ADVAITA.cz

III.4 - Krutá zkušenost s gunami III. (z knihy Dásbódh)

5. 1. 2018 - Aleš

|| Šrí Rám ||

1. Když se rozsáhlé paramátma stalo „mnoha“ dětmi, pak došlo k zmizení Nárájany a Jeho Lakšmí(když přijímáte „mnoho“ myšlenek, jako například „Moje děti, atd.“, pak tu nemohou zůstat jak nezaujatý/nestranný puruša/Nárájana tak prakrti/Laškmí). Vzhledem k objektivizaci se paramátma stalo těmito utrápenými těly, která musela žebrat, neboť nemohla být nalezena jejich božská potrava „vše“ (náš přirozený blažený klid neboli božská „potrava“/„vše“ byla překryta tělesným vědomím a „mnohými“ myšlenkami). (Maharádž: Každý je žebrák … žebráte o štěstí získané ze všeho možného.)

2. Uvnitř poznání „já jsem“ si toto Samo-jediné hrálo jako malé dítě. Toto Jediné se plazilo (jako kojenec po břiše), a (předtím) bylo v děloze (toto Jediné na sebe vzalo tyto „mnohé“ formy). A tak byl najednou dům přelidněn; žilo zde mnoho dcer a synů (vaším domovem je nyní vaše mysl naplněná mnoha vymyšlenými vztahy, radostmi a bolestmi). ***

*** Siddharaméšvar Maharádž: V domě se kdykoli nachází mnoho lidí s rozdílnými vztahy k jedné ženě. Této pouhé modle z masa a kostí někdo říká „matka“, jiný ji oslovuje „teta“, další „babička“, a pak tu je někdo, kdo jí říká „manželka“. Tímto způsobem jsou s použitím mnoha názvů ustanoveny vztahy a to, co ani neexistuje, je oslovováno vymyšlenými osloveními. Tato žena, které byla přidělena všechna tato oslovení, se chová rozdílně podle neexistujících a vymyšlených vztahů. Toto je kvůli vlnám představivosti, jež vyvstávají v důsledku naší neznalosti vlastní bezforemné přirozenosti/svarúpy.

3. Den za dnem se rodinné výdaje*** velmi navýšily a odvaha a síla tohoto puruši byla uvězněna (toto „vše“ si ničeho nežádá. „Nechť přijde to, co má přijít.“ Jakmile se však začne obávat a žebrat způsobem „Dej mi to a tamto“, pak puruša ztrácí svou moc a je tu jen velmi omezená/osobní síla džívy a „mnohé“ potíže samsáry). Dcery dospěly do věku na vdávání, ale tomuto purušovi nezbyly žádné peníze na jejich řádnou svatbu.

*** Siddharaméšvar Maharádž: Co se týče štěstí, platí pro ně určitá zvláštnost. Čím méně máte svých potřeb/žádostí, tím větší je pak štěstí. Potřeba si žádá nezbytně prostředky k jejímu uspokojení, a jestliže je třeba stále více prostředků/nástrojů, tak se celá situace stává nezdolatelná. Každá žádost přináší další prostředek a tímto způsobem se jejich počet zvyšuje den za dnem; dalo by se to přirovnat ke stavbě plotu, kterým chráníme svůj pozemek – když postavíme jeden plot, chceme kvůli bezpečnosti další a další, až se celý pozemek zaplní jen samými ploty. K dosažení vašeho štěstí bylo vytvořeno tolik prostředků/nástrojů a za tímto účelem se muselo uskutečnit mnoho výzkumů. Velký počet obyvatel a rodin se dostal do potíží kvůli obstarávání jídla, kterého přitom měli předtím dostatek, jen proto, aby se docílilo maximálního uspokojení z těchto prostředků. Nyní však tito lidé strádají hladem a některé rodiny jsou nuceny se potulovat krajem, a jediné, co mohou dělat, je ronit slzy z hladu.

