ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - Kniha V. - O zániku - V.073-V.074

17. 4. 2019 - Lenka

V.73

VASIŠTHA pokračuje:

Ó Rámo, existuje ještě jiný přístup, díky němuž též získáš božský vhled a zůstaneš pevně ustálen v Sebepoznání. Jde o tento postoj:

„Jsem prostor. Jsem Slunce. Jsem směr nahoru a směr dolů. Jsem všichni bozi. Jsem všichni démoni. Jsem všechny bytosti. Jsem temnota. Jsem Země. Jsem všechny oceány. Jsem prach, vítr, oheň a všechno na světě. Jsem všudypřítomný. Jak by mohlo existovat mimo mě něco jiného?“

Když si osvojíš tento postoj, povzneseš se nad radost i utrpení.

Dva následující přístupy vedou k osvobození. Jeden říká: „Jsem velmi jemné, vše přesahující Já“ a druhý říká: “Jsem každičká věc, jsem všechno.“ Ale existuje i jiný postoj týkající se „já“ a ten říká: „Jsem toto tělo“. Takový přístup je zdrojem nekonečného utrpení. Ó Rámo, zanechej všech postojů a setrvávej jakožto čiré Vědomí. Vědomí či Já je vše překračující a všudypřítomné a právě Ono je světlem ve všech světských objektech, ačkoli ty jsou neskutečné (neboť jsou zdánlivé, dočasné – pozn. L.V.).

Poznání Já nelze získat vysvětlováním, popisy nebo návody od druhých. Všechno vždycky poznáváme pouze přímou zkušeností. A cokoli je v tomto světě prožíváno a poznáváno, vše je Já neboli Vědomí, jež je prosté duality zakoušení a zážitku. Vždy a všude existuje samotné Já, ale protože je velmi jemné, nebývá zakoušeno. To, co je v každé bytosti zakoušeno, je džíva. Každá činnost se děje ve světle Slunce, ale Slunce nepociťuje ztrátu, když činnost skončí. Podobně je to s tělem a Já. Přestane-li tělo fungovat, Já tím nic neztrácí. Já je nezrozené a neumírá, nezískává a netouží, není omezené a není osvobozené. Toto Já je ve všech časech Já všeho.

Vědomí neboli Já není podmíněné prostorem ani časem. Jak by tedy mohlo být omezeno? Není-li tu omezení, co potom znamená osvobození? Taková je nádhera Já. Ale kvůli neznalosti podstaty Já lidé pláčou a naříkají. Zanechej falešných představ o omezení i o osvobození a žij osvíceným životem. Žádné osvobození v nebi, na zemi ani v podsvětí neexistuje. Osvobození je jen synonymem pro čistou mysl, pravé poznání Já a probuzený stav. Osvobození znamená naprostou nepřítomnost tužeb a nadějí. Dokud člověk nedosáhne skutečného vnitřního probuzení neboli Sebepoznání, považuje se za omezeného a usiluje o osvobození. Ó Rámo, zanechej těchto mylných představ o omezení a osvobození a staň se člověkem „nejvyššího oproštění“. Pak žij dlouhý život a vládni celému světu.

V.74

VASIŠTHA pokračoval:

Když si Já jakoby ve hře vytvoří představu těla, zakusí pocit, že se tělem stalo. Všechno, co vytváří iluzi světa, vzniká jako fata morgána na poušti. Tento přelud se rozepne jako vlna na moři a začne se označovat různými jmény – mysl, rozlišovací schopnost, pocit ega, skryté sklony, smysly atd. Mysl a pocit ega nejsou dvě různé věci, je to jedno a totéž. Rozdíl je jen v pojmenování. Mysl znamená pocit ega a to, čemu se říká pocit ega, je mysl. Pouze nevědomý člověk si může myslet, že jedno se rodí z druhého. Podobně by mohl tvrdit, že bělost se rodí ze sněhu.

Co se týká mysli a pocitu ega, zmizí-li jedno, zmizí i druhé. Proto místo toho, aby ses zabýval představou omezení a osvobození, zanechej všech tužeb a skrze pochopení a nezaujatost skoncuj s pocitem ega. Jakmile v tobě vznikne přání „kéž jsem osvobozen“, je mysl znovu oživena, prožívá nové představy a vytváří tělo. Pak vznikají další představy jako „já to dělám“, „já to prožívám“ a „já to vím“. Všechny tyto představy jsou stejně iluzorní jako fata morgána v poušti. A dokud jejich iluzornost není pochopena, je mysl tímto přeludem přitahována, podobně jako je zvíře zmateno a přitahováno fatou morgánou. Jsou-li však představy rozpoznány jako iluzorní, potom mysl nepřitahují a nematou. Člověk se nenechá zmást přeludem, o němž ví, že je přelud. Tak jako lampa zcela rozptýlí temnotu, tak pochopení pravdy navždy vykoření všechny představy a podmíněnosti.

