ADVAITA.cz

Autor: S. K. Mullarpattan

Dne 8. září 1981 v 19:32 hod. Šrí Nisargadatta Maharadž vstoupil v ulici Kethawadi 10 ve čtvrti Girgaum v Bombaji do Mahásamádhí. Třináct dní poté uctili jeho oddaní vzpomínku na Šrí Maharadže svátkem zvaným Bhavandžali v hale Lakšmí ve čtvrti Girgaum.

Slavnost řídil pan Kasbekar. V průběhu této oslavy mnoho Maharadžových oddaných vzdalo úctu svému Guruovi tím, že vzpomínali na časy společně strávené s Ním a na to, co se od svého Mistra naučili.

Maharadž mluvil pouze svým rodným jazykem, marátí. Znal jen pár slov v angličtině. S. K. Mullarpattan byl jedním z Maharadžových nejbližších oddaných a také překladatelem Jeho promluv do angličtiny pro zahraniční návštěvníky, kteří se promluv zúčastňovali. Nyní následuje Mullarpattanův proslov, který měl toho večera.

Přátelé,

slyšeli jste nyní velmi dojímavou promluvu a báseň, kterou přednesla paní Dungadžibai. Její příspěvek nás povznesl do jemných výšin oddanosti. Proto vás moje řeč pravděpodobně stáhne na úroveň pozemskosti, na které se budeme nacházet, neboť chci začít mluvit z této úrovně.

Říci, že chci hovořit o Šrí Maharadžovi, by znělo z mé strany předčasně. Protože mluvit o Maharadžovi znamená, že musím znát Maharadže. A k tomu, abych znal Maharadže, musím znát Sebe sama. To bylo jeho základní krédo. Proto moje snaha v tomto příspěvku by byla něco jako žížala snažící se vysvětlit něco o prostoru a vesmíru. Nicméně příspěvek musí být přednesen a musím mluvit o této osobě, skrze kterou nejvyšší Absolutno, Parabrahman, promlouvalo a vyjadřovalo Sebe samo. Takže když řeknu, že mluvím o Maharadžovi, znamená to, že mluvím o tomto nástroji – těle, prostřednictvím něhož opravdové Parabrahman promlouvalo a vedlo nás, tím, že se sneslo dolů na hrubou úroveň a duchovně nás povznášelo.

Přátelé, Maharadžovi bylo skoro 80 let, když jsem získal poprvé jeho daršan (žehnající přítomnost). I přes jeho pokročilý věk byl aktivní a plný energie. Jeho denní promluvy bývaly velmi působivé a pronikavé. I přesto, že se na začátku promluv necítil dobře, vypozorovali jsme u Něho, jak se postupně v průběhu diskuze "nabíjí" a na konci se jevil jako ztělesnění samotné energie. To byl popis jeho zdravotního stavu v posledních pěti letech.

Po ranních promluvách měl ve zvyku chodit na krátké procházky v doprovodu dvou až tří oddaných, mezi nimiž jsem byl obvykle také přítomen. Během těchto procházek jsme se stavili u pouličních prodejců na pohár lasí (jogurtový nápoj) nebo šálek čaje.

V té době probíhaly ranní promluvy od 10:00 do 12:00 a večerní od 17:00 do 18:30 hod. Takže si dokážete představit jeho nadšení, když ve věku po osmdesáti letech vedl hovory a promluvy den co den po dobu tří a půl hodin denně. Jeho zdravotní stav byl skvělý a Maharadžův syn pan Babiseth mi sdělil, že otec netrpěl žádnou vážnou nemocí až na běžná onemocnění typu kašel a nachlazení, která ho nikdy neupoutala na lůžko.

V roce 1978 navštívil Maharadže doktor Rajgopal z nemocnice Jaslok, aby mu vzdal úctu. Během promluv doktor odhalil určitý druh ochraptění v Maharadžově hlase a vyjádřil přání vyšetřit jeho hrdlo. Vzal Maharadže do nemocnice a po důkladném vyšetření mu sdělil, že má podezření na rakovinu hrtanu. Chtěl provést další testy, ale Maharadž s tím nesouhlasil. Naopak pokračoval ve svých promluvách jako obvykle bez přerušení až do roku 1980. Potom opět v dubnu téhož roku jeho hlas ještě víc ochraptěl. Maharadžův rodinný doktor Kale po vyšetření objevil nějaké sevření v hrdle a upozornil na možné nebezpečí. Proto trval na tom, že musí podstoupit důkladné opětovné vyšetření. S důrazným přesvědčováním pana Sapreho Maharadž nakonec souhlasil s tím, že prodělá nutné testy. Výsledky ukázaly, že se rakovina značně rozšířila.

