ADVAITA.cz

37. Za bolestí a radostí je blaženost (z knihy Já Jsem To)

4. 1. 2015 - Martin

M: Nechte slova být, ať už jsou pravdivá, nebo nepravdivá. O slova ne­jde. Jde o představu, kterou o sobě máte, neboť ta vás blokuje. Vzdejte se jí.

T: Od raného dětství mi vštěpovali myšlenku, že jsem omezen na své jméno a formu. Takový mentální zvyk se nevymaže pouhým opačným tvrzením. Pokud se to dá vůbec udělat, je k tomu potřeba pořádné vy­mytí mozku.

M: Vy tomu říkáte vymývání mozku, já tomu říkám jóga – srovnání všech vyjetých mentálních kolejí. Nesmíte se nechat dohnat k tomu, abyste stále dokola omílal tytéž myšlenky. Změňte to!

T: To se snáze řekne, než udělá.

M: Nebuďte dětinský. Je jednodušší to změnit, než trpět. Jde jenom o to, abyste už konečně vyrostl ze své dětinskosti.

T: Takové věci nelze udělat. Musí se přihodit samy.

M: Všechno se neustále děje samo, ale musíte být na to připraven. Připravenost znamená zralost. Nevidíte to, co je skutečné, jelikož na to vaše mysl není připravena.

T: Jak mohu být nepřipraven, když je skutečnost mou pravou přiroze­ností?

M: Nepřipravenost znamená, že se bojíte. Bojíte se toho, co jste. Va­ším cílem je celek. Vy se ale bojíte, že ztratíte svou totožnost. A to je dětinskost, lpění na hračkách, na vašich touhách a obavách, názorech a představách. Toho všeho se vzdejte a buďte připraven, až se skutečné prosadí samo. Toto prosazení Já je nejlépe vyjádřeno slovy „Já jsem“. Nic jiného není. Tím jste si absolutně jistý.

T: Jistě, „já jsem“, ale také „já vím“. A já vím, že jsem takový a takový, vlastník těla, který je v rozmanitých vztazích s jinými vlastníky.

M: To všechno je jen vzpomínka přenesená do současnosti.

T: Mohu si být jistý jen tím, co je teď. Minulost a budoucnost, vzpo­mínky a představy, to všechno jsou mentální stavy, ale jsou vším, co znám a jsou v přítomnosti. Říkáte mi, abych se jich vzdal. Ale jak se člověk může vzdát přítomnosti?

M: Ať už se vám to líbí, nebo ne, jste neustále v pohybu směrem do budoucnosti.

T: Pohybuji se z přítomnosti do přítomnosti – vlastně se nepohybuji vůbec. Vše ostatní je v pohybu – já ne.

M: Souhlasím. V pohybu je však vaše mysl. V přítomnosti jste jak tím, co je pohyblivé, tak tím, co je nehybné. Dosud jste se považoval za pohyb­livé a přehlížel nehybné. Převraťte svou mysl úplně naruby. Přehlížejte to pohyblivé a zjistíte, že jste věčně přítomnou, neměnnou skutečností, nevyjádřitelnou, ale pevnou jako skála.

T: Je-li tato skutečnost přítomná, proč si ji potom neuvědomuji?

M: Protože se držíte představy, že si ji neuvědomujete. Musíte se této představy pustit.

T: To samo o sobě nezpůsobí, že si začnu skutečnost uvědomovat.

M: Počkejte. Chcete být současně na obou stranách zdi. To můžete, ale musíte nejprve zeď zbourat. Anebo si uvědomit, že zeď a obě její strany jsou jediným prostorem, na nějž se žádné představy jako „tady“ nebo „tam“ nevztahují.

T: Podobenství nic nedokazují. Jediná moje potíž je v tomhle: proč ne­vidím to, co vidíte vy, proč pro mne vaše slova nezní pravdivě. Tohle mi řekněte především, vše ostatní může počkat. Vy jste moudrý a já hloupý. Vy víte, kdežto já ne. Kde a jak najdu svou moudrost?

M: Víte-li, že jste hloupý, tak to potom hloupý vůbec nejste!

T: Tak jako mne neuzdraví, když vím, že jsem nemocný, tak mne ani znalost toho, že jsem hlupák, nemůže udělat moudrým.

M: Víte-li, že jste nemocný, neznamená to, že jste musel být původně zdravý?

