ADVAITA.cz

13.9 Zkoumání Átman (z knihy Dasboadh)

6. 6. 2023 - advaita

13.9 Zkoumání Átman

//Šrí Rám//

1. Kvůli spojení Átman s tělem „vše“ (tj. prakruti) se objevují úzkost a obavy (kvůli vztahu prakruti/puruša přichází tělesné vědomí a objevuje se muž, žena, svět atd. Pak vyvstávají úzkost a pochybnosti a vznikají otázky). A právě kvůli spojení s tělem „vše“ se říká, že Átman *existuje/má pocit bytí a že se bezmyšlenkovité neprojevené Já stává projevené. *(S prakruti jsou spjaty kvality poznání a existence. Jsou neoddělitelné, stejně jako světlo a teplo slunce. „Vše“, „věc“ a „objekt“ jsou aspektem poznání. „Řeč“, „jméno“ a „já jsem“ jsou aspektem existence. Pak se o Átman říká, že existuje, ale ve skutečnosti je Átman mimo svou existenci/poznání (sebe); neuvědomuje si, že je).

2. Kdyby hrubé tělo nemělo tuto „potravu“, blaženost „já jsem“ (existenci), nemohlo by existovat ani na okamžik a pak by Átman nebylo schopné žít v tomto světě. Jak by tedy mohlo mít hrubé tělo bez Átman nějakou vitalitu? (Kvůli svému spojení s Átman a tímto „já jsem“/život, se zdá, že hrubé tělo má život/vitalitu; ve skutečnosti se však objevuje uvnitř tohoto „já jsem“, a je tomu tak díky Átman.)

3. Bez hybného „vše“ není možné, aby bezmyšlenkovité Jedno jediné cokoli dělalo. Spojením obou vykonává Jedno jediné, které je uvnitř každého, tuto „veškerou činnost/činnost „vše“. (Skutečnost nemůže dělat nic, a proto byla stvořena tato „dvojice“/prakruti a puruša; pak se říká, že prostřednictvím „veškeré“ činnosti prakruti funguje Átman v tomto světě a je tu konatel. Toto „vše“ neboli život však bylo přehlídnuto a objevilo se „mnoho“ činností malého džívy a ten říká: „já konám“, „já žiji“.)

4. Hrubé tělo nemá žádnou vitalitu, je tedy inertní. Tato vitalita pochází z „já jsem“. Átman samo o sobě nemůže zvednout žádný předmět (tj. každá činnost se ve skutečnosti odehrává uvnitř „já jsem“, neboť „já jsem“ je touto vitalitou/životem. Kvůli nevědomosti bylo „já jsem“ navršeno na hrubé a inertní tělo a ego pak říká: „já jsem udělalo toto“, „já jsem zvedlo toto“ atd.). Může zde být „zkušenost“ a prožitek tohoto původního snu, avšak tato „věc“ nemůže naplnit vaše břicho (v prvotním snu existuje prožitek této „věci vše“ a potravou je blaženost bytí; tento sen je ryzí sattva gunou, a je zde pouze vědění/poznání. Avšak tato „věc“ neboli poznání nedokáže poskytnout uspokojení, pokud ji považujete za tělo, tj. když je tu sen v tomto snu. Hrubé tělesné vědomí vyžaduje ke svému zachování hrubé objektivní předměty; neboli taková je jeho klamná představa).

5. Átman vstupuje do snového stavu/ryzí sattva guna a ve stejné chvíli je přítomné i v hrubém těle (tj. směsici tří gun. Toto Átman je Znalcem v původním snu poznání a následnou objektivizací je tu sen ve snu. Pak je tu hrubé tělo a hrubý svět džívy a bdělý stav, snový stav a stav hlubokého spánku. Átman si tedy současně hraje v mnoha stavech.) V polospánku se pak toto hrubé tělo poškrábe (směs tří gun, poznání a nevědomosti, je tělesným vědomím, a je to jako být napůl vzhůru nebo napůl spát. Pak se tato jediná hybná činnost „já jsem“ omezí na nedůležité činnosti tohoto malého džívy v práně.). Proto je třeba pochopit tento zázrak „já jsem“ (říkáme: „My děláme“, ale i v tomto „polospánku“ radžo guny se vše uskutečňuje automaticky/spontánně; tělo dýchá, jí a tráví potravu, chodí, škrábe se; kdo koná? Říkáme: „My děláme“, ale ve skutečnosti je to toto spojení s Átman a poznáním, které to dělá.)

