném vědomí včetně mysli, jež se díky své přirozenosti začala rozrůstat. Podstatou vědomí je to, že z dlouhodobého projevu učiní krátkodobý a naopak, a vlastní mysl (jedince) zdánlivě učiní rozdílnou a naopak. Vše, s čím přijde do styku, si přivlastní, včetně malých věcí, které rozšíří. Mrknutím oka vytvoří nespočet světů a mrknutím oka je zase zlikviduje. Podobně jako dobrý herec dokáže hrát hned po sobě několik rolí, tato mysl na sebe bere postupně několik aspektů. Vědomí zařídí zdání neskutečnosti za skutečné a naopak a kvůli tomu vypadá, jakoby se radovalo či trpělo. I to, co se mu dostane přirozeně, popadne rukama a nohama, a důsledkem tohoto falešného pocitu vlastnictví trpí následky.

Čas v podobě sezónních změn je schopný proměnit stromy a rostliny podle dané sezóny; stejně tak mysl dokáže silou svého myšlení a představivosti přeměnit jednu věc za jinou. Proto i čas a prostor a všechny věci jsou pod kontrolou mysli. Mysl s určitým krátkým či mnohem delším zpožděním vykoná to, co je třeba učinit, a to v závislosti na své síle či netečnosti a podle velikosti (malé či velké) vytvořeného či zmanipulovaného objektu. Zkrátka je schopná učinit naprosto cokoliv.

Ó Rámo, prosím vyslechni si k tomuto objasnění další zajímavou příhodu.

V zemi známé jako Uttarapandava žili světci v lesích. Vesnice a města v této zemi byly krásné a lidem se zde dařilo. V zemi vládnul král Lavana, potomek slavného krále Hariscandra. Lavana byl spravedlivý, vznešený, galantní, lidumilný, laskavý a úctyhodný král. Všichni jeho nepřátelé byli poraženi a jejich následovníci se třásli strachy jen při pomyšlení na krále Lavanu (a jeho vojsko).

Jednoho dne král přišel na královský dvůr a usedl na trůn. Hned mu všichni ministři a další zúčastnění vzdali úctu. Pozdravil ho i kouzelník, který se objevil u dvora. Řekl králi: „Ukážu ti něco úžasného!“ Jakmile zamával shlukem pavích per, přijel na překrásném koni muž vznešeného původu, a požádal krále, aby koně přijal jako dar. Kouzelník chtěl na králi, aby osedlal koně a vyrazil s ním do světa. Král koně uviděl, zavřel oči a seděl nehnutě. Každý se utišil a u dvora zavládlo naprosté ticho, neboť si nikdo nedovolil přerušit hrobový klid, ve kterém král přebýval.

Vasištha pokračoval:
Rámo, po nějaké době král otevřel oči a začal s sebou škubat jakoby ze strachu. Když se zdálo, že spadne, ministři přiskočili a podrželi ho. Když je král spatřil, vyděšeně se zeptal: „Kdo jste a co mi to děláte?“ Starostliví ministři mu jednohlasně řekli: „Pane, jste mocný a velmi moudrý panovník, přesto se přihodilo, že vás přemohl tento klam. Co se stalo s vaší myslí? Jen ti, co přilnou k malým objektům tohoto světa a jsou připoutáni k ženě, dětem apod., podlehnou mentálnímu poblouznění, ne však Vy, jenž jste oddaný Nejvyššího. A co víc, pouze ten, kdo nepěstoval moudrost, se nechá nepříznivě ovlivnit kouzly, drogami, apod., ne však ten, jehož mysl je plně vyvinutá.“

Po vyslechnutí král částečně znovunabyl klid mysli, třebaže po pohledu na kouzelníka se zase začal třást a tak se ho zeptal: „Ó magiku, cos mi to provedl? Přehodil jsi přese mne síť iluze. Popravdě i moudří jsou přemoženi kouzly iluze. I když tu sedím na trůnu v klidu, během krátké doby jsem si prožil úžasné halucinace.“ Potom začal líčit prožitky členům královského dvora, které se mu přihodily v předchozí hodině (v jeho mysli).

„Jakmile kouzelník zamával pavím peřím, skočil jsem na koně, který stál přede mnou, a zakusil nepatrný mentální přelud. Pak jsem vyrazil na lov. Kůň mne zavedl na vyprahlou poušť, kde nebylo živáčka, nic zde nerostlo a celé území bylo bez vody. Navíc zde byla krutá zima. Pocítil jsem velký žal. Celý den jsem zde strávil, až jsem opět usedl na koně a vyrazil na jiné území, které nebylo tak hrozné. Posadil se zde pod strom a odpočinul si. Kůň mezitím utekl a já tu seděl až do západu slunce. Potom jsem se ze strachu ukryl do křoví a přečkal zde noc delší než epochu. 

Ráno po úsvitu jsem spatřil dívku tmavé pleti, oděnou do černých šatů, nesoucí talíř s jídlem. Přistoupil jsem k ní a poprosil o trochu jídla. Byl jsem hladový. Ona si mě nevšímala, tak jsem běžel za ní. Nakonec mi řekla, že mi jídlo dá, pokud odpřisáhnu, že si ji vezmu za ženu. Přísahal jsem, neboť jsem byl na pokraji přežití a pocit sebezáchovy mne donutil tak učinit. Dala mi jídlo a představila svému otci, který vypadal ještě úděsněji. Potom jsme se my tři vydali na cestu a dorazili do vesnice, kde žili, a ve které v potoce plavaly kusy masa a tekla krev. Všem jsem byl představen jako dívčin (budoucí) manžel a všemi chován v úctě. Pro zábavu mi vyprávěly děsivé příhody, které byly pro mne jen zdrojem bolesti. Po příšerném obřadu jsem se oženil s touto dívkou.“

Král pokračoval:
„Brzy nato jsem se stal členem primitivního kmene. Má žena porodila dceru, což mi přivodilo zase neštěstí. Během času se nám narodily ještě tři další děti, a ze mě se stal utrápený otec. V kmenu jsem strávil mnoho let a prožil si zde naplno utrpení rodinného života se ženou a dětmi, kterým jsem musel shánět potravu a ochraňovat je. Živil jsem se jako lesní dělník, a těžil palivové dřevo. Často jsem spal v noci v lese. Když se ochladilo, ukryl jsem se ve křoví, abych se alespoň trochu zahřál. Lovil jsem divoká prasata, což byla naše základní potrava. Čas plynul a ze mě se stal starý muž. Začal jsem se živit prodejem masa po vesnicích. Dorazil jsem do vesnic pohoří Vindhja, a zde prodával nejlepší kusy masa. Maso, které jsem neprodal s potřebným ziskem, mi zbylo. To jsem pak rozsekal na kousky a usušil na nečistém místě. Často jsem musel bojovat o ostatním členy tlupy o kus masa k snědku, když jsme trpěli hlady. Celý špinavý od sazí jsem tu stěží přežíval.