4. Jeho matka a otec (múlaprakrti a puruša) byli zpočátku bohatí; jejich bohatstvím bylo toto rozsáhlé paramátma. Bylo to díky nim, že byl pocit „já jsem“ respektován a ctěn, ***ale později paramátma opustilo bezforemnost a zůstalo s lidmi (paramátma opustilo prakrti/purušu a nahradilo je tělesným vědomím).

*** Siddharaméšvar Maharádž: Pozorujte hru a převleky Já. Díky přítomnosti samojediného Já v těle dítě říká „tati“ a toto Já odvětí „ano“. Ale když vidí nepřítele, stane se jakoby vtělením Narašimy (Višnu se zrodil jako děsivý Narašima, aby zničil zlého krále a ochránil Prahlada). Při spatření manželky se stává jejím manželem a pro synovce je strýcem. Je-li Já osloveno sousedem jako „Milý sousede/pane“, bere na sebe zdání „Milého souseda/pána“. Ve svém domě si hraje s dítětem, které ho tahá za vousy. Stejný princip – Já je u soudu a přebírá důležitou roli soudce, jenž se stává neúprosný do té míry, že udělí odsouzenému trest smrti – popravu oběšením! Pouze jeden jediný princip Já na sebe bere nespočet rolí a provádí různé činy odpovídající těmto rolím. Skutečné Já pouze hraje v mnoha rozdílných maskách a poté, kdy jsou všechny omezující koncepty (Upadhi, to značí pochopení „já jsem džíva“, a „já jsem šiva“, obojí jsou omezující koncepty) dány stranou, zůstává ryzí poznání, a tím je Nejvyšší Já.

5. Nicméně fungování tohoto hrubého světa je založeno na předpokladu/domněnce a falešných dojmech a ačkoli původně nezůstávalo poznání „já jsem“ v tomto domě těla/mysli, začalo se postupně uvnitř stávat tímto bídným a ubohým stavem těla a mysli, přivedeným do projevu díky objektivizaci.

6. Potom tu bylo nespočet dětí/lidí a spousta domácí práce k udělání (“Musím udělat toto a musím udělat tamto“) a všichni se chtěli najíst (tím, že se pokládáme za tělo, říkáme „já jím“ a potom nemůžeme ochutnat tuto stravu „já jsem“ a pochopit, že „On dělá vše“). Díky objektivizaci se Samo-jediné paramátma usadilo uvnitř prány a tím zde nastal velký neklid a úzkost (když toto Já přijme dech za svůj vlastní, pokládá rovněž tělo za své vlastní).

7. Synové se oženili a dcery byly také na vdávání (stejně jako je to patrné v běžném světě, tak se i uvnitř tohoto domu schylovalo k mnoha příbuzenským střetům a konfliktům). Jak by mohlo toto „tady a teď“ řádně a ctihodně ukončit tento ubohý stavu? (Když žijeme jako lidská bytost v tomto světě našich vlastních představ, jak bychom pak mohli být tímto purušou užívajícím si krásy své prakrti?)

8. Pokud dcera zůstane sama a nevdá se či se syn neožení, pak budou pro okolí terčem posměchu, budou se cítit zahanbeni a budou říkat: „Proč jsme se narodili, když nás tu čeká jen ubohý život? (Děti se cítí zostuzené a zoufalé kvůli tělesnému vědomí a myšlenkám typu „Co si o nás lidé pomyslí?“ atd., ale Poznání necítí žádný stud. Maharádž: Bojíte se, co o vás řekne okolí/svět.)

9. Obávají se, že by dobré jméno rodiny bylo pošpiněno, a stydí se, co by si okolí mohlo pomyslet. Toto „vše“ nyní bude muset nést výdaje/náklady a půjčit si tak na svatby všech dětí (vaše vlastní myšlenky pošpiní vaši přirozenou blaženost a když si někdo myslí, že koná, resp. „já to dělám“, pak je chycen v tomto cyklu činností a jejich výsledků, tj. takové jsou náklady, které musíme zaplatit).

