ADVAITA.cz

18. Poznat to, čím jste, znamená zjistit, čím nejste (z knihy Já Jsem To)

18. 8. 2014 - Martin

A tak máme dva rozměry: hmotu – energii a vědomí. Hmota se zdá být v prostoru, zatímco energie je vždy v čase, spojená se změnou a úměrná její velikosti. Vědomí se zdá být jaksi tady a teď, v jediném bodě času a prostoru. Ale vy, jak se zdá, předpokládáte, že vědomí je rovněž univerzální – což ho dělá bezčasovým, bezprostorovým a neosobním. Mohu tak nějak poro­zumět tomu, že není žádný rozpor mezi bezčasovým a bezprostorovým na jedné a tady a teď na druhé straně, ale neosobní vědomí pochopit nemohu. Pro mne je vědomí vždy zaostřeno, soustředěno, individuali­zováno, je to jedinec. Zdá se, že říkáte, že může existovat vnímání bez vnímatele, poznání bez poznávajícího, milování bez milujícího, jednání bez jednajícího. Cítím, že trojici poznávání, poznávající a poznané lze spatřovat v každém záchvěvu života. Vědomí v sobě samozřejmě zahr­nuje vědomou bytost, objekt vědomí a skutečnost být si vědom. Tomu, kdo si je vědom, říkám jedinec. Jedinec žije ve světě, je jeho částí, ovliv­ňuje ho a je jím ovlivňován.

Maharádž: Proč nezkoumáte to, jak skutečný je svět a jedinec?

T: To ne! To nemusím zkoumat. Stačí, že jedinec není o nic méně sku­tečný, než svět, ve kterém existuje.

M: Takže na co se ptáte?

T: Jsou jedinci skuteční a univerzálie (obecné pojmy) konceptuální nebo naopak?

M: Obojí je neskutečné.

T: Já jsem přece dostatečně skutečný na to, abych si zasluhoval vaši odpověď, a přitom jsem jedinec.

M: Ve spánku ne.

T: Ponoření není nepřítomnost. I když spím, jsem.

M: Abyste byl jedincem, musíte si být vědom sám sebe. Jste si snad vždycky vědom sám sebe?

T: Když spím, tak samozřejmě nejsem, stejně tak když jsem pod vlivem drog nebo v bezvědomí.

M: A v bdělém stavu si jste nepřetržitě vědom sám sebe?

T: Ne. Občas jsem duchem nepřítomný nebo do něčeho pohroužený.

M: Jste v těchto mezerách mezi sebe-uvědoměním jedincem?

T: Samozřejmě, že jsem po celou dobu tímtéž jedincem. Pamatuji si sebe, jaký jsem byl včera, před rokem – určitě jsem stále tentýž jedinec.

M: Takže abyste byl jedincem, potřebujete paměť?

T: Jistě.

M: A co jste bez paměti?

T: Neúplná paměť znamená neúplnou osobnost. Bez paměti nemohu jakožto jedinec existovat.

M: Připouštíte-li, že jakožto jedinec máte pouze přerušovanou existenci, můžete mi říci, co jste v intervalech mezi obdobími, kdy zakoušíte sama sebe jakožto jedince?

T: Jsem, ale ne jako jedinec. Jelikož si v těchto intervalech neuvědomuji sama sebe, mohu pouze říci, že existuji, ale ne jako jedinec.

M: Můžeme tomu říkat neosobní existence?

T: Nazval bych to spíše nevědomou existencí; jsem, ale nevím, že jsem.

M: Právě jste řekl: „Já jsem, ale nevím, že jsem“. Mohl byste něco tako­vého vůbec říci o svém bytí, kdybyste byl v nevědomém stavu?

T: Ne, nemohl.

M: Můžete to popsat pouze v minulém čase: „Nevěděl jsem. Byl jsem nevědomý“, ve smyslu nepamatování si.

T: Jestliže jsem byl nevědomý, jak bych si vůbec mohl na něco vzpome­nout a na co vlastně?

M: Byl jste skutečně nevědomý, nebo si pouze na nic nevzpomínáte?

T: Jak to mám vědět?

M: Uvažujte. Pamatujete si ze včerejšího dne každou vteřinu?

T: Jistě, že ne.

M: Byl jste tedy nevědomý?

T: Samozřejmě, že ne.

M: Takže jste byl vědomý, a přesto si nic nepamatujete?

T: Ano.

M: Možná tedy, že jste byl vědomý i ve spánku, přestože si nic nepa­matujete.

T: Ne, nebyl jsem vědomý, spal jsem. Nechoval jsem se jako vědomý jedinec.

M: Znovu se ptám, jak to víte?

T: Řekli mi to ti, kteří mne viděli spát.

