ADVAITA.cz

21. Kdo jsem já? (z knihy Já jsem To)

8. 9. 2014 - Martin

T: Copak neexistují touhy dobré a špatné, vznešené a nízké?

M: Všechny touhy jsou špatné, ale některé jsou horší než ostatní. Ať už se honíte za jakoukoli touhou, vždy vám to přinese utrpení.

T: Dokonce i touha po osvobození od tužeb?

M: Proč vůbec toužit? Touha po osvobození od tužeb vás neosvobodí.

Nic vás nemůže osvobodit, protože vy už svobodný jste. Musíte jasně a bez tužeb pochopit sebe sama, toť vše.

T: Poznání sebe sama zabere čas.

M: Jak by vám čas mohl pomoci? Čas je posloupnost okamžiků; každý okamžik se vynořuje z ničeho a mizí v nic, nikdy se nevrátí. Jak byste mohl stavět na něčem tak prchavém?

T: Co je tedy trvalé?

M: To, co je trvalé, hledejte v sobě. Hluboce se ponořte do sebe a nalezněte to, co je ve vás skutečné.

T: Jak mám hledat sebe sama?

M: Ať se děje cokoli, děje se to vám. Ať děláte cokoli, konatel je ve vás. Nalezněte subjekt toho všeho, co jste jakožto jedinec.

T: Co jiného bych mohl být?

M: Zjistěte to. I když řeknu, že jste svědek, tichý pozorovatel, tak do­kud nenaleznete cestu ke svému vlastnímu bytí, nebude to pro vás nic znamenat.

T: Má otázka zní: Jak lze nalézt cestu ke svému vlastnímu bytí?

M: Vzdejte se všech otázek, kromě jediné: „Kdo jsem Já?“. Koneckonců jediné, čím jste si jistý je, že jste. „Já jsem“ je jisté. „Já jsem toto“ však jisté není. Snažte se nalézt to, co ve skutečnosti jste.

T: Posledních šedesát let nedělám nic jiného.

M: Co je špatného na usilování? A proč se starat o výsledky? Usilování samo o sobě je vaší pravou přirozeností.

T: Usilování je bolestné.

M: Sám si ho děláte bolestným, když toužíte po výsledcích. Usilujte bez toužení, snažte se bez chtění.

T: Proč mne Bůh udělal takového, jaký jsem?

M: O kterém Bohu mluvíte? Co je Bůh? Cožpak není právě tím světlem, prostřednictvím něhož kladete svou otázku? „Já jsem“ samo o sobě je Bohem. Samo hledání je Bohem. Během hledání odhalíte, že nejste ani tělem, ani myslí, a že láska k Já, které je ve vás, je láskou k Já, které je ve všem. Tato dvě Já jsou ve skutečnosti jedním. Vědomí ve vás a vědomí ve mně, zdánlivě dvojí, ve skutečnosti jediné, hledají jednotu, a tou je láska.

T: Jak mám najít tuto lásku?

M: Co teď milujete? Milujete „Já jsem“. Odevzdejte tomu své srdce i mysl a nemyslete na nic jiného. Tento stav, pokud je nenucený a při­rozený, je tím nejvyšším. V něm je sama láska milujícím i milovaným.

T: Každý chce žít, existovat. Není to sebe-láska?

M: Každá touha má svůj zdroj v Já. Vše je otázkou výběru správné touhy.

T: Názory na to, co je správné a co špatné, se liší v závislosti na zvyklos­tech a obyčejích. Normy jsou v různých společnostech různé.

M: Zahoďte všechny tradiční normy a zvyky. Přenechte je pokrytcům. Dobré je pouze to, co vás osvobozuje od touhy, strachu a nesprávných představ. Dokud vás bude trápit otázka hříchu a ctnosti, nebudete mít klid.

T: Uznávám, že hřích a ctnost jsou společenské normy. Ale mohou existovat rovněž duchovní hříchy a ctnosti. Duchovním myslím to, co je absolutní. Existuje něco takového, jako absolutní hřích nebo absolutní ctnost?

M: Hřích a ctnost se týkají pouze jedince. Čím by byl hřích a ctnost bez hříšného nebo ctnostného jedince? Na úrovni absolutna nejsou žádní jedinci; oceán čirého uvědomění není ani ctnostný, ani hříšný. Hřích a ctnost jsou vždy relativní.

T: Mohu se zbavit takovýchto zbytečných představ?

M: Dokud se budete považovat za jedince, tak nikoli.

T: Podle čeho poznám, že jsem za hříchem i ctností?

M: Podle toho, že budete osvobozen od všech tužeb a strachů i od sa­motné představy, že jste jedinec. Živit v sobě myšlenky jako „jsem hříšník“ nebo „nejsem hříšník“, je hřích. Ztotožňovat sebe sama s tím, co je čás­tečné, je jediným hříchem, který existuje. Skutečné je to, co je neosobní, osobní se objevuje a zase mizí. „Já jsem“ je neosobní Bytí. „Já jsem toto“ je jedinec. Jedinec je relativní, to, co je základní, je čiré Bytí.

T: Čiré bytí přece není nevědomé ani není prosto rozlišování. Jak může být za hříchem a ctností? Řekněte nám, prosím, zda má inteligenci nebo ne.

M: Všechny tyto otázky vznikají díky vaší víře, že jste jedinec. Jděte za to, co je osobní, a uvidíte.

T: Co přesně myslíte tím, když mne vybízíte, abych přestal být jedincem?