Moje mysl zhrubla a měla tendenci hřešit, a já se dopouštěl samých nekalých činností. Správné myšlenky a pocity mne opustily. Mé srdce ztratilo veškerý soucit podobně, jako když had svlékne a ztratí kůži. Ptákům a zvířatům jsem působil nevyslovitelné trápení – chytal je do sítí, kladl na ně pasti a zabíjel. Snažil jsem se snášet všechny nepřízně počasí jsa oděn jen v kůži ze lva. Takto jsem žil 7 let. Protože jsem byl spoután špatnými sklony, zcela jsem zdivočel. Pln nenávisti jsem ze sebe vypouštěl jen hrubá a urážlivá slova. Plakal jsem nad nešťastným osudem a konzumoval samé zkažené jídlo. Takto jsem žil na tomto místě po celou dobu. Potuloval se jak uschlý list ve větru, a jediné, co mě zajímalo, bylo to, kde sehnat potravu. Nastalo období sucha, a v horku se nesly větrem jiskry a uhlíky. Les se ocitl v plamenech a vše shořelo a přeměnilo se v popel. Někteří lidé umírali hlady, jiní se hnali za přeludy v domnění, že to je voda. Sbírali oblázky v přesvědčení, že se jedná o kousky masa, a začali je žvýkat. Někteří dokonce pojídali mrtvoly. Když tak činili, ukusovali si i své vlastní prsty, které se máčely v krvi těchto mrtvých těl. Takový byl jejich šíleny boj o přežití. Co bylo předtím úrodné pole a les se vzápětí přeměnilo v obrovské pohřebiště. To, co bylo lesíkem potěšení, se nyní stalo místem bolestného pláče pro umírající.“

Král pokračoval:
„Zemi zaplavil hladomor, a tak mnoho lidí opustilo zemi a vydalo se jinam. Ti, které zde drželo silné pouto k ženám či dětem, stejně pošli hladem. Některé zabila divoká zvěř. Já se také sebral a spolu se ženou a dětmi odešel ze země. Na hranicích jsem našel lákavé místo k odpočinku ve stínu stromu, a tak jsem ze svých ramen sundal malé děti, které jsem po cestě nesl, a usnul pod stromem na dlouhou dobu. Nejmladší z dětí bylo malinké a nevinné, a mému srdci přilnulo nejvíce. Plakalo a ronilo slzy z hladu. I když jsem ho konejšil, a snažil se vysvětlit, že tu nic k jídlu není, stejně dál plakalo a trvalo na tom, že chce něco k snědku. Zoufale jsem mu vysvětloval, že nic není, až jsem mu nakonec přikázal, ať jí maso z mého těla!“ Bezelstné děcko bez přemýšlení souhlasilo. Byl jsem dojat soucitem a připoután k němu, že jsem už nebyl schopen snášet jeho trápení a svou bodavou bolest z hladu, a tak jsem se nakonec odhodlal skoncovat se svým životem. Zažehnul jsem pohřební hranici ze dřeva, které jsem poblíž nasbíral. A jakmile jsem vkročil do ohně, něco se mnou zatřáslo a já se náhle ocitl zde u dvora, vítán a oslavován všemi z vás tady.“

Jakmile to král dořekl, kouzelník zmizel. Ministři řekli: „Pane, on nemůže být kouzelníkem, neboť se nezajímal o peníze a nechtěl žádnou odměnu. Zajisté to byla nějaká božská bytost, která tobě i nám chtěla ukázat sílu kosmické iluze. Z toho všeho je jasné, že tento zdánlivý svět není nic než hra mysli; mysl samotná je hrou všudypřítomného nekonečného bytí. Tato mysl je schopná zmást i velké mudrce. Kde by jinak byl král, který je sečtělý a zná všechno písmo, a kde tento matoucí klam?

Zajisté se nejedná o kouzelníkův trik, protože kouzelník dělá kouzla, jen aby z toho něco měl. Jedná se vskutku o sílu iluze, neboť kouzelník zmizel bez čekání na odměnu.“

Vasištha řekl:
„Rámo, já jsem se zde v této době také nacházel u dvora, takže to znám přímo a ne zprostředkovaně.  Tímto způsobem mysl zakryje pravou přirozenost já a vytvoří iluzorní zdání s mnoha větvemi, květy a plody. Znič tuto iluzi moudrostí a spočívej v klidu.

Vasištha pokračoval:
Na počátku zde v nejvyšším bytí či nekonečném vědomí vyvstalo dělení a neomezené se zdánlivě stalo jak pozorovatelem, tak pozorovaným. Po vyvstání touhy pozorovatele pochopit či chápat svět (pozorované) došlo k smíchání či záměně skutečnosti a zjevného projevu. Důsledkem této záměny tu v nekonečném vědomí vyvstal koncept pomíjivosti (konečnosti).

Pomíjivá mysl potom vytvoří nespočet idejí uvnitř sebe sama, které ji oslabí a zacloní, což vede k soužení, a to dokáže mysl nadměrně zvětšit. Tyto ideje a zkušenosti zanechají v mysli své stopy. Tím se v mysli formují dojmy či podmíněnosti, které zůstávají z větší části skryté či latentní. Ale jakmile je mysl zbavena těchto tendencí, závoj klamu náhle zmizí jako mlha v záplavě slunečních paprsků, a spolu s tím se vytratí i veškeré soužení. Do té doby si však mysl se všemi hraje podobně, jako si malé děti hrají s opeřenci a škádlí je.

Nečistá mysl vidí ducha třeba v poslíčkovi a znečistí všechny vztahy, vytváří nedůvěru mezi přáteli a dělá z nich nepřátele, podobně jako opilý člověk vidí svět otáčet se kolem sebe. Utrápená mysl přemění jídlo v jed a přivodí nemoc a smrt.

Nečistá mysl (zatížená sklony) je příčinou klamů (obsesí a fobií). Měli byste se snažit vykořenit tyto tendence a zcela je opustit. Co jiného je vlastně člověk než samotná mysl ? Hmotné tělo je inertní a necítící. Nemůžeme říci, že je mysl inertní, avšak ani nelze tvrdit, že je (naopak) cítící. To, co je myslí vykonáno, se nazývá činnost; to, co je myslí opuštěno, se označuje jako zřeknutí se.

Mysl je úplný svět, mysl je atmosféra, mysl je prostor, mysl je země, mysl je vítr; mysl je vskutku velká. Pouze ten, jehož mysl je hloupá, se nazývá hlupákem. Když tělo pozbude svou inteligenci (například v okamžiku smrti), mrtvole se neříká, že je hloupá!

Mysl vidí, a oči jsou vytvořeny. Mysl slyší, a uši se objeví. Stejně tak je to s dalšími smysly. Je to mysl, která je vytvoří.

To mysl určuje, co je sladké a co hořké, kdo je přítel a kdo nepřítel. Mysl určuje délku času. Král Lavana zakusil během necelé hodiny to, co by se dalo prožít za celý život. Mysl rozhodne, co je nebe a co peklo. Z toho důvodu, je-li mysl dokonale ovládána, je i vše ovládáno, včetně smyslů.

Vasištha pokračoval:
Rámo, daleko záhadnější je to, že mysl je schopná zastřít všudypřítomné, ryzí, věčné a nekonečné vědomí tím, že člověka zmate a ten toto vědomí zamění s netečným (inertním) fyzickým tělem. Mysl sama se objeví jako vítr (pohyb) v pohybujícím se elementu, lesk v lesklém, pevnost v půdě a prázdnota v prostoru.

Pokud by mysl byla někde jinde, pak by chuť jídla, které jíme, nebyla zakoušena. Pokud by mysl byla někde jinde, pak by člověk neviděl nic z toho, co se nachází před ním. Smysly jsou zrozeny z mysli, neplatí to však opačně.

