ADVAITA.cz

Dnes slavíme 121 let od "narození" nezrozeného Šrí Nisargadatta Maharadže

31. 3. 2018 - Gabriela

Sebepoznání a Seberealizace

Šrí Nisargadatta Maharadž

 

Předmluva Jean Dunn

Tuto malou knížečku jsem si poprvé koupila v Bombaji v roce 1978. Ačkoli byla na čtení velmi složitá, byla mi tak drahá, že jsem se rozhodla ji jazykově upravit a učinit ji tak snadnější k pochopení. Dělala jsem to pro sebe, ale poté, co jsem ji půjčila ostatním a na základě jejich podnětu, jsem se rozhodla nechat udělat několik výtisků pro ty, co jsou na duchovní cestě. Snažila jsem se najít původního vydavatele, ale marně. Zatímco Šrí Nisargadatta Maharadž během svých posledních let nemluvil o žádných zkušenostech týkajících se tohoto „snového světa“, mám pocit, že tato malá knížka vypovídá o jeho vlastní duchovní cestě a zkušenostech.

 

1. Božská vize a oddaný

Božskou vizí se míní být obeznámen s křišťálovým pochopením universální energie. Bůh a oddaný jsou jedním. Ve své pravé přirozenosti je oddaný totožný s Bohem.

Dokud člověk nerealizuje Boha, nepozná co je spravedlnost a co nespravedlnost. Rozdíl mezi spravedlivým a nespravedlivým, důležitým a nedůležitým, věčným a dočasným však oddaný pozná s realizací. To pak vede k jeho osvobození.

Božská vize eliminuje individualitu; projevené je jasně odlišeno od neprojeveného. Jakmile je pocit individuality nahrazen neosobním univerzálním vědomím, oddaný pozná, že on sám je ryzím vědomím. Projev je ryzím vědomím projevujícím se ve všech různých jménech a formách; duchovně probuzený se toho hravě účastní s vědomím, že se jedná pouze o hru univerzálního vědomí.

Jméno a forma duchovně probuzeného Světce zakouší bolesti i strasti života, nikoli však jejich uštknutí. Není pohnut či zneklidněn radostmi a bolestmi, ani zisky či ztrátami ve světě. Je tudíž v pozici, z níž může vést ostatní. Jeho chování je řízeno výhradně pocitem spravedlnosti.

Dočasný světský život musí pokračovat s veškerým souhrnem vzájemných vazeb, ale Světec si je vždy vědom toho, že se jedná o pouhé ryzí vědomí, které vyjadřuje sebe samo skrze různé formy a jména. A pokračuje tak v každé nově objevené formě. Pro Něj jsou nesnesitelné události světa pouhou neškodnou a bezúhonnou záležitostí; On zůstává událostmi celosvětového významu nedotčen.

Lidé Ho nejprve kvůli své pýše prostě ignorují, ale jejich pozdější zkušenosti je k Němu přitáhnou. Bůh jakožto ztělesněná spravedlnost nemá příbuzenské vztahy a ani Svůj vlastní majetek. Klid a štěstí jako takové jsou Jeho jediným bohatstvím. Bezforemné, božské vědomí se nemůže těšit něčemu jakožto svému vlastnímu zájmu.

Takovýto je dočasný nástin bhakti.

2. Duše, svět, Brahman a Realizace Já

Vědomí vašeho pocitu bytí, světa a jeho podpůrné primární síly jsou zakoušeny všechny najednou. Uvědomění si vašeho pocitu bytí však neznamená fyzické vědomí vás jakožto individuality. Představuje mystérium existence. Když si nejste vědomi svého pocitu bytí, není tu zkušenost přítomnosti Brahman. V okamžiku, kdy si pocit bytí uvědomíte, jste si ihned vědomi také světa a Brahman.

Než dojde k universálnímu uvědomění, je individuální já se svými zkušenostmi omezeno na tento světský život. Světský život přichází se zrozením a končí smrtí. Uvědomovat si sebe sama, svět a Boha, všechno najednou, je vskutku velkou záhadou. Je to nečekané nabytí; je to pohlcující a mysteriózní událost, nesmírně důležitá a významná. Přináší však s sebou zodpovědnost spjatou se zachováním Já, vyživováním a rozvojem Já, tomu se nemůže nikdo vyhnout.

Ten, kdo vede svůj život bez toho, aniž by byl zvědavý kdo nebo co je, přijímá běžné genealogické (rodové) pojetí historie jakožto své vlastní a následuje náboženské zvyklosti a jiné aktivity v souladu s tradicí. Žije s pevným přesvědčením, že svět tu byl před jeho existencí a že je skutečný; kvůli tomuto přesvědčení se chová způsobem, jakým se chová, shromažďuje si majetek a cennosti, i když ví, že je po své smrti nikdy nespatří. Třebaže si je vědom toho, že nic z tohoto si po smrti nebude pamatovat, přesto jeho chtivost a lakota fungují nerušeně až do konce.

3. Poznání Já a Seberealizace

Když zaměříme svou pozornost na původ myšlenky, proces myšlení sám o osobě ustane; objeví se mezera, která je příjemná, a (poté) začne proces znovu. Odvrácením se od vnějšího světa a bažením si v blaženosti bez objektů mysl pocítí, že svět objektů není pro ni. Před touto zkušeností nenasytné smyslové radosti neustále vyzývají mysl k tomu, aby je uspokojila. Od momentu obrácení se dovnitř začne zájem o smyslová potěšení upadat. Jakmile je zakušena vnitřní radost, vnější štěstí ztrácí svůj šarm. Ten, kdo ochutnal vnitřní blažený klid je přirozeně milující a zbaven závisti. Je spokojený a šťastný z toho, když se druhým daří. Je přátelský, nevinný a zbaven klamu. Je pln tajemství a údivu z blaženého klidu. Ten, kdo realizoval Já, nemůže nikdy ostatním způsobit bolest.

4. Život božský a Nejvyšší Já

S vroucí láskou a oddaností si oddaný předchází Boha. A když je požehnán Jeho vizí a milostí, cítí se v Jeho přítomnosti vždy šťastný. Neustálá přítomnost vytváří virtuální/zdánlivou identitu mezi dvěma. Zatímco vyhledává přítomnost Nejvyšší Duše, opouští Bhakta ve svém životě všechny vztahy/spojení, a to od těch nejobyčejnějších až po ty nejlepší, a oproštěním svého pocitu bytí od všech vztahů automaticky vyhrává společenství s Nejvyšším Já. Ten, kdo dosáhl pozici bezmezného osvobození, nemůže být nikdy neoblíben druhými, jelikož lidé sami jsou samotnou duší zářícího Já, byť si tohoto faktu nejsou vědomi.

