ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - Kniha V. - O zániku - VI.1.6

3. 7. 2019 - Lenka

VI.1.6

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, jsi mi drahý, proto ti přednesu Pravdu ještě jednou, pozorně naslouchej. Abys však mohl naslouchat, musíš předpokládat existenci různosti. Vědomí se rozšíří a Pravda, kterou přednesu, zachrání před utrpením i ty, kteří nejsou plně probuzeni.

Nevědomý člověk zakouší mylnou představu, že tělo je Já, a vlastní smysly se pro něj stanou nejhoršími nepřáteli. Však smysly toho, kdo je obdařen poznáním Já a chápe Skutečnost, jsou naopak k člověku přátelské, neničí ho, ale přinášejí mu spokojenost. Kdo vůči fyzickému tělu a jeho funkcím pociťuje nechuť, ten si tělo nehýčká a přivolává na něj utrpení.

Já není ovlivněno tělem a tělo se nijak nevztahuje k Já. Tělo a Já jsou jako světlo a tma. Já, které je za všemi proměnami a špatnostmi, nevzniká ani nezaniká. Cokoli se děje, děje se tomuto tělu, které je netečné, nevědomé, neschopné vnímat, omezené, neplodné a podléhající zkáze. Ať se to děje. Ale jak by mohlo tělo skrze smysly či mysl někdy pochopit věčné Vědomí? Je-li jedno považováno za skutečné, druhé mizí. Je-li jejich povaha odlišná, jak by mohlo být stejné jejich prožívání bolesti a radosti? Když nejsou a ani nemohou být v žádném vzájemném vztahu, jak by mohly společně existovat? Objeví-li se jedno, druhé mizí, objeví-li se denní světlo, mizí noční temnota. A tak jako se stín nikdy nezahřeje, tak se Sebepoznání nikdy nestane Sebe-neznalostí.

Brahman, což je Skutečnost, se nemůže stát neskutečným, třebaže si je člověk vědom různosti. A tělo zase nemůže nikdy získat povahu neomezeného Vědomí. Ačkoli je Já všudypřítomné, tělo ho nemůže nijak ovlivnit. Proto tak jako prostor není ovlivněn pohybem vzduchu v něm, tak neomezené Já není ovlivněno stavy, které patří tělu, tedy stářím a smrtí, bytím a nebytím, radostí a bolestí. Třebaže je tělo viděno v důsledku mylného porozumění, objevují se všechna tato těla v jediném neomezeném Vědomí, tak jako se objevují vlny na hladině oceánu. Podobně jako neklid a rozličnosti, jež jsou vyvolány odrazy Slunce v mnoha zrcadlech, samotné Slunce nijak neovlivní, tak i různost a zdánlivost jevů náleží zprostředkovateli, který odráží. Skutečnost neboli neomezené Já tím ani trochu není ovlivněno.

Je-li nahlédnuta Pravda o Já, představa nevědomosti ohledně Já okamžitě mizí.

VASIŠTHA pokračoval:

Správné pochopení těla a inteligence, jež v těle přebývá, dovoluje člověku porozumět celému stvoření v jeho hmotném i duchovním aspektu stejně snadno, jako prohlížet si předměty osvětlené lampou. Mylné představy, jež nemají žádný základ, se v nitru člověka objevují a rozvíjejí jen tehdy, není-li tu správné pochopení. Člověk zmatený mylnými představami, které se objevují, jestliže chybí světlo pravého Poznání, je zmítán sem a tam, jako stéblo trávy ve větru.

Bez zážitku kosmické Inteligence, tedy bez přímé zkušenosti, se smysly snaží uchopit objekty a mylně se domnívají, že spojení s objekty vyústí ve smysluplný prožitek! Neomezená a nevyčerpatelná Inteligence (neboli Vědomí) sice přebývá ve všem, avšak chybí-li Sebepoznání, zdá se, že si není Sebe sama vědoma a je tudíž omezená.

Životní síla s tím, co k ní patří, pracuje jen proto, aby dodávala energii pro pohyb a změny, jež jsou životu vlastní, Žádný jiný důvod tu není. Bez Sebepoznání je všechno mluvení a halasení, jímž se lidé zabývají, jako zvuk zbraní! Nepřináší nic dobrého, ale naopak vede nevyhnutelně k destrukci a zániku. Nevědomí lidé se radují z plodů své práce a netuší, že dřímají na kameni, který se brzy rozpálí do žhava.