Pouze hlupák nahlíží na tělo a mysl a pokládá to za něco odlišného, ale ve skutečnosti nejsou oddělené, neboť jsou vědomí samotné. Sláva těm světcům, kteří opravdu realizovali tuto pravdu. Světec, jenž realizoval tuto skutečnost, není rozrušen, ani kdyby jeho tělo bylo objato ženou. Pro něho to je jako kdyby do kontaktu s tělem přišla kláda či část dřeva. I kdyby byly jeho ruce useknuty, on to nezakusí. On je schopný proměnit všechen žal v blažený klid. Kdyby byla mysl (pozornost) někde jinde, pak i kdybyste slyšel zajímavý příběh, vůbec nic byste neslyšel. Stejně jako je herec schopen ztělesnit rozličné role, mysl dokáže vytvořit různé stavy vědomí jako je bdění a spánek. Jak mysteriózní je mysl, která je schopná vzbudit v králi Lavanovi pocit, že je členem primitivního kmene! Mysl zakouší to, co si sama zkonstruuje, mysl není nic než to, co bylo sloučeno představami. Poté, co to sám poznáš, dělej, co uznáš za vhodné a co máš rád.

Je to vskutku mysl, která si díky vytrvalému myšlení myslí, že je zrozena a že umře; a třebaže nemá žádnou formu, myslí si, že je džíva (oddělená bytost) s tělem apod. Jedině kvůli myšlenkám získává identitu jako např. národnost, a těší se z radosti či trpí bolestí. Obojí je v mysli jako je olej v semenu. Ten, kdo nedovolí mysli toulat se a prahnout po objektech potěšení, je schopen ji zkrotit a ovládnout. Podobně jako není člověk schopný se pohnout, je-li pevně přivázán k sloupu, tak se ani mysl vznešené bytosti neodchyluje od skutečnosti. Jedině takový jedinec je lidskou bytostí, ostatní jsou červy. On dosahuje Nejvyššího bytí pomocí neustálé meditace.

Vasištha pokračoval:
Vítězství nad tímto skřítkem zvaném mysl je dosaženo tehdy, když pomocí vlastní praxe získáš Sebe-poznání, a vzdáš se touhy po potěšení (žádostivosti), po němž mysl touží. Rozvíjením správného postoje lze rychle dosáhnout tohoto vítězství bez toho, aby se o to nějak usilovalo (podobně jako lze snadno odvést pozornost dítěte). Potíže se snesou na toho, kdo se nedokáže vzdát tužeb, neboť tato bezžádostivost je jediný prostředek k dosažení nejvyššího dobra. Intenzívní vlastní praxí lze získat vítězství nad myslí; poté je oddělené (individuální) vědomí bez sebemenšího úsilí rozpuštěno v nekonečném vědomí ve chvíli, kdy je jeho individualita zlikvidována. Toto je snadné a lehce dosažitelné: ti, kdo nejsou schopni to provést, jsou jako supi v lidské formě.

Neexistuje žádná další stezka k vlastní spáse než je kontrola nad myslí, což znamená skutečně se vzdát tužeb v mysli. Učiň v sobě pevné odhodlání zlikvidovat nevědomou mysl, čehož pak bude lehce dosaženo bez nejmenší pochybnosti. Pokud se nevzdáš tužeb mysli, všechny instrukce učitele, studium písma, opakování mantry a další praxe budou mít stejnou hodnotu jako stéblo slámy! Pouze když odsekneš skutečný kořen mysli zbraní ve formě ne-představivosti, můžeš dosáhnout absolutní Brahman, které je všudypřítomným, nejvyšším klidem. Představivost neboli vytváření konceptů přináší obtíže a žal; lze se toho snadno zbavit pomocí Sebe-poznání. Jakmile se této představivosti vzdáš, nastane velký klid. Proč to shledávát jako něco složitého?

Nespoléhej se na osud či bohy. To jsou představy vytvořené přihlouplými lidmi. Jen pomocí vlastní praxe a Sebe-poznání učiň z mysli ne-mysl. Nechť nekonečné vědomí do sebe pozře omezenou (pomíjivou) mysl. Potom budeš nekonečné vědomí, které je před (za) vším. Je třeba, abys stále upíral svou pozornost na pravé Já, které je nepomíjející. Drž se Ho spolu se svou inteligencí spojenou s Nejvyšší Pravdou.

Je-li mysl takto zdolána ponecháním ji v naprostém klidu a bez znepokojení, pak i podrobení třech světů budeš pokládat za bezcenné. To nezahrnuje studium písma, ani vzestup či pád - nic než Sebe-poznání. Proč to pokládát za složitou záležitost? Jak potom žije v tomto světě ten, pro koho to je složité, když sám nemá Sebe-poznání?

Ten, kdo zná nesmrtelnou přirozenost Já, se neobává smrti. Ani není dotčen odloučením se od přátel či příbuzných. Pocity ´to je já´ a ´to je mé´ jsou mysl; jakmile jsou odstraněny, mysl přestane existovat v oddělenosti. Potom se stáváš nebojácný. Zbraně jako meče vytvářejí strach; zbraň ve formě moudrosti, jež ničí egoismus, vytváří bezstrachovost.

Vasištha pokračoval:
Mysl vidí v tom objektu, ke kterému chvátá s intenzivní touhou, naplnění svých tužeb. Příčina tohoto pohybu určitým směrem není očividná; podobně jako vlnky na hladině oceánu se prudce vzedmou jednou tam, pak zase jinde; objeví se a pak zaniknou. Avšak jako je chlad neoddělitelný od ledu, tento roztěkaný pohyb je mysli vlastní.“

Ráma se zeptal:
„Jak lze Mistře zkrotit silou tento roztěkaný pohyb mysli, aniž by se tím přivodila ještě větší neposednost?“

Vasištha řekl:
„Samozřejmě, neexistuje mysl bez neposednosti; neposednost je její pravou podstatou. Může za to právě tato roztěkanost mysli založená na nekonečném vědomí, které se objevuje jako tento svět, Ó Rámo. To je vskutku síla mysli. Pokud je však mysl zbavena své neposednosti, nazývá se ´mrtvou myslí´, a to samo o sobě je pokáním (tapas), jako rovněž ověřením písma a vlastním (prožitkem) osvobození.

Jakmile je mysl takto absorbována v nekonečném vědomí, nastane nejvyšší klid. Ale pokud je mysl zapletena v myšlenkách, je tu velké trápení. Neposednost mysli samotné je známá jako nevědomost či neznalost. Je to úložiště sklonů, predispozic či podmíněností. Zničte to prostřednictvím dotazování, jakož i rozhodným zanecháním lpění na objektech smyslového potěšení.

Ó Rámo, mysl se neustále houpe jako kyvadlo mezi skutečností a zdáním, mezi vědomím a netečností (inertností). Jakmile mysl hledí na inertní objekty po určitou dobu, vezme na sebe rys takové inertnosti. Jestliže stejná mysl věnuje pozornost dotazování a moudrosti, zbaví se veškerého podmínění a navrátí se ke své prapůvodní přirozenosti, kterou je ryzí vědomí. Mysl na sebe bere právě tu formu, o které rozjímáš, ať už se jedná o něco přirozeného či vypěstovaného. Proto energicky ale inteligentně rozjímej o stavu před utrpením, o stavu prostém všech pochybností. Mysl je schopná zkrotit samu sebe; není tu opravdu žádný další způsob.

