ADVAITA.cz

13.4 Rozpad (z knihy Dasboadh)

25. 4. 2023 -

13.4 Rozpad

//Šrí Rám//

1. Až nastane „konec představ“, dojde země zániku a velké elementy budou zničeny. V šástrách existuje promluva (tj. neti neti), kdy se člověk táže a nepřestává zkoumat.

2. Až bude sto let bez deště (tj. déšť je touha; je třeba mít neustálé a souvislé pochopení, že hrubohmotné stvoření je pouze má představa; mojí skutečnou podstatou je poznání neboli existence a k existenci nejsou tyto představy vůbec zapotřebí), hrubohmotné stvoření shoří a *hory se promění v prach, čímž se rozbije tvrdý povrch země. *(Hory jsou ustálené představy a hrubohmotná země vzniká držením se těchto představ kvůli pocitu „já jsem tělo“).

3. Až bude v Prakrti/Purušovi zářit *Slunce poznání natolik silně, vyšlehnou z jejích paprsků plameny a tato hrubohmotná země bude hořet po dobu sto let. *(Já prostě vím, ale co to je, nebo není, to nevím; Maharadž – když se probudíte, světlo září z vašeho nitra).

4. Tato země se rozhoří natolik, že plameny dosáhnou až k *Šéšhovi, a zatímco bude vše hořet, On bude syčet a chrlit jed. *(Ten, který drží Zemi na jedné ze Svých sto hlav a To, co zůstane, až bude vše znegováno/spáleno).

5. Z tohoto jedu vyšlehnou plameny (tj. z pochopení, že „nic není pravda“) a díky tomu svět pátály shoří (tj. pátála je v hinduistické mytologii název pro podsvětní říše, jichž je sedm a v nichž sídlí nágové a jiná nižší božstva.) (Pak budou plodící karmy vznikající z kauzálního těla nevědomosti bez následků). Díky velkému požáru se svět pátály (tj. nevědomosti, která zakrývá poznání a je příčinou objektivního světa) promění na popel. (V tomto ohni poznání jsou guny radžas/brahma a tamas/mahéš zničeny a zůstává pouze sattva/višnu).

6. Bude probuzeno Jedno jediné „Tam“ a díky velkému elementu prostoru (tj. Svědek), se uvolní vítr rozpadu**, aby rozdmýchal oheň rozpadu a zničil vše ve všech směrech.

**Sadačar V. 1733 – Když se stane ryzí nebe čid-ánandou, na Brahman se objevil mrak máji (tj. vidja mája). To se sebou přináší temnotu nevědomosti (tj. avidja mája) a mysl se blýská jako blesk a ono bezmyšlenkovité Já hřímá „já jsem tělo“ (pak si ty, který jsi Brahman, představuješ „jsem džíva“ a chceš znát „mnoho“ věcí. Pak mysl blýská jako blesk a v temnotě nevědomosti vyjevuje nějaký objekt). V temnotě zapomnění a poblouznění způsobí Bůh svou „hrou“ to, že se spustí déšť. A teprve když zavane vítr pochopení, bezmyšlenkovitost tyto deště rozptýlí.

7. Když „Tam“ dojde k *probuzení jedenácti rudrů (mahéš – nic nevím), pak bude dvanáct Sluncí (tj. vím) zuřit a v této době rozpadu vytvoří jeden kompletní oheň (Maharadž – nevědomost a poznání jsou dvě strany téže mince). *(Probudíš se ze svého snu.)

8. Tento vítr bude vát velkou silou a kvůli tomu budou element země a „mnohé“ věci potlučeny a jejich tvrdost způsobená hrubým vnímáním, se rozptýlí do všech stran.

9. Pak se měsíc, slunce a hvězdná soustava (tj. objektivní svět) spojí do jedné formy čajtanji (tj. jedno pohyblivé „vše“). Kdo bude „Tam“, aby bral ohled na horu méru („já jsem“)? Kdo bude „Tam“, kdo by bral ohled a na co?

10. (Tento proces je vysvětlen znovu.) Když prudký oheň poznání spálí každé jméno a formu, síla elementu země se vytratí. Brahmánda, která se z tohoto ohně zformovala, pak byla tímto ohněm najednou celá spálena (hrubší elementy se objevily kvůli tomuto ohni poznání a následně došlo k hrubohmotnému stvoření. A protože je toto poznání základem objektivního světa, návratem k tomuto základu bude vše hrubohmotné zničeno).

11. Když došlo k tomuto hoření, zemská síla nemohla zůstat a přišly velké deště a rozpustily element země ve velké vodě (když pak mysl přestala pojmenovávat, objekty shořely a to, co bylo vnímáno, byl svět bez jmen a individuálních objektů, tj. stal se méně objektivním).

12. Tato Země se rozpustila jako se rozpustí pálené vápno ve vodě, a její schopnost vše udržovat, nezůstala. Poté, co ztratila sílu pojmenovávat, záhy se ve vodách vytratila.

13. Šéšh, velká želva** a velký kanec odešly a opora této Země zmizela. Protože ztratila svou opodstatněnost/reálnost, splynula ve vodách a byla zničena. (Poté, co Šéšh pochopil, že objekty jsou našimi mentálními výtvory, Šéšh/Znalec spolu s inkarnací Višnua, tj. vědění, odešly na své místo, kde zůstaly a již dále neposkytovaly podporu představující si mysli.)

