ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - Kniha V. - O zániku - V.071-V.072

3. 4. 2019 - Lenka

V.71

VASIŠTHA pokračoval:

Slovy možná můžeme popsat stav toho, kdo je osvobozen za života, tedy stav turíja, stav naprosté svobody neboli „hluboký spánek během bdění“. Ale stav těch, kteří transcendovali vědomí těla, „stav za stavem turíja“ slovy vyjádřit nelze. Ó Rámo, usiluj o jeho dosažení.

Nejprve se ale ustáli ve stavu „hlubokého spánku během bdění“. Pochop, že tělo je jen výsledek iluze a k jeho existenci či neexistenci zůstaň lhostejný. Jsi člověk poznání, Rámo, a dosáhl jsi vnitřního probuzení. Mysl člověka Sebepoznání nepřijímá sestupný směr. Existuje tu pouze čiré Vědomí, proto v sobě nenech vyvstat představy „jsem takový a takový“ nebo „toto je moje“. I slovo Já je použito jen kvůli slovní komunikaci, neboť Pravda je mimo všechny popisy. Neexistuje žádná dvojnost, neexistuje žádné tělo a neexistují ani žádné vztahy mezi těly. Na Slunci neexistují stíny! Ačkoli k tobě mluvím a předpokládám zdánlivou dvojnost, ve skutečnosti tu takové rozdělení není.

Tak jako není spojitost mezi světlem a tmou, není ani spojitost mezi tělem a vtělením. Jakmile je poznána Pravda, mylné vnímání zmizí. Tělo je dočasné a nečisté, kdežto Já je Vědomí – čiré, věčné, Sebeozařující a beze změn. Jak by mezi nimi mohla existovat spojitost? Tělo je oživeno životní silou a pěti prvky. Tělo nemůže mít žádnou spojitost s Já. A třebaže jsou Já a tělo považovány za dvě rozličné skutečnosti, nemůže být mezi nimi vztah, poněvadž je-li dvojnost jen zdánlivá, je nesmyslné o vztahu vůbec uvažovat. Žádné omezení ani osvobození v žádném čase nikde a pro nikoho neexistuje. Nechť se tato Pravda v tobě pevně ustálí.

Je zřejmé, že vše je jediné neomezené Já neboli Vědomí. Pokud nasloucháš myšlenkám jako „jsem šťastný“, „jsem nešťastný“ nebo „jsem nevědomý“, pak ti tyto myšlenky přinesou nekonečné trápení. Tělo vstupuje do bytí za pomoci životního dechu, díky němu existuje, díky němu fungují všechny smysly a díky němu se tělo projevuje. Inteligence v těle není nic jiného než jedno nedělitelné Vědomí. Neomezené Vědomí se všude rozprostírá jako prostor a všechno ostatní v něm. To všechno se ve Vědomí zobrazuje a obraz ve Vědomí se pak označí jako mysl. Když mysl opustí klec těla a uletí pryč, zakouší Já neboli Vědomí. Kde je vůně, tam je i květina, a kde je mysl, tam je i Vědomí. Příčinou projevení světa je mysl. Vědomí je všudypřítomné a neomezené, ale ačkoli je příčinou nejvyšší, není příčinou projeveného světa. Pravou příčinou projevení světa je nevědomost, tedy nepřítomnost pátrání po podstatě skutečnosti. Tak jako lampa odstraní v jediném okamžiku temnotu, tak světlo Sebepoznání odstraní okamžitě temnotu nevědomosti. Proto by měl člověk zkoumat, co je to džíva, duše jedince, mysl.

RÁMA se zeptal:

Svatý muži, jak je možné, že se takové dělení a všechny tyto představy tak pevně zakořenily?

VASIŠTHA pokračoval:

Všechno je Já. Tak jako vznikají na moři vlny, tak se v mysli vytvoří představa různosti, jež se nazývá svět. Tu a tam se Já projevuje v pohybu, jinde Já zůstává nehybné. Co je nehybné, jsou netečné věci, například kameny, a v pohybu jsou věci dynamické, jako třeba lidé. Všemohoucí Já zakouší ve všech věcech představu nevědomosti, a proto je jakoby nevědomé. Neomezené Já, jež je takto zahaleno do nevědomosti, se nazývá džíva. A v tomto světě je jako slon chycený do pasti.

Protože žije, nazývá se džíva (džíva v sanskrtu znamená individuální duše, ale také živý, živoucí – pozn. L.V.). Kvůli své představě ega se mu říká ego, ahamkára. Protože rozlišuje a určuje, nazývá se buddhi, intelekt neboli rozlišovací schopnost. Kvůli možnosti vytvářet představy a vjemy se nazývá mysl, manas. Je přirozené, proto se nazývá přirozenost, prakrti. Samo se poznává jako tělo či forma, déha, procházející proměnami. A říká se mu vědomí, čit, neboť jeho podstatou je Vědomí.