Pokud se člověk upřímně zamyslí a řekne si: „Tělo je jen netečná hmota, proč bych měl kvůli němu vyhledávat potěšení?“, všechny tužby odpadnou. A jakmile odpadnou, pak v sobě člověk zakouší blaženost a nejvyšší klid a mír. Takový člověk poznání neboli mudrc získá odvahu a pevnost a září svou vlastní nádherou. Prožívá nejvyšší spokojenost. Je osvícený a vnitřní světlo v něm jasně plane. Poznává Já jako bezforemné, ale všemi formami prostupující. Poznává Já jakožto Já všeho a Pána všeho.

Takový člověk si pamatuje, jak byl v minulosti ovládán tužbami, a směje se své někdejší nevědomosti. Nepobývá ve špatné společnosti, je oproštěn od psychického trápení a pevně ustálen v Sebepoznání. Je všemi uznáván, vyhledáván a oslavován, ale zůstává k tomu lhostejný. Nedává a nebere, neuráží a neuctívá, nejásá a netruchlí. Je mudrcem osvobozeným za života, který zanechal všeho záměrného konání. Je oproštěn od sklonů a podmíněností a zbavil se všech tužeb a nadějí. Ó Rámo, zanechej tužeb a setrvávej ve vnitřním klidu a míru. Žádné potěšení světa se nemůže měřit s potěšením, které naplní tvé srdce, jakmile se oprostíš od všech tužeb a nadějí. V kralování, v nebi ani ve společnosti milovaných člověk nezakouší takové blaho, jako když je osvobozen od tužeb a nadějí.

VASIŠTHA pokračoval:

Ten, kdo je bez tužeb, zachází se světem, jakoby celý svět byl jen stopa malého telete. Nejvyšší hora je pro něj pařezem, vesmírný prostor krabicí a všechny tři světy stéblem trávy. Usmívá se činnostem světsky založených lidí. Jak a s čím bychom mohli takovou bytost porovnávat? Je zcela oproštěn od myšlenky „chci, aby se mi přihodilo to a to“, jak by ho tedy mohl někdo vyvést z rovnováhy? Ó Rámo, touhy a naděje způsobují, že se člověk připoutá ke kolu světské iluze, které se s ním točí stále dokola.

Když nahlédneš skutečnost, že vše je Já a rozmanitost není skutečná, je to jen slovo, zcela se oprostíš od tužeb a nadějí. Hrdina obdařený naprostou nezaujatostí odežene skřeta iluze pouhou svoji přítomností. Neraduje se z radostí a netrápí se z utrpení. Tak jako vítr neporazí horu, tak jeho nic nerozptýlí. Dvojice sil, přitažlivost a odpudivost, se ho netýkají. Na vše pohlíží stejně.

Oproštěn od sebemenšího lpění si užívá vše, co k němu samo přichází, a tak jako oči vnímají věci bez touhy nebo nenávisti, tak vnímá vše i on. Zážitky v něm nevyvolávají radost ani smutek. Může se zdát, že je ve světě zapojen do provádění určitých činností, ale jeho vědomí tím není rozptýleno ani rozrušeno. Ať ho v souladu se zákony času, prostoru a příčinnosti potká cokoli, příjemné či nepříjemné, jeho to vnitřně nijak nezasáhne.

Tak jako provaz mylně považovaný za hada nevystraší toho, kdo pochopil, že jde o provaz, tak se nevrátí iluze, která již jednou zmizela, a neztratí se poznání Já, jehož už jednou bylo dosaženo. Může snad někdo vrátit na strom ovoce, které z něj spadlo?

Pro toho, kdo zná Pravdu, je i nejkrásnější žena jako namalovaný obraz, neboť žena i obraz jsou složeny z týchž pěti základních prvků. Je-li pochopena Pravda, pak v nitru člověka nevzniká touha po vlastnění. Tak jako zamilovaná žena dělá domácí práce s myslí zcela ponořenou v rozjímání o svém milém, tak osvícený mudrc jedná ve světě, zatímco je jeho vědomí pevně ustáleno v Poznání. V obou případech je nemožné příslušnému chování zabránit - donutit zamilovanou ženu zapomenout na svého milého nebo donutit mudrce zapomenout na Pravdu.

Osvícený mudrc ví, že Já se nezraní, zraní-li se tělo, Já nepláče, když oči roní slzy, Já není spáleno, když je spáleno tělo, a není ztraceno, když je ztraceno vše. Ať je mudrc bohatý nebo chudý, ať žije v paláci nebo v lese, ať ho potká cokoli, mudrce se to vnitřně nijak nedotýká.

Překlad Lenka Vinklerová

další části knihy