Nová kniha:
Tat Tvam Asi / Ty jsi To – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1975 – 1980. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.
Paramátman ve všem a v každém – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1954 – 1956. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.
Jóga Vásištha, nebo též Mahá Rámajána, je starý indický text pojednávající o tom, jak mudrc Vasištha předává princi Rámovi učení o podstatě jedince, světa a Bytí vůbec. Text je plný rozmanitých příběhů, které mají Rámovi ukázat cestu k pochopení či nazření Skutečnosti a naplnění života. Jde o překlad z anglické verze od Svámího Vénkatéšánandy (zkrácené ze sanskrtského originálu přibližně na třetinu) doplněný sanskrtským slovníkem a vysvětlivkami. Kniha má téměř osm set stran, je vázána v pevné vazbě a obsahuje barevné ilustrace. V podobném rozsahu toto dílo dosud česky nevyšlo. Všechny další podrobnosti o knize najdete na stránkách www.samhita.cz.
Átma-bódha neboli „Poznání Já“ je krátké dílo shrnující základní principy učení advaita-védánty. Tradičně bývá připisována Ádi Šankaráčárjovi (8. stol.), ale o jeho autorství se vedou spory. Jestli byl autorem skutečně Ádi Šankaráčárja nebo někdo jiný není pro nás asi až tak podstatné. Důležitý je obsah tohoto textu, kterému je i tradičně přikládána vysoká hodnota. Také Ramana Maharši přeložil tento text ze sanskrtu do tamilštiny (resp. opravil existující tamilský překlad). Překlad ze sanskrtu - David Dostal. Kniha vyšla jen v elektronické podobě a je volně ke stažení: PDF, EPUB, MOBI
Audio/Video ukázka:
Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky
Články
3. Živoucí přítomnost (z knihy Já Jsem To)
5. 5. 2014 - Martin
Tazatel: Jestli jsem to správně pochopil, tak není na mém těle ani na mém skutečném bytí nic špatného. Ani jedno není mým výtvorem a nepotřebuje být vylepšováno. Chyba je ve „vnitřním těle“, ať už ho nazveme mysl, vědomí, antahkarana, nebo jakkoli jinak.
Maharádž: Co se vám zdá na vaší mysli špatného?
T: Je neklidná, lační po tom, co je příjemné, a bojí se nepříjemného.
M: Co je špatného na vyhledávání příjemného a vyhýbání se nepříjemnému? Mezi břehem bolesti a břehem radosti plyne řeka života. Problémy nastanou jen tehdy, když mysl odmítá plynout se životem a zachytává se u břehů. Plynout se životem znamená přijímat – nechat přijít to, co přichází, a odejít to, co odchází. Bez touhy a strachu pozorujte to, co se děje, jak a kdy se to děje, neboť nejste tím, co se děje, ale tím, komu se to děje. Nejste nakonec ani pozorovatelem. Jste tou nejzazší a konečnou potencialitou, jejímž projevem a vyjádřením je všezahrnující vědomí.
T: Přesto ale mezi tělem a vlastním Já leží mrak myšlenek a pocitů, které neprospívají ani tělu, ani Já. Tyto myšlenky a pocity jsou nepodstatné, pomíjející a bezvýznamné, pouhý mentální prach, který člověka oslepuje a dusí, nicméně jsou zde, zatemňující a zničující.
M: Rozhodně se však vzpomínka na událost nemůže vydávat za událost samotnou. A stejně tak předjímání události. Současná událost má v sobě cosi neobyčejného a jedinečného, co následující nebo předešlá událost nemá. Je to živost, aktuálnost. Současnost vystupuje do popředí jakoby ozářena světlem. Má v sobě „punc skutečnosti“, který minulost nebo budoucnost nemají.
T: Co dává přítomnosti onen „punc skutečnosti“?
M: Na současné události není nic zvláštního, co by ji odlišovalo od minulosti a budoucnosti. Minulost byla na okamžik aktuálností a budoucnost se jí rovněž na okamžik stane. Co dělá přítomnou událost tak odlišnou? Zcela jistě moje přítomnost. Já jsem skutečný, neboť jsem neustále teď, v přítomnosti, a co je teď se mnou, podílí se na mé skutečnosti. Minulost je v paměti, budoucnost v představivosti. V samotné přítomné události není nic, co by ji dělalo skutečnou. Může to být nějaká jednoduchá, opakující se událost, jako třeba tlukot hodin. Přestože víme, že po sobě jdoucí údery jsou totožné, přece se přítomný úder zcela liší od předchozího, který máme v paměti, i od následujícího, který očekáváme. Věc, která je soustředěna v přítomném okamžiku, je se mnou, neboť já jsem vždy přítomen, a je to má vlastní skutečnost, kterou uděluji přítomné události.