6. Díky této *potravě roste tělo „vše“ a kvůli tomuto tělu „vše“ přichází bezmyšlenkovité pochopení (Nezůstávejte v tělesném vědomí; pochopte toto „vše“, přebývejte v tomto „vše“ a rozšiřujte se, dokud toto „vše“ neboli „já jsem“ nakonec nezmizí, a pak „já neexistuji“). V důsledku stáří (tj. „já jsem tělo“) je však tohoto těla „vše“ a bezmyšlenkovitosti méně a méně. *(Šrí Siddharaméšvar Maharadž – Jíme mnoha způsoby. Ústy, ušima, očima, myslí atd. …. ale bez potravy „já jsem“ bychom nemohli žít ani na chvíli).

7. Když totiž nejlepší Átman *proniká hrubým tělem, opájí se smyslovými zážitky a zapomíná na Svou pravou podstatu. Kvůli tomuto zapomínání se ryzí Átman vzdá této „věci vše“ a přijímá hrubé tělesné vědomí (toto Átman, třebaže je zcela odpoutané, přijímalo toto tělo „vše“ za své. Pak ale kvůli touhám atd. toto „vše“ zanedbalo a přišly smyslové zážitky tělesného vědomí). *(ústy, ušima, očima, myslí, rukama atd.)

8. Kvůli hrubému tělu je přijímán jed světa a Átman je pomalu ničeno. Pak se Átman stane omezeným džívou, roste a je ničeno. (Maharadž – objekty světa jsou pomalým jedem)

9. Růst, rozpad, odchod, příchod, radost a bolest, to všechno způsobují guny hrubého těla. Átman se pak setkává s „mnoha“ druhy zkušeností/zážitků.

10. Toto „vše“ je jako prázdné mraveniště, ve kterém jsou cestičky pro mnoho *mravenců. Vězte však, že je to ryzí Átman, které se objevilo jako toto tělo „vše“ (a v tomto „vše“ existuje „mnoho“ malých *džívů pobíhajících sem a tam).

11. Uvnitř těla „vše“ je shluk dutých nádob (tj. mnoho těl, stejně jako mnoho mravenců) a v každé duté nádobě jsou prázdné cesty. A každá malá prázdná nádoba/džíva je zcela vyplněna velkým Átman.

12. V *práně je to právě Átman, které přijímá chléb a vodu a je to toto Átman, které se objevuje jako „potrava“ tohoto „já jsem“. A je to Átman, které hýbe tímto větrem (existence/poznání) prostřednictvím dechu/prána (a pak cítíte „jsem existující a vím“). *(Když se Átman přijme za pránu/dech, pak je tu pocit „já jsem“. Ale v tomto pocitu je kvůli mnoha myšlenkám, které tento dech překrývají, hrubé tělesné vědomí. To je sen ve snu. Přesto Átman zůstává i uvnitř původního snu. Je tím, kdo si uvědomuje pojídání chleba a pití vody. Považuje se za tento vítr existence/poznání a cítí „já jsem“ a pohybuje jím skrze tělo pomocí prány. Přesto zůstává od tohoto všeho odděleno jakožto Svědek a také hybatel i prostupovatel tohoto větru).

13. Každou dutou nádobou/džívou protékají vody objektivizace a v těchto vodách si hraje vítr. Vězte, že když je Átman ve spojení s tímto hybným větrem „já jsem“, pak se zdá, že se Átman také pohybuje. (Není tu nic než Átman; kdekoli je umístěno, stává se pouze takovým. Je bezmyšlenkovitou nehybnou nirgunou, která je od toho všeho stranou; Když se setká s větrem, je Znalcem/Antarátma a je tímto pohybujícím se větrem; je pránou, hrubým objektivním tělem: Je vším zakoušeným.) (Maharadž – „Když se probudíte, objevuje se prostor; když je tu prostor, musí tu být poznání; pak přichází dech.“: Nejdříve je tu tedy tato „vše“ prostupující zkušenost „já jsem“, a v ní se popravdě vše odehrává a Átman je Znalcem. Pak přichází dech a toto Átman pocítí „jsem tělo“ a vyvstane „mnoho“ tužeb a „mnoho myšlenek. To se děje každé ráno, když se probudíte, když se probudí poznání).