10. Tento náklad (“já jsem tělo“) byl přijat tímto átma purušou, avšak dluh nebyl nikdy splacen, (začal se pokládat za tělo a vůbec nepoužíval rozlišování/vivéka a třebaže došlo k poznání „Já jsem On“, zamítnul je kvůli tužbám své mysli a opět se vrátil k životu v tělesné totožnosti), a proto átma purušu postihlo toto velké neštěstí samsáry(On nezná Své vlastní pravé bohatství/prakrti a jelikož je zatížen tímto dluhem se stále rostoucími úroky, je otázkou, jak jej vůbec bude schopen splatit?)

11. Buď konzumujete tuto „potravu“, nebo tato „potrava“ konzumuje vás (buď se stáváte tělem a ničíte toto „já jsem“, nebo jste On; buď chápete „já jsem“, nebo si nadále myslíte „já jsem tělo“; dva meče však nemohu zůstat v jedné pochvě). Jestliže konzumujete tuto „potravu“, pak je tento čas úplného „vše“ utiskován strachem.

12. Když tento Pán a Mistr zůstává v mysli, pak je roztříštěn na mnoho částí a je dán do zástavy a vyměněn za zbytečné věci/objekty hrubého světa. Bůh je pak neschopen splácet dluh kvůli „mnoha“ myšlenkám (tento puruša se vzdal Svého bohatství a stal se džívou, a jako džíva si musel půjčit z banky svého vlastního bohatství, tj. tohoto poznání. Džíva využívá poznání, ale nechápe ho; zatímco Šiva/Bůh používá Své poznání s pochopením).

13. Potom toto poznání zbankrotovalo a bylo odprodáno. Býk v domě (tj. hrubé tělo) byl také určen k prodeji (hrubé tělo bylo považováno za hodnotné). ***Toto poznání neustále přítomného „já jsem“ se roztříštilo do „mnoha“ objektů, jelikož se umění poznávat rozmnožilo do „mnoha“ myšlenek.

***Siddharaméšvar Maharádž: V této světské existenci se „stezka pochopení“ stala „stezkou představ a pocitů“, a tak jednou něco vytvoří určitý pocit, a v jiný okamžik to přivodí jiný pocit. Ale Konečné Dosažení nevytváří rozmanitost pocitů a toto Dosažení je „cestou nedvojnosti“. V Já totiž nejsou žádné pocity či měnící se hodnoty. Ve světě se toto Poznání a Já prodává podle pocitů a hodnot.  

14. Takový byl dluh, který si přivodil půjčkou na pokrytí výdajů/nákladů na svatby svých dcer. To vše ale bylo děláno jen jako okázalost pro ostatní (Maharádž: Nedáte ani haléř žebrákovi, ale věnujete desetitisíce na sponzorství nemocnice, jež nese vaše jméno). Potom Samo-jediné řeklo: „Jméno našeho otce bylo ochráněno.“ (Avšak toto skutečné „jméno“ nebylo vůbec ochráněno, neboť bylo ztraceno v tomto pocitu „já jsem tělo, mám svůj původ, zodpovědnost a pozici, kterou musím hájit, atd. atd.“)

15. Tímto způsobem rozsáhlé paramátma převzalo tyto dluhy a potom od svých věřitelů (tj. ego, mysl atd.) odkoupilo celkové vlastnictví Svého bohatství. Proto je třeba se vydat na cestu do stavu za (utrpení tohoto světa nás dovede k chodidlům Mistra, který nám řekne: „Ty nejsi tělo“).

16. Uvnitř prakrti/puruši existují „mnohá“ dělení a v nich zůstává pochopení poznání nepovšimnuté. Potom stálý a nepřetržitý puruša přijal povinnosti služebníka a prakrti neboli universální tělo „vše“ pak prožívá mnohá utrpení.

17. V tomto stavu „za“ bylo získáno toto poznání. Avšak pro toho, kdo se stane džívou v tomto světě, existuje připoutanost ve formě totožnosti „jsem člověk“. Tím zapomněl to vše, co se naučil od svého Mistra, a vrátil se na místo, které znal (tj. jsem tělem ve světě plném „mnoha“ objektů).