Moudré bytosti odstraní ze své mysli projevy latentních sklonů či podmínění (což samo je mysl) ihned v zárodku, když vyvstanou; tímto je nevědomost odstraněna. Nejprve se zbav mentálního podmínění zřeknutím se žádostí a poté odstraň ze své mysli i představy spoutanosti a osvobození. Buď zcela prost veškeré podmíněnosti.

Vasištha pokračoval:
Psychologické sklony (neboli mentální tendence či podmíněnosti) přestože jsou neskutečné, v mysli vyvstávají; proto to lze přirovnat k zření dvou měsíců na obloze někoho, kdo trpí oční vadou dvojího vidění. Proto by měly být tyto sklony odstraněny jako něco, co je naprostá halucinace. Jen nevědomá osoba pokládá výtvor nevědomosti za skutečný. Pro moudrého je to pouhé slovní vyjádření (podobně jako když někdo mluví o synovi neplodné matky). Rámo, ne abys setrvával v nevědomosti! Snaž se být moudrý tím, že odstraníš mentální podmíněnost, jako když zahazuješ klamnou představu existence druhého měsíce na obloze.

Ó Rámo, zde v projevu probíhají činnosti. Ty však nejsi konatelem, tak proč zaujímáš tento postoj? Kdo by tu co dělal a jak, když existuje jedno Jediné (nedělitelné) Já? Nestaň se ale ani nečinný, neboť co lze získat nicneděláním? To, co je třeba udělat, musí být vykonáno. Proto spočiň v Já. Nekonatelem jsi popravdě i tehdy, když provádíš všechny činnosti, které jsou ti přirozené, a ty na nich neulpíváš. Pokud se však oddáváš nicnedělání a ulpíváš na ne-konatelství, pak vlastně děláš (i když to nic) a stáváš se konatelem! Jakmile se celý tento svět začne jevit jako pouhopouhý kouzelníkův trik, čeho se pak třeba obávat, zříkat a co hledat?

Semenem celého zdánlivého světa je nevědomost; tato nevědomost si (drze) přivlastňuje kvality pravdy v případě, když není prohlédnuta jako ´iluze´. Právě psychologický sklon neboli mentální podmíněnost (např. ztotožnění se s tělem či pocitem ´já jsem muž/žena, apod.) je tou silou, která vytváří tento zdánlivý svět a udržuje ho v chodu, podobně jako hrnčíř otáčí kruhem při práci. Stejně jako bambus je i podmíněnost dutá a bez podkladu. Stejně jako vlny na moři, i tato podmíněnost neumírá, i když se rozsekne vedví. Nelze ji podržet; je tak jemná a křehká, ale vládne silou meče. Třebaže je vnímána jen v podobě svého odrazu jako vlastní dopady, není nijak užitečná při pátrání po Pravdě. Kvůli této podmíněnosti jsou spatřovány rozdílnosti v objektech tohoto projevu. Třebaže nelze říci, že přebývá na určitém místě, je viděna všude. Tato mentální podmíněnost není projevem inteligence; přesto tím, že jejím podkladem je inteligence, má zdání inteligence. Třebaže je neustále ve změně, vytváří v sobě iluzi stálosti. Díky své blízkosti k nekonečnému vědomí se zdá být aktivní, a jakmile je realizováno nekonečné vědomí, podmíněnost skončí.

Tato mentální podmíněnost zemře, pokud není dále vyživována připoutaností k objektům, ale i za nepřítomnosti takové připoutanosti nadále existuje jako skrytá možnost.

Vasištha pokračoval:
Tuto nevědomost neboli mentální podmíněnost člověk nabude snadno, a třebaže se zdá být poskytovatelem/podporovatelem radosti, ve skutečnosti je ale dárcem žalu. Úplným zastřením Sebe-poznání vytváří přelud (zdánlivého) uspokojení a radosti. Tímto byla schopna oklamat krále Lavanu, aby po necelou hodinu zakoušel něco, co se zdálo trvat mnoho let.

Tato nevědomost neboli mentální podmíněnost není schopná jakékoliv činnosti, přesto se zdá být velmi aktivní, podobně jako zrcadlo, které odráží pohyblivé světlo lampy. Stejně jako realistická malba ženy nedokáže plnit povinnosti živé ženy, tak i tato nevědomost neboli mentální podmíněnost je bezmocná co se samostatného fungování týče, třebaže se zdá mít tu moc. Nedokáže oklamat mudrce, hlupáka však přemůže lehce, stejně jako přelud podvede zvíře a ne inteligentní bytost.

Tato nevědomost neboli mentální podmíněnost má krátké trvání; přesto díky tomu, jak plyne, se zdá trvat jako řeka. Protože dokáže zastřít skutečnost, zdá se být skutečná. Jakmile ji budeš chtít ale uchopit, zjistíš, že je ničím. Přesto však znovu nabude sílu a pevnost díky svým kvalitám ve zdánlivém světě, podobně jako tenké provázky smotané do provazu získají pevnost. Tato podmíněnost se zdá růst, ale ve skutečnosti tomu tak není. Neboť když ji budeš chtít uchopit, zmizí jako špice plamene. Přesto však znovu podotýkám, že tato podmíněnost má v sobě něco, co jako skutečnost vypadá, podobně jako má nebe zdánlivě modrou barvu! Tato nevědomost je zrozena na stejném principu, jako je vytvořen druhý měsíc na obloze (jenž vznikl díky oční vadě). Existuje jako snové objekty a vytváří zmatení v podobě pohybujícího se břehu z pohledu lidí sedících na plující lodi. Když je aktivní, vytváří klam ve formě dlouhodobě trvajícího snu světa. Pokazí všechny vztahy a zážitky. Je to právě tato nevědomost neboli mentální podmíněnost, jež je zodpovědná za stvoření a vnímání duality. Rovněž tak může za rozdělení a následné uvržení do zmatku při vnímání a zakoušení.

Jakmile je tato nevědomost neboli mentální podmíněnost přemožena tím, že si uvědomíš její neskutečnost, mysl přestane existovat stejně jako když vyschne řeka, když v ní přestane téct voda.“

Ráma se optal:
„Na druhé straně, Mistře, řeka, viděna ve fata morgáně, neskončí. Tato nevědomost neboli mentální podmíněnost oslepila celý svět - jak udivující! Tato nevědomost neboli mentální podmíněnost vzkvétá na dvou propojených silách – touze a nenávisti. Prosím, pověz mi, jak nejlépe mohu zajistit, aby už navždy přestala vyvstávat tato nevědomost neboli mentální podmíněnost.“

Ráma se dále zeptal:
„Světče, prosím pověz mi, jak tato strašlivá temnota nevědomosti zmizí.“

Vasištha odvětil:
„Ó Rámo, stejně jako zmizí tma natočená ke světlu, nevědomost zmizí, jestliže se obrátíš ke světlu Já. Díky této nevědomosti neboli mentální podmíněnosti bují zdání světa do té doby, dokud zde nevyvstane přirozená touha po Sebe-poznání. Stejně jako stín zmizí, když si přeje vidět světlo, tato nevědomost se vytratí po obrácení pozornosti k Sebe-poznání.