14. Ale i když trápí toto tělo „vše“ silná touha, stále je tu ono Átman chápající bezmyšlenkovitost (tj. mohou přicházet touhy a objevit se či neobjevit se tělesné vědomí, ale ve skutečnosti zůstává toto bezmyšlenkovité Já vždy nedotčené a stranou). Když se ale toto tělo „vše“ rozruší v důsledku tužeb, je nuceno pohybovat se směrem k vodě (tj. k objektivizaci). (Dříve jste přebývali v sobě, tj. v prostoru mezi myšlenkami. A pak vyvstane touha; toto „vše“ se začne objektivizovat a dochází k jemnému vytváření jmen a forem; stejně jako se z oceánu objevují jednotlivé vlnky; tímto způsobem se z jednoty tohoto „vše“, kde je všechno viděno stejně, začnou objevovat konkrétní objekty dle vzniklých tužeb a toto věčně svobodné Átman začne říkat: „Chci toto, chci tamto.“)

15. Než však tato objektivizace začala, Átman „mluvilo“ tímto „slovem“ a v té době se toto „vše“ pohybovalo po cestě pochopení (tj. „já jsem“). A i když na tomto těle „vše“ vyvstalo tělesné vědomí, přesto Jedno jediné neztratilo toto spojení se „vším“ (i když se kvůli touhám objeví sen ve snu, nelze tento původní sen „já jsem“ znehodnotit, protože ve skutečnosti se všechno odehrává pouze „zde“. Proto zapomeňte tento sen plný tužeb a představ, a On je zde a poznání je zde).

16. Je-li zde hlad, je to Átman, které to ví. Je to toto Átman, které přiměje hrubé tělo vstát a je to Átman, které je přiměno „hovořit“ bezmyšlenkovitě s tímto Átman (které je jeho ženou). (Na světě není nic než vy sami, ale kvůli „mnoha“ touhám vyvstává tělesné vědomí a člověk vidí dalšího člověka a mluví k němu hrubě.)

17. Pak je to v ženě Átman, které říká: „Je prostřeno, je prostřeno“ a hrubé tělo se umyje a je přivedeno ke stolu. Je to Átman, které prostupuje nohama a přiměje je k rychlému pohybu.

18. Je to Átman, které usedá ke stolu, proniká očima, hledí na jídlo, sepne ruce a začíná s obvyklou modlitbou.

19. Ruka je vytvořena tak, aby si dala sousto jídla do úst. Ústa jsou vytvořena tak, aby se otevřela a jídlo do nich bylo vloženo, zuby jsou stvořeny tak, aby ho pečlivě rozžvýkaly.

20. Je to naše vlastní Já, které si pohrává na jazyce. Je to toto Átman, které rozumí dobré vůni chutného jídla. Je to Átman, které zjistí, že je v čočce vlas nebo kousek trávy. Nebo je-li v rýži objeven malý kamínek, pak ho v tomto čase „vše“ vyplivne (říkáte: „já dělám“, ale je to Átman ve spojení s větrem, které v tomto „veškerém čase“ všechno dělá a ví).

21. Když se muži zdá, že jídlo není dostatečně slané, říká své ženě: „Ach jo, co to je za blaf“, a je to toto Átman, které na ni vztekle zírá.

22. Pokud jídlo chutná, je tu blaženost, a když ne, pak je Nejvyšší Átman nešťastné. Pak je pocit „já jsem“ ve vnitřním prostoru pokřiven a je od Átman oddělen (vy, kdo jste tímto Átman, jste nezůstali v rámci vnitřního prostoru stranou a přijali jste tělesné vědomí. Pak je tu „mnoho“ libostí a nelibostí).

23. Pak je tu „mnoho“ *chutí této základní „potravy“ (když Átman nahlíží skrze smyslové orgány, pak je pocit „já jsem“ překryt pocity něčeho dobrého a něčeho špatného atd.) Pak je vybíráno a ochutnáváno „mnoho“ sladkých chutí. Je-li jídlo pálivé, člověk kašle a vrtí hlavou. *(Maharadž – toužíte po konkrétní chuti nebo konkrétní věci… nebuďte konkrétní)

24. „Je tam příliš čili. Jsi k ničemu a nic neumíš udělat dobře.“ Pak je to Átman, které ze vzteku přiměje jazyk, aby manželka na slova kritiky ostře reagovala.