V tomto světě nesmírné různorodosti trpí různé bytosti všemožnými druhy nemocí, a přesto nejsou připraveny vzdát se tělesné schránky, třebaže naříkají pod tíhou tělesné a mentální bolesti. Je-li tomu tak, pak člověk nebude krátkozrakým/omezeným, aby se vyhnul svému zachránci, osvícené duši.

Tato přetékající zásobárna klidu, blažená duše, uděluje lidem svým milujícím světlem jen a jen klid. Dokonce i atmosféra kolem něj povzbuzuje utrápené duše. Je jako voda v jezeře, která vyživuje rostliny a stromy podél břehu, okolní trávu i louky. Světec dává radost a podporuje energií lidi kolem sebe.

5. Aspirant a duchovní rozjímání

Duchovní rozjímání je považováno za to nejvyšší. Toto hledání nejvyššího Světci nazývají „první polovinou“. Správné pochopení pak vyústí ve vizi Boha a eventuálně dozraje v přesvědčení ohledně skutečné přirozenosti Já v „druhé polovině“.

Ten, kdo se vydá na duchovní cestu, začne s kontemplací a nakloněním si (Boha/vědomí). Vůbec poprvé shledá nějakou radost z modlitby a uctívání. V této úvodní fázi se mu dostává společnosti spolužáků. Čtení o minulých inkarnacích Boha, Rišijů, Světců a Mudrců, velebení božího jména, navštěvování chrámů a neustálá meditace na ně vyústí ve zvukové i světelné zkušenosti mystického života. Jeho žádosti jsou nyní v plné míře uspokojeny. Domnívaje se, že měl vizi Boha, zintenzivní své úsilí láskyplným připomínáním si Božího jména a rovněž Jeho uctíváním. V tomto rozpoložení mysli má Bhakta zcela pravidelně záblesky uctívaného božství, které považuje za božskou vizi a je s tímto spokojen. V tomto důležitém okamžiku si je jist, že přišel do kontaktu se Světcem.

Světec a nyní učitel dá Bhaktovi jasně najevo, že to, co obdržel, není skutečnou vizí. Ta je mimo zmíněné zkušenosti a lze ji získat jedině prostřednictvím realizace Já. V tomto bodě dosahuje aspirant úrovně meditujícího. Na začátku je Sádhaka zasvěcen do tajemství své vlastní osoby a vnitřního ducha; významu a podstaty prány, pestrobarevných čaker, probuzení kundalíni a podstaty Já. Později se dozví o původu pěti elementů, o jejich činnosti, vyzařování a dále o zásluhách a chybách. Během této doby prochází jeho mysl procesem čištění a nabývá klid. Toto Sádhaka zakouší skrze hluboce položené jemné centrum/střed Vnitřního principu; rovněž ví, jak a proč to je zde; je zažehnut jedině tento božský element. Toto poznání Sádhaku mění v ryzí, věčnou a duchovní formu Sadgurua, který je nyní v pozici, aby do tajemství ducha zasvětil ostatní. Zde stav Sádhaky končí.

Jak pravil Světec Tukaram, duchovnímu životu musí aspirant věnovat nepřetržité úsilí. Myšlenky je zapotřebí zužitkovat pro Sebe-poznání. Při zjišťování podstaty „já“, které je vtaženo do radostných i bolestivých událostí pocházejících ze smyslových zkušeností, musí být aspirant bdělý a ostražitý.

Musí poznat podstatu činného principu pro případ, že jsou jeho aktivity svedeny z cesty. Neměli bychom mrhat svou energií na zbytečné činnosti, ale využít ji pro snahu o Já a dosáhnout totožnosti s Bohem. Duchovní život je tak bohatý, hluboký, tak nesmírný, že před ním tato (osobní) energie upadá do bezvýznamnosti, přesto se ho ale znovu a znovu snaží pochopit. Ti, kdo se o to pokoušejí za pomoci intelektu, jsou ztraceni. Ojedinělý je ten, kdo se po koncentraci na původní atom kosmické energie, těší klidu duchovní kontemplace. Jsou tu ale davy těch, kteří se považují za duchovně založené a dokonalé bytosti. Očekávají, že je budou běžní lidé ctít a vážit si každé jejich slovo. Ti nevědomí se za nimi budou hnát pro duchovní pomoc a poslouchat je. Popravdě jsou ale tito pseudo světci chyceni v pasti chtivosti a tudíž to, co od nich nevědomí získají, není požehnání spokojeností, ale prach.

Tento člověk označující sebe za Boha mluví o duchovních záležitostech do omrzení a považuje se za dokonalého; druzí si však tak jisti nejsou. Na druhou stranu, pokud jde o Světce, lidé víc a víc hledají různé cesty, jak mu sloužit. Jelikož Světec jakožto věčně spokojená duše, ponořená v blaženém klidu, netouží po ničem, lidé mu s nadšením slouží svým vlastním způsobem a nikdy necítí žádný tlak.

To Vznešené je vždy pokorné, milující, tiché a spokojené. Štěstí, tolerance, shovívavost, vyrovnanost a další příslušné kvality musí být známy každému; podobně jako když zakoušíte tělesné stavy, jakými jsou hlad, žízeň atd., se stejnou lehkostí zakuste sami v sobě význam vlastností spjatých se slovem „Světec“. Tak jako zcela jistě víme, že v daný moment nepotřebujeme více spánku či více jídla, rovněž tak si musíme být jisti výše zmíněnými vlastnostmi na základě přímé zkušenosti. Pak jste se stejnou lehkostí schopni rozpoznat jejich přítomnost u druhých. Toto je test a zkušenost zkušeného duchovního vůdce.

6. Mystik

Kliduplný mystik zří jasně rozdíl mezi jeho vlastnostmi před a po realizaci. Vše, co je dočasné, má svůj původ v čase, a podléhá změně a zániku, zatímco mystik je od změny oproštěn a nikdy nezanikne. Neměnné nahlíží na neustále se měnící svět jako na hru.

Všechny vlastnosti Světce pramení přirozeně z jeho zkušenosti. Protože u něj nezůstaly žádné žádosti, nic z tohoto světa smyslů ho nemůže nikdy uvést v pokušení. Žije ve vznešené bezstrachovosti Sebe-realizace. Je soucitně pohnut neúspěšným bojem těch, co jsou svázáni tělesnou totožností, a jejich prahnutím po ukojení malicherných zájmů. Pro Světce jsou i velké události ze světa jen povrchovými obrysy; počet těchto obrysů, které se objevují a mizí, je nekonečný.

Individuality jsou jen mdlými záblesky těchto obrysů, a jen jako tyto obrysy samotné jsou také poznány. Když záblesky zmizí, nezůstane tu nic, co lze rozpoznat jako individuality. Interval mezi momentem vyvstání a zmizení tohoto obrysu se nazývá život. Zaniklý obrys nelze být spatřen znovu.

