ADVAITA.cz

26. Osobnost je překážkou (z knihy Já jsem To)

13. 10. 2014 - Martin

T: Jaký by to mohlo mít účel?

M: Slabé touhy mohou být odstraněny sebepozorováním a meditací, ale silné, hluboce zakořeněné touhy, musí být vyplněny a jejich plody, ať už sladké či hořké, ochutnány.

T: Proč máme tedy uctívat jóginy a mluvit pohrdavě o bhóginech? Všichni jsou svým způsobem jóginy.

M: Podle lidské stupnice hodnot je záměrné úsilí považováno za chvá­lyhodné. Ve skutečnosti jak jógin, tak bhógin, následují podle okolností a příležitostí svou vlastní přirozenost. Jóginův život je ovládán jedinou touhou – nalézt pravdu, zatímco bhógin slouží mnoha pánům. Ale bhó­gin se stává jóginem a jógin si může projít určitou fází bhógy. Konečný výsledek je ale stejný.

T: O Buddhovi je známo, že říkal, jak nesmírně důležité je slyšet o exis­tenci osvícení, které je úplným obratem a transformací vědomí. Dobrá zpráva je jako jiskra v lodním nákladu bavlny – pomalu, ale neúprosně změní celý náklad v popel. Podobně i dobrá zpráva o osvícení vyvolá dříve či později transformaci.

M: Ano, prvotní je slyšení (šravana), potom zapamatování (smarana), uva­žování (manana) a tak dále. A jsme doma. Člověk, který slyšel tu zprávu, se stává jóginem, zatímco ti zbylí pokračují ve své bhóze.

T: Souhlasíte ale s tím, že prožívání života – pouhé žití všedního života ve světě, kdy se člověk rodí proto, aby zemřel, a umírá proto, aby se narodil – posouvá člověka dál už pouhým svým obsahem, tak jako řeka nalézá cestu prostřednictvím pouhého množství vody, které shromaž­ďuje?

M: Ještě dříve než byl svět, bylo vědomí. Ve vědomí svět vzniká, ve vě­domí trvá a do vědomí se i rozpouští. Kořenem všeho je pocit „Já jsem“. Stav mysli: „je tu svět“ je druhotný, neboť k tomu, abych byl, nepotřebuji svět, ale svět ke svému bytí potřebuje mne.

T: Touha žít je ohromná věc.

M: Daleko větší věcí je být od touhy žít osvobozen.

T: Je to svoboda kamene?

M: Ano, je to svoboda kamene a nadto ještě mnohem víc. Svoboda, která je neomezená a vědomá.

T: Nepožaduje se snad od osobnosti, aby sbírala zkušenosti?

M: Pro vás je teď osobnost jenom překážkou. Sebeztotožnění s tělem může být dobré pro dítě, ale správný růst závisí na tom, zda tělo ustoupí z cesty. Normálně by měl člověk vyrůst z tužeb založených na těle už v mládí. Ani bhógin, který neodmítá požitky, nemusí už toužit po těch, které ochutnal. Zvyk a touha po opakování dohánějí k zoufalství jak jógina, tak bhógina.

T: Proč pořád odmítáte jedince (viakti) jako něco, co není důležité? Osob­nost je základním faktem naší existence. Je stále středem naší pozor­nosti.

M: Dokud nepochopíte, že je to pouhý zvyk vybudovaný pamětí a povzbuzovaný touhou, budete si myslet, že jste jedinec – žijící, cítící, myslící, aktivní, pasivní, zakoušející radost či bolest. Ptejte se sám sebe a odpovídejte si na otázky: „Je to tak?“, „Kdo jsem já?“, „Co je za tím vším?“ Brzy pochopíte svůj omyl. A vlastní přirozeností omylu je to, že přestane existovat, jakmile si ho uvědomíte.

T: Jógu žití, jógu samotného života, můžeme nazvat Přirozená jóga (Nisargajóga). To mi připomíná Prvotní jógu (Adhijógu), o níž se zmiňuje Rig Véda a jež je popisována jako sňatek života s myslí.

M: Život prožívaný pozorně a v plném uvědomění je sám o sobě Nisargajógou.

T: Co to znamená sňatek života s myslí?

M: Žít ve spontánním uvědomění, být si vědom toho, že život lze žít bez úsilí, být plně zaujat svým životem – to všechno je v tom obsaženo.

T: Šarada Dévi, žena Šrí Rámakrišny Paramahamsy, kárala jeho žáky za to, že příliš mnoho usilují. Srovnávala je s plody manga, které jsou utrženy dřív, než dozrají. „Proč spěchat?“, říkávala. „Počkej, dokud nejsi úplně zralý, měkký a sladký.“

M: A jakou měla pravdu! Je mnoho těch, co považují první záblesk za vyvrcholení, pomíjivou zkušenost za plnou realizaci, a kteří ničí i to málo, čeho dosáhli, svou nadměrnou pýchou. Pro sádhaku, jakkoli je pokročilý, je podstatná pokora a tichost. Pouze plně zralý džňánin si může dovolit úplnou spontaneitu.

T: Mám dojem, že existují školy jógy, kde je student zavázán zůstat po osvícení sedm, dvanáct, patnáct či dokonce pětadvacet let v tichosti. I Bhagaván Šrí Ramana Mahárši se zavázal k dvaceti rokům mlčení než začal učit.

M: Ano, vnitřní ovoce musí dozrát. Do té doby musí disciplína a život v uvědomění pokračovat. Postupně se cvičení stává čím dál jemnějším, až se stane zcela bezforemným.

T: Krišnamurti mluví také o životě v uvědomění.