18. Tato Skutečnost byla přeměněna natolik, že seděla jalově a vyhlížela návrat svého otce. Toto Samo-jediné (Skutečnost) řeklo: „Proč mu to trvá tak dlouho? Ó Bože, co se mu stalo?“ (Považujíc se za tělo, tato Skutečnost se strachuje, čeká a modlí se k Bohu. Tato Skutečnost se stala zcela závislou na druhých. Maharádž: Jestliže se manžel opozdil s příchodem domů, žena se strachuje a běduje: „Ó Bože, co se mu tak mohlo stát?“ Ona si nepomyslí: „Možná se stal předsedou vlády.“)

19. Potom říká: „Co máme jíst? Možná umřeme hlady? Proč nás Bůh dostal do takové situace?“ (Když tu není žádná vivéka, pak se Samo-jediné v této světské existenci kvůli nekonečným obavám stává omezeným na tělo a dokonce začne vinit Boha za svůj zoufalý stav).

20. Hnal se za svým vlastním štěstím, ale neznal utrpení tohoto „vše“. A nakonec, jakmile je tato síla pryč, nikdo nepřijde, aby vám pomohl (neboť takto to chodí ve světě; proto dokud zde je síla, poznejte sebe sama!).

21. Takto to probíhá, když sedíte jalově a čekáte a vyhlížíte! (Pokládáte-li se za tělo a nepoužíváte-li vivéku/rozlišování, pak sami sebe vydáte na pospas osudu). Potom náhle děti zahlédly svého vyčerpaného a roztříštěného otce, rozeběhly se k němu a volaly: „Tati, tati“ (on opustil své pochopení a zůstala tu unavená a zmatená mysl, nikoli jednotný/nedělitelný „stav za“. Když je toto pochopení opuštěno, objeví se zde „mnoho“ tělesných forem, jako např. moje žena a děti, atd.).

22. Když Samo-jediné začalo vnímat svou ženu/prakrti, nastal tu blažený klid. Avšak když prakrti cítí: „Naše bída byla odstraněna“, v tu chvíli jeho žena a „mnoho“ děti dostávají toto poznání/„svazek“ do svých rukou (Popravdě On je puruša a Jeho manželka je prakrti a to je pochopeno tehdy, když odejde do stavu „za“. Avšak On je choť prakrti, a On musí jít tam, kam si ona zamane jít, a velmi rychle se tak múla mája začne považovat za ženu, a cítí, že byla chudá nebo bude bohatá, atd. Potom pozorující puruša cítí: „Já jsem manžel“ a přijme tělesné vědomí a vidí ženu a své děti a „mnoho“ objektů. Tím je Jeho vlastní přirozený klid zkažen v samsáře. Při správném pochopení jsou všechny tyto koncepty opuštěny a vše je shromážděno do tohoto „rance“ neboli do úplného „vše“ ryzí prakrti, ale když toto není neustále praktikováno, pak je toto „vše“ umístěno do „mnoha“ rukou dětí a ženy, a ty pochopení dají všanc objektivnímu světu radostí a bolestí).

23. Byl zde blažený klid tohoto „vše“, ale když Samo-jediné (ve formě dítěte) řeklo: „Náš otec přišel,“ pak byla kvůli tomuto slovu „náš“ přes toto universální tělo „vše“ překryta vrstva (Ono pochopilo toto „vše“, ale poté v Něm vyvstala připoutanost k postoji otce, když jeho dítě řeklo: „Přišel náš otec.“ A potom se objevila mysl plná připoutaností a nesčetných starostí a zakryla toto pochopení „já jsem“/vše).