Světec, který má přímou zkušenost tohoto všeho, je vždy šťastný a zbaven žádostí. Je přesvědčen, že i ta nejlepší smyslová zkušenost je pouhou dočasnou záležitostí; tudíž bolest a utrpení, chtivost a pokušení, strach a úzkost se ho nikdy nemůžou dotknout.

7. Božská hra (Líla)

Zábava či hra je Bohu vlastní. Naše zkušenosti jsou známy jakožto Božská hra (líla). Bez sebemenšího dřívějšího náznaku z ničeho nic pocítíme chuť našeho vlastního bytí; kromě tohoto jediného příkladu chutě nevíme o podstatě Já nic. Ale potom je před námi skryta i tato trocha zkušenosti. Jsme vtaženi do mnoha činností a zkušeností typu „Já jsem člověk; Já jsem tělo; Jmenuji se tak a tak, toto je mé náboženství, toto jsou mé povinnosti atd.“ Jedna činnost střídá tu druhou a není od nich chvíle odpočinku ani úniku, musíme jimi projít. Takto to nevyhnutelně pokračuje, dokud to snad neztratí veškeré své kouzlo a my nezačneme hledat duchovní bohatství.

Zkoumáme-li smysl tohoto všeho, dostává se nám všemožných popisů od různých lidí. Někteří prohlašují, že to je kvůli činům z miliónů předešlých životů; nikdo však nemá přímou zkušenost těchto minulých životů; je jasné, že jde o fikci.

Někteří, ohromeni důmyslností vědeckých vynálezů a objevů, vycházejí ve své interpretaci z empirických faktů, které jsou jim vědci předloženy, avšak nepředvídatelnou zkušenost chuti našeho pocitu bytí nelze vysvětlit tímto způsobem. Je-li svět označen slovem mája neboli iluze, je odsouzen to být; když nazveme stejnou věc (tj. svět) slovy „Boží hra“, stane se skvělou! Ve skutečnosti jsou fakta tím, čím jsou. Kdo je příjemcem vysokého označení – kdo potvrzuje zbytečnost pro odsouzení/odvrhnutí – kdo je On – jaké jméno bychom Mu měli udělit po první přímé zkušenosti?

To, že máme zkušenosti, je fakt; druzí nám říkají o svých zkušenostech, dostanou se nám informace týkající se vztahů i pokyny k činnostem a my dle toho přizpůsobujeme své chování. Někdo z těchto rádců nás zasvětí do toho, o čemž se říká, že je jádrem uvnitř přebývajícího Ducha, ale i toto se posléze ukáže jen jako přechodná/pomíjivá záležitost. Kvůli takto získanému ujištění (zvenčí) tudíž nenabydeme chuť jádra na základě vlastní zkušenosti a sám původce prokáže sebe sama za nedílnou součást celé této pomíjivé záležitosti; jak on, tak jeho poznání jsou nám k ničemu. Nyní jsme svobodní jít svou vlastní cestou, ale z nedostatku vlastní zkušenosti nezbytné chutě (tj. jejího jádra) je tato svépomoc stejně bezradná. Jsme tam, kde jsme byli.

Co je to, co nazýváme Boží hrou (líla)? Jaká spojitost nás váže k tomuto hravému Bohu, kterého jsme spatřili, mluvili s ním, přátelili se s ním a vroucně ho milovali? Jaký k Němu máme vztah přes všechnu tuto blízkost a lásku? Všechny předešlé zkušenosti i s jejich zvláštnostmi se vytratily. S příchodem nynější zkušenosti Boží hra zmizí společně s falešnou zkušeností.

8. Duchovní aspirant, počáteční moment blaženého klidu a jeho nepřetržitý růst

Věčně očekávaným počátečním momentem byla chvíle, kdy jsem nabyl přesvědčení, že nejsem vůbec žádná individualita. Představa mé vlastní individuality mně spalovala již dlouho. Snášet mučivou bolest bylo nad mé síly; nyní po ní není ani památky, nejsem již více individualitou. Není nic, co by mohlo omezit mé bytí. Neustále přítomná úzkost a beznaděj zmizely a já jsem úplným blaženým klidem, ryzím poznáním, ryzím vědomím.

Nádory nesčetných tužeb a vášní již byly nesnesitelné, ale mou spásou bylo opěvování mého Zachránce slovy „Džaj Guru“. Tímto neustálým opěvováním všechny nádory tužeb jakoby pomocí kouzla nadobro splaskly a uvadly!

Jsem navždy volný. Jsem naprostým blaženým klidem zbaveným záště i strachu. Tato má forma blaženého vědomí nyní nezná hranic. Všechno není nic než mými vlastními výtvory a toto všechno dohromady vytváří mé blažené bytí. Neexistuje tu již pro mne dělení na dobré a zlé, zisk a ztrátu, vysoké či nízké, moje či tvoje. Nikdo mi neodporuje a ani já nikomu nečelím, jelikož tu není nic než já sám. Blažený klid odpočívá na lůžku blaženosti, samotný odpočinek se změnil v blažený klid.

Není zde nic, co bych měl či neměl dělat, ale k mým činnostem dochází všude kolem, každou minutu. Láska a hněv jsou rozděleny mezi všechny rovnoměrně, stejně jako práce a odpočinek. Mé vlastnosti – nezměrnost a vznešenost, má čirá energie a vůbec mé všechno, poté, co dospěly k samotnému zlatému jádru, odpočívají v blaženém klidu jakožto atomu (všech) atomů. Mé ryzí vědomí září v okázalé nádheře.

Proč a jak si vědomí začalo uvědomovat sebe sama je nyní zřejmé. Zkušenost světa už není zkušeností světa jako takového, je rozkvětem tohoto principu vědomí, Boha. A co to je? Je to ryzí, primární vědomá forma, prapůvodní vědomí „Já“, které je schopno nabýt jakoukoliv formu, po které zatouží. Je označeno jako Bůh. Svět jakožto vyjádření Boha není hnán ziskem ani ztrátou; je čirým, prostým a přirozeným tokem blaženého vědomí. Nejsou tu žádná rozdělení na Boha a oddaného, Brahman a máju. Ten, který meditoval na blaženost a klid je sám oceánem klidu a blaženosti. Sláva věčné Pravdě, Sadguruovi, Nejvyššímu Já.

9. Oddaný a požehnání Boha

Bhakta rozlévá svou oddanost a v každém ohledu formuje své chování podle vůle Boha. Na oplátku shledá, že Bůh je jím potěšen a toto jeho přesvědčení ho k Bohu dostává ještě blíže. Jeho láska a přátelství s Bohem se stává bohatší a čím dál více roste. Odevzdávání se vůli Boha v každém ohledu vyústí v Jeho požehnání.