Rámo, je to touha, jež je touto mentální podmíněností či nevědomostí. A ukončení tužeb je osvobozením. To se stane tehdy, když zde není žádný pohyb myšlenek v mysli.“

Ráma se zeptal:
„Ó světče, právě jsi řekl, že když přestane existovat nevědomost (touha), je tu Sebe-poznání. Co je tím Já (Átman)?“

Vasištha odvětil:
„Ó Rámo, od Brahmy (tvořitele) až po stéblo trávy je vše jedině Já; neexistuje zde něco druhého známého jako mysl. Nevědomost je neexistující neskutečnost. V tomto Já samotném se vznáší závoj (jenž je také Já) a vytváří polarizaci subjektu a objektu, a nekonečné vědomí je potom známé jako mysl. Tento závoj je idea, představa neboli myšlenka v tomto nekonečném vědomí. Mysl je zrození této ideje či myšlenky, a mysl musí zmizet pomocí (jiné) ideje či myšlenky, to znamená, že zmizí tím, že dojde k ukončení jakékoliv ideje či myšlenky.

Pevné přesvědčení, že ´Já nejsem absolutní Brahman´ spoutává mysl; a mysl je uvolněna pevným přesvědčením, že ´Vše je absolutní Brahman´. Ideje a myšlenky jsou spoutaností; a jejich ukončení je uvolnění (vysvobození). Proto od nich buď osvobozen a dělej to, co je třeba spontánně vykonat.

Podobně jako myšlenka či idea ´vidí´ modř v nebi, mysl vidí svět jako skutečný. V nebi není žádná modř: neschopnost smyslu zraku spatřovat věci na určitou vzdálenost se jeví jako modř. Stejně tak v případě mysli je to omezenost myšlenky, která vnímá projev – svět. Tento svět (zdánlivý projev) je klam, Ó Rámo. Je lepší, když tato myšlenka v mysli znova nevyvstane.

Bude-li si někdo myslet ´Ach, jsem ztracen´, skončí žalostně. Naopak bude-li si uvědomovat ´Jsem pozorný a plně vědom´, dojde ke spokojenosti a klidu.“

Vasištha pokračoval:
„Pokud je mysl neustále plná hloupých a klamných představ, stává se sama pokřivená; a je-li stále plná osvícených a ušlechtilých idejí, je sama osvícená. Když v mysli vládne myšlenka nevědomosti, pak zde nevědomost pevně zakoření; avšak je-li realizováno pravé Já, je tato nevědomost rozpuštěna. Kromě toho platí, že se smysly plně a se vší silou ženou za tím, čeho chce mysl dosáhnout.

Proto ten, kdo usiluje o to být si plně vědom Já, zakouší nakonec klid a spokojenost, a to jen díky tomu, že nedovolí mysli zaměstnávat se klamnými a nevědomými představami. To, co tu nebylo na počátku, neexistuje ani nyní! To, co bylo a proto je i nyní, je absolutní Brahman – kontemplace tohoto typu (na Brahman) uděluje klid, neboť samotné Brahman je tímto klidem. Proto by adept neměl nikdy rozjímat nad ničím jiným a žádným jiným způsobem než tímto. Měl by ze svého srdce vyrvat naději v (smyslové) potěšení vší silou, kterou disponuje, a začít plně využívat svou inteligenci (rozlišující schopnost).

Samotná nevědomost je příčinou stáří a smrti. Zdá se, že naděje a připoutanosti se rozvětvují kvůli podmíněnosti mysli, jež je právě nevědomost. Toto větvení nabírá formy idejí typu: ´Toto je můj majetek´, Toto je můj syn´, apod. Kde je v tomto prázdném fyzickém těle něco, čemu se říká ´já´? Rámo, popravdě řečeno, ´já´, ´moje´, atd., vůbec neexistují; Jedno jediné Já samotné jest po všechen čas.

Je to pouze ve stavu nevědomosti, že někdo vidí hada v provaze. Kdyby byl v osvíceném stavu, viděl by provaz a ne hada. Stejně tak platí, že osvícený svým zřením ví, že existuje jedině nekonečné vědomí, nic jiné. Rámo, ne aby se z tebe stal nevědomec, staň se světcem. Odstraň podmíněnost mysli, která způsobuje vznik (zdánlivého) světa. Proč jako nevědomec pokládáš toto tělo za sebe sama a cítíš se díky tomu mizerně? I když tělo a Já existuji jakoby společně, nejsou nerozlučně spojeny; když zemře tělo, Já neumírá.

Rámo, není to fakticky divné, že lidé zapomínají na pravdu o tom, že absolutní Brahman jediné jest, a jsou přesvědčeni o existenci neskutečné a ne-existující nevědomosti? Rámo, nedopusť, aby v tobě zakořenila hloupá představa existence (skutečnosti) iluze (nevědomosti); protože bude-li takto vědomí znečištěno, přivolá se tím akorát nekonečné utrpení. Třebaže je nevědomost neskutečná, dokáže způsobit opravdové utrpení! Je to právě kvůli nevědomosti, že existuje iluze typu fata morgany, iluze typu zření různých halucinací a zdání (lítání ve vzduchu a prostoru), a iluze typu zakoušení nebe a pekla. Proto se Rámo vzdej podmíněnosti mysli, která samotná je zodpovědná za vnímání duality, a zůstaň zcela nepodmíněn. Potom budeš vynikat nad vším a získáš ve všem prvotřídnost!“

Poté Ráma upadl na pár minut do hluboké kontemplace. Když se vrátil, zeptal se: „Světče! Je vskutku neuvěřitelné, že tato neexistující nevědomost vytváří takovou iluzi, že tento neexistující svět se zdá být opravdu skutečný. Prosím, vysvětli mi podrobněji, jak je to možné. Také mi prosím pověz, proč král Lavana podstoupil všechno to utrpení. Buď tak laskav a řekni mi, kdo a co je tím zakoušejícím všeho toho utrpení.“

Vasištha odvětil:
„Rámo, opravdu neplatí, že je vědomí nějak fixně spojeno s tímto tělem. Tělo je pouze výplodem fantazie samotného vědomí, jako kdyby bylo vymyšlené ve snu. Když se vědomí svou vlastní silou vymezí a začne se pokládat za odděleného jedince (džívu), pak se džíva vybavený touto roztěkanou energií nechá vtáhnout do zdání zvaného svět.

Ztělesněné bytí, které si užívá či snáší plody minulých činů, na sebe bere rozličná těla, a je známé jako egoismus, mysl a také džíva. Ani tělo, ani osvícená bytost však nepodstupují utrpení. Pouze jen nevědomá mysl je tím, kdo trpí. Je to pouze ve stavu nevědomosti (nebdělosti), že si mysl vysní zdánlivý svět. Není tomu tak ale v případě, kdy jsi probuzen neboli osvícen. Proto je to ztělesněné bytí, známé pod různými názvy jako je mysl, nevědomost, džíva, podmíněnost mysli, nebo také jako vyčleněné (individuální) vědomí, které podstupuje utrpení.

Samotné tělo (bez vědomí) je necítící, a tudíž si nemůže ani užívat, ani trpět. Nevědomost způsobuje nepozornost a hloupost; proto je to právě jen nevědomost, která si užívá či trpí. Je to vskutku jedině mysl (ne však tělo), která je narozená, pláče, zabíjí, končí, obviňuje ostatní, apod. Zkušenosti jako je štěstí a neštěstí a rovněž všechny přeludy a výtvory představivosti jsou práce mysli, která toto činí a vše zakouší; zkrátka mysl je lidská bytost.