25. Je to rozsáhlé bezmyšlenkovité Paramátman, které se těší těmto plodům minulých činů (nechť přijde, co přijít má; vy však říkáte: „Chci to takto“ atd.) Átman se Samo od Sebe chopí hrubého těla a začne hojně pít (tj. kvůli tužbám zapomínáme své bezusilovné Já a dáváme za pravdu vědomí hrubého těla).

26. V hrubém těle jsou zkušenosti bolesti a radosti, ale když pochopíte, pak je tu výhradně Jedno jediné Átman. A bez Átman je toto tělo pouhou zbytečnou mrtvolou.

27. Když se nekonečné Paramátman stane tímto vritti/pohybem mysli, pak se tomuto bezmyšlenkovitému Átman přihodí poznání/vědění. Pochopte, že kdekoli se v těchto třech světech (bdění, snění, hluboký spánek) projeví nějaký tvar, tam je také Átman uvnitř tohoto „vše“ (ego vidí mnoho tvarů a říká“ „já vím“, ale přesto je to toto Átman uvnitř tohoto „vše“, které skutečně ví).

28. V tomto světě je On Átman světa; v tomto vesmíru je On *univerzálním Átman. Je to toto Átman „všeho“, které přivádí „vše“ a „mnoho“ forem do pohybu. *(Paramátman)

29. Čichá, ochutnává, poslouchá a dívá se. Rozpoznává měkké a tvrdé. V té době je to On, kdo ví, co je studené a co horké (je tu čichání, ochutnávání atd. a džíva říká: „Já to ochutnávám“, ale toto všechno se odehrává v tomto čase „vše“ saguna pochopení. Je to skutečně On, kdo zná sladké a ostré a co potřebuje více soli atd. Ale On ví, že všechny tyto věci se odehrávají v nule/ničem, a tím pádem nevznikají „mnohé“ myšlenky) (Maharadž – „Světec není blázen. Vím, jestli je to sladké, nebo ne.“).

30. Díky Jeho hbitosti a dovednosti je toto „vše“ vytvořeno v rámci nástrah a problémů tohoto světa. Je nejostřejší z ostrého a konatelem v rámci této původní „řeči“.

31. Když je tu Átman (tj. múla puruša) spolu s větrem (múla mája), pak může být přiváta jakákoli vůně, ale pokud se Átman stane podobné této vůni, pak se rozptýlí spolu s touto vůní (Maharadž – chcete se všeho dotknout…nedotýkejte se). A když tento vítr pozvedne prach** (tj. hrubé tělo) a toto Átman jej přijme, pak je Skutečnost zcela zkažena (pokud vy, Átman, zapomenete na Sebe sama, pak vyvstane vědomí těla. Pak jsou vnímány objekty světa, jako např. dobré a špatné vůně. Když se vítr „já jsem všude“ stane objektivní, pak se hrubé tělo a hrubé stvoření vytvořené pouze z prachu považuje za skutečné.)

**Šrí Siddharaméšvar Maharadž – Mezi pěti elementy je tím nejhrubším a posledním země. Země znamená prach neboli špínu; celý svět je nic než prach. Když se zamyslíme, pak pochopíme, že po pohřbení mrtvoly se z prachu stane voda, z vody oheň, z ohně vítr a když budeme pokračovat, nakonec se z něj stane to, co je „mimo elementy“, Nejvyšší Já. Vše, co ve světě vidíme – všechny stromy, kameny, hory, veškerý majetek a obilí, oblečení a všechny komponenty, z nichž se skládá tělo, pochází z prachu, existuje jako prach, a nakonec je zničeno a stává se prachem.

