ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - 3. kapitola ´Příběh o Velkém lese´ a ´Příběh o 3 ne-existujících princích´

7. 2. 2015 - Aleš

Příběh o Velkém lese

Vasištha pokrčoval:
„Ó Rámo, ať už byl a je zdroj mysli jakýkoliv, měl by ses plně zaměřit na dosažení osvobození. Jen vlastní snahou ho lze získat. Ryzí mysl je prosta latentních sklonů a proto získává Sebe-poznání. Protože se celý vesmír nachází v mysli, představy spoutanosti a osvobození jsou také uvnitř mysli. V této souvislosti ti budu vyprávět jeden příběh, který mi řekl sám stvořitel Brahma. Proto prosím poslouchej pozorně.

Existoval zde hustý velký les, tak velký, že miliony čtverečných metrů tohoto lesa byly velké jako prostor uvnitř atomu. Žil tu jeden tisíciruký a tisícinohý člověk, který byl stále neklidný. Držel v ruce hůl, se kterou se mlátil. Z mlácení však propadal panice a běhal sem a tam. Jednou upadl do temné jámy. Vylezl z ní, znovu se začal mlátit a znovu se lekl a pelášil pryč, tentokrát do středu lesa. Pak z něho vyběhl a opět se tloukl holí a tentokrát vyběhl do banánového pole. I když zde byl stále sám, přesto se bál a plakal strachy. Stále pobíhal zmateně sem a tam a tloukl se dál holí.

Celé to jeho počínání jsem pozoroval a silou vůle jsem ho zadržel a na chvíli ho zastavil. Zeptal jsem se ho: „Kdo jsi?“ On se však hodně rozrušil a nazval mne svým nepřítelem a propukl v pláč a hlasitý jekot. Poté začal likvidovat své tělo – jednu končetinu za druhou.

Hned nato jsem zahlédl další osobu, která pobíhala podobně jako ta předchozí, a mlátila se a naříkala a plakala rovněž. Když jsem ji zadržel, začala mi nadávat a utekla pryč tam, kam sama chtěla. Stejným způsobem jsem se setkal s několika dalšími lidmi. Někteří si však vyslechli má slova a vzdali se svého předchozího způsobu života a stali se osvícení. Jiní mě ale ignorovali nebo mnou dokonce opovrhovali. Byli mezi nimi i lidé, kteří odmítli mou pomoc dostat je z temné jámy či hlubokého a temného lesa.

Takový je tedy tento velký les, ó Rámo. Nikdo v něm nedokáže nalézt klidné místo, a je jedno, jaký způsob života přijme či vede. I v dnešní době můžeš spatřit takové lidi ve světě. I ty jsi žil takto v nevědomosti a klamu, protože jsi ale mladý a dosud nevědomý, nedokážeš to pochopit.

Vasištha pokračoval:
Rámo, tento les není vzdálen, a ani není daleko tento podivný člověk v divné zemi! Právě tento svět je tím lesem. Je to velká prázdnota, ale tato prázdnota je viděna pouze ve světle dotazování. Právě skutečné Já se přirovnává k tomuto světlu dotazování. Tato moudrost je někým přijata, druhým odmítnuta. Ten, kdo jí odmítá, však nadále trpí. Ti, kdo ji přijmou, jsou probuzeni (osvíceni).

Tisícirukou osobou je mysl s nespočtem projevů. Mysl sama sebe trestá svými latentními sklony a neustále se v tomto světě potuluje. Temnou jámou v příběhu je peklo a banánové pole je nebem. Temný les plný ostnatého křoví je podobenství života světského člověka, s mnoha trny v podobě manželky, dětí, majetku, apod., jež ho pořád zraňují. Mysl někdy putuje do pekla nebo do nebe, a někdy do světa lidských bytostí.

I když světlo poznání (moudrost) osvětluje život zmatené mysli, ta ho hloupě odmítá v domnění, že moudrost je jejím nepřítelem. Potom pláče a zoufale naříká. Někdy zakouší nedokonalé probuzení, a vzdá se radostí světa bez náležitého pochopení – takové zřeknutí samotné se ukáže být velkým zdrojem utrpení. Ale pokud takovéto zřeknutí vychází z plnosti pochopení, moudrosti zrozené z dotazování po přirozenosti mysli, pak toto zřeknutí vede k nejvyššímu klidu. Taková mysl může i zavzpomínat na své dřívější představy o radostech s rozpaky. Podobně jako když člověk přijde o nohu či ruku, tato končetina odpadne a zmizí, stejně tak se skryté tendence toho, kdo se zřekl světa, také z mysli vytratí.

Spatři a sleduj hru nevědomosti, jež člověka zraňuje a nutí ho (z jeho vlastní vůle) bezvýznamně panikařit a pobíhat sem a tam. Třebaže světlo Sebe-poznání září v každém srdci, přesto lidé v tomto světě bloudí a jsou poháněni vlastními skrytými tužbami. A mysl samotná stupňuje toto utrpení a navádí zmatené jedince motat se v bludném kruhu. Nevědomá osoba se tak sama spoutává svými rozmary a touhami, myšlenkami a nadějemi. Když je naplněna trápením, zoufá si a stává se neklidná.

