ADVAITA.cz

III.2 - Krutá zkušenost s gunami I. (z knihy Dásbódh)

22. 12. 2017 - Martin

|| Šrí Rám ||

Poznámka: Následující čtyři kapitoly nejsou tak jasné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to životní příběh učeného hlupáka. Protože trpí bolestmi samsáry, vyhledá mistra a dostane od něj duchovní pokyny. Pochopí poznání, jeho myšlenky na svět se vytratí a stane se poznáním, ale postupem času dopustí, aby se tyto myšlenky opět vrátily a vtáhly ho zpět do tělesného vědomí.

1. Z oné bez-myšlenkovitosti, z „já neexistuji“, se stal tento světský život/samsára, což je zdroj všeho utrpení. Potom musí ono Jedno Jediné trpět bolestmi škorpionova uštknutí (tedy touhami). Potom se tato původní „řeč“ (só-ham, „já jsem On“) stane strachem a utrpením nepřetržitého cyklu zrození (kó-ham. „Kdo jsem já?“)

2. Kvůli utrpení v děloze byla ona Skutečnost zapomenuta a objevilo se dítě v práně (tedy vyvstal koncept individuality). A tento koncept začal poté den ze dne sílit (novorozené dítě se nepovažuje ještě za tělo, ale postupně, den za dnem, tento koncept „já jsem tělo“ nabírá na síle, dokud se pevně v člověku neusadí).***

*** Tomášovo evangelium, log. 4: Ježíš řekl: "Nebude otálet člověk starý ve svých dnech zeptat se malého sedmiletého dítěte na místo života - a ožije.

3. Jakmile se tato Skutečnost stane dítětem s jemnou pokožkou, musí velice trpět a je naplněna obavami. Dítě ztratilo kontakt s touto „řečí“ a tělesné vědomí je den ze dne silnější a vzniká směs potěšení a bolestí (dítě nemá intelekt/buddhi, který by byl schopný rozlišování/vivék, a proto nemůže znát toto „já jsem“ a musí podstupovat mnohá trápení).

4. Blaženost tohoto „vše“ se stala bolestí těla nebo mučivým hladem. Potom toto Nejvyšší Já hlasitě naříká a onen vnitřní prostor „já jsem“ nemůže být poznán. (Kvůli nevědomosti se toto Nejvyšší Já považuje za dítě a trpí a pláče; jak by toto malé dítě mohlo pochopit ono „já jsem“? Jenom mysl toho, kdo už je unaven samsárou a potká gurua, může transcendovat bolesti a potěšení, hlad a žízeň atd. a poznat toto „vše“.)

5. Matka dítě sice laská, ale z pocitu „já jsem“ se přesto stala mnohá trápení (matčino laskání nemůže utišit bolest způsobenou odděleností od „já jsem“). Dokud tato mája nepochopí onu vnitřní Skutečnost, tak je toto nevědomé dítě zákonitě nuceno podstupovat mnohá utrpení. (Nevědomý člověk se nemůže vyhnout zrození. Jakmile zapomene na pochopení „já jsem“, přichází nepochopení v podobě myšlenky „já jsem tělo“. Ale pokud v tomto těle hledáte pochopení/moudrost, potom se tato Skutečnost už nebude muset znovu zrodit.)

6. Dítě stále dokola vzlyká a naříká a matka ho chová a nosí z místa na místo (my jsme děti/sirotci a mája je naší matkou a nosí nás z místa na místo). Ale když pochopíš ono Jedno Jediné átma puruša, tak již nebudeš muset podstupovat muka bezmocného sirotka a obavy, které má džíva. (Když pochopíš ono átmapuruša, tak kde je potom džíva a jeho trápení? Jsou pro tebe potom něco jako pouhý sen.)

7. Myšlenky vyvstávají a přinášejí „mnohé“ neduhy a když se ti Skutečnost jeví jako tyto bolestné vzruchy, přichází mnoho nářků, pádů a soužení, které vznikají kvůli společenství s elementem ohně. (Pět velkých/jemných elementů – prostor, vítr, oheň, voda a země jsou metaforami sloužícími k vysvětlení procesu objektivizace. Podstata objektivizace bude vysvětlena později. Takže jen stručně – čím hrubšími se elementy stávají, tím „skutečnějším“ se jeví svět. Element větru je metaforou pocitu „já jsem vším, já jsem všude“. Element ohně přináší pocit, že existuje něco vnějšího, co je mimo mě. Kvůli tomu se člověk o krok vzdálí svému Já a poté začne s postupnou objektivizací vznikat pocit individuality. Vznikají elementy vody a země, které s sebou přinášejí zdánlivé individuální objekty.)

8. Potom toto tělo „vše“ nemůže člověka chránit a on utrpí „mnohá“ zranění (když se člověk pokládá za hrubé tělo v objektivním světě, pak nemůže poznat ono útočiště, které skýtá poznání). Ale v tomto prostoru, uvnitř vady/defektu hrubého těla, sídlí To, co není složeno z částí (A je dokonalé; opět tu máme poukaz na ochrannou moc poznání. Pokud ještě v tomto těle na všechno zapomeneme, potom může být toto poznání pochopeno. A následně, je-li i poznání opuštěno, můžeme pochopit