ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - Kniha V. - O zániku - V.053

23. 1. 2019 - Lenka

V.53

UDDÁLAKA dále rozjímal:

Vědomí nelze omezit sklony a podmíněnostmi. Je mimo jejich vliv, neboť je neohraničené a nepatrnější než nejnepatrnější částečka. Mysl je založena na pocitu ega a odražené vědomí je založeno na smyslech. Odtud pochází mylná představa o vědomí omezeném v já. A je-li to opětovně zakoušeno, pak pocit ega a iluze vlastního omezení svým já získává falešnou platnost. Avšak já jsem Vědomí, jehož se nic z toho nedotýká.

Ať si tělo dál žije ve světě, vtahováno do něho nevědomou činností, nebo ať ho opustí. Já jsem Vědomí, jehož se nic z toho nedotýká, jsem Vědomí, jež je všeprostupující a neomezené, nemá zrození ani smrt a nikomu nepatří. Poněvadž je všeprostupující, nemůže nic získat, žije-li jako oddělený jedinec. Zrození a smrt jsou představy mysli, které nemají nic společného s Já. Chycen a omezen může být jen ten, kdo prožívá představy spojené s pocitem ega. Vědomí neboli Já je bez pocitu ega a je proto za bytím i nebytím.

Pocit ega je planá iluze, mysl je jako přelud a objekty světa jsou netečné substance. Kdo tedy říká „já jsem“? Tělo je z masa, kostí a krve, mysl při důkladném pátrání po své podstatě zmizí a představa, že Vědomí omezuje samo Sebe, nedává smysl. Co je to ego? Smysly existují a uspokojujíce samy sebe setrvávají v činnosti. Věci světa jsou věci světa, a kde je tu ego? Přirozenost je přirozenost, kvality z ní pocházející ovlivňují jedna druhou (tak jako světlo a vidění či zvuk a slyšení) a To, co je, spočívá samo v Sobě. Kde je tedy ego?

Já, jež znamená Vědomí, existuje jako nejvyšší Já všeho, všude, ve všech tělech a po všechny časy. Kdo jsem? Z čeho jsem utvořen? Co je mojí formou a kdo ji stvořil? Čeho mám dosáhnout a čeho se vzdát? Nic takového jako „já“, jež by podléhalo bytí a nebytí, neexistuje. A když pocit ega ve skutečnosti neexistuje, jak je možné ho posuzovat a komu ho lze přisoudit? Je-li tu pochopení, že žádné vztahy neexistují, pak mizí i falešná představa dvojnosti, duality. Jediné, co existuje, je Jedno Já, kosmické Bytí, Brahman. Jsem Skutečnost, proč tedy trpím přeludem? Jestliže samotný člověk existuje jako čiré všudypřítomné Bytí, jak může vznikat něco takového jako pocit ega? Látka či hmota nemá skutečnou podstatu, existuje pouze Já. A i když se člověk domnívá, že je hmota skutečná, není mezi hmotou a Já žádný vztah. Smysly pracují jako smysly, mysl existuje jako mysl a nic z toho se nedotýká Vědomí. Co je vztah a jak vzniká? Z toho, že něco existuje vedle sebe, ještě nelze předpokládat vztah. Kámen a železná tyč mohou ležet vedle sebe, ale nijak na sebe nepůsobí.

UDDÁLAKA pokračoval v rozjímání:

Mylné představy „to je moje“ či „to je jeho“ vznikají jen tehdy, je-li tu falešný pocit ega. A tyto představy zmizí, je-li nahlédnuto, že jsou to jen klamy ega. Ve skutečnosti neexistuje nic jiného než Já. Pochopil jsem, že všechno je Jedno kosmické Bytí neboli Brahman. Mylná představa, jež se nazývá pocit ega, je jako modř oblohy. Je lépe se takové iluze jednou provždy vzdát. Zbavím-li se samotných kořenů pocitu ega, spočinu v Já, jehož podstatou je klid a mír.

Pocit ega je zdrojem nekonečného utrpení a špatných činů. Život končí smrtí, smrt vede k novému zrození, to, co existuje, je přerušeno vlastním koncem – takové jsou představy ega a ty vedou k velkému trápení. Strach a obavy způsobené myšlenkami „toto mám“ a „tamto bych měl také mít“ spalují srdce nevědomého člověka. Představy „toto je“ a „toto není“ vyvolávají v jedinci neklid. Avšak jakmile pocit ega zmizí, pak iluzorní svět jevů už znovu nevyraší a veškeré toužení je u konce.