Dokážete-li udržet po dlouhou dobu moudrost, kterou získáte, a nadále pokračujete v praxi dotazování, nezakoušíte utrpení. Nezvládnutelná mysl je zdrojem utrpení; je-li zcela poznána, utrpení zmizí stejně, jako se vytratí mlha při východu slunce.

Vasištha pokračoval:
Individuální vědomí (mysl) vyvstalo v nejvyšším bytí. Individuální vědomí se liší a taktéž neliší od nekonečného vědomí, podobně jako jsou vlny odlišné a neodlišné od oceánu. Pro osvícenou bytost je mysl absolutní Brahman a nic jiné. Pro neosvíceného jedince je mysl příčinou opakující se historie (samsára). Pokud využíváme duální koncepty, Rámo, pak jen za účelem usnadnit a vysvětlit jimi pravdu studentům. Dělení však ve skutečnosti neexistuje.

Absolutní Brahman je všude přítomné a není tu nic, co by se nacházelo mimo To. Je to jeho vlastní síla či energie, která proniká všemi věcmi. Ve ztělesněných bytostech je to čit-šakti (síla vědomí neboli inteligence). Je to pohyb ve vzduchu, stabilita v zemi, prázdnota v prostoru, a síla pocitu ´já jsem´, neboli vědomí sebe sama, v každé lidské bytosti. Přesto toto vše není nic než síla absolutního Brahman. Je to síla rozkladu. Síla, která způsobuje žal těm, kdo jsou zasaženi zármutkem, a euforii (radostnou náladu) radujícím se lidem. Ve válce je udatností. A je silou, jež způsobí stvoření a rozklad vesmíru.

Džíva se nachází na křižovatce, kde na jedné straně je vědomí, na druhé hmota, a protože to je odraz absolutního Brahman, říká se, že to je Brahman. Pochop, že celý vesmír a také skutečné Já není nic než absolutní Brahman, protože pocit já (což je Brahman) je všudy-přítomný. Když toto já přemýšlí, je známo jako mysl. Není to nic než síla absolutního Brahman, která se neliší od Brahman; v Brahman všechna tato svévolná dělení na ´já´ a ´toto´ nejsou nic než zdánlivé odrazy. Pravá podstata mysli je Brahman samotné.

Zde a všude, nyní a vždy tato životní síla Brahman projeví jednu či další ze svých sil. Ale veškerý tento projev není nic než zdánlivý odraz síly Brahman, ne však skutečný výtvor. Takto stvoření, přeměna, existence a rozpad jsou způsobeny samotným Brahman v Brahman. Není to nic než Brahman. Instrumenty činnosti, činnost samotná, a konatel, zrození, smrt a existence – toto vše je Brahman. Nic dalšího neexistuje, a to ani v představivosti. Přelud, chtivost, žádostivost a připoutanost ve skutečnosti neexistují; jak by mohly existovat, když tu není žádná dualita? Jestliže spoutanost neexistuje, zajisté i osvobození je také falešné.“

Ráma se zeptal:
„Světče, řekl jste, že když mysl na něco myslí, pak se to zhmotní. Nyní říkáte, že spoutanost neexistuje! Jak lze toto obojí tvrzení uvést v soulad?“

Vasištha odvětil:
„Rámo, mysl, si ve stavu nevědomosti představuje spoutanost. Spoutanost existuje pouze v tomto stavu nevědomosti. Stejně jako snové objekty zmizí ve chvíli, když se snící postava probudí, tak i všechny tyto přeludy známé jako spoutanost a osvobození v očích osvícených bytostí neexistují.“

Příběh o 3 ne-existujících princích

Vasištha pokračoval:
„K ilustraci použiju zajímavou příhodu. Laskavě poslouchej.

Mladý chlapec požádal svou chůvu, aby mu vyprávěla nějaký příběh a ona mu začal říkat tuto příhodu, kterou chlapec pozorně poslouchal:

Tenkrát v jednom městě, které neexistovalo, žili 3 princové, kteří byli stateční a šťastní. Jeden z nich byl nezrozený a třetí nebyl ještě počat. Bohužel všichni jejich příbuzní zemřeli. Princové opustili své rodné město a odešli jinam. Trmácení ve slunečním žáru je přivedlo do mdlob. Chodidla se jim spálila od rozpáleného písku. Hroty trávy je pořezaly. Odpočinuli si ve stínu třech stromů, přičemž dva z nich neexistovaly a třetí nebyl ještě ani vysazen. Po náležitém odpočinku a požití plodů z těchto stromů pokračovali dál.