M: Vše, co mohou dosvědčit, je to, že vás viděli tiše ležet se zavřenýma očima a pravidelně dýchat. Nemohou zjistit, zda jste byl vědomý, nebo ne. Jediný váš důkaz je vaše vlastní paměť. A to je velmi nejistý důkaz!

T: Ano, připouštím, že podle mého pojetí jsem jedincem pouze v bdělém stavu. Čím jsem v obdobích mezi intervaly bdění, to nevím.

M: Přinejmenším víte to, že nic nevíte! Když tedy trváte za každou cenu na tom, že nejste v obdobích mezi bdělými stavy vědomý, nechme tato období být. Pojďme uvažovat pouze o bdění.

T: Já jsem ale tentýž jedinec i ve svých snech.

M: Dobrá. Pojďme uvažovat o bdění a snění společně. Rozdíl je pouze v jejich kontinuitě. Kdyby byly vaše sny důsledně spojité, takže by se do nich noc co noc vraceli stejní lidé a stejné okolnosti, tak byste byl na vážkách, co je bdění a co sen. A tudíž, mluvíme-li o bdělém stavu, musíme sem zahrnout i stav snění.

T: Souhlasím. Jsem jedinec s vědomým vztahem ke světu.

M: Jsou svět a tento vědomý vztah k němu podstatné pro vaše bytí jedincem?

T: I když budu zavřený v jeskyni, zůstávám stále jedincem.

M: To v sobě zahrnuje existenci těla a jeskyně. A světa, ve kterém mo­hou existovat.

T: Ano, to chápu. Svět a uvědomování si světa jsou podstatné pro to, abych existoval jakožto jedinec.

M: To dělá jedince nedílnou součástí světa a naopak. Jedinec a svět jsou totožní.

T: Vědomí má výlučné postavení. Jedinec a svět se zjevují ve vědomí.

M: Řekl jste, že se zjevují. Mohl byste dodat, že i mizí?

T: Ne, nemohl. Mohu si uvědomovat pouze zjevení sebe sama a svého světa. Jakožto jedinec nemohu říci, že „svět neexistuje“. Nebýt světa, nebyl bych tu ani já, který by něco takového mohl vyslovit. Poněvadž je tu svět, jsem tu i já, abych mohl prohlásit, že „svět existuje“.

M: Možná, že je to obráceně. Svět je tu proto, že jste tu vy.

T: Takové tvrzení se mi zdá nesmyslné.

M: Jeho nesmyslnost může zmizet, jestliže to prozkoumáme.

T: Kde začneme?

M: Jediné, co vím, je to, že cokoli je na něčem závislé, není skutečné. To, co je skutečné, je opravdu nezávislé. Jelikož existence jedince závisí na existenci světa a je světem ohraničena a vymezena, nemůže být skutečná.

T: Přece to nemůže být sen.

M: Dokonce i sen má svou existenci, je-li prožíván s radostí či utrpením. Cokoli myslíte nebo cítíte, to má své bytí. Ale může to být něco jiného, než za co to považujete. To, co považujete za jedince, může být něco zcela odlišného.

T: Jsem to, co vím, že jsem.

M: Nemůžete rozhodně říci, že jste to, co si sám myslíte, že jste! Vaše představy o sobě samém se mění ze dne na den a z hodiny na hodinu. Vaše představa o sobě je tou nejproměnlivější věcí, jakou máte. Je totálně zranitelná, vydaná na milost a nemilost všemu, čemu jste vystaven. Přijde úmrtí blízké osoby, ztráta zaměstnání nebo urážka a váš obraz o sobě samém, který nazýváte jedincem, se hluboce změní. Abyste věděl, co jste, musíte nejprve prozkoumat a znát to, co nejste. A abyste věděl, co nejste, musíte se pečlivě sledovat a odmítat vše, co není nezbytně spojeno se zá­kladní skutečností „Já jsem“. Představy a myšlenky, jako že jsem se narodil v daném místě, v daném čase, svým rodičům a nyní jsem to a to, žiji tam a tam, oženil jsem se s tou a tou, jsem otec toho a toho, zaměstnán tam a tam a tak dále, nejsou v pocitu „Já jsem“ obsaženy. Náš obvyklý postoj je: „Já jsem toto“. Oddělujte důsledně a vytrvale „Já jsem“ od „tohle“ či „tamto“ a pokoušejte se procítit, co to znamená být, pouze být, bez toho, že byste byl „tohle“ či „tamto“. Všechny vaše zvyklosti tomu brání a bojovat proti nim je dlouhodobý a občas těžký úkol, ale jasné porozumění hodně pomáhá. Čím jasněji porozumíte tomu, že na úrovni mysli můžete být popsán pouze v negativních pojmech, tím rychleji dojdete konce svého hledání a realizujete své neomezené bytí.

♥

překlad Martin Vinkler

další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"