Nicméně toto oznámení mělo na Maharadže nepatrný účinek. Lhostejně poznamenal: "Co je konec konců rakovina! Nebojím se smrti. Toto "jáství" – zrození samotné je počátek rakoviny – počátek utrpení a já nejsem ničím z toho. Takže pokud vůbec by mě nějaký doktor léčil, bude ve skutečnosti léčit mé tělo a nikoli Mne – Absolutno."

Později, vzhledem k tomu, že Maharadž nebyl ochoten se nechat léčit, jeden z jeho žáků pan Seth trval na tom, aby byl vyšetřen u doktora Paymastra, který byl nejlepším specialistou na rakovinu v Bombaji. Ten potvrdil vážnost nemoci a popsal do detailu nesnesitelné utrpení pacientů s rakovinou, pokud není léčba zahájena včas. Ale toto neodradilo Maharadže a odmítl podstoupit chemoterapii i převoz do nemocnice.

Nicméně blízký žák Maharadže Šríkant Gogate navrhl homeopatickou léčbu a doporučil jednoho homeopata, dr. Suvarna z Malvanu (rodiště Maharadže), který byl také specialistou na léčbu rakoviny. Léčba tohoto doktora, jak jsme pocítili, přinesla určité pozitivní výsledky, neboť jeho hrdlo nevykazovalo ničivé následky této nemoci. Maharadž konzumoval běžné jídlo, jeho denní promluvy pokračovaly bez přerušení dál, stejně tak energicky jako dřív, a vše probíhalo hladce. Mezitím ho občas navštívili ajurvédští léčitelé. Také ho čtyři dni léčili specialisté na akupunkturu, ale Maharadž se nepřikláněl k pokračování této léčby. Jednou ho prohlížel ošetřovatel, který mu měřil tlak a dal mu nějaký olej, aby ho Maharadž užíval formou nosních kapek. Tyto procedury mu umožňovaly dočasnou úlevu. Ale žádný z expertů mu nedal naději na úplné vyléčení. Pouze vyjádřili své obavy, že konec by měl přijít během dvou až tří měsíců. Ale to nejhorší, čeho se obávali, se nestalo ani po osmi měsících. Tento znak naděje přikládali k duchovním schopnostem Maharadže.

Avšak v červenci 1981 doktoři oznámili, že obávaná nemoc zasáhla hrozivě i nadloktí. Výsledkem toho se značně zkrátila doba a frekvence promluv. Z dvou hodin se promluvy nyní zkrátily na hodinu a půl a později trvaly pouze 30 minut. Často nebyl Maharadž schopen kvůli naprosté slabosti vyjít po schodech do mezipatra, kde se uskutečňovaly promluvy. Během této doby jsme pouštěli zúčastněným magnetofonové pásky jeho dřívějších přednášek.

Dne 18. srpna 1981 dostal Maharadž zápal plic. Měl silný kašel a ucpané plíce. Doktor Kale ho začal léčit antibiotiky a jeho tělesná teplota se vrátila do normálu. Všechno se zdálo být pod kontrolou. Ale Maharadž byl natolik slabý, že nemohl pokračovat v promluvách. Potom 6. září 1981 naznačil sám konec. Ze své postele řekl tichým hlasem. Během příštích třech dnů odejdu. Byli jsme zděšeni a konec byl blízko! Nicméně nepřikláněli jsme se k tomu brát jeho slova vážně. Dříve, kdykoliv jsme se ptali na jeho zdraví, Maharadž odpověděl: "Jaké zdraví. V příští chvíli už tu nemusím být." V podobném duchu jsme poznámku o jeho odchodu během tří dnů nebrali příliš vážně.

