ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - Kniha V. - O zániku - V.036

24. 10. 2018 - Lenka

V.36

PRAHLÁDA dále rozjímal:

Konečně došlo k poznání Já, které je za všemi stavy a módy vědomí. Zdravím ono Já, jehož bylo šťastně dosaženo a poznáno. Tebe zdravím a objímám! Vždyť kdo jiný než ty jsi ve třech světech můj přítel a příbuzný? Ty Samo ničíš, chráníš, dáváš, velebíš a hýbeš. Bylo jsi poznáno a dosaženo. Co teď uděláš a kam půjdeš? Všechny světy jsou prostoupeny tvou Skutečností. Jsi poznáváno všude a ve všem. Kam poběžíš nyní?

Od nepaměti stála mezi námi zeď nevědomosti. Teď, když zeď padla, je vidět, že jsi nebylo daleko. Chvála onomu Já, které plně dokončilo to, co má být dokončeno. Chvála nejvyššímu Bohu, skutečnému aktéru všech činů, věčnému a navždy čirému Bytí. Chvála Višnuovi, Šivovi i Stvořiteli Brahmovi. Odlišnost mezi mnou a Já je pouze slovní. Je to jako rozdíl mezi slovem a tím, na co slovo odkazuje. Odlišnost je fiktivní a neskutečná, tak jako rozdíl mezi vlnou a vodou, která vlnu tvoří. Ve skutečnosti je Já rozprostřeno jakožto nekonečná různorodost stvořených objektů zjevujících se ve světě.

Zdravím To, které pozoruje a zakouší. Zdravím To, které tvoří a rozprostírá se jakožto všechny věci. Zdravím To, co je vnitřní Skutečností všeho. Zdravím To, co je všudypřítomné. Toto Já však v důsledku svého ztotožnění se s vtělením zapomnělo na svoji vlastní podstatu. Proto muselo v opakovaných zrozeních podstoupit nekonečná utrpení a zakoušet vnější vjemy bez Sebepoznání. Vnější svět je jen hlína, dřevo a kámen, ale jediná Skutečnost v tom všem je Já. Po dosažení Sebepoznání, poznání Já, už jedinec po ničem dalším netouží.

Nyní jsem k Tobě, Bože, došel a poznal Tě. Sláva tomuto Já, které již nebude v omylu a zapomnění. Jak je možné nevidět a nezakoušet toto Já, jež je světlem očí a naplňuje tělo Inteligencí? Jak je možné nenahlédnout tuto Inteligenci, projevující se jako hmat a zakoušející všechny okolní objekty? Jak se může jedinci zdát Inteligence tak vzdálená, když projevená jako sluch naslouchá a zvukem nažene i husí kůži? Jak může jedinec nezakoušet sladkost Inteligence, která u příslušných objektů vnímá sladkost a jiné chutě chuťovým smyslem? Jak to, že jedinec neprožívá přímou zkušenost Inteligence, projevující se prostřednictvím čichu? Jak může Já, jež je poznáním a moudrostí a jehož sláva je opěvována ve svatých textech, zapomenout samo na Sebe? Nyní bylo Já nahlédnuto a smyslová potěšení, v nichž jsem si dříve liboval, už nezasluhují moji pozornost!

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání:

Ó Vědomí, Já! Je to Tvoje světlo čistoty, které svítí ve Slunci, a Tvůj chladivý nektar, který vyzařuje Měsíc. Tvrdost hor i rychlost větru, pevnost země i prázdnota prostoru pocházejí z Tebe. Jaké štěstí, že jsem Tě nahlédl a poznal. Jaké štěstí, že jsem se stal Tebou. Jaké štěstí, Bože, že mezi Tebou a mnou není rozdíl. Já jsem Ty a Ty jsi já. Cokoli je označeno jako Ty nebo já a kdokoli je kořenem či větví, Tomu znovu a znovu patří mé pozdravení. Sláva mému Já, jež je neomezené a bez pocitu ega. Sláva onomu Já, jež je bez formy.

