ADVAITA.cz

Džňánéšvar (nebo Džňánadév) se narodil v roce 1275 po Kr. v malém městě státu Maháráštra (západní Indie) zvaném Alandi. Džňanéšvarův otec se rozuhodl, že se zřekne světského života a přijme sanjásu. Vyžádal si souhlas od své ženy a sanjásu přijal jí od svámiho Rámánandy v Benares. Když zpráva o tom, že Vitthalpant podstoupil sanjásu dorazila k jeho ženě, přijmula to jako konec svého provdaného života, trávila veškerý svůj čas v modlitbách pod posvátným stromem ašvattha v místním chrámu. Stalo se, že po dvanácti letech Vitthalpantův duchovní učitel přijel do Alandi během své dlouhé pouti z Benares. Jednoho dne seděl v prostorách chrámu a počítal svoje korálky, když ho uviděla Rakhumabai a jak bylo jejím zvykem, dotkla se s velkou úctou jeho chodidel a zůstala stát stranou. Svámi Rámánand, na kterého velmi zapůsobila duchovní záře v její mladé tváři, jí požehnal tradičními slovy: "Kéž bys měla mnoho dětí". Rakhumabai se nemohla ubránit při tomto požehnání zamyšlenému úsměvu. Svámi, velmi upoután smutným úsměvem na tváři této zbožné ženy, nakonec zjistil všechna fakta, včetně toho, že její muž není nikdo jiný než jeho žák Čaitanjášrama. Bylo mu jasné, že přestože Vitthalpant ke své sanjáse získal svolení své ženy, nebylo dáno dobrovolně, ale pod nějakým druhem nátlaku. Svámi Rámánand ujistil Rakhumabai, že se okamžitě vrátí do Benares a zajistí, aby se k ní Vitthalpant vrátil.

A tak se stalo. Svámi Rámánand nařídil Vtthalpantovi, aby se vrátil do Alandi a začal znovu žít se svou ženou. Do Benares se smí vrátit až po splnění závazku ke své ženě a bude s ní mít potomky.

Vitthalpant a Rakhumabai měli za sebou v rychlém sledu čtyři děti. Vitthalpantův návrat k rodinnému životu velmi šokoval ortodoxní Bráhmany z Alandi a na jeho čin bylo nahlíženo jako na opovrhnutí posvátnou institucí sanjási, která je podle Hinduistických písem posledním stupněm na cestě člověka k osvobození. Celá rodina, včetně dětí, byla úplně vypovězena ze společnosti. Společensky zahanbená a morálně zavržená rodina žila v nepředstavitelných duševních útrapách a děti byly neustále nazývány "dětmi sanjásina" a nikdy ne svými jmény.

Když bylo Nivrittináthovi, nejstaršímu synovi sedm let, před zbožným párem vyvstal první vážný problém. Podle tradice, měl být v osmém roce dítěte proveden posvátný stužkový obřad aby ohlásil druhé, duchovní zrození Bráhmana. Bez posvátné stužky Bráhman není Bráhmanem. Nešťastný otec přistupoval k Bráhmanům z Alandi se sepjatýma rukama a žádal je o provedení stužkového obřadu svého nejstaršího syna, ale oni nebyli ochotní dokonce ani pohlédnout na tváře dětí.

Džňanéšvarův otec Vitthalpant se poté s ohledem na neústupný postoj Bráhmanů Alandi přesunul s rodinou do Nasiku, aby podstoupil přísné pokání a denně obcházel horu Brahmagiri, ze které vytéká posvátná řeka Godavari. Po šest měsíců bez přestávky prováděla rodina obcházení hory po půlnoční koupeli v posvátné řece. Osud se mezitím ubíral svou předurčenou cestou: jedné noci se vynořil zpoza keře s ohromujícím řevem tygr a všichni prchali, aby si zachránili život. Otci se nějak podařilo shromáždit tři mladší děti a vrátit se domů, ale nejstarší syn Nivrittináth se oddělil a ocitl se sám v jeskyni, kde ho očekával duchovní tygr v podobě jeho Gurua, který se jmenoval Sant Gaininánth. Sant Gaininánth Nivrittiho přijal a zasvětil ho v mysticismu. Nivritti se vrátil domů po několika dnech jako plně osvícený. A byl to on, který později poskytnul iniciaci a duchovní vedení Džňanéšvarovi, Sopanovi a Muktabai.