Potom nastal neblahý den 8. září. Ráno jsme Maharadže viděli v ještě lepším stavu než v předchozích dvou dnech. Protože důsledkem slabosti nebyl schopen chodit, ležel a odpočíval na lůžku. Toho rána si dal jako obvykle šálek čaje a poté se napil trochu mléka. Následně na to se oholil a v jedenáct hodin dopoledne pojedl ovesnou kaši. Běžně kdykoliv by mu kaši přinesla jeho snacha Maya Vahini, protestoval by a odmítl by ji. Ale potom by Maya Vahini tolik naléhala a přesvědčovala ho, až by si tím u Maharadže vyloudila to, že si kaši vezme. Ale překvapivě toho dne nebyly z jeho strany žádné protesty a kaši ochotně snědl. To rozptýlilo náš smutek a mysleli jsme si, že se jeho stav zlepšuje. Ani v nejmenším jsme neočekávali, že by toto mohl být jeho poslední den!

V 11:30 dopoledne jsem se Maharadže zeptal, zda můžu jít domů na oběd a přijít odpoledne (pozn. př. pan Mularpattan bydlí asi 10 minut chůzí od Maharadžova bytu). Maharadž však projevil určitý nesouhlas. Podíval se přímo na mně a gesty naznačil: "Chceš mě tu nechat v tomto stavu a odejít?" Pocítil jsem smutek a rozhodl jsem se, že u něho zůstanu ještě nějakou dobu. Po půl hodině, když Maharadž usnul, mi jeho sen Babiseth řekl, abych odešel domů na oběd.

Doktor Kale kdysi, když vyšetřoval Maharadže, navrhnul, aby se mu koupil záchranný kyslíkový přístroj, který by se mu dával v případě potíží s dechem. Tudíž Babiseth mne požádal, abych zjistil, kde mají tento přístroj ke koupi. Odpoledne jsem tedy sháněl informace kde sehnat přístroj a naštěstí jsem našel obchod s těmito přístroji. Došel jsem zpět do Khetwadi 10 o půl šesté navečer a hned po příchodu mi Babiseth řekl, že Maharadžův stav je vážný. Sdělil, že poslední tři hodiny dýchal velmi ztěžka. Babiseth a Maya se o Maharadže velmi obávali. Byli s ním sami doma, nevěděli, co dělat.

Když jsem přišel, Maharadž spal. Okamžitě jsem zkontroloval teplotu jeho chodidel a rukou. Byly poněkud studené. Abychom je zahřáli, začali jsme je masírovat a přikládali jsme mu na ně termofor. Jeho dech nebyl hluboký. Navrhl jsem, abychom okamžitě koupili kyslíkový přístroj a ten mu nasadili. Běžel jsem tedy okamžitě do zmiňovaného obchodu, kam jsem dorazil těsně před jeho zavřením. Koupil jsem přístroj a nazpět jsem dorazil v 18:45. Pohledem na Maharadže jsem si pomyslel, že možná skutečně nastala doba jeho odchodu a odloučení se od těla.

Napadlo mě, kdybych tak mohl něco udělat pro to, aby tu s námi mohl ještě zůstat. Pokleknul jsem vedle jeho těla, sklonil hlavu a položil své ústa blízko jeho uší. Řekl jsem mu: "Maharadži, nový byt pro tebe bude postaven příští měsíc. Naší nejopravdovější touhou je, abys toto místo požehnal svou přítomností." Maharadž odpověděl tím, že sevřel své dlaně a silně zavrtěl hlavou. Mlčky ukázal na své tělo a naznačil gestem ruky, že tomu tak nebude. V tu chvíli jsme pořád tento projev ve formě tělesného jazyka nebrali vážně. Já jsem si vysvětloval jeho jazyk těla jako další z projevů jeho obvyklých nezájmů o světské záležitostí. Po této výměně gest jsem začal Maharadžovi dávat kyslík z přístroje.

Po určité době, přibližně okolo 19:00 jsem se ho hlasitě zeptal: "Maharadži, cítíš se lépe?" Maharadž opět zatřásl hlavou a naznačil jasně "Ne". To byla poslední komunikace, ke které mezi námi došlo. Ani od něho už nepřišla potom odpověď, když na něho o chvilku později hlasitě zavolala " Jiji, Jiji!" jeho vnučka Savi.