Ten, kdo je Bohem požehnaný, je nádhernou duší. Přebývaje v míru sám se sebou nahlíží na objekty požitků s naprostou nezaujatostí. Je spokojený se vším, co má, a je šťastný, když vidí šťastné ostatní. Věří-li osoba, že je požehnaná Bohem, ale je stejně pořád nešťastná, je lepší, když se tohoto klamu vzdá a usiluje o kýženou Milost s upřímností a opravdovostí.

Božská hojnost a přízeň není posuzována podle smyslových objektů, ale dle vnitřní spokojenosti. Toto je vskutku požehnáním Boha.

10. Universální život

Nyní jsem Ho spatřil, uviděl jsem Toho, koho jsem toužil spatřit tak vroucně. Setkal jsem se se sebou samým. Setkání vyžaduje nesmírně obtížnou a důkladnou přípravu. Prahl jsem spatřit ono nejmilovanější. Bylo nemožné fungovat bez toho. Byl jsem si jist, že umřu, kdybych to nebyl dělal. I s tou nejvnitřnější upřímností prostoupenou celým mým bytím jsem nebyl schopen to dosáhnout a tato situace byla nesnesitelná. Přesto jsem s láskou a odhodláním, hladově a odvážně, vykročil na svou cestu. Během ní jsem musel projít různými stavy a místy.

Jsouce celkem obratné, nejdříve se mi ono nejmilovanější poznání Já neodkrylo. Ale hle, dnes jsem to spatřil, byl jsem si jist, ale v příštím okamžiku jsem pocítil, že to možná nebylo ono. Kdykoliv jsem to uviděl, odhodlaně jsem to s nadšením pozoroval, ale neznaje s jistotou podstatu toho, nedokázal jsem tak či onak rozhodnout. Nemohl jsem si být jist, zda šlo o ono mé milované Já, střed mého bytí. Jakožto mistr převleků mi uhýbalo s rychle se měnící formou, než jsem vůbec mohl dojít k nějakému závěru. Objevovaly se vize různých inkarnací rišijů a světců, vnitřní vize během meditace (dhjány) a rozjímání o učení (dharmy), i ty vnější v rámci bdělého stavu, případně nadpřirozené síly (siddhis) jako proroctví, jasnovidnost, schopnost léčit jinak nevyléčitelné nemoci apod. Některé byly dychtivé mi sloužit, ctít mne a mít ve mně víru. Toto mně přimělo uvěřit, že jsem ono (milované Já) určitě spatřil; zde je ta jeho dovednost ve vytváření lží. Je tak obratné v umění převleků formy, kvality a poznání, že intelekt ani neví, kde se sám nachází, natož aby pronikl do jeho podstaty. Ale jaký je toto zázrak? Div divů! Záblesk, zvláštní třpyt, majestátní nádhera! Ale kde To je? V mžiku zmizelo dříve, než jsem to byl schopen pochopit. Ne, nic nemůže být známo o tom, co se stalo mně nebo tomuto světlu Já. Nedokážu říci, zda tento neobyčejně rychlý záblesk a prostředek mého zkoumání byly jedním a tím samým anebo se od sebe lišily. V záři oslnivého zázraku je přímo zakušeno kosmické uspořádání. Tento kontakt je nesmírně zajímavý. Oslnivá zkušenost vás přiměje domnívat se, že by to mělo být takto ostré napořád; toto je příznačný pocit kosmické zkušenosti. Ale během samotného pokusu zadržet zářící záblesk ve snaze ho pochopit, o něj náhle přicházíme.

Dostat se ke kořenu kosmické energie je nesmírně obtížné; vyzrálý adept přebírá nekonečně pestrou škálu forem. Kosmická energie/vědomí, jenž má být pochopeno, a síla koncentrace jsou jedním a tímtéž. Protože je vědomí ve své podstatě mnohotvárné, nelze jej definovat jakoukoliv danou formou nebo jménem či místem, stejně jako v případě vnitřních zkušeností dhjána jogína. Nejdříve je pozornost meditujícího výsostní tichostí, posléze je transformována ve světlo, pak světlo nabyde formu prostoru a prostor se postupně změní v pohyb. Toto se přenese do vzduchu a vzduch do ohně, oheň se promění ve vodu, voda v zemi. Nakonec se země vyvine v svět živých a neživých věcí. Voda pocházející z dešťů nabyde formu šťáv v obilí, zelenině a dalších rostlinách, jejichž výtažky poskytují výživu a energii. Tato energie nabývá formu poznání, odvahy, smělosti, zručnosti atd. Beznohý proces pokračuje. Ani forma, ani jméno a ani žádná kvalita není trvalá. Nic není permanentní či neměnné.

S prožitou zkušeností duchovního osvícení je těžké se vypořádat. Může to znamenat, že je buď mimo naši schopnost získat ji anebo je ona sama mimo dosažení; přesto je nutné pokračovat v koncentraci.

Identita universálního Já jakožto zázrak v procesu oslnivé záře a čirý pocit „já jsem“ empirického vědomí před zkušeností musejí být v meditaci (dhjána józe) pevně ukotveny. Je duchovně nasycená duše totožná se zkušeností anebo je dokonce mimo ni? Během meditace neexistuje žádná dualita zkušenosti. Během osvícení jsou v meditaci duchovního adepta zapojeny i smyslové orgány, protože smyslové orgány a pět elementů jsou v jádru jedno a to samé. Hrubé elementy, jemná podstata a vědomí, tři guny (sattva, radžas, tamas) a tři zdroje poznání (znalec, poznané a poznání), vnímání, dedukce, svědectví byly viděny, jsou viděny a hle (najednou) tu nejsou.

Vlastnosti původu, zachování a zničení se v meditaci rozpustily. Činnost Prakrti ve všech jejích formách, projevené i neprojevené, a vědomí Puruši jsou zde rovněž zahrnuty. V procesu meditace jsou najednou aktivovány všechny čakry a jako takové jsou zakoušeny. Všechno toto, v jediné, jedinečné zkušenosti, tvoří kontemplaci. Meditace, vědomí, zkušenost, nejsou ničím jiným než samou jednotou.

Meditace/dhjána jóga je tou nejvyšší činností v životě. Koncentrace je uvnitř zkušenosti nejdůležitější.

Transformace/proměna dhjána jógy v džňána jógu je obtížný proces. Během dovršení samotného procesu je Átman poznáno s naprostou jistotou. Dokud není dhjána jóga zcela proměněna v džňána jógu, není tu žádné poznání Já. Prověrkou správné meditace je poznání, poté následuje dualita mezi poznáním a Átman. V poznání založeném na vlastní zkušenosti je střetnutí mezi poznáním „já jsem“ jakožto Já a samotným Já jakožto Já. Pochopení mezi kontemplací („já jsem“) a Já je ale přítomno během hluboké meditace, a toto vyústí v realizaci blaženého klidu, který je posléze proměněn v nejvyšší spokojenost a Já je absorbováno do absolutního Ducha. Poznání absorbováno do sebe sama, kontemplace pohlcena sebou samou, primární mája, Bůh, Absolutní stav a původní vibrace jsou všechny jedním celkem zkušenosti Já. Věčně opatrované a toužené Bytí je zde realizováno.