Mé Já, přebýváš ve „mně“ v klidu jako čiré Vědomí, jako svědek, bez formy a bez omezení prostorem a časem. Mysl se dává do pohybu, smysly jsou nabuzeny, energie se začíná uvolňovat a uvádět v pohyb životní sílu v podobě dvojice sil, prány a apány. Mysl poháněná tužbami unáší tělo, složené z masa, krve, kostí a kůže. Ať už se však tělo rozvíjí či upadá v souladu s tužbami, které ho pohánějí, Já jsem čiré Vědomí, nezávislé na těle ani na ničem jiném.

V určitém čase pocit ega vznikne a v určitém čase, podobně jako svět na konci vesmírného cyklu, zase zanikne. A i já jsem po dlouhé době opakované existence na tomto světě v koloběhu zrození a smrti dosáhl stavu klidu a míru, tak jako k němu dospěje vesmír na konci své existence. Zdravím Sebe, zdravím své Já, které je vším a které vše překračuje. Sláva všem, kteří o Tom mluví.

Nejvyšší Já, Vědomí, jež je svědkem, pozorovatelem, zůstává zcela nedotčeno pochybeními v prožitcích, které jsou s ním spojené. Toto Já je všechno ve všem a všude. Existuje ve všech věcech jako vůně v květině či olej v sezamovém semínku. Ó Vědomí, ničíš, udržuješ, dáváš, burácíš a působíš, ačkoli jsi prosté ega. Je to záhada. Jsem světlem Já, když otevřu oči, jakoby vznikl vesmír, když oči zavřu, je vesmír pryč. Ó Vědomí, jsi základní částečkou, v níž v možnosti existuje celý vesmír, tak jako v malém banánovém semínku již v možnosti existuje vysoký banánovník. Podobně jako mraky na obloze často připomínají koně, slony či jiná zvířata, tak se Ty, Vědomí, zjevuješ v kosmickém prostoru jako nekonečná mnohost různých objektů. Já, jež je prosté bytí i nebytí, existuje jako bytí i nebytí a také jako různé vzájemně od sebe oddělené bytosti.

PRAHLÁDA dále rozjímal:

Vzdej se domýšlivosti, zlosti, nečistoty a násilí, velké duše se nenechají přemoci takovou nízkostí. Stále si připomínej minulá trápení, ale s radostným postojem mysli se dotazuj „kdo jsem já?“ či „jak se to vše mohlo stát?“, a od všeho se oprosti. Co bylo, bylo, a všechna trápení a smutky, které tě sužovaly, jsou pryč. Ve městě zvaném tělo jsi dnes pánem, a tak jako jedinec nemůže do své pěsti sevřít nebe, tak ani smutek nemůže na tebe vztáhnout ruku. Jsi mistr své mysli i svých smyslů a zakoušíš nejvyšší blaho.

Ó Bože, jsi navždy jakoby spící a svojí vlastní energií se zdánlivě probouzíš za účelem uvědomění si prožívaných zážitků. Do kontaktu s objektem prožívání přichází ve skutečnosti tato energie, ale skrze uvědomění připisuješ tyto zážitky sobě. Kdo správným užitím životní síly dosáhl „otvoru Brahmy“ (v sanskrtu brahmarandhra) na vrcholku hlavy, je si vědom každého okamžiku, který se v městě Brahmy v minulosti udál či se v budoucnosti stane. (Dosáhnout „otvoru Brahmy“ znamená otevření korunní čakry; město Brahmy či město absolutního Brahman znamená tělo jedince – pozn. L.V.)

Ó Bože, jsi vůní květiny zvané tělo, jsi chladivým nektarem Měsíce, jemuž se říká tělo, jsi výtažkem byliny známé jako tělo, jsi chladem ledové kry, jež se nazývá tělo. Čím je pro mléko smetana, tím je pro tělo náklonnost a přátelství. Ó Bože, sídlíš v těle tak jako oheň ve dřevě. Jsi září všech zářících objektů a vnitřním světlem, které umožňuje poznání objektů. Jsi silou a mocí slona zvaného mysl. Jsi světlem i žárem ohně Sebepoznání.