24. Tato blaženost „já jsem“ trvá uvnitř tohoto života pouze čtyři dny (tj. celý náš drahocenný život strávíme přemýšlením o minulosti/včerejšku či nějakém jiném dnu, který už skončil, či myšlenkami na zítřek či jiný den, který přijde, ale v blaženém klidu přítomného „teď“ netrávíme žádný čas), ale toto Samo-jediné začalo samo od sebe hlasitě reptat (tj. zanechalo blažený klid a navrátilo se k  hrubému přesvědčení „jsem tělem“). Potom Samo-jediné (které na sebe vzalo roli otce) řeklo: „Pokaždé, kdy toto bez-myšlenkovité Já odejde, jsme znova a znova utrápení.“

25. „Proto to, co bylo přineseno, by mělo zůstat, a pomocí tohoto bez-myšlenkovitého pochopení se opětovně dostanu do tohoto stavu za/před tělem. Popravdě bychom neměli pojídat bez-myšlenkovité Já a Ono by se nemělo smíchávat se silou projevu.“ (Poté, kdy realizoval radost pochopení, a poznal utrpení způsobené světskou připoutaností, rozhodl se, že je třeba se pevně držet tohoto úplného pochopení, jinak by se opět mohlo dostavit „mnoho“ myšlenek, konceptů a obav tohoto světa. Uvědomil si, že tato samsára neustane do té doby, dokud nejste zcela ponořeni v této bez-myšlenkovité Skutečnosti; potom se individualita stejně jako sůl rozpuštěná v oceánu již nikdy nenavrátí do svarúpy/přirozenosti).

26. Nyní je vásana universálního „vše“ (zapomeňte na vše a prostě jen buďte) zdrojem štěstí uvnitř neklidné mysli, avšak jakmile tu je velká láska ke své ženě (prakrti/poznání), tato Skutečnost se poté nechá upoutat k tomuto štěstí (Každopádně bez-myšlenkovitá Skutečnost není tímto štěstím pocitu „já jsem“ a ani směsicí bolesti a radosti, kterou získáváme z této světské existence).

27. Uvnitř tohoto „stavu za/před“ nejsou „mnohá“ trápení a náklonnosti mysli a on chtěl dojít do tohoto stavu, aby jim unikl a získal tak klid a odpočinek. Avšak neměl ani šanci zbavit se svého dechu ***, když musel bez rozmyslu odejít (tj. mysl ho znovu strhla zpět do objektivního světa forem a rodiny, atd.).

***(Siddharaméšvar Maharádž: tato Skutečnost se nachází mimo dech).

28. Napřed tu byla touha po této nejchvályhodnější myšlence „já jsem“, kterou již předtím utvořil. Avšak nebylo snadné se vzdát všech těch komplikací/zápletek, ve kterých sebe nalezla uvědomělá vritti (tj. mysl nechce zemřít).

29. Tato vritti primární iluze byla uskutečněna ve chvíli, když bylo vše posbíráno a svázáno do svazku/rance „já jsem“. Když se pak vydal na svou cestu směřující do „stavu za/před“, ohlédl se zpět na své děti (opět zapomene na „já jsem“/vše, a začne s objektivizováním).

30. On (puruša) pohlédl na Svou skutečnou ženu/prakrti, ale potom toto „vše“ pocítilo bolest oddělenosti (když se On dívá na prakrti, pak se vydává na Svou cestu k „stavu za/před“. Ale když je prakrti opomíjena, pak tu je objektivizace a on vidí ženu a děti). Potom bylo toto spojení s jeho prarabdha karmou přerušeno v důsledku závazku, který si přivodil (přivoděním si závazku ve formě „ztotožnění se s tělem“, a postojem „moje žena a děti“, apod., zabráníte této prarabdha karmě spontánně se projevovat a plynout k přirozenému konci. Prarabdha karma je činnost, která byla spuštěna jakožto výsledek předchozích činů, a je proto tím pádem nevyhnutelná. Jestliže chápete toto „vše“/prakrti, potom tu zůstává pouze prarabdha karma a je tu pochopení „Nechť se stane to, co se má stát“. Nicméně dokud se pokládáte za tělesnou formu a konatele, pak není umožněno této prarabdha karmě odvíjet se přirozeným způsobem, a co víc, dál navyšujete své zásoby karmy).

31. Potom ho přepadly emoce a nedokázal udržet klidnou mysl (tj. „Já jsem On“). Byl zahrnut pocity lásky a žalu, jež přicházejí po odloučení dětí od svého otce.