Ještě před tím se během procesu získávání nadpřirozených sil/siddhis spjatých s dhjána jógou vynořují prožitky ve formě umění, lásky a vzpomínek na minulé životy v různých místech jako jsou Patala, Swarga a Kailas. V některých případech má někdo prožitek různých siddhis ve formě setkání s avatáry a návštěvy různých míst, pak rovněž zkušenosti jako např. být tvůrcem/Brahmou v Satja lóce (horním světě), ničitelem/Šivou v Kailásu a udržovatelem/Višnuem ve Vaikuntě. Jsou tu tedy různé fáze pocitů jogína, od nejlepších po ty nejhorší. Objevují se nesčetné vize, které nejsou ani příjemné ani trvající. Nevyhnutelné charakteristiky dhjána jógy musí pokračovat, dokud není dhjána jóga proměněna v džňána jógu; tj. přechod od tiché mysli v meditaci (samprajuata) do změněného stavu vědomí, tichosti a bdělé mysli (asamprujata), tj. samádhí. Do té doby tu není žádná Seberealizace. Na druhou stranu, pokud je podstata této fáze dhjána jógy během transformace poznána, Seberalizace je automatická.

Všechny zkušenosti a vize vyvstávající během dhjána jógy jsou dočasné. V kontemplaci je přítomno nezměrné množství fází a forem, ale žádná z nich není trvalá. Vše, co je považováno za nápomocné, skvělé a neměnné, v mžiku zmizí a v následném momentu se objeví formy nové. Toto poznání, z něhož přecházejí všemožné věci ve zkušenosti, jako např. země, voda, oheň, prostor a jejich různé modifikace, je samo o sobě nestabilní. Začínaje meditací zakusí kontemplující duše prožitek minulých životů, a následně je transformována do primární máji, původní energie, božskosti a díky síle meditace dokonce i ve vlastnosti nejvyššího Já, a toto vše v mžiku zmizí. Je to zde, nazývá se to „kala“, konečná likvidace individuality. Právě tady je oddělenost od sebe sama odstraněna. Já shledá sebe samo s duchovní jistotou a už nikdy není znovu ztraceno. Nezničitelné, nerozpustné, věčné Paramátman září s dokonalostí mimo dosah empirické zkušenosti.

11. Poznat Co?

Od momentu zrození vědomého pocitu „já jsem“ pokračuje neustálý proces seznamování se s okolním prostředím. I když je uvědomění si „jáství“ automatické, tj. přihodilo se bez úsilí, člověk se musí učit různým věcem; je nutné obeznámit se se svou vlastní osobou a péčí o ni. Některé věci jsou pochopeny nezbytně a z vlastní potřey, a ty další, které, třebaže nejsou tak důležité, je rovněž nutné se naučit.

V procesu nabývání vědomostí, je nám řečeno, že musíme poznat i věci nad rámec světa (mimo svět). Ale než se je poznat pokusíme, musíme pochopit podporovatele a dohlížitele vesmíru zvaného Bůh, aby díky jeho pomoci mohly být poznány i ostatní věci.

Kdo je tedy Bůh jak si Ho máme naklonit? Je nám řečeno, že toho dosáhneme přebýváním ve společenství světců a pravidelně a oddaně plníme jejich instrukce; následně se ale dozvíme, že setkání se s osvícenou duší je velmi vzácné. A když už máme to štěstí a tuto bytost potkáme, řekne nám: „Ty sám jsi Bůh. Mysli na Něj o samotě, medituj na Jeho Bytí. Nezapojuj se do přemýšlení o druhých.“
Nějakou dobu jsem se zabýval různými záležitostmi, poznával a učil se s představou, že jsem lidská bytost narozená z vědomého pocitu „já“; poté jsem začal meditovat na sebe sama jako Boha, abych poznal sebe sama. Nyní vím, že já sám jsem znalcem všeho, co si pamatuji, vnímám či cítím; proto přehlížejíc všechno, co si pamatuji, vnímám či cítím, rozjímám o podstatě znalce.

Sedávám s napůl zavřenými oči osamocen. Tam mně nemůže nikdo vidět. Vše, co si vybavuji, cítím nebo prožívám, se rodí ze mě samotného. Má meditace je mou svítilnou a to, co vidím, je jejím světlem. Vše, co vidím a pamatuji si, není nic než světlo mé meditace.

Nyní již necítím potřebu meditovat, protože meditace sama o sobě probíhá spontánně. Ve svém průběhu dává vzniknout nesčetnému množství forem, jmen a kvalit…a co bych z toho měl, když s tímto vším budu něco dělat?

Jsem přesvědčen, mimo všechny pochybnosti, že tato má meditace je zrozena z Boha. A svět věcí není ničím jiným než produktem mé meditace. Cyklus vzniku, zachování a zániku je samotným jádrem světské existence. Mohu se jej snažit poznat sebevíc, stejný proces se však musí opakovat. Má zvědavost došla konce.

12. Duchovní blažený klid

Aspirant na duchovní cestě je zcela pohlcen ve svých duchovních experimentech a prožitcích; dobrodružství pokračuje. Člověk má najednou zkušenost světa prostřednictvím svých smyslů a tak se snaží, co to jde, záviset jen na sobě sama. Zkoumá, kam až může zajít s minimem pomoci od ostatních a vyhýbá se mnohým věcem ve světě. V pravý čas pak aspirant zaručeně nabyde klid; po ničem netouží, má dostatek i nazbyt. Je spokojený a jeho chování to prozrazuje. Nic od těch, s nimiž jedná, neočekává. Neliší se snad očekávání zisků/prospěchu od samotného žebrání? Je-li pravda, že aspirant dospěl ke štěstí, které je mimo dosah běžných smrtelníků, proč by měl očekávat žebrácký podíl z těchto hmotných/světských zisků? Pokud má ve svém vlastnictví blažený pramen věčného života, proč by měl ve svém jednání s ostatními požadovat něco na oplátku? Je nemožné, aby se ten, kdo realizoval Já, spoléhal na ostatní; naopak, on s naprostým klidem a lehkostí vyživuje duchovní potravou druhé.

A protože štěstí těchto aspirantů narůstá, začnou světce milovat s naprostou upřímností. Znají jeho důležitost ve svých životech. Tak jako si obstarávají potravu a ukládají si zásoby, rovněž tak se starají o toho, kdo dosáhl pozici věčného klidu, totožnost s universálním duchem, dokonalost. Přesto se ale někteří z těchto aspirantů vyžadují od velkých světců dozvědět něco o okultních metodách, které pak praktikují. To jim umožňuje získat určité okultní síly a oni pak propadnou mylnému dojmu, že nabyly to, po čem tak vroucně toužili a staví se do role radža jogínů. Horlivě se ženou za hmotnými potěšeními. Avšak ten, kdo zakusil ryzí blažený klid věčného života v Brahman, je vždy spokojený. Dokonalá duše netouží po světských poctách.