Ó Bože, všechna slova, všechna tvrzení končí u Tebe! Aby se pak znovu objevila někde jinde. Tak jako se nejrůznější ozdoby vyrábějí ze zlata, tak pocházejí objekty stvořeného světa z Tebe. Rozdílnosti jsou jen slovní, pojmové. „Toto je já“ či „toto je ty“, taková vyjádření se objevují, když sám Sebe uctíváš nebo pro své potěšení o Sobě mluvíš. Jediný plamen na sebe může dočasně vzít podobu velkého lesního požáru a stejně tak Tvoje nedvojné Bytí se jeví jako bezpočet různých objektů tohoto vesmíru. Jsi šňůrka, na které jsou jako korálky navlečeny všechny světy. Jsi skutečný základ, v němž všechny světy přebývají. Světy jsou v Tobě neustále přítomny a skrze Tebe se projevují, podobně jako je přítomna vůně v jídle a projevuje se vařením. Nicméně ačkoli se světy jeví jako existující, zmizí hned, jakmile tu nejsi! Jsi jejich Skutečnost. Stejně tak bez života padne jako kus polena i toto tělo. Tak jako zmizí temnota, přijde-li ke světlu, zmizí štěstí a zármutek, jakmile se přiblíží k Tobě. Nicméně i zážitek štěstí je možný jen díky světlu uvědomění, jež vychází z Tebe.

PRAHLÁDA pokračoval v rozjímání:

Radost i bolest, štěstí i neštěstí vděčí za svoji existenci Tobě, Vědomí. Jsou zrozeny z Tebe, a jakmile je tu pochopení, že nemají nezávislou existenci, ztrácejí svoji totožnost. Tak jako se optický klam objeví a zase v okamžení zmizí, tak se nakrátko objeví a zase zmizí zážitek bolesti či radosti. Tyto zážitky vznikají ve světle uvědomění a mizí tehdy, když je tu pochopení, že se od tohoto uvědomění neliší. Rodí se v okamžiku, kdy umírají, a umírají v okamžiku, kdy se rodí. Kdo je ten, jenž si je celé této záhady vědom?

Všechno se stále mění. Jak by chvilkové záležitosti mohly mít skutečné a stálé následky? Vlny mohou na chvíli vytvořit obrazy květin, ale může je snad někdo svázat do kytice? Pokud byste věřili tomu, že můžete získat stálé výsledky z nestálých příčin, jakými jsou chvilkové jevy, pak by bylo možno spojit blesky do zářivého věnce a nosit je jako ozdobu! Ó Vědomí, Já, prožíváš radost i bolest, jako by byly skutečné, a zatím je vnímáš a přijímáš skrze vědomí mudrce, aniž bys opustilo stav vyrovnanosti a klidu. Ale jaké jsou tvé zážitky, když se totéž děje v srdci bytosti nevědomé, neprobuzené, to je pro mě nemožné popsat! Ó Vědomí neboli Já, jsi bez jakéhokoli lpění, bez tužeb a nadějí, jedno jediné, všude stejné, bez dělení a částí a zcela oproštěné od pocitu ega. Ať už je to opravdu skutečné, anebo neskutečné a iluzorní, bereš na sebe konání činů a zdáš se zakoušet různost.

Klaním se Vědomí neboli Já, které se projevuje jako tento omezený vesmír. Klaním se Já, jež znamená nejvyšší klid a mír. Klaním se Já, které je mimo dosah svatých textů, ale je jejich základem a cílem. Klaním se Já, jež je zrozeno a přebývá ve všech bytostech. Klaním se Já, jež je nezrozené. Klaním se Já, které podstupuje změny i zánik. Klaním se Já, jež je neměnné a nezničitelné. Klaním se Já, jež je Bytím, a zdravím Já, jež je Nebytím. Klaním se Já, které lze dosáhnout a zdolat. Klaním se Já, jež je nedosažitelné a nepřemožitelné.

Jsem plný radosti. Jsem ve stavu naprostého klidu a míru. Stojím nepohnutě. Dosáhl jsem Sebepoznání, jsem vítěz. Žiji, abych vítězil. Zdravím Sebe, zdravím Tebe.

Mé Já, pokud existuješ jako čirá a neposkvrněná Skutečnost, kde je potom jaké omezení, kde je neštěstí a kde štěstí, kde je zrození a kde smrt? Navždy budu přebývat v nejvyšším klidu a míru.

překlad Lenka Vinklerová

další části knihy