32. Pomyslel si: „Jestliže tu zůstane závazek („já jsem tělo“), pak se opětovně setkáme. Pokud tu nezůstane, pak mé společenství s vámi bude ukončeno v okamžiku, kdy dojde k setkání s bez-myšlenkovitým Já.“ (Nebude zde žádná touha vrátit se do mysli plné konceptů).

33. S touto „řečí“ „já jsem“ se vydává na svou cestu (tzn., že zapomněl na všechno). Opět se však obrátil, aby se podíval tam, kde jsou (Maharádž: Mistr vás vezme na západní stranu, kde vyvstává poznání). Pokud žal z odloučení nelze vytrpět, pak se toto universální „vše“ nemůže vydat na svou cestu (Maharádž: je zapotřebí pevné přesvědčení).

34. Dříve pobýval ve své vlastní vesnici (tj. v Já), ale pak se jeho mysl stala zmatená a znepokojená tímto světským životem. Uvědomil si, že právě kvůli připoutanosti k tomuto světskému životu a pýše ho potkalo velké utrpení.

35. Pak si vzpomněl na svou matku (múla máju neboli pocit „já jsem“) a řekl: „Jak vskutku požehnaná je tato matka. Ale kvůli tomuto postoji „moje“ bylo universální „vše“ mnohokrát sužováno. Toto „já“ se pak stalo učeným hlupákem.“

36. „A kdyby tu byla dnes tato Skutečnost, pak bych nemusel pátrat po klidu. Je to kvůli mé oddělenosti od Nejvyššího Já, že tu je zmatek a potulování se sem a tam; avšak toto Já nemá takové touhy a starosti.“

37. „I když je syn žebrákem (tj. „Kdo mne může učinit šťastným“), postrádajícím nádheru universálního „vše“, přesto ho jeho matka přijme takového, jaký je. Nicméně ve chvíli, kdy se toto pochopení universálního „vše“ stalo vyčerpaností a mrzutostí kvůli ztotožnění se s tělesnou formou, átmapuruša je nucen vytrpět šílená muka.“

38. „Ale když je tato světská existence pochopena prostřednictvím pečlivého prošetření, pak dojde k setkání s bez-myšlenkovitou svarupou. Tehdy se zde nesetkáte dokonce ani s tímto universálním „vše“, tedy s naší matkou zvanou mája/iluze. Je to kvůli ní, že se Nejvyšší Já stává tímto universálním tělem „vše“.“

39. „Takže i když je tato múla mája hrozná čarodějnice, ve chvíli, kdy ji potká Skutečnost, je tu tato Skutečnost. Měla by pak Ona Skutečnost touhu vlastnit tisíce žen? Avšak Skutečnost tím, že opomíjí „vše“/ múla máju, ztrácí kvůli bezobsažným světským zálibám a poblázněním Samu sebe.“

40. „Kvůli „mnoha“ touhám přehlíží ono „já jsem“ to, co má nejvíce rádo, tedy purušu. A kvůli touhám se toto Já, které je přitom Tím nejštědřejším a nejstarostlivějším, zdá být zkažené, podlé a pomlouvačné (to jsou způsoby jednání tohoto světa).“

41. „Požehnanými ve světském životě jsou proto ti, kdo provádějí svůj bhadžan k matce/prakrti a otci/purušovi, a nejsou krutí a sprostí k tomu, co jim je nejmilejší.“ (Ta tichá „řeč“, „já jsem On“, je jejich bhadžanem. To je ten správný bhadžan, a ne hrubá a jalová slova neklidné mysli).

42. „Moje společenství se ženou a dětmi je pouze pro toto zrození. Jak se budu moci vůbec někdy setkat s mou pravou matkou/múla májou a otcem/purušou, pokud se budu stále držet tohoto společenství? (Máme rádi druhé účelově, v zájmu sebe, nikoliv v zájmu druhých. Láska, kterou projektujeme na druhé, je v podstatě láskou pro nás samotné, pouhým prodloužením/rozšířením „mne samotného“. Ale pokud budeme dávat své sympatie a náklonosti tomuto neustále se měnícímu světu, nikdy pak nepotkáme naši skutečnou matku a otce a nikdy se nesetkáme se svým Já).