Nyní ti povím příčinu králova utrpení. Král Lavana byl následovník Hariscandra, který prováděl velké náboženské obřady a stal se významný a šlechetný vládce. Lavana si pomyslel, že by proto měl stejně jako dědeček Hariscandra provádět stejné obřady. Shromáždil k tomu potřebné věci a přivolal pobožné lidi a začal provádět obřad tím způsobem, že seděl ve své zahradě, a mentálně celý obřad prováděl po celý jeden rok. Vzhledem k tomu, že celý ceremoniál vnitřně dokončil, byl oprávněn dožadovat se jeho plodů. Rámo, vidíš, jak samotná mysl je vykonavatel všech činností a tudíž i zakusitel veškerého štěstí a neštěstí. Proto veď svou mysl po cestě vedoucí ke spáse.

Vasištha pokračoval:
Sám jsem byl přítomen této scény, kdy došlo na královském dvoře k neočekávanému zmizení krále Lavany a jak si všichni zúčastnění přáli znát, kdo byl tím kouzelníkem. Prostřednictvím svého jemného vhledu jsem spatřil jeho identitu, a zjistil jsem, že se jedná o posla bohů. Je zvykem, že Indra pošle všelijaké druhy pohrom na toho, kdo dokončil právě onen náboženský obřad, který Lavana po celý rok mentálně prováděl a zdárně ukončil, jen aby otestoval jeho sílu. Halucinace, které měl Lavana, byly tím testem. Obřad byl prováděn myslí a halucinace byly zakoušeny rovněž myslí.

Je-li ta samá mysl dostatečně pročištěná, jsi zbaven veškerých dvojností a rozmanitostí, které mysl vytváří.

Rámo, již dříve jsem ti vyprávěl, jak dochází k procesu periodického tvoření (po předchozím kosmickém rozkladu), a jak někdo začne přijímat falešné představy typu ´já´ a ´moje´. Ten, kdo postupně zdolá sedm stupňů dokonalosti v józe, bude vybaven moudrostí a získá vysvobození od těchto falešných představ.

Ráma se zeptal:
„Pane, co myslíš těmi sedmi stupni, o kterých jsi se nyní zmínil?“

Vasištha odvětil:
„Rámo, existuje sedm sestupných stupňů nevědomosti, a sedm vzestupných stupňů moudrosti. Nyní ti je vysvětlím. Zůstat usazen v Sebe-poznání je osvobození; když to je narušeno, vyvstane egoismus a spoutanost. Stav Sebe-poznání je zcela prost jakéhokoliv mentálního zneklidnění, rozrušení, skleslosti mysli, egoismu či vnímání rozmanitosti.

Klam, který zakrývá toto Sebe-poznání, je sedmi-úrovňový. Nejprve tu je stav bdění v semenu (kořenu), pak bdění, velké bdění, bdělý sen, sen, snové bdění a spánek. V ryzím vědomí, kdy mysl a džíva existují pouze jako názvy, se jedná o první úroveň, tedy o stav bdění v semenu (mula-mája).

Jakmile vyvstane pocit ´já´ a ´to´, jedná se o druhou úroveň, tedy o stav bdění (po probuzení je tu pocit ´já´ a svět´). Když jsou tyto dojmy posilovány pamětí minulých zrození, je to třetí úroveň – velké bdění. Když je mysl plně probuzena a začne si vytvářet své vlastní fantazie a je jimi naplněna, je to bdělý sen (čtvrtá úroveň). Falešné představy zakoušené během spánku, jež se přesto zdají být skutečné, jsou sny (pátá úroveň). Ve snově-bdělém stavu si vybavuješ minulé zážitky, jako kdyby byly nyní skutečné (šestá úroveň). Pokud je opustíš ve prospěch naprosté inertní netečnosti, pak se jedná o hluboký spánek (sedmá úroveň). Těchto sedm úrovní má své vlastní mezistupně, kterých je nespočet.

Vasištha pokračoval:
Nyní ti Rámo popíšu sedm stupňů neboli úrovní moudrosti. Poznáš-li je, nebudeš již chycen v klamu. Ryzí přání či záměr je první stupeň, sebe-dotazování je druhý, třetí stupeň je když se mysl zjemní, čtvrtým stupněm je usazení se v pravdě, naprosté osvobození od připoutanosti či svázanosti je pátým stupněm, šestým je ustání objektivity a sedmým stupněm je být za tím vším.

Prvním stupněm je toto přání – ´Proč jsem neustále hloupý (nevědomý)? Měl bych vyhledat světce a začít studovat písmo a pěstovat nezaujatost.´ Načež se začne věnovat praxi sebe-dotazování (upření pozornosti na pocit ´já jsem´ neboli vědomí sebe sama, což je druhý stupeň). Díky tomu všemu vyvstává nepřipoutanost, a mysl se zjemní a vyjasní (zprůhlední). To je třetí stupeň. Jsou-li tyto tři stupně zvládnuty, vyvstane v hledajícím přirozené odvracení se od smyslových potěšení a je tu spontánní spočívání v pravdě, což je čtvrtý stupeň.

Pokud je toto vše zdárně uskutečněno, nastává naprostá nepřipoutanost a zároveň pevné přesvědčení o (své) přirozenosti pravdy – to je pátý stupeň. Tomu, kdo se raduje ve svém vlastním Já, ustane vnímání duality a rozmanitosti jak uvnitř sebe sama tak i mimo sebe. Konečně nese ovoce všechno to úsilí, které adept učinil při následování učení (inspirace) světců, v podobě jeho přímé duchovní zkušenosti.

Poté již tu nejsou žádné další opory, žádné nejednotnosti, žádné rozmanitosti, a Sebe-poznání je spontánní, přirozené a tudíž nepřetržité. To je sedmý stupeň, transcendentální stav. To je stav toho, kdo je osvobozen, zatímco zde stále žije. Za tím je stav toho, kdo transcendoval i tělo (turijatita).

Rámo, ti všichni, kdo zdolali všech sedm stupňů, úrovní moudrosti, jsou skuteční světci. Jsou vysvobozeni a již nikdy neupadnou do bažin duality (pocitů štěstí a neštěstí). Mohou či nemusí pracovat nebo mohou či nemusí být činní. Radují se v Já a nebrání v potřebě druhých učinit je šťastnými.

Nejvyšší stav vědomí může získat každý, zvíře a zaostalí lidé, lidé s tělem i bez těla, neboť to vyžaduje pouze vyvstání moudrosti.

Ti, kdo dosáhli nejvyšších úrovní vědomí, jsou vskutku vznešené bytosti. Druzí je zbožňují; dokonce i císař je ve srovnání s nimi bezcenným stéblem trávy, neboť oni jsou nyní osvobozeni.

Vasištha pokračoval:
Vědomí (já) si nevědomě představuje egoistickou existenci, podobně jako kdyby zlato zapomnělo na to, že je zlatem, a domnívalo se, že je prstenem, a naříkalo a bědovalo: „Běda, ztratil jsem svou podstatu (zlato).“

Ráma se zeptal:
„Pane, jak dojde k vyvstání této nevědomosti a egoismu v Já?“

Vasištha řekl:
„Rámo, adept by měl klást otázky týkající se skutečnosti, ne ty, které se zabývají neskutečnem. V pravdě neexistuje nic takového jako omezený egoismus či prsten bez zlata (narážka na něco, co bylo původně zlatem v podobě prstenu a nyní je jakoby prstenem bez zlata). Když zlatník prodává zlatý prsten, zváží ho a určí hodnotu, neboť to je zlato. Kdyby někdo hovořil o existenci prstenu v prstenu a o omezené formě v nekonečném vědomí, potom by mluvil jako o dítěti neplodné ženy. Existence neskutečna je samotné neskutečno; neskutečno vyvstane v nevědomosti a zmizí, když je dostatečně prozkoumané a prošetřené. V nevědomosti někdo může spatřit stříbro v perleti; avšak jestliže bys toto iluzorní stříbro chtěl k něčemu použít, nešlo by to ani na okamžik! Nevědomost přetrvává do té doby, dokud se nepřijde na to, že to není stříbro, ale perleť. Stejně jako platí, že nelze vyluhovat olej z písku, a že po roztavení zlatého prstenu získáme samotné zlato, tak ve světě nejsou dvě věci, ale nic než nekonečné vědomí samotné, které září ve všech jménech a formách.