**Velká želva a kanec jsou každá z deseti inkarnací Višnua. O každém z nich se říká, že podepírají Zemi na svých obrovských tělech, tj. vědění. Šéšh je Puruša, říká se o něm, že je pohovkou, na níž Višnu leží, a tak podepírá zemi na jedné ze svých 1000 hlav.

14. Pak se „Tam“ spojila mračna rozpadu (tj. nevědomost; nic nevím) a ozval se hlasitý, nepřetržitý hřímot máji („já jsem“). Pak byla nepřetržitá swarupa tímto hromovým řevem doprovázeným záblesky blesků (tj. záblesky mysli, která kdysi vyjevila hrubé objekty v temnotě avidja máji, nyní zableskla v temnotě vidja máji, tj. nevědomosti o Skutečnosti, a odhalila toto „vše“ a ozval se řev „já jsem“).**

**Sadačar – mraky jsou mája, blýskání je mysl a hrom je „já jsem“. Uvádí se zde: „Třebaže má mysl oči poznání, byly ztraceny v temnotě způsobené mraky.“

15. I když se pak *ledové kroupy o velikosti hory svalí dolů, vítr je natolik silný, že tyto hory odfoukne (tj. všechny koncepty, které mohou vzniknout, jsou tímto větrem okamžitě odváty.) S onou hustou temnotou, která zakrývá Skutečnost, se nedá nic srovnat (tj. jak popsat nevědomost?). *(Kroupy jsou pouze ztvrdlá voda, tj. jména a formy; koncepty které se jevily jako tvrdé a skutečné jako hory**)

**Tomášovo evangelium – Ježíš řekl: „Když učiníte ze dvou jedno, stanete se Adamovými dětmi, a když řeknete: „Horo, jdi odsud!“ Hora se pohne. (Adam je Puruša.)

16. *Moře a řeky se spojily v jednu vodu, neboť se z těchto mraků valilo ne-vědění. Tento déšť byl neustálý a tato nepřetržitá swarupa se smísila s touto jednou vodou (nepřetržitá swarupa „Tam“ je tu vždy, ale překrytá myšlenkami a rovněž poznáním/nevědomostí). *(Maharadž – „Dítě říká: „Otče, podívej, voda, a otec odpovídá: „Ne, synu, to je moře.“ Ale syn měl pravdu. Rodiče do vás vkládají jen více nevědomosti; Toto rozlišování ustalo a byla vnímána jedna voda; a byl tu svět bez „mnoha“ jmen.)

17. Když se Brahman „Tam“ a velká ryba a velká želva a Šéšh propadly do tělesného vědomí, objevily se koncepty, velké jako hory (koncepty podporující hrubohmotný svět se zdají být skutečné, protože jejich základ je skutečný; ve skutečnosti jsou to však jen koncepty a pomocí moudré vivéky jsou smyty v očistných vodách pochopení.) Když se ozve řev hromu „já jsem“, pak se vody smísí ve vodách. (Když člověk zapomene na Sebe, pak se Brahman, inkarnace Višnua, tj. vědění, a Šéšh/Puruša propadnou do tělesného vědomí a je tu „mnoho“ konceptů. Když však mysl koncepty zahodí a každá „měkká“ forma vody splyne s další, pak nemůže tělesné vědomí zůstat.)

18. Tento prstenec sedmi moří*, který držel zemi pohromadě, se vzdal své kontrolující moci a stal se navázaným a otevřeným. Když se rozhořely ohně rozpadu, byla tu pouze tato forma vody. *(Tato moře byla „měkkým“ stvořením objektů, počátkem samostatných forem. Opustily tuto sílu a shromáždily se jako jedna očišťující forma vody. Pak vyvstaly ohně poznání a zůstalo jen vnímání něčeho mimo sebe: „Nevím, co to je, a co není.“).

19. Brahmánda se rozžhavila jako pec, a to masu vody vysušilo. Ten, kdo vidí konec těchto vod, je velké Átman.

20. Když voda vyschla, oheň se rozhořel víc, než si mysl dokázala představit. Pak ho ale uhasil vítr rozpadu (pak už neexistuje uvnitř tebe nebo vně, neboť existuješ jedině ty.)

21. A stejně jako když zhasne lampa, vítr rozpadu uhasil tento oheň. Vítr pak byl tak silný, že přesahoval vše, co si mysl dokáže představit.

22. Toto rozsáhlé Paramátman v prázdnotě prostoru učinilo vítr bezvýznamným a díky tomu byl vítr zcela pohlcen. Rozpínavost pěti elementů se tak dostala pod kontrolu.

23. Když je tu velký element prostoru a múla mája, a On na ni zapomene, její tělo se rozptýlí a není místo, kde by mohl zůstat, byť jen tento „objekt“ (tj. existence).

24. Pak je viditelné zničeno a odhozeno. Když zanikne to, co je nehybné a pohyblivé, a poté zmizí i „řeč všeho“, pak zůstává to věčné, a to je Parabrahman.

 Tímto končí čtvrtá kapitola třinácté dášaky knihy Dasbodh s názvem "Rozpad“.

Z anglického překladu Johna Norwella přeložila Gabriela Adámková