Není možné, aby duchovně dokonalá duše vůbec kdy toužila po tom, aby ji lidé nazývali učitelem nebo se před ní klaněli. Ani aby očekávala, že si všichni budou vážit jejího učení v plné úctě. Ten, kdo nabyl nejvyšší štěstí z nitra svého zdroje, nemá zájem o štěstí hmotného života. Takové je duchovní štěstí, které činí šťastným každého. Toto jsou vnější kvality charakterizující osvíceného satjagrahina (opravdového hledajícího pravdy).

13. Něžné srdce Světce

Srdce matky je plné něhy, která je ale omezena pouze na její dítě. Srdce Světce je však všezahrnující, ono ví, jak a odkud každý pochází, i jaké rány osudu bude muset podstoupit.

Světec je prostoupen duchovním poznáním a klidem, není u něj přítomno žádné chtění. Praktikuje svou sádhanu tak, aby nebyla odhalena ostatními; vnější známky svatosti jsou mu lhostejné. Obléká se v souladu s ročním obdobím a klimatickými podmínkami.

Protože se spojil s (původním) atomem, první příčinou vesmíru, zná zcela dobře svou podstatu. Samotnou přirozeností tohoto jádra/atomu je rozkvět, proto jsou zde nutně přítomny změny a rozlišování. Velmi dobře si toho vědom, není Světec rozradostněn příjemnými událostmi a ani sklíčen těmi nepříjemnými.

Změřil hloubku poznání běžného člověka. Zná jeho podstatu od začátku až do konce. Zná odpovědi na (otázky) jak a proč týkající se jeho mysli, a rovněž bezvýznamnost jejích mentálních dosažení i selhání. Potřeby těla dohání bytosti k obstarávání si prostředků pro jeho zachování, ale lačnost po nich je přiměje usilovat o ně do vyčerpání, a všechno to bez nejmenší představy o tom, co čeká jejich život v budoucnu. To, co tyto bytosti pokládají za nezbytné a snaží se to dosáhnout, Světec považuje za naprosto zbytečné/odpad.

Světec není nikdy obětí vášní. Život je směsicí tužeb a emocí; Átman, původce tužeb a emocí, je samotným jádrem Světcovy vize, s jehož podstatou je Světec naprosto obeznámen. Zná jeho činnosti a druhy projevu, stejně tak jako jeho následky. Životní princip je principem pocitů, vášní a emocí. Touhy a vášně zplozené v tomto principu nejsou nic než emotivní prožitky, nemají v sobě žádnou substanci; přesto se ubohá bytost domnívá, že zastávají v jejím životě obrovskou důležitost. Přijímá v podstatě bezcenné touhy, oddává se smyslovým radostem a bezmocně se za nimi žene.

Matka s naprostou upřímností, avšak v nevědomosti, živí kořeny utrpení, zatímco Světec je se stejnou intenzitou vykořeňuje. Světec ví, v čem spočívá blaho lidstva, a to mnohem lépe, než zná matka blaho svého dítěte. To je důvod, proč se říká, že je srdce Světce laskavé.

14. Oddanost balkrišnovi a péče o něj

Během fáze uctívání, zpěvu bhadžanů a odpoutanosti nabývá zkušenost nezměrnosti Boha na síle, ale vzhledem k tomu, že se vize objevuje stále častěji, každým dnem se stává užší. Vize a poznání jsou zde totožné. Ať si Boha předcházíte/nakloňujete v jakékoliv podobě či jménu, tuto podobu i jméno on sám prezentuje. Různé formy a jména jsou vetkány do modliteb a chvalozpěvů a jsou zpívány prostými lidmi.

Oddaný díky svému pevnému přesvědčení a Bůh díky svému okouzlení pro uctívání, jsou přitahováni jeden k druhému a ve chvíli, kdy se setkají tváří v tvář, splynou. Oddaný automaticky ztratí své projevené vědomí (objektů), a když se navrátí, shledá, že ztratil svou totožnost. Ztratil ji v Bohu a nikdy od něj už nemůže být oddělen; Bůh je všude a nemá žádnou oddělenou totožnost.

Tvůrce, prožívající a ničitel všech jmen a forem, kontrolor všech sil, je nyní odhalen; toto je Bůh, Sebe-zářící, Sebe-inspirující a Sebe-jisté Já. Toto je místo, z něhož pocházejí původní guny. Třebaže je To co do povahy atomické, má v sobě absolutní sílu dělat to, co si přeje, podle emotivního charakteru gun, a rovněž nabývat jakoukoliv formu. Toto je atomický střed/centrum, atomická energie, první a poslední příčina vesmíru.

Bůh Bohů, duše všeho hybného i nehybného, všeprostupující, Brahman s kvalitami, milovaný (všech) Bhaktů/oddaných, oceán lásky a oddanosti je zrozen zde. Toto je Adinarajána, přebývající v srdcích oddaných; Světci ho nazývají Balkrišnou (dětské vědomí), protože od samého počátku je nahlížen jako atom atomů. Ve své přirozenosti je vtělením nevinnosti. Snadno je pohnut emocemi a stává se nezměrný, podle směru emocí. Podstata expanze/rozšiřování je určena přemírou té či oné guny. Projevuje se prostřednictvím každé ze tří gun v odlišném čase v nestranném duchu. Protože jsou s ním Světci úzce obeznámeni, vědí, kterou gunu v daný okamžik vyvolá a jaké budou následky. Proto ho/balkrišnu od těchto výstředností (tj. přemíry dané guny), jež jsou součástí jeho povahy, odrazují. Nadměrný růst jakékoliv guny je nebezpečný. Sattva guna je naprosto dobrá, přesto i ona sama je škodlivá, pokud je přebujelá. Radžas guna je neklidná a zpupná, zatímco tamas guna je zaslepená a namyšlená. Vědom si toho velmi dobře moudrý člověk drží svou duši na hony daleko od dopadů gun, proto zůstává energie duše nedotčena a rozvíjí se správným směrem.

Uspokojování různých tužeb zvyšuje chuť po těchto tužbách. Žízeň po potěšení pozvolna, v těžko postřehnutelné míře, zmenšuje sílu duše. Jakmile však duše odloží pokušení gun stranou, oddaný objeví svou ubohou duši a láskyplně a upřímně se chopí péče o ní. Jedině když je oddanost úspěšná, je realizováno Átman. Je spatřeno jako dítě v rozbřesku vítězství, proto je nazýváno jako dítě vítězství.