Vesmír vznikl, aniž by měl svoji příčinu. Jak může člověk přijmout, že stvoření je bez příčiny a účelu? Podobně jako je hliněná nádoba neodmyslitelně spojena s hlínou, jsou od nepaměti všechna těla nedílnou součástí kosmického Bytí. Tak jako v minulosti, přítomnosti i budoucnosti existuje oceán jakožto oceán a zároveň se tatáž voda dočasně stává vlnou, tak všechno je po všechny časy a navždy jediným kosmickým Bytím. Jen hlupák prožívá při spojení s dočasným jevem zvaným tělo pocit „to jsem já“.

Na počátku byla mysl Vědomím a Vědomím bude i na konci, až její podstata a fungování ustane. Proč by neměla být Vědomím nyní, mezi počátkem a koncem?

Zdá se, že jevy mají jen dočasnou platnost podobně jako zážitky ve snu, blouznění při horečce, halucinace opilce, optické klamy, psychosomatické nemoci, emocionální výkyvy a psychotické stavy. Avšak ty, mysli, jsi jako milenec, jehož trápí i jen samotná představa odloučení od své milované. Přisuzuješ sobě a všem těm jevům trvalou platnost. Není to tvoje chyba, to já stále tíhnu k představě, že jsi něco skutečného. Až si uvědomím, že všechny jevy jsou jen zdání, pak se staneš ne-myslí a ustane opakované připomínání si smyslových zážitků. Jakmile se Vědomí uvědomí a vzdá se podmíněností, kterými samo Sebe omezilo, mysl se oprostí od svého zabarvení, jímž jsou sklony a podmíněnosti, a spočine ve svém přirozeném stavu, tedy ve Vědomí. Jakmile mysl všechny své výrůstky a větve stáhne do sebe a nabídne se v oběť ohni čirého Vědomí, bude očištěna a získá nesmrtelnost.

UDDÁLAKA pokračoval v rozjímání:

Pokud mysl zakouší tělo jako od sebe oddělené, pokud se vzdá všech představ, sklonů a podmíněností, pokud pozná svoji věčnou podstatu, znamená to vítězství. Mysl a tělo jsou vzájemní nepřátelé, proto je jejich zmizení následováno nejvyšší blažeností. Jakmile jsou však pospolu, je jejich svár zdrojem vzájemného utrpení.

Mysl dává zrod tělu prostřednictvím síly myšlenek a v průběhu života mysl tělo stravuje svým trápením. Myslí mučené tělo touží po tom, aby se mysli, svého vlastního původce, zbavilo! Ve světě neexistují přátelé a nepřátelé. To jen my považujeme za přátelské, co nám přináší potěšení, a co nám způsobuje bolest, je naším nepřítelem!

Jak může být člověk šťastný, jestliže se mysl a tělo neustále zabývají vzájemným ničením? Štěstí může přijít, když je zničena mysl, proto se tělo každý den (v hlubokém spánku) snaží mysli zbavit. Dokud však není dosaženo Sebepoznání, vyčerpává jeden z druhého nevědomky sílu a vypadá to tak, že pracují společně na společném cíli, podobně jako se vzájemné protiklady oheň a voda mohou spojit například při vaření.

Slábne-li mysl, slábne i tělo, neboť slábne myšlenková síla a psychické podmínění. Mysl však neodchází, odejde-li tělo. Proto se má člověk snažit mysli zbavit. Mysl je jako les. Myšlenkové tvary jsou stromy a tužby jsou popínavými rostlinami. Jejich zničením dosáhnu blaženosti. Odejde-li mysl, je mi jedno, zda tělo, složené z masa, krve a kostí, bude žít nebo ne. Je zřejmé, že nejsem tělo, vždyť mrtvé tělo není člověk!

Je-li tu Sebepoznání, není tu mysl ani smysly, nejsou tu sklony ani zvyky, představy ani vjemy. Dosáhl jsem tohoto nejvyššího stavu, dosáhl jsem vítězství. Došel jsem osvobození, nirvány. Tak jako olej vylisovaný ze semínka už není k semínku nijak poután, tak i já jsem se povznesl nad všechny vztahy k mysli, tělu i smyslům. Mysl, tělo a smysly jsou teď pro mě hračky na hraní. Mými stálými průvodci jsou čistota, naplnění všech tužeb, proto i nepřítomnost toužení, přátelskost ke každému, pravdivost, moudrost, mír, blaženost, ušlechtilá řeč, šlechetnost, jednobodová zaměřenost, pochopení vesmírné Jednoty, neohroženost, nepřítomnost odděleného vědomí, nepřítomnost špatnosti. Protože se všechno všude po všechny časy děje všemi způsoby, není ve mně touha po příjemném ani odpor k nepříjemnému. Protože všechny iluze jsou pryč, mysl se uklidnila a špatné myšlenky zmizely, spočívám klidně ve vlastním Já.

Překlad Lenka Vinklerová

další části knihy