Taková je vskutku přirozenost této totální nevědomosti, tohoto klamu a tohoto světa a jeho fungování: bez skutečné existence tu vládne tato iluzorní představa odděleného já čili egoismu, který v nekonečném Já nemá žádnou existenci. V nekonečném Já není žádný stvořitel, žádné tvoření, žádné světy, žádní lidé, žádní démoni, žádná těla, žádné elementy, žádný čas, žádná existence a žádné zničení, žádné ´ty´, žádné ´já´, žádný pocit sebe, žádná pravda, žádná klamnost, žádná představa rozmanitosti, žádná kontemplace, a žádné potěšení. Vše co je, a je známo jako vesmír (svět), je tento nejhlubší klid. Není zde počátek, ani střed, ani konec. Vše je vším po celou dobu, mimo pochopení a dosah mysli a řeči. Není tu stvoření. Nekonečné nikdy neopustilo svou nekonečnost. To se nikdy nestalo tím. Je to jako oceán, avšak bez pohybu (pohybu oceánu). Je samo-zářící jako slunce, ale bez jakékoliv aktivity. V nevědomosti je nejvyšší bytí viděno jako objekt, jako svět. Stejně jako existuje prostor v prostoru, tak i To (Brahman), existující v Brahman, existuje jako Brahman, třebaže se zdá, že to je stvoření. Představy typu daleko a blízko, rozdílnosti, zde a tam, apod., jsou platné stejně jako vzdálenost mezi dvěma objekty viděnými v zrcadle, ve kterém se odráží celé město.

Vasištha pokračoval:
Den po své halucinační zkušenosti si král Lavana pomyslel: „Měl bych se opravdu vydat na místa, které jsem spatřil ve své vizi; možná skutečně existují.“ Okamžitě vyrazil se svou družinou směrem na jih. Brzy narazil na místa, jaká viděl ve své vizi, a stejně tak tu byli lidé z vize. Potkal stejné lidi, které znal během svého působení v tamním kmeni. Dokonce spatřil své strádající děti.

Uviděl zde starou ženu, která naříkala a skřípala v mukách: „Ó můj milovaný muži, kde jsi byl, že jsi nás tu všechny nechal na pospas zániku. Ztratila jsem svou krásnou dceru, která pozoruhodně šťastnou náhodou získala za manžela krásného krále. Kam ale zmizela, kam se všemi odešla? Běda, ztratila jsem je všechny.“ Král k ní přistoupil, utěšil ji a dozvěděl se od ní, že byla vlastně matkou jeho ženy, kdy byl členem kmene! Ze soucitu ji a ostatní obdaroval majetkem, který mohl dostatečně pokrýt jejich potřeby, a pomohl jim překonat období sucha, které zasáhlo celou zemi, jak viděl při svém putováním den předtím. Žil mezi nimi po nějakou dobu a potom se vrátil do svého paláce.

Příští den hned zrána mne král požádal, abych mu vysvětlil celou tu záhadu. Poté byl plně spokojen s mou odpovědí. Ó Rámo, síla iluze je schopná vytvořit totální zmatek v rozlišení mezi skutečným a neskutečným.“

Ráma se zeptal:
„Ó světče, to je opravdu matoucí. Jak může to, co je viděno ve snu či halucinaci, být také zakoušeno v realitě bdělého stavu?“

Vasištha odpověděl:
„Ale Rámo, toto vše je nevědomost! Představy typu daleko a blízko, chvilka a věčnost, nejsou nic než halucinace. V nevědomosti se skutečné zdá být neskutečné a neskutečné se jeví jako skutečné. Individuální vědomí vnímá to, co si myslí, že vnímá, kvůli své podmíněnosti. V důsledku této nevědomosti, kdy vyvstane představa egoismu (oddělenosti), se v ten samý okamžik objeví rovněž falešná představa počátku, středu a konce. Ten, kdo se nechá takto oklamat, si myslí, že je například zvíře a zakouší to. Je to shoda okolností a děje se to podobně, jako když vrána přiletí na kokosovou palmu a ve chvíli, kdy usedne na strom, spadne dolů kokos, jako kdyby ho sama uvolnila – třebaže ve skutečnosti s tím nemá nic co do činění! Podobně čistě náhodou a kvůli nevědomosti se neskutečné zdá být skutečné.

Vasištha pokračoval:
Ve svém hypnotickém stavu král Lavana patrně uviděl svatbu prince s kmenovou ženou a další situace, a zakusil, jako kdyby se to stalo jemu, neboť to byl odraz v jeho vědomí. Člověk zapomene na to, co dělal dřív ve svém životě, a to i kdyby tehdy věnoval hodně času a energie té činnosti. Stejně tak si král myslí, že nedělal to, co skutečně dělal. Takové nesrovnalosti v paměti jsou často patrné.

Stejně jako se někomu zdá o minulé události, jako by probíhala nyní, tak i Lavana zakoušel ve své vizi některou minulou příhodu, spojenou s jeho členstvím v kmenu. Je možné, že lidé v lese na svahu Vindhjasi zakoušeli ve své mysli vize, které se objevili ve vědomí Lavany. Je také možné, že Lavana a členové kmene spatřili ve své mysli něco, co prožívali jiní lidé. Tyto halucinace se stanou realitou tehdy, když jsou prožívány mnohými, podobně jako je přijato za platné prohlášení velké skupiny lidí. Je-li toto včleněno do tvého života, pak to nabude vlastní realitu; konec konců, co je pravdou, vezmeme-li v úvahu věci tohoto světa, s výjimkou toho, jak jsou zakoušeny ve tvém vědomí?

Nevědomost není skutečnou entitou, stejně jako jí není olej z písku. Nevědomost a Já nemohou být nějak spojeny; neboť zde může být vztah pouze mezi stejnými či podobnými entitami – to je patrné ve zkušenosti každého. Takže jen díky tomu, že vědomí je nekonečné, se vše ve vesmíru stane rozeznatelné. Není tomu tak, že by subjekt osvětloval objekt, jenž nemá žádnou svou schopnost svítivosti, ale vzhledem k tomu, že vědomí je toto vše, pak je všechno sebe-zářné, bez požadování vnímající inteligence. K projevu samotné inteligence dochází díky aktivitě vědomí, které si začne uvědomovat sebe. Takže k tomu nedochází tím způsobem, že by vědomí (samo) chápalo inertní (nevnímající) objekt.

Není správné říkat, že ve vesmíru je směs věcí vnímajících a nevnímajících, neboť ony se nesmísí. Je to proto, že všechny věci jsou plné vědomí, a když toto vědomí chápe sebe sama, je tu poznání.