Bhakta je ostražitý a nedovolí, aby bylo toto dítě/duše znečištěna touhou po smyslových radostech; čím pevnější je ve své podstatě, tím větší je její vliv i síla. Proto Světci nedopustí ztrátu její stability. Podstata pečování o ni spočívá v udržování jí pevnou, odkloněnou od gun. Je-li duchovní zesílení duše zastíněno smyslovými tužbami, je otřesena v samotných základech/kořenech. Je obtížné držet guny v pokoji. To je důvod, proč Světci upozorňují na potřebnou stabilizaci v poznání Já.

15. Sebepoznání a Seberealizace

Ti, kdo realizovali a stabilizovali se v poznání Já, jsou těmi, jejichž sláva je opěvována od nepaměti. Právě jejich jména tvoří základy božské meditace. Šrí Krišna, Šrí Višnu a Šrí Ráma, to jsou některá z nesčetných jmen udělených Bohu. Původně byla tato jména udělená lidským bytostem, ale ony realizovaly Já a poznaly prapříčinu všech zkušeností. Ti, co přišli, aby nabyli toto poznání Já a uchovávali ho čiré a stranou, jsou známy jakožto Bohové a Světci, zatímco ti, kteří jej využívají pro honbu za smyslovými potěšeními, se nazývají démony a Ravany. Nejvyšší a Nejvzácnější nabytí je obtížné dosáhnout, ale je-li získáno, je mimořádně blahodárné. Pokud však o něj není dostatečně pečováno, je stejným způsobem škodlivé. Ten, kdo není nadšený z vlastnictví duchovního poznání kořenné příčiny, to může napravit rozvinutím a dodáním mu lesku pomocí oddanosti a lásky. Oddanost, chvalozpěv a odpoutanost jsou v něm pak pevně ukotveny. Je navždy osvobozen od tužeb a ať se nachází kdekoliv, aura/záře jeho klidu a štěstí ho doprovází. Svatozář nad hlavami velkých Světců tento fakt jasně ilustruje. Kdokoliv se k němu přiblíží, obdrží nečekaný dotek božského blaženého klidu. Světec nikdy nejedná jako individualita. Všechny jeho činnosti jsou vyjádřením Božské hry (líla).

16. Duchovní poznání a utišení touhy vědět

Vesmír začal existovat prostřednictvím činnosti primárního atomického vědomí. Před nabytím vědomí sebe sama tu nebylo nic, ani stopa po nějakém projevu. V tomto stavu vešlo v existenci vědomí si naší vlastní existence, uvědomění si pocitu bytí. Ve skutečnosti tu (předtím) nebyl žádný čas, žádný prostor a ani žádná příčina. Uvědomění k tomu nemělo žádný důvod, proto je zbytečné to pojmenovávat. Nebyl zde žádný čas, proto jej nelze časově vymezit. Nebyl tu žádný prostor, tudíž určení jeho polohy je nesmyslné; přesto bylo atomické vědomí jako takové pocítěno, nic víc. Proč tedy? Protože tu nebylo nic mimo to, čeho by si bylo vědomo! Bylo tu pouze uvědomění si bytí. K zjištění, jak dlouho tento stav trval, neexistují prostředky; ale velkým zázrakem je to, že tu bylo vědomí si sebe; s tím byla universální vůle následována svým uskutečněním. Atomické vědomí se s ohledem na svou vůli a své náhlé uskutečnění stalo mnohé a všeprostupující. Ale třebaže se jeví být mnohé, ve své podstatě je vše jedním jediným.

Když se atomické vědomí kvůli své vůli a svému okamžitému uskutečnění stalo mnohé a všeprostupující, energie jednoho atomu se rozprostřela do mnohých center, každého se svou vlastní specifičností a vůli. Proto ten konflikt. V každém okamžiku mnohá centra vyjadřují různými způsoby svou vůli. Obecně vzato, universální atom neví „kam“ a „co“ ze své (universální) vůle, ale následek tu nutně musí být. Hmatatelný výsledek vůlí universálních atomů je pozorován v momentu kosmického zániku, když je celý vesmír proměněn na popel. Milující vůle nejsou zrušeny všechny společně; velké momenty štěstí ve světě jsou výsledky těchto vůlí. Vlastnost individuální energie přát si (to a ono) tu vždy působí. Je to její esence a dluží ji primární energii.

Primární energie, která zazářila jako první, je jedna jediná a homogenní, ale kvůli nevědomosti se jeví být různorodá.

Zachvění se atomické/primární energie se ve Védantě označuje jakožto velký princip. Základní vlastností tohoto principu je vědomí. Zakoušené uvědomění samo sebe rozšíří do éteru. Rozprostření éteru je prostorem. Díky jediné kvalitě se tento velký princip stal časem, prostorem a příčinou. Posléze přišly tři guny a pět elementů. Změřit rychlost toho bylo naprosto nemožné.

Původní záře se zachvěla v prostoru a to byl vzduch. Vzduch nabral rychlost a tak vznikl oheň. Pulzace ohně se natolik zrychlila, že začala existovat voda. Voda zchladla natolik, že se objevila země. Všechny vlastnosti dřívějších forem se zkrystalizovaly v zemi a vibrují zde. V důsledku této specifičnosti začne existovat nesčetná škála živých bytostí, vegetace a původní záchvěv v nich pulsuje skrze jejich životní mízu. Původní vůle prostupuje celou škálou hybných i nehybných věcí a je tam neustále činná.

Původní záře před vznikem éteru naplňuje každý elektron i proton a neustále nabývá na síle. Dokud je záchvěv v atomech činný, do té doby musí být částice v pohybu. Původní vůle prostupuje celou škálou hybných i nehybných tvorů a je tam neustále činná.

Primární vědomí nespatřuje nic než sebe. Nemá žádné orgány, přesto je v činnosti s nezměrným Duchovním poznáním a Utišením touhy znát 131 orgánů. Nikdy není znečištěno. Různá vědomá centra omezená rozličnými přídavky se domnívají, že se od původního zdroje liší, ale je tu jen jedno bytí, jeden duch, jedna kvalita. Bezforemné, časem neomezené, bez prostoru, jediné, ryzí vědomí. Není tu místo pro rozdíl či odlišnost. Bytost oklamána omezenými zájmy typu „já“ a „moje“ trpí bolestí pro nic, je omezena pouze na sebe. Vše se odehrává v náležitém momentu podle zákona, který vše spojuje, a všechno se zhmotňuje v daný okamžik. Když se Ravana stane nesnesitelným, objeví se Ráma, aby dodal úlevu. Když vládne Kamsa, nejvyšší Krišna je zde jako protijed. Tímto způsobem se udržuje v chodu rytmus vzestupů a pádů.

Kontrolující síla všech těchto událostí je stejná, nikdy se nemění. Nemůže to být tak, že tu je jeden Bůh v jednom období a další v jiném období.