M: Nechci po vás, abyste přestal být – to nemůžete. Pouze vás žádám, abyste si přestal představovat, že jste se narodil, že máte rodiče, že jste tělo a tak dále. Jen to zkuste, udělejte první krok – není to tak obtížné, jak si myslíte.

T: Považovat sebe sama za osobnost je hříchem toho, co je neosobní.

M: To je opět výrok z hlediska osobnosti. Proč nepřestáváte znečišťovat to, co je neosobní, svými představami o hříchu a ctnosti? Ty se této oblasti netýkají. Neosobní nelze popsat pomocí pojmů dobrý a špatný. Bytí – Moudrost – Láska, to vše je absolutní. Kde je tu místo pro hřích? A ctnost je pouze opakem hříchu.

T: My ale mluvíme o božské ctnosti.

M: Pravá ctnost má božskou povahu (svarúpa). To, co skutečně jste, je vaše ctnost. Ale opak hříchu, který nazýváte ctností, je pouhou posluš­ností, zrozenou ze strachu.

T: K čemu je tedy všechno usilovaní o to, abych byl dobrý?

M: Udržuje vás to v pohybu. Jdete dál a dál, dokud nenaleznete Boha. Pak vás Bůh vezme k Sobě a udělá vás tím, čím je On sám.

T: Tentýž čin je považován jednou za přirozený, jindy za hřích. Co ho dělá hříšným?

M: Cokoli děláte proti svému nejlepšímu poznání je hřích.

T: Poznání závisí na paměti.

M: Pamatovat na své Já je ctnost, zapomínat na ně je hřích. To vše vlastně poukazuje k mentálnímu či psychologickému spojení ducha a hmoty. Toto spojení můžeme nazvat duše (antahkarana). Je-li duše hrubá, nevy­vinutá, zcela primitivní, potom zákonitě podléhá pomýleným představám. Jak se duše rozrůstá a zcitlivuje, stává se dokonalým spojením čiré hmoty a čirého ducha. Hmotě dává smysl a duchu dává vyjádření.

Existuje hmotný svět (mahatákáša) a duchovní svět (paramákáša). Mezi nimi leží univerzální mysl (čidákáša), která je rovněž univerzálním srdcem (prémákáša). Tím, co je spojuje v jedno, je moudrá láska.

T: Někteří lidé jsou hloupí, jiní inteligentní. Rozdíl je v jejich duši. Ti vyzrálejší mají za sebou více zkušeností. Tak jako dítě roste tím, že jí a pije, spí a hraje si, tak je i lidská duše formována tím, co si člověk myslí, cítí a dělá, dokud se nezdokonalí natolik, aby sloužila jako most mezi duchem a tělem. Tak jako most umožňuje dopravu mezi břehy, tak i duše spojuje zdroj s jeho vyjádřením.

M: Nazvěme to láskou. Tím mostem je láska.

T: Všechno je tedy vposledku zkušeností. Cokoli myslíme, cítíme či dě­láme, je zkušenost. Za ní stojí ten, kdo zakouší. Takže vše, co známe, sestává ze zakoušejícího a ze zkušenosti. Oba jsou však ve skutečnosti jedním – samotný zakoušející je totiž zkušeností. Přesto zakoušející po­kládá zkušenost za něco vnějšího. Stejně tak jsou jedním duch a tělo, pouze se jako dva jeví.

M: Kromě Ducha neexistuje nic jiného.

T: Komu se tedy to jiné jeví? Zdá se mi, že dualita je iluze vyvolaná nedokonalostí duše. Je-li duše dokonalá, člověk už žádnou dualitu ne­vidí.

M: Správně.

T: Přesto musím zopakovat svou velice jednoduchou otázku: Kdo vy­tváří rozdíl mezi hříchem a ctností?

M: Ten, kdo má tělo, hřeší tělem, ten, kdo má mysl, hřeší myslí.

T: Pouhé vlastnictví těla a mysli přece člověka nedohání ke hříchu. Musí v tom být ještě něco třetího. Stále se znovu a znovu vracím k této otázce hříchu a ctnosti, neboť dnešní mladí lidé zastávají názor, že neexistuje nic takového jako hřích, že člověk nemusí být prudérní a má bez váhání následovat své chvilkové touhy. Nepřijímají ani tradici, ani nějakou autoritu a může je ovlivnit pouze nějaká vážná a upřímná myšlenka.

Pokud upustí od určitých činů, je to spíše ze strachu z policie než z vlastního přesvědčení. Nepochybně v tom, co říkají, je něco, díky čemu můžeme nahlédnout, jak se naše hodnoty mění v závislosti na místě a času. Zabíjení ve válce je dnes například velkou ctností, ale v příštím století to může být považováno za strašný zločin.

M: Člověk, který se pohybuje spolu se zemí, nutně zakouší dny a noci. Ten, kdo zůstane se sluncem, žádnou temnotu nepozná. Můj svět není vaším světem. Jak já to vidím, vy všichni jste herci na scéně. Na vašich příchodech a odchodech není nic skutečného. A jak neskutečné jsou vaše problémy!

T: Možná jsme náměsíčníci nebo podléháme nočním můrám. Není nic, co byste pro nás mohl udělat?

M: Já už něco dělám – vstoupil jsem do vašeho snového stavu, abych vám řekl: „Přestaňte zraňovat sebe i ostatní, přestaňte se trápit, probuďte se.“

T: Proč se tedy neprobudíme?

M: Vy se probudíte. Můj záměr nebude zmařen. Možná to bude chvíli trvat. Jakmile začnete zkoumat svůj sen, probuzení nebude daleko.

♥

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"