Došli ke břehům 3 řek; dvě z nich vyschly a ve třetí nebyla žádná voda. Princové se zde osvěžili koupelí a uhasili žízeň. Dorazili k velkému městu, které mělo být postaveno. Vstoupili do brány tohoto města a našli zde 3 překrásné paláce. Z nich dva nebyly ještě vůbec postaveny a třetí neměl žádné zdi. Vstoupili do paláců a našli zde 3 zlaté nádoby (mísy), z nichž dvě byly prasklé vedví a třetí totálně zničena. Vzali tu, která byla zničena, a vzali devadesát devět mínus 100 gramů rýže a uvařili ji. Poté pozvali tři světce, aby je pohostili. Z nich dva neměli formu (tělo) a třetí neměl ústa. Poté, kdy světci dojedli jídlo, tři princové se najedli toho, co zbylo. Byli tím velmi potěšeni. Takto žili v tomto městě po dlouhou dobu v klidu a míru. Mé dítě, toto je vskutku krásný příběh. Prosím neustále si ho připomínej, a jednou z tebe bude moudrý muž.

Ó Rámo, když si to tento chlapec vyslechl, byl dojat.

To, co je známé jako stvoření světa, není o moc skutečnější než příběh vyprávěný tomuto chlapci. Svět není nic než pouhý přelud. Není o nic víc (reálný) než idea (představa). V tomto nekonečném vědomí vyvstala představa stvoření – a tento svět je touto představou. Ó Rámo, tento svět není nic než představa; všechny objekty vědomí v tomto světě jsou prostě představou; nepřijímej špínu (klam) představivosti a buď prost všech idejí; zůstaň zakořeněn v pravdě a získej klid.

Vasištha pokračoval:
Pouze hlupák na rozdíl od mudrce se nechá oklamat svými vlastními idejemi; je to hlupák, který si myslí, že to pomíjivé je věčné (nepomíjející), a upadne do klamu. Egoismus není nic než představa založená na falešném spojení pocitu ´já´ s hmotnými elementy (tělem). Pokud by jediný jedinec existoval v tom všem jakožto nekonečné vědomí, jak by pak mohlo vyvstat v tomto případě něco jako egoismus? Ve skutečnosti tento egoismus neexistuje o nic víc než fata morgana na poušti. Proto Ó Rámo, vzdej se svého nedokonalého nahlížení, které se nezakládá na pravdě. Žij s dokonalým pohledem, jenž je ve své přirozenosti klidem a jenž se zakládá na pravdě.

Dotazuj se po podstatě skutečnosti a opusť vše falešné. Ty jsi stále volný, tak proč se pokládáš za spoutaného a pak naříkáš? Já je nekonečné; proč, jak a kým se nechalo omezit a spoutat? V Já neexistuje dělení, protože absolutní Brahman je vše toto. Co je potom označeno jako spoutanost a co osvobození? Je to pouze ve stavu nevědomosti, že si myslíš, že zakoušíš bolest, třebaže jsi (ve skutečnosti) nedotčen bolestí. Tyto věci v Já neexistují.

Nechť tělo padne či žije dál, nebo nechť přejde do jiného světa, Já nejsem tělem omezen, jak potom mohu být tímto vším nějak zasažen? Vztah mezi tělem a Já je jako vztah mezi mrakem a větrem, nebo jako vztah lotosu na hladině a včelou. Jakmile je mrak rozptýlen, vítr se stane zajedno s prostorem. Když uvadne lotos, včela odletí jinam. Já není úmrtím těla zlikvidováno. I mysl nepřestane existovat do té doby, dokud není spálena v ohni Já – poznání; nemluvě o já (egu).

Smrt není nic než závoj času a prostoru clonící věčně přítomné Já. Pouze hloupí lidé se obávají smrti.

Vzdej se svých latentních tendencí podobně jako když ptáče rozlomí skořápku vajíčka, vylíhne se a poté vzlétne do nebe. Tím, že jsou tyto tendence zrozeny v nevědomosti, je těžké je zničit. Dávají zrod nekonečnému utrpení. Je to právě tato tendence mysli v podobě odděleného (omezeného) ega, jež vidí (pokládá) neomezené jako omezené. Avšak stejně jako slunce rozpustí mlhu, tak i dotazování se po podstatě já rozežene tuto iluzorní tendenci sebe-omezování (individualizování). V podstatě právě touha podstoupit toto dotazování je vstupenkou k nápravě (změně). Pokání a podobné praxe jsou k ničemu, co se tohoto týče.

Když je mysl díky vyvstání poznání (moudrosti) očištěna od své minulosti, lehce se zbaví svých minulých tendencí. Mysl pátrá po Já jedině aby rozpustilo samu sebe v Já. To je podstata mysli. Toto je nejzazší cíl, Rámo, proto ho dosáhni. Poté nastala noc a den se chýlil ke konci.

Konec

Přístě Příběh o Lavanovi

Předchozí kapitoly naleznete zde:

1. kapitola - O odpoutanosti

2. kapitola - O chování adepta

3. kapitola - O stvoření

• 3. kapitola - Příběh o Líle
• 3. kapitola - Příběh o Karkati
• 3. kapitola ´Příběh o deseti mládencích´ a ´Příběh o Ahalje´

|| Šrí Rám ||

přeložil Aleš Adámek