Držet se společnosti hlupců je jako sedět na stromě, který má být vzápětí poražen. Cokoli pro takové lidi dělat je jako švihat prutem do vzduchu. Něco jim věnovat je jako hodit to do bláta a mluvit s nimi má stejnou odezvu, jako když pes štěká na Měsíc.

Zdrojem všech problémů a neštěstí je nevědomost, tedy neznalost Já. Ó Rámo, řekni mi, zda je tu jediný problém, který by nevznikal z nevědomosti. Celé stvoření je nevědomostí prostoupeno a udržováno. K nevědomému člověku opakovaně přichází trápení a jen zřídkakdy radost. Zdroje utrpení, jakými jsou tělo, majetek a rodina, u člověka neznalého Já nikdy nepřestanou pracovat. Pro toho, kdo je pevně přesvědčen, že tělo je Já, nevědomost nikdy neskončí. Jak by v takovém člověku mohlo vzejít Sebepoznání? Dokud vládne nevědomost, upadá člověk znovu a znovu do neštěstí a nepřestává trpět. Pro něho jsou i chladivé paprsky Měsíce jako jedovaté výpary. Brány pekla jsou doširoka otevřené a dychtivé takového hlupáka uvítat.

VASIŠTHA pokračoval:

Jen v očích hlupáka se může nebezpečná popínavá rostlina, jakou je žena, jevit jako krásná květina. Jen v srdci hlupáka může vyrůst nebezpečný strom posedlosti, skýtající příbytek početnému ptactvu neboli špatným sklonům. V lese jeho nečistého srdce stále zuří oheň nenávisti. Jeho mysl je zaplavena žárlivostí umožňující růst plevele destruktivního odsuzování druhých. A jedinou květinou, kterou jeho srdce zná, je závist, na niž usedají včely nekonečných obav a starostí.

Pouze pro tyto nevědomce je určena smrt. Narození a dětství přecházející do mládí, mládí přecházející do stáří a stáří končící smrtí. To vše nevědomí lidé opakovaně prožívají. Nevědomý člověk je jako vědro přivázané na provaze zvaném svět. Chvíli je ponořen do hluboké studně zvané samsára a pak zase vytažen nahoru. Oceán projeveného světa je pro mudrce jako otisk stopy telátka, ale pro nevědomce je to nepochopitelné a nekonečné moře utrpení. Tak jako ptáček zavřený v kleci nemůže nalézt svobodu, tak nevědomý člověk oddaný naplňování svých tužeb nemůže uniknout omezení. Mysl nevědomého člověka je zatemněna sklony a podmíněnostmi, jichž se zdá být nekonečně, a není proto schopna jasně vidět otáčející se kolo života a smrti.

Nevědomý člověk je chycen a držen v omezení, protože jeho vlastní posedlost rozprostírá po světě síť iluzorních vztahů. Malým kouskem svého masa, tedy svýma očima, vidí hlupák malé části země, jež považuje za hory, jezera, lesy a města. Nevědomost je mohutný strom napřahující do všech směrů bezpočet svých větví, jimiž jsou iluzorní objekty. Ve stromě hnízdí ptáci neboli zážitky potěšení. Listy stromu jsou jednotlivá zrození nevědomého člověka, poupata jsou jeho činy, květy jeho bohatství a přízeň a plody jsou jeho zásluhy i omyly.

Nevědomost je jako Měsíc vycházející ve chvíli, kdy zapadne Slunce Poznání. Opakovaná zrození jsou jako záření Měsíce a nevědomost je pán a původce všech skvrn a nedokonalostí. Měsíční paprsky přenášejí opojný nápoj podmíněností a zvyků, jímž se živí ptáci tužeb a nadějí. V temnotě nevědomosti je nevědomý člověk přesvědčen, že štěstí a radost nalezne v objektech tohoto světa.

Zdánlivá svůdnost objektů je způsobena nevědomostí. Vždyť všechny objekty jsou omezené a dočasné, mají svůj počátek i konec.

Překlad Lenka Vinklerová

další části knihy