43. Dříve tu bylo naslouchání tomuto pocitu „já jsem“. Nicméně v té době nebyla Skutečnost pochopena a mysl potom bezmyšlenkovité Já překryla a poté utopila v řece vášnivých tužeb.

44. Potom kvůli nádheře universálního „já jsem“ se Já, které je tak otevřené, jeví jako pomlouvačné myšlenky světské existence. Neboť když ryzí nic universálního pocitu „já jsem“ zmizí, pak tu je velké vzdouvání arogance (Jakmile tu nic není, zůstává tu „Já“, tedy poznání. Tato nádhera poznání vás může dovést ke Skutečnosti, nebo vás může opětovně svést k nedůstojnosti ve formě ztotožnění se s tělem).

45. „Nyní vše, co má být s tímto pochopením „já jsem“ vykonáno, byste měli udělat, ale tuto hojnost „mnohého“ (projev jmen a forem) vnímejte s klidem (nechť to, co má přijít, přijde, a to, co má odejít, nechť odejde, bez přitažlivosti či odporu). Protože pokud je toto *** ryzí nic universálního „já jsem“ přerušeno/zahlceno, pak tu budou muka tělesného vědomí.
    *** Maharádž: Když zde nic není, je tu vše … On je tu.

46. Tímto způsobem přemýšlel, ale ve vnitřním prostoru pocitu „já jsem“ pocítil lítost a kvůli této emoci ho zasáhl příval máji.

47. Tato bezmyšlenkovitá svarúpa se stala tělem a potom se jeho existence stala závislou na tělesném ztotožnění (jste-li chyceni v proudu máji, cítíte: „Mohu existovat jedině tehdy, když mám tělo“). Ignorováním Šivy se stal nadšencem pro rodinu a jejím živitelem (přijal roli džívy se svou samsárou, ženou a dětmi, ale ztratil své vlastní Já/Šivu).

48. Kvůli touhám toto „já jsem“ a Samo-jediná bez-myšlenkovitá svarúpa stráví celý život zbytečným úsilím a nakonec, když je život u konce, odcházíte úplně o samotě. (Celý život se staráte o ostatní a o to, co o vás budou druzí po odchodu říkat, ale na konci života s vámi neodejde nikdo, ani kdyby mohl).“

49. Když přemýšlí tímto způsobem, vyvstává v jeho mysli lítost, a ta přivodí lhostejnost/bezcitnost přítomného“ okamžiku“ (“já jsem“). Ale potom byla díky této síti máji jeho mysl zaplavena „mnoha“ myšlenkami.

50. Vzpomínal na své dcery a syny a v jeho mysli vyvstaly obavy o ně. Řekl: „Moje děti se ode mne odloučily (Jeho děti jsou pouze jeho opečovávané myšlenky).

51. Potom si vzpomněl na svá předchozí utrpení, a tak se múla mája stala myslí plnou utrpení a toto „já jsem“ začalo hlasitě naříkat („já jsem tělo“).

52. Ale když tu je takové osamělé naříkání, nikdo nedokáže pochopit toto „já jsem“. Poté ve své mysli začal jasně rozjímat a řekl.

53. „Proč bych měl brečet? Měl bych být schopen snést cokoliv, tedy vše, co se stane.“ A s touto „řečí“ získal sílu a odvahu ve svém srdci (tj. nechť se stane to, co se má stát, bez mého odmítání či připoutání).

54. Kvůli svému utrpení pocítil odpor k světské existenci a dostal se do „stavu za/před“ tělo. Poté Átma zůstalo spojené s tímto universálním „vše“. Nyní naslouchejte pozorně další kapitole, která bude následovat.

Tímto končí 4. kapitola 3. dášaky knihy Dásbódh s názvem „Krutá zkušenost s gunami“.

Z anglického překladu Johna Norwella přeložil Aleš Adámek

Další kapitoly z knihy Dásbódh (+ předmluva + zpívaný Dásbódh + PDF)