T: Kdepak. To mohu vědět na základě srovnání. Jsem-li od narození slepý a vy mi řeknete, že okolní předměty znáte, aniž byste se jich mu­sel dotýkat, kdežto já se jich musím nejprve dotknout, abych je poznal, potom si uvědomuji, že jsem slepý, i když nevím, co to znamená vidět. Podobně vím, že mi cosi schází, když vy tvrdíte něco, co nedokážu po­chopit. Říkáte o mně tak úžasné věci. Podle vás jsem věčný, všudypří­tomný, vševědoucí, nanejvýš šťastný stvořitel, udržovatel a ničitel všeho jsoucího, zdroj všeho živého, srdce bytí, pán a milovaný všech bytostí. Považujete mne za totožného s Nejvyšší Skutečností, se zdrojem i cílem veškeré existence. Mám z toho úplně mžitky před očima, protože já se považuji za nepatrně malý balíček tužeb a strachů, za bublinku utrpení, pomíjivý záblesk v oceánu temnoty.

M: Byl jste tu před bolestí. Poté, co bolest odešla, vy jste tu zůstal. Bolest je pomíjivá, ale vy ne.

T: Je mi líto, ale nechápu to, co chápete vy. Od mého narození až do mé smrti budou radost a bolest tkát vzor mého života. O bytí před naroze­ním či po smrti nevím nic. Já vás ani nepřijímám, ani neodmítám. Slyším, co říkáte, ale nevím to.

M: Teď jste vědomý, že ano?

T: Prosím, neptejte se mě na to, co bylo a co bude. Vím jen to, co je teď.

M: To stačí. Jste vědomý. Toho se držte. Existují stavy, kdy nejste vě­domý. Říkejme tomu nevědomé bytí.

T: Nevědomé bytí?

M: Pojmy vědomí a nevědomí se tu nehodí. Existence je ve vědomí, ale podstata je na vědomí nezávislá.

T: Je to prázdnota? Je to ticho?

M: Proč to rozebírat? Bytí prostupuje a překračuje vědomí. Objektivní vědomí je částí čirého vědomí, není však za ním.

T: Jak můžete znát stav čirého bytí, které není ani vědomé, ani nevě­domé? Veškeré poznání spadá jen do oblasti vědomí. Může existovat takový stav, který je něčím jako vyprázdněním mysli. Jeví se potom vě­domí jako nezaujatý pozorovatel?

M: Pozorovatel pouze registruje události. Při vyprázdnění mysli se roz­pustí dokonce i pocit „Já jsem“. Bez mysli žádné „Já jsem“ není.

T: Bez mysli znamená bez myšlenek. „Já jsem“ jakožto myšlenka se rozplyne, „Já jsem“ jakožto pocit bytí zůstává.

M: Jakákoli zkušenost zaniká spolu s myslí. Bez mysli nemůže být ani zakoušející, ani zkušenost.

T: Takže pozorovatel nezůstává?

M: Pozorovatel pouze registruje přítomnost či nepřítomnost zkušenosti. Není to zkušenost samotná, ale stává se to zkušeností v okamžiku, když vznikne myšlenka „Já jsem pozorovatel“.

T: Jediné, co vím, je, že někdy mysl pracuje a někdy se zastaví. Zážitku mentálního ticha říkám vyprázdněná mysl.

M: Říkejte tomu ticho, prázdnota či vyprázdněná mysl, faktem je, že přitom trojice zakoušející, zakoušení a to, co je zakoušeno, neexistuje. Při nezúčastněném pozorování, v uvědomění, čili ve vědomí Já, neexistuje pocit, že jste tím či oním. Zůstává bytí, které není s ničím ztotožněno.

T: Jakožto stav nevědomí?

M: S ohledem na jakoukoli věc je to vždy její protiklad. Toto neztotož­něné bytí je rovněž mezi a za všemi protiklady. Není to ani vědomí, ani nevědomí, ani něco mezi nimi, ani mimo ně. Je samo sebou bez ohledu na cokoli, čemu by se dalo říkat zkušenost či nepřítomnost zkušenosti.

T: Jak zvláštní! Mluvíte o tom, jako kdyby to byla zkušenost.

M: Zkušeností se to stává, když o tom přemýšlím.

T: Jako se neviditelné světlo stává barevným, je-li zachyceno květinou?

M: Ano, dá se to tak říci. Je to obsaženo v barvě, ale není to barva.

T: To je stejné jako ona stará Nagardžunova negace: ani toto, ani tamto, ani obojí současně, ani toto nebo tamto. Motá se mi z toho hlava!

M: Vaše nesnáze vyrůstají z představy, že skutečnost je stavem vědomí, jedním z mnoha. Máte sklon říkat: „Toto je skutečné, tamto není skutečné. A toto je částečně skutečné a částečně neskutečné“, jako kdyby skutečnost byla nějaká vlastnost či kvalita, kterou lze mít v různé míře.

T: Dovolte, abych to vyjádřil odlišně. Vědomí se koneckonců stává pro­blémem jen tehdy, když je bolestné. Ve stavu věčné blaženosti otázky nevznikají. Vědomí je pro nás směsí příjemného a bolestného. Proč?

M: Veškeré vědomí je omezené, a tudíž bolestné. Kořenem vědomí je touha, nutkání zakoušet.

T: Chcete říci, že vědomí nemůže existovat bez touhy? A v čem je výhoda nevědomého bytí? Kdybych se měl kvůli osvobození od bolesti vzdát radosti, tak bych si raději ponechal obojí.

M: Za bolestí a radostí je blaženost.

T: K čemu je blaženost, která je nevědomá?

M: Není ani vědomá, ani nevědomá, je skutečná.

T: Co máte proti vědomí?

M: Je to břemeno. Tělo znamená břemeno. Smyslové vjemy, touhy, myš­lenky – to všechno jsou břemena. Celé vědomí je založeno na konfliktech.

T: Skutečnost je popisována jako pravé bytí, nekonečná blaženost. Co s tím má co dělat bolest?

M: V životě vzniká radost i bolest, ale bolest je cenou za radost a radost je odměnou za bolest. Stává se, že potěšíme ublížením a ublížíme potě­šením. Vědět, že radost i bolest jsou jedno, to je mír.

T: Tohle všechno je bezpochyby zajímavé, ale můj cíl je jednodušší. Já chci mít v životě méně bolesti a více radosti. Co mám dělat?

M: Dokud je tu vědomí, tak tu musí být radost i bolest. V povaze vědomí, „Já jsem“, je ztotožňovat se s protiklady.

T: K čemu mi to všechno tedy je? To mě neuspokojuje.

M: Kdo jste, kdo je ten, koho to neuspokojuje?

T: Jsem to já, člověk radosti a bolesti.

M: Radost i bolest jsou ánanda (blaženost, mír). Sedím tu před vámi a ří­kám vám – ze své vlastní bezprostřední a neměnné zkušenosti – radost a bolest jsou hřebeny a údolí vln na oceánu blaženosti a míru. Hluboko dole je naprostá naplněnost.

T: Je vaše zkušenost stálá?

M: Je věčná a neměnná.

T: Jediné, co znám, je touha po radosti a strach z bolesti.

M: To je to, co si o sobě myslíte. Zastavte to. Nedokážete-li zlomit tento zvyk naráz, uvažujte o svém obvyklém způsobu myšlení a pochopte, že je chybný. Zpochybňovat zvyky je povinnost mysli. Co mysl stvořila, to musí i zničit. Anebo si uvědomte, že mimo oblast mysli žádné touhy neexistují a přebývejte mimo mysl.

T: Abych byl upřímný, tak tomuto vysvětlení, že všechno je výtvor mysli, nedůvěřuji. Mysl je jenom nástroj, tak jako je nástrojem oko. Můžete snad říci, že vnímání je tvoření? Svět přece nevidím v okně, ale skrze okno. Všechno, co říkáte, drží dobře pohromadě, protože to má společný základ, ale já nevím, jestli je váš základ ve skutečnosti, nebo jen v mysli.

Mohu si o tom udělat pouze mentální představu. Co to však znamená pro vás, to nevím.

M: Dokud přebýváte v mysli, budete i mne vidět v mysli.

T: Jak nevhodná jsou slova pro porozumění!

M: Nebýt slov, čemu by bylo třeba porozumět? Potřeba porozumění vyrůstá z ne-porozumění. To, co říkám, je pravdivé, ale pro vás je to jen teorie. Jak poznáte, že to je pravdivé? Naslouchejte tomu, připomínejte si to, přemítejte o tom, vizualizujte si to, prožívejte to. A také to uplatňujte ve svém každodenním životě. Mějte trpělivost se mnou a především se sebou samým, neboť jedinou vaší překážkou jste vy sám. Cesta vede skrze vaše já, za vaše já. Dokud budete věřit, že jenom jednotlivé je skutečné, vědomé a šťastné, a budete odmítat neduální skutečnost jako něco vymyšleného, jako abstraktní koncept, do té doby budu pro vás jen tím, kdo nabízí koncepty a abstrakce. Jakmile se však jenom dotknete skutečnosti uvnitř svého vlastního bytí, zjistíte, že popisuji to, co je pro vás tím nejbližším a nejdražším.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"