T: Ale my považujeme věci, které si pamatujeme, za skutečné.
M: Vzpomínky bereme v úvahu pouze tehdy, když vstoupí do přítomnosti. Co bylo zapomenuto, nehraje roli, dokud si na to člověk nevzpomene, což znamená, dokud to nepřenese do přítomnosti.
T: Ano, chápu, že v přítomném okamžiku je nějaký neznámý faktor, který pomíjivé současnosti dává chvilkovou skutečnost.
M: Nemusíte říkat, že je neznámý, jelikož ho vidíte trvale v činnosti. Změnil se snad někdy od vašeho narození? Myšlenky a věci se měnily pořád. Ale pocit, že co je teď, je skutečné, se nezměnil nikdy, ani ve snu ne.
T: V hlubokém spánku není žádná zkušenost přítomné skutečnosti.
M: Čirou prázdnotu hlubokého spánku lze přičíst nedostatku nějakých konkrétních vzpomínek. Je tu však přítomna všeobecná vzpomínka na blažený stav. Je cítit rozdíl, řekneme-li, že jsme hluboce spali, než když prohlásíme, že jsme byli nepřítomni.
T: Měli bychom zopakovat otázku, kterou jsme začali: mezi zdrojem života a jeho vyjádřením (jímž je tělo) je tu mysl se svými neustále proměnlivými stavy. Proud mentálních stavů je nekonečný, nesmyslný a bolestný. Bolest je trvalým faktorem. To, čemu říkáme potěšení, je pouhá mezera, interval mezi dvěma bolestnými stavy. Touha a strach jsou základní osnovou žití a oba jsou tvořeny bolestí. Naše otázka zní: může existovat šťastná mysl?
M: Touha je vzpomínkou na potěšení a strach je vzpomínkou na bolest. Obojí dělá mysl neklidnou. Chvilky potěšení jsou pouze mezerami v proudu bolesti. Jak může být mysl šťastná?
T: To je pravda, když toužíme po radosti, nebo očekáváme bolest. Ale existují chvilky neočekávané, nepředjímané radosti. Čiré radosti, neznečištěné touhou – nežádané, nezasloužené, Bohem dané.
M: A přesto je radost radostí pouze na pozadí bolesti.
T: Je bolest vesmírnou, nebo čistě mentální skutečností?
M: Vesmír je úplný. Co by mohlo způsobit bolest tam, kde je úplnost a kde nic neschází?
T: Vesmír je možná úplný jako celek, ale v detailech je neúplný.
M: Část celku viděná ve vztahu k celku je rovněž úplná. Pouze je-li viděna odděleně, přestává být dostačující, a stává se proto sídlem bolesti. Co vede k oddělenosti?
T: Omezení mysli, samozřejmě. Mysl není schopna kvůli části vidět celek.
M: Docela správně. Mysl ze své vlastní přirozenosti rozděluje a vytváří protiklady. Může existovat nějaká jiná mysl, která propojuje a harmonizuje, vidí v části celek a chápe část jako neoddělitelně spojenou s celkem?
T: Kde tuto jinou mysl hledat?
M: Je třeba jít za mysl, která omezuje, rozděluje a vytváří protiklady. Je třeba ukončit mentální proces takový, jak jej známe. Až se to stane, zrodí se ona druhá mysl.
T: A v této mysli již problém radosti a trápení neexistuje?
M: Ne v tom smyslu, jak to běžně chápeme – jako něco žádoucího nebo odpudivého. Stává se to spíše otázkou lásky, jež hledá své vyjádření a setkává se s překážkami. Tato všezahrnující mysl je láskou v činnosti, bojující proti okolnostem, zpočátku frustrovanou, ale nakonec vítězící.
T: Je tedy láska tím, co tvoří most mezi duší a tělem?
M: A čím jiným? Mysl vytváří propast, srdce ji překračuje.
♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"