Rodiče byli spokojení a šťastní z tohoto neočekávaného vývoje věcí a bylo jim jasné, že se tím účel jejich života naplnil.

Život šel dál, a Nivritti, navzdory svému úplnému duchovnímu osvícení, stále měl mít proveden tradiční stužkový obřad. Džňanéšvarův otec se znovu obrátil na bráhmany Alandi. Upřímně je prosil, aby nařídili nějaké pokání pro rodiče, kteří zjevně zhřešili v jejich očích a slíbil, že přijmou nařízené pokaní, ať bude jakkoliv obtížné. Bráhmani se poradili se svými posvátnými spisy a nakonec vynesli verdikt. Pouze smrt může odčinit hřích, neboť zde nebyl žádný předchozí případ takového hříchu, jaký spáchali rodiče. Oba manželé se pomodlili za dobro svých dětí a uprostřed noci se v tichosti odebrali do svatého města Prajág, kde obětovali svá těla matce Ganze, posvátné řece.

Sebeobětování rodičů nicméně nevyřešilo problém dětí. Když se obrátily na Bráhmany, vzbudily projev upřímných sympatií, ale koncil Bráhmanů cítil, že v této věci nemá žádnou autoritu a navrhl dětem jet do Paithanu a získat osvědčení očisty od Nejvyššího Koncilu Bráhmanů. Paithan byl asi 150 mil od Alandi; děti dorazily do města o sedmnáct dní později a po velkých útrapách.

Naštěstí pro děti, Nejvyšší Koncil právě zasedal a nejmoudřejší a nejučenější pandité ve státě byli přítomni. Problém byl okamžitě přednesen Koncilu, protože všichni cítili velké sympatie ke čtyřem dětem se zářícími tvářemi. Znovu vyvstala stejná obtíž toho, že neexistoval žádný podobný předchozí případ a dokonce Nejvyšší Koncil cítil, že ve věci nemá žádnou autoritu. Všechno co mohl udělat bylo interpretovat to, co stálo v písmech.

Podivné jsou cesty prozřetelnosti. Když se shromáždění rozcházelo, jeden zlomyslný Bráhman si nemohl pomoci, aby nevyužil příležitost potrápit bezbranné děti. Zeptal se nejstaršího z nich, jak se jmenuje, a když mu to bylo řečeno, zeptal se urážlivě, jestli chlapec ví co to znamená.

Nivrittináth odpověděl "Já jsem Nivritti, ve světě a přece bez světa".

Džňanéšvar odpověděl "Já jsem Džňanéšvar, ztělesnění poznání, božství a Absolutna".

Šestiletý Sopan řekl "Já jsem Sopan a mám žebřík, abych tě vzal do nebe".

Nakonec Bráhman, nyní již úplně rozrušený, štípl malou Muktabai poněkud bolestivě do tváře a zeptal se "Umí toto nemluvně také mluvit?"

Jasným, chvějícím se hlasem, bez sebemenší stopy nedospělosti, Muktabai vážně, ale velmi sladce odpověděla "Já jsem věčná Matka, která osvobodí ne hříšníky, ale duše.

V té chvíli se už docela velký zástup důkladně bavil Bráhmanovým naprostým zmatkem. Rozhněvaný Bráhman se otočil k Džňanéšvarovi a řekl "Co záleží na jméně? Tento bůvol, kterého přepravce vody vede po cestě se také jmenuje Ďžňánja, ale Védy recitovat neumí".