Nejvyšší Já, jež je samo pravdou, je přesně uprostřed mezi netečným a inteligentním. Právě ono vytváří rozličnost a nazývá se různými jmény. Ale všechny názvy a kategorie vymysleli zbytečně rozumující lidé jen pro potěšení z polemizování a diskusí a pro zmatení nevědomých.

Ó Rámo, právě džíva je příčinou projeveného světa. Co taky zmůže tupé, nevědomé tělo? Zmizí-li tělo, Já nezmizí. Když upadne list ze stromu, nepadne celý strom, to jen hlupák by si mohl myslet něco jiného.

Na druhou stranu, zmizí-li mysl, zmizí vše. A to je konečné osvobození. Člověk, který naříká „já umírám, odcházím“, lpí na falešné představě. Bude pokračovat v iluzi světa na nějakém jiném místě nebo v jiném čase. Džíva, který přebývá v nevědomosti, jedno tělo odloží, ale vzápětí hledá jiné. Je na tom podobně jako opice, která skočí z jednoho stromu na druhý, ale i ten okamžitě opustí a hledá si nový na jiném místě a v jiném čase. Tak jako chůva nosí dítě z jednoho místa na druhé, aby je zabavila, tak také sklony, zvyky a podmíněnosti tahají džívu sem a tam. A džíva, svými sklony pevně spoutaný, se opakovaně rodí do různých forem života a podstupuje nekonečná trápení.

Vasištha domluvil, den se nachýlil ke konci a všichni shromáždění se rozešli k večerním modlitbám.

V.72

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, nerodíš se tehdy, když se rodí tělo, a neumíráš, když tělo umírá. Je naprostá bláhovost si myslet, že vzduch uvnitř nádoby vznikl ve chvíli, kdy byla nádoba vyrobena, a bude zničen ve chvíli, kdy se nádoba rozbije. Vědomí, které v jedinci přebývá, je bez představ o tom, co je pro tělo, mysl a smysly žádoucí či nežádoucí. Toto vědomí přichází do kontaktu s tělem, myslí a smysly jako cestující, který se s jinými potká v hospodě, nebo jako v řece plující kus dřeva, který narazí na jiné dřevo a je spolu s ním unášen proudem. Taková setkání nevyvolají ve vědomí pocit štěstí či neštěstí. Proč potom lidé při podobných příležitostech jásají nebo truchlí?

Vědomí neboli Já se tím, že omezí Sebe sama na mysl, stává poznamenáno či znečištěno světskými objekty. Ale je-li totéž Já probuzeno do své pravé přirozenosti, zanechá mylných představ a získá znovu Sebepoznání. Mysl pak pohlédne na tělo z nadhledu, z vyšší úrovně, rozpozná ho jako soubor základních prvků, překročí vědomí těla a stane se osvícenou.

Osvícený člověk může být ve světě činný, a přesto ho svět a jeho nevědomost nijak nepoznamenají. Nic ho ve světě nepřitahuje a nic neodpuzuje. Ví, že to, co ve třech časových obdobích (minulosti, přítomnosti a budoucnosti – pozn. L.V.) nazýváme „já“ a „svět“, je jen rozvinutím původně spojeného čirého zakoušení a zážitku samého. Ať už je objekt zakoušení skutečný nebo neskutečný, je zcela závislý na zakoušení. Jak potom vzniká radost nebo bolest? Klam zůstává klamem, pravda pravdou a jejich směsice je zajisté klam! Nenech se zmást. Zanechej mylného vnímání a pohleď na pravdu. Pak již klamán nebudeš.

Vše, co existuje, je jen rozvinutím původního spojení čirého zakoušení se zážitkem. Zážitek je blahem blaženosti Já, je to čiré zakoušení, označované jako Brahman, Absolutno. Blaženost, která vznikne při spojení čirého zakoušení a zážitku, je ta nejvyšší. Pro nevědomého člověka jde o záležitost světa, pro mudrce je to osvobození. Čiré zakoušení, čiré prožívání samo o Sobě znamená neomezené Já. Pokud je poutáno k objektům, je omezením, ale pokud je volné, je osvobozením. Je-li oproštěno od jakéhokoli myšlenkového rozboru, je to osvobození. Je-li oproštěno i od vztahu mezi subjektem a objektem, pak dochází k tomu, že projevení světa zmizí a nastane stav turíja, hluboký spánek během bdění.

Vědomí neboli Já není toto a není tamto (v sanskrtu neti-neti – ne toto a ne tamto, ani toto ani tamto – pozn. L.V.). Překračuje jakýkoli objekt zakoušení. V neomezeném a ničím nepodmíněném vidění toho, kdo pochopil Pravdu, je všechno jen Jedno jediné Já, neomezené Vědomí. Neexistuje nic, co by bylo možné považovat za ne-Já. Podstatou všeho je Já neboli neomezené Vědomí.

Překlad Lenka Vinklerová

další části knihy