Někdo může vidět vztah mezi stromem a skálou, třebaže se zdají být inertní (nevnímající). Tento vztah však existuje, co se týče jejich základních složek, které podstoupily určitou proměnu s tím, že jedna část se stala stromem a druhá skálou. Toto lze také poznat u smyslu chuti – chuťové pohárky v jazyce reagují na chuť v jídle, atd., protože tu je podobnost ve složení.

Vasištha pokračoval:
Všechny vztahy jsou proto vztahy v již existující jednotě; je to považováno za vztahy pouze vzhledem k dřívější falešné a pošetilé domněnce dělení na subjekt a objekt. Ve skutečnosti existuje pouze Jednota všeho, tedy nekonečné vědomí. Proto Rámo, realizuj tento vesmír jako nekonečné vědomí. Je naplněn překroucením síly tohoto vědomí. I přes tento trik však k ničemu nedošlo, protože zcela plné nemůže být již více naplněno. Je plněno pouze v jistém smyslu jakoby v prostoru, který je celý zaplněn (např.) vyfantazírovaným městem.

Náramek vidíme jen když opomeneme zlato. Náramek je iluzorní projev zlata; stejně tak jsou zde iluzorní představy typu národa, státu, či světa a také toho, čemu se říká opětovná zrození. Nepřijmeš-li falešnou představu náramku, ihned je realizována pravda (v podstatě) zlata; a je-li podobně odmítnuta falešná představa subjektu-objektu, není tu přítomna nevědomost, jež by vytvářela dělení či rozdílnosti. Samotná myšlenka vytváří všechna tato dělení a klamy. Když ustanou myšlenky, přestane též stvořené. Když si uvědomíš, že všechny vlny tvoří jeden oceán, všechny dřevěné panenky nejsou nic než dřevo, všechny hliněné nádoby nejsou nic než hlína, potom tři světy jsou absolutní Brahman.

Existuje vztah mezi vidoucím, viděním a viděném, přičemž vidoucí je uprostřed obou zbylých. Je-li zrušeno dělení na vidoucího, vidění a viděné, je tu rázem Nejvyšší (Absolutno). Když cestuje mysl z jedné země do druhé, mezi nimi je (přítomná) univerzální inteligence. Buď jí neustále. Tvoje pravá přirozenost je odlišná od třech omezených stavů vědomí (bdění, snění a spánek); Ona je věčná, nepoznatelná, není inertní – je neměnná, tedy zůstává takto napořád. Odstraň skleslost a otupělost a buď usazen v pravdě ve svém srdci; potom v ní zůstaň takto stále ať už plně zaměstnán činností či kontemplací, bez tužeb či nenávisti, a bez toho, aby ses nechal vtáhnout do tělesného (individuálního) vědomí. Stejně jako se nezabýváš událostmi vesnice, která ještě nevznikla, nenech se pohltit náladami své mysli, a buď usazen v pravdě. Pokládej mysl za cizince, či kus dřeva nebo kamene. V nekonečném vědomí není žádná mysl; to, co je vykonáno touto neexistující myslí, je taktéž neskutečné. Buď usazen v této realizaci.

Mysl ve skutečnosti neexistuje; kdyby existovala, nyní by byla mrtvá. Přesto tato mrtvá mysl vidí toto vše, což je tudíž falešné vnímání. Buď pevně usazen v této realizaci. Ten, kdo se nechá ovládat touto myslí, jež je zcela ne-existující, je vskutku chorý. Takto otupělý má za to, že blesk sestupuje z měsíce! Proto odmítni zdaleka realitu mysli a buď vždy oddán správnému uvědomění a meditaci. Rámo, prozkoumával jsem pravdu s ohledem na mysl po dlouhou dobu, a žádnou mysl jsem nenalezl; existuje tu pouze a jen nekonečné vědomí.       

Vasištha pokračoval:
Tento zdánlivě nekonečný proud nevědomosti může být překročen pouze díky neustále společnosti světců. Z tohoto společenství vyvstává moudrost se schopností rozlišit, co je cenné hledat a čeho je třeba se stranit. Potom zde vyvstane ryzí přání získat osvobození. To vede k upřímnému a serióznímu šetření a dotazování. Mysl se zjemní, protože prošetření a dotazování rozředí podmíněnosti mysli. Výsledkem je vyvstání ryzí moudrosti, přičemž vědomí (pozornost) se obrátí na skutečnost (a ne na iluzi). Potom zcela zmizí podmíněnost mysli a je tu ne-připoutanost. Přestaneš lpět na činnostech a jejich plodech. Vize je pevně usazena v pravdě a obava z neskutečného je zcela oslabena. Ten, kdo takto žije a funguje v tomto světě, a má tuto nepodmíněnou vizi, dělá to, co je třeba udělat, jako kdyby spal, bez myšlení na svět a jeho radosti. A po několika letech takového života je plně osvobozen a transcenduje všechny možné stavy; on je osvobozen ještě během života.

Tento osvobozený světec není radostí bez sebe z toho, co dostane, a ani netruchlí, když něco nemá. Rámo, v tobě též zeslábla podmíněnost mysli. Usiluj o poznání pravdy. Získáním poznání Já, tedy nekonečného vědomí, se dostaneš za žal, klam, zrození a smrt, štěstí a neštěstí. Ty, jsouce jedním, nepřerušeným a nerozděleným Já, nemáš žádné příbuzné a proto žádný zármutek zrozený z takového iluzorního vztahu. Pro tebe, tedy jsoucí nepřerušené a nerozdělené Já, neexistuje nic cennějšího k získání či požadování (než Já). Já nepodstupuje žádnou změnu a neumírá; když se rozbije hliněný hrnec, prostor uvnitř rozbit není.

Zdoláš-li podmíněnost mysli a mysl je dokonale klidná, pak iluze, která stále klame nevědomého, pro tebe zmizí. Tato iluze (mája) vytváří tento velký klam jen do té doby, dokud není jasně pochopena; ovšem jakmile je jasně poznána, je spatřena jako To nekonečné, a stane se zdrojem štěstí a realizací absolutního Brahman. O termínech jako je Já, Brahman atd. se mluví jen proto, že jsou tyto termíny užívány v písmu, ale skutečnost je taková, že Jedno Jediné Jest. Je to ryzí vědomí, bezforemné (beztělesné) bytí. Ono jest, ať už ho znáš či ne, nebo ať už jsi v těle, či bez těla. Veškeré neštěstí, které vidíš v tomto světě, náleží tělesné totožnosti; Já, na které jsou smysly krátké, není dotčeno zármutkem. V Já neexistuje žádná touha; svět se v Já zjevuje, avšak z Jeho strany (pohledu) nedochází k žádnému přání či záměru. Takže Rámo, prostřednictvím těchto mých pouček došlo k rozptýlení falešné představy stvoření a jeho existence. Tvé vědomí se stalo ryzí a prosté jakékoliv duality.

Konec třetí části                                                             

Příště : Část čtvrtá - O existenci

 

Předchozí kapitoly naleznete zde:

1. kapitola - O odpoutanosti

2. kapitola - O chování adepta

3. kapitola - O stvoření

• 3. kapitola - Příběh o Líle
• 3. kapitola - Příběh o Karkati
• 3. kapitola ´Příběh o deseti mládencích´ a ´Příběh o Ahalje´
• 3. kapitola ´Příběh o Velkém lese´ a ´Příběh o 3 ne-existujících princích´

 

 

|| Šrí Rám ||

přeložil Aleš Adámek