Čistě jen jedna kvalita dává zrození záři expandujícího vesmíru; za nepřítomnosti této kvality je vše ryzím tichem. Když je tato jedna kvalita poznána a spřátelena/nakloněna, srdce se spojí s (pravým) Srdcem. Je tu tento nejvyšší pocit neodcizitelné vzájemnosti jednoty čiré kvality ve všem a vše náleží tomuto Jednomu. Nejvyšší jednota je realizována, proto se nazývá Nejvyšším Já.

Všechen čas, všechen prostor a příčina všeho se staly navždy jedním. Jedno jediné je vše-konající. Nemá žádný zisk ani ztrátu a ani smrt. Je nezrozené, věčné a přesto rodící se v každém okamžiku a projevující se v každém věku. Veškeré duchovní a intelektuální poznání se zde utiší.

17. Gajátrí mantra

„Mantra všech manter, Ó Udhavo, tou je Gajátrí mantra. Vysvětlím ti ji od začátku až do konce; náležitě naslouchej.“ (Eknathi Bhagawat XXI).

Pán říká: Ó Udhavo, Gajátrí mantra je základem všech manter.“ Vše značí mnoho. To, díky čemu vejde toto číslo v zkušenost, je Gajátrí. Tři slabiky A+U+M znamená Omkar – božský zvuk. Další krok začíná s dvěma čísly. První z nich představuje vědomí si našeho vlastního bytí. Je přirozenou vlastností, nevyřčeným slovem. Je to nevědomky vyřčené slovo vycházející všude a každým okamžikem a nikdo o něm neví. Toto slovo, vyřčené nevědomky, je Gajátrí mantrou, základem všech manter. Nesčetné množství slov je dodatečně vysloveno a z nich raší všechny vesmíry, avšak primárním zdrojem všeho je vznešená Gajátrí, nevyřčené slovo, nevyslovený zvuk. Každý má stejnou zkušenost, a co je to za zkušenost zrozenou z nevyřčeného slova? Naše vlastní bytí.

Existuje nespočet různých tvorů, od mravence až po bohy, ale co je oním původním bytím? Je ním Gajátrí. Zkušenost tohoto bytí je zkušeností našeho vlastního bytí. Toto vznešené Gajátrí přichází jako první, ostatní pak následuje. Vlastnost/kvalita tohoto bytí je vysvětlena Pánem (Krišnou) takto: „Jaká je podstata této mantry? Přestože je zde síla k vytvoření nesčetných vesmírů, nelze si ji držet.“ Původní zvuk nevyžádaného, nevyslovitelného, nepředvídatelného a nevyřčeného slova byl zrozen ve formě čakrapani, je pro něj jedinečná. Jelikož není čakrapani rozpoznána, To dokonalé se během světského pomíjivého dění postupně degradovalo na žalostné stvoření.

Usilování o vznešenou Gajátrí je fascinující. Pro každého je to stejné uvědomění si bytí, nevyřčené slovo, přesto vysloveno. Navzdory snaze všech čtyř véd, šesti šáster a osmnácti purán, zůstává její výklad neúplný. Přesto tu je přítomna neustálá přitažlivost k této vznešené Gajátrí.

Co vznešená Gajátrí znamená? Je to uvědomění si našeho vlastního bytí. Je tím, čemu rozumíte bez řeči. Kdekoliv je život, je přítomna mantra, aby ho vyživovala. Pulzuje v nás, a i přes léta bídné dřiny, necítíme potřebu se s ní rozloučit. Kvůli této Gajátrí mantře přišli na zem Šrí Ráma a Šrí Višnu jakožto inkarnace, ale ovládli ji. Toto nevědomé poznání našeho vlastního bytí je v nás i v nich stejné, oni ho však jako takové učinili vědomým a zakoušeným. Ostatní bytosti se dostaly k jeho významu jen povrchně, čímž jeho význam pouze překroutili; zívání tvorů vypouští slabiky A+U+M.

Meditujte na význam tak, jak jste pochopili z výše uvedeného. Vy jste čakrapani, bytí s tisíci rukami a hlavami, tímto nevyřčeným zvukem. Slovo a jeho znějící smysl jsou první personou a jsou zakoušeny jako takové. Příznakem této zkušenosti je naprostá spokojenost mysli. Gajátrí mantra je podkladem spokojenosti všech a propuká spontánně, jelikož je tento zvuk vždy božský. Jméno, které ve vás rezonuje, aniž byste ho vyřkli, je vaším vlastním uvnitř přebývajícím duchem.

Postačí, když si tiše vyslechnete deset zvuků, pět znějících, duální ozvěnu, jediný hlas a symfonii všech. Tato základní Gajátrí mantra jen pouze s vámi.

18. Sebepoznání a Seberealizace

Tři skupiny osmi slabik tvoří jednu sérii 24 zvuků. Gajátrí mantra se skládá z 24 následujících slabik: oam, bhooh, oam, bhuvav, oam, swaha, oam, mahah, oam, janah, oam, tapah, oam, satyam, tat, savituih, varenyam, bhargah, devasya, dhimahi, dhiyo, yo, nah, prachodayaat. Opakováním 24 slabik této mantry nabývají významní rišijové a světci nesmírnou sílu. Touto sílou je vytvořeno i zničeno nesčetné množství světů, ale zvažte sílu dvojslabičného slova Ráma, které snadno ruší všechnu tuto sílu a odpočívá v dokonalosti.

Védy jakožto základ: Védy jsou základnou pro následující interpretaci, tudíž se nazývají základem. Avšak primárním kořenem, prvotní příčinou všeho je tato mantra.

Blažený klid Brahman: Zkušenost našeho vlastního bytí, vize našeho vlastního Já a konečného klidu, která je naprosto jedinečná, se nazývá brahmánandou. Zkušenost naší vlastní přirozenosti bez pomoci druhých se později vysvětluje jakožto velký blažený klid (paramánanda).

Duchovní život: Tak jako je tu záře lesku, tak je i vznešená Gajátrí samotným životem existence/ducha. Pán Krišna říká: „Jsem skrytý a to je můj poklad, ale to, co mne skrývá, mne také odhaluje. Jak se jevím, když jsem viděn? Zajisté jako ne-duální, ne-rozdělitelný. Ten, kdo naslouchá pulsující mantře, je skrytý. Oddaným opakováním této mantry se všechno stane zřetelně jasné, protože to již zde je. Přeje-li si ale někdo realizovat mou vizi bez toho*, bude ji mít, a bude ne-duální (advaita).“ *(To se týká náma jógy jakožto alternativě dhjána či radža jógy.) Co symbolizují slabiky tohoto nehybného jednoho? Absolutní blažený klid Já, je to sat (bytí), čit (vědomí) a ánanda (blaženost). Toto je esence Gajátrí mantry. Kontemplace nad ní uděluje absolutní klid.

Džaj Guru Maharadž!

 

Překlad: Gabriela Adámková, 2017

Jazyková korektura: Aleš Adámek