32. S větrem přicházejí zima a horko a je zde „mnoho“ příjemných a nepříjemných vůní. Objevují se, ale přesto s tímto větrem nezůstávají (toto poznání/vědění přináší všechny zkušenosti, ale mělo by je nechat jen tak plynout, jako voda v řece a nepřipoutávat se k nim; jinak se objeví myšlenky a tělesné vědomí a člověk bude říkat: „Je to dobré, je to špatné“ atd.) (Maharadž – říkejte, že vše je prostě takové a takové, takové, jaké je)

33. Toto Átman spolu s větrem přináší nemoc „já jsem tělo“. Toto Átman spolu s větrem přináší velké elementy a kvůli objektivizaci bezvýsledně pobíhá kolem dokola. Když je toto Átman ve spojení s větrem, přináší zaslepenou víru a neurčité zdánlivé jevy (tj. tvary a formy viděné skrze tělesné vědomí).

34. Tak jako nemůže spolu s větrem nic existovat (tj. různé vůně a chutě přicházejí a odcházejí kvůli tělesnému vědomí. Ale ve větru je jen vědění), tak ani tento vítr nemůže zůstat spolu s Átman. Vězte, že rychlost Átman je větší než rychlost větru (v Něm není prostor ani čas. A když On proniká tímto větrem „všeho“, pak je všude a vždy před vším. Takto nemůže být nikdo rychlejší než On. Cokoli vnímáte, vnímáte uvnitř Něho.)

35. Toto Átman odolává tvrdosti větru a nedovolí, aby do něj vítr vstoupil. Přesto Átman větrem máji prostupuje. Átman vidí máju, ale není jí rozděleno (Prostupuje vším, a proto uvnitř Sebe všechno zná).

36. Tento vítr dělá velký hluk, ale Átman se této hlučné „věci“ (která říká „já jsem“) nedotýká. Toto Nirguna Átman lze pochopit, pokud je pátráno po vnitřním prostoru v tichosti/mauně**.

** Sadačar V. 621-22 Když si člověk plně osvojí upanišady*, pak provádí šravanu, což značí naslouchání učení Gurua. Když je všechno, co se liší od tohoto „vše“ ponecháno stranou, a vaše záliba se jen pro toto „vše“, pak… *(Nakonec se říká „neti neti“/ani toto, ani toto; naprostá negace všeho) Toto je studium Véd. A tato pozornost je maunou sádhaky.

37. Pak se tělo „vše“ stane tím nejlepším a bezmyšlenkovité Átman dosáhne Svého vlastního Já. Tímto způsobem nabývá Átman díky Svému spojení s tělem „vše“ naprostou spokojenost.

38. Když je tento lék těla „vše“ v „mnoha“ různých tělech, pak nelze dosáhnout Átman. Přesto pochopte, že tato vásana (tj. tělo „vše“, které chce pouze být/existovat) může dosáhnout onu úplnou spokojenost (neexistence) s pomocí hrubého těla (to je význam hrubého těla, a to je třeba pochopit).

39. Tento zázrak poznání je výsledkem spojení hrubého těla a Átman. Když se však snažíte spatřit bezmyšlenkovité Átman s hrubým tělem, pak se toto Átman stává „mnoha“ různými formami (vzniká objektivizace). Přesto bez hrubého těla nelze toto Átman dosáhnout (toto pochopení lze nabýt pouze za života. Jiné sliby jsou pouhými planými řečmi.)

40. Když toto Jedno jediné existuje, znamená to, že se rozlehlé Paramátman/Jedno jediné objevilo a zří Svůj vlastní odraz (tj. existence). Když však tuto oddělenost skutečně pochopíte, tato „věc“ se již neobjevuje (tato oddělenost existovala v Jednotě jen jako představa). Nejprve je ale třeba díky vivéce a spojením tohoto Átman s hrubým tělem vstoupit do těchto tří stavů (tj. být mimo stavy bdění, snění a hlubokého spánku tohoto těla. Považujeme-li se za tělo, naše myšlenky se týkají jen tohoto těla. Omezujeme se na tento bdělý svět. Ve snech takto omezeni nejme. Maharadž – „vaše síla je tolik svobodná, když sníte. Tady trvá devět měsíců, než se narodí dítě, ale ve snu se to může stát okamžitě“: Když se ale potkáme s Mistrem, uvolní naši sílu tím, že nám ukáže, že nejsme tělo; jsme onou sílou vědění a bytí).

Tímto končí devátá kapitola třinácté dášaky knihy Dasbodh s názvem "Zkoumání Átman“.

Z anglického překladu Johna Norwella přeložila Gabriela Adámková