Džňanéšvar klidně odpověděl, "Je to to samé vědomí, které existuje v mém těle a v těle bůvola". Když Bráhman uslyšel tato slova od Džňanéšvara, jeho hněv neznal hranic. Vytrhl bič z rukou přepravce vody a chystal se vylít si svůj hněv na mladého Džňanéšvara, ale zabránila mu v tom přítomnost velkého zástupu. Místo toho začal bičovat nebohého bůvola. A tehdy poprvé se celý zástup, který se mezitím rozrostl na několik set lidí, stal svědkem prvního zázraku. S každým úderem biče na záda bůvola se objevil krvavý pruh na zádech mladého Džňanéšvara, jenž to snášel stoicky. Když zahanbený Bráhman přestal bičovat bůvola, Džňanéšvar bůvola poklepal po hlavě a řekl "Džňánja, můj bratře, teď je řada na tobě, abys dokázal těmto vlídným lidem, že zdroj tvého projevení a mého projevení je stejný, a že navzdory našim odlišným podobám nejsme ve skutečnosti rozdílní. Zarecituj pro mě prosím Zpěv míru ze svaté Rig Védy". A hle! Bůvol se Džňanéšvarovi hlavou poklonil, podíval se na slunce na obloze a zarecitoval zpěv s čistou tradiční hudební kadencí. Nad shromážděním se rozhostilo ticho a v tomto tichu, jeden po druhém, všichni padli na kolena a poklonili se před mladým Džňanéšvarem. Vrchní Brahmín se velmi pokorně vyznal, "Můžete být třeba dětmi sanjásina, ale ve skutečnosti jste samým vtělením božské trojice Brahma, Višnu a Mahéšvar, a tato malá nemůže být nikdo jiný než samotná věčná matka Adimata. Jak bychom se mohli i byť jen pokusit vystavit vám osvědčení o čistotě. Můžeme vás jen požádat o odpuštění." Potom tisíce lidí zblízka i zdaleka přišla do Paithanu aby spatřili božské bratry a sestru a aby slyšeli kázání, která byl Džňanéšvar nucen dávat každý den. Poté, co zde zůstali několik týdnů, se malá svatá rodina vrátila domů a předložila osvědčení o čistotě Bráhmanům Alandi. Ale jejich sláva je předešla, a všichni obyvatelé města, kteří jimi před tím pohrdali jako "dětmi sanjásina", je nyní vítali s květinami a věnci v rukách, lítostí v srdcích a se slzami radosti v očích.

Džňanéšvar se potom usadil a začal pracovat na psaní Bhavartidípiky lépe známé pod názvem Džňanéšvari. Toto nesmrtelné dílo, komentář ve starém Maráthi k Bhagvad Gítě, bylo dokončeno když mu bylo pouhých patnáct let. Když ho představil svému Guruovi, staršímu bratru Nivrittináthovi, bylo mu řečeno, že přestože je dílo velkolepým úspěchem, je nicméně pouze komentářem práce někoho jiného a proto by měl vydat nezávislé dílo o Advaitě, založené na své vlastní zkušenosti. Výsledkem tohoto návrhu od svého Gurua byla Anubhavamrita (nebo Amritanubhava, jak je lépe známa) – Zkušenost Nesmrtelnosti.

Džňanéšvar, společně s proslulým světcem – básníkem Námadévem, procestoval celou Indii křížem krážem a vrátil se do Pandharpuru v roce 1296, po tříleté duchovní pouti. Potom se vrátil do Alandi a rozhodl se ukončit tento život vstupem do samádhi, což učinil v mladém věku dvaceti jedna let. Jakmile se zpráva o Džňanéšvarově zamýšleném samádhi rozšířila, tisíce uctivatelů dorazily do Alandi, aby byly svědky a zúčastnili se toho nejslavnějšího obřadu nesmrtelnosti, jaký tato část země pamatovala. Na vybraném sedadle byly položeny listy tulsí a bael. Když Džňanéšvar zaujal na sedadle lotosovou pozici, rozhostilo se mezi tisíci uctivateli velké ticho, přerušené pouze hlasitým kvílením když Nivrittináth řádně završil obřad nesmrtelnosti obřadným umístěním kamene, jenž uzavíral podzemní komnatu.

Přeložil: I. Wiesner (zkráceno)

• Různé cesty k oddanosti (Džňánéšvarí)
• Uctívání Gurua (Džňánéšvarí)
• Jáne Aju Mí Ajáru - nepodléhám zrození ani smrti (Džňánéšvarí)

Džňánéšvarí - stažení:

• Translation by M R Yardi

• Translated to English by Ramchandra Keshav Bhagwat

• Translation V.V.Shirvaikar

• V jazyce Marathi

Džňánéšvarí - koupit:

• Translated to English by Ramchandra Keshav Bhagwat

• Translation S.Kulkarni

Články o Džňánéšvarovi publikované v aktualitách:

• <<
• Předchozí
• 1
• 2
• 3
• Následující
• >>