Stál jsem blízko Maharadžovi hlavy. Dále zde byli pan Virmuli, paní Vanaža a můj bratr Gurunath. Masírovali jeho ruce, nohy a chodidla snažíce se v nich rozpulzovat teplo a přikládali horký termofor. Celá jeho rodina, včetně syna Babisetha byla v místnosti také přítomna. Po celou dobu jsem důkladně sledoval Maháradžův dech. Během doby, co jsem se ho dotýkal a masíroval ho, mohl jsem cítit, jak jsou jeho dlaně stále chladnější. Ve stejnou dobu se jeho dech zkracoval, až se nakonec úplně zastavil. Zastavil se navždy. Zkontroloval jsem jeho puls, a žádný zde již nebyl. Podíval jsem se na Babisetha řekl: "Je konec." Hodinky ukazovaly čas 19:32.

Bylo to pro mne jak překvapující tak podivné, že jsem necítil žádný smutek ve fázi Maharadžova odchodu – ať už když jsem stál blízko u něho nebo ho masíroval či měřil jeho tep, nikdy mi nenapadlo, že by byl Maharadž ve skutečnosti starý člověk. Spíše jsem to vnímal, jako kdybych ukládal v noci malé dítě ke spánku. Ale bohužel, toto byl věčný spánek.

Krátce poté, kdy Maharadž opustil tělo a vstoupil do Mahásamádhí, rozeslala se tato zpráva lidem v okolí. Všichni se sem, do Ketwadi 10, začali až do pozdních nočních hodin hrnout, aby vzdali poslední hold svému Guruovi.

Příštího dne, ve středu 9. září se shromáždila skupina Maháradžových oddaných (Gurubandu) zvaná Šrí Nisargadatta Maharadž Kendra. Na setkání rozhodli, že kremace se uskuteční ve Walkéšwaru. Místo pro uskutečnění tohoto zpopelnění (ghatu) bylo vhodné, neboť je to místo v blízkosti starodávného chrámu Banganga (na pobřeží Arabského moře v Bombaji), kde bylo v roce 1936 také zpopelněno tělo Maháradžova Gurua Šrí Siddharaméšwara Maharadže. Po několika letech zde byla na jeho památku postavena hrobka (samádhí).

Společenství Kendra veřejně oznámila, že smrt Maharadže není příležitost k smutku a žalu, ale časem oslav. Konec konců tato událost značí Mahájógu (Konečnou jógu), ve které se "Já" spojí s Absolutnem. Aby Kendra zdůraznila ducha oslav, zorganizovala velkolepé procesí.

Ve 12:30 procesí odstartovalo od Maharadžova bytu Ketwadi 10. Jeho posvátné tělo bylo umístěno na bohatě ozdobeném nákladním vozidle. Procesí doprovázela barevně oděná skupina hudebníků. Po určitých intervalech také vzplanuly ohňostroje. Maharadžovo tělo doprovázelo téměř 300 lidí včetně rodinných příslušníků a oddaných.

Zde bych chtěl zmínit něco, k čemuž došlo během procesí. Pár měsíců před Maháradžovým odchodem Josef Nauwelaerts, oddaný z Belgie, nechal dovést speciálně navržené skládací křeslo z Bruselu pro svého Gurua (viz na fotu výše). Josefův dar byl určen k tomu, aby poskytl Maharadžovu trpícímu tělu pohodlí. Dne 5. července 1981 Maharadž použil toto křeslo poprvé. Měl ho rád a dobře se mu sedělo. Sedával v něm často, když dával poslední hovory a účastnil se zpěvu bhadžany a posvátného rituálu árati.

Nyní, při příležitosti Maharadžova Mahásamádhí posloužilo křeslo naposledy. Maharadžovo tělo bylo v sedící pozici umístěno do křesla. Křeslo se sedícím Maháradžovým tělem bylo postaveno na plošinu nákladního vozidla a vezeno v procesí. Na své poslední cestě seděl Maharadž na trůnu v podobě křesla a dával svoji poslední promluvu – v tichosti. Tímto způsobem křeslo, které nechal Josef s láskou a oddaností pro Maharadže dovést, posloužilo plně jeho Guruovi. Procesí dosáhlo pohřebiště Bangangy okolo třetí hodiny odpoledne. Po provedení náležitých rituálů, bhadžanů a árati bylo ve 15:30 Maharadžovo tělo zažehnuto.

Přeložili: Aleš Adámek a Gabriela Adámková