M: On směřuje vždy přímo k tomu „nejvyššímu“. Ano, všechny jógy nakonec skončí ve vaší adhijóze, sňatku vědomí (nevěsty) se životem (ženichem). Vědomí a bytí (sat-čit) se setkávají v blaženosti (ánandě). Aby mohla vzniknout blaženost, musí dojít k tomuto setkání a spojení, k pro­sazení jednoty v dualitě.

T: I Buddha řekl, že k dosažení nirvány je třeba jít k živým bytostem. Vědomí, aby mohlo růst, potřebuje život.

M: Svět sám o sobě je spojení – souhrn všech spojení uskutečněných ve vědomí. Duch se dotkne hmoty a výsledkem je vědomí. Je-li toto vědomí poskvrněno vzpomínkami na minulost a očekáváním budoucnosti, stává se omezením. Zkušenost jako taková člověka nesvazuje, avšak zkušenost zachycená mezi touhou a strachem je nečistá a vytváří karmu.

T: Může v jednotě existovat štěstí? Není snad nezbytným předpokladem každého štěstí spojení, a tudíž dualita?

M: Na dualitě není nic špatného, dokud nevytváří konflikt. Rozmanitost a pestrost bez nesvárů je radostná. V čirém vědomí je světlo. Aby bylo i teplo, k tomu je potřeba spojení. Nad jednotou bytí stojí spojení lásky. Láska je smyslem a účelem duality.

T: Jsem adoptované dítě. Svého vlastního otce neznám. Má matka ze­mřela při mém narození. Můj nevlastní otec chtěl potěšit mou nevlastní matku, která byla bezdětná, a tak mne – zcela náhodně – adoptoval. Je to prostý člověk, řidič a majitel náklaďáku. Má matka je v domácnosti. Je mi 24 let. Posledního dva a půl roku nemám klid, stále cestuji a hle­dám. Chci vést řádný a bohabojný život. Co mám dělat?

M: Jděte domů, ujměte se otcovy práce a starejte se o své staré rodiče. Ožeňte se s dívkou, která na vás čeká, buďte oddaný, prostý a pokorný. Skryjte své ctnosti, žijte tiše. Pět smyslů a tři kvality (guny) jsou vašimi osmi stupni v józe. A „Já jsem“ je Velká Připomínka (mahámantra). Mů­žete se od nich naučit vše, co potřebujete znát. Buďte pokorný a neustále se dotazujte a hledejte. To je vše.

T: Jestliže pouhé prožívání života člověka osvobozuje, proč potom ne­jsou všichni osvobození?

M: Všichni jsou právě teď osvobozováni. Nezáleží na tom, co žijete, ale jak to žijete. Idea osvícení je krajně důležitá. Stačí se pouze dozvědět, že existuje tato možnost, aby se změnil váš celkový pohled na svět. Funguje to stejně jako hořící zápalka v hromadě pilin. Všichni velcí učitelé nedělali nic jiného. Jiskřička pravdy může spálit horu lží. Opak je ale také pravdou. Slunce pravdy zůstává skryto ze mrakem sebeztotožnění s tělem.

T: Toto šíření dobré zprávy o osvícení se zdá být velice důležité.

M: Pouhé její vyslechnutí je již příslibem osvícení. Pouhé setkání s Gu­ruem je zárukou osvobození. Dokonalost je životodárná a tvořivá.

T: Pomyslí si realizovaný člověk vůbec někdy: „Já jsem realizovaný“? Není užaslý, když ho lidé vyzdvihují? Nepovažuje sám sebe za obyčejnou lidskou bytost?

M: Nepovažuje se ani za obyčejného, ani za neobyčejného. Je pouze hluboce vědomý a láskyplný. Dívá se na sebe, aniž by se oddával sna­hám o sebedefinování a sebeztotožnění. Nechápe sebe sama jako něco odděleného od světa. On světem je. Je zcela očištěný od sebe sama, jako člověk, který je velmi bohatý, ale nepřetržitě se svého bohatství zbavuje. Není bohatý, neboť nemá nic. Není však ani chudý, neboť bohatě dává. Je prostě bez majetku. Podobně je realizovaný člověk bez ega. Ztratil schopnost se s čímkoli ztotožňovat. Je bez jakéhokoli umístění a posta­vení, je za časem a prostorem, za světem. Je za slovy a myšlenkami.

T: Tak tohle je pro mne velké tajemství. Já jsem jen prostý člověk.

M: Nikoliv, to vy jste hluboký, složitý, záhadný a těžko pochopitelný. Já jsem ve srovnání s vámi prostota sama. Já jsem to, co je – bez jakéhokoli rozlišení na vnitřní a vnější, moje a tvoje, dobré a špatné. To, co je svět, jsem já. To, co jsem já, je svět.

T: Jak dochází k tomu, že si každý člověk vytváří svůj vlastní svět?

M: Když spí určitý počet lidí, každý si sní svůj vlastní sen. Teprve při probuzení vznikne otázka mnoha odlišných snů, která se rozplyne, jak­mile jsou sny rozpoznány jakožto sny, čili něco vymyšleného.

T: Ale i sny jsou na něčem založeny.

M: Na paměti. A to, co je zapamatováno, je zase jen dalším snem. Vzpo­mínka na něco nepravdivého nemůže dát vzniknout ničemu jinému než zase jen nepravdě. Na paměti jako takové není nic špatného. Špatný je však její obsah. Pamatujte si jen fakta – na domněnky a názory zapo­meňte.

T: A co je to fakt?

M: Fakt je to, co je vnímáno v čirém uvědomění a není zasaženo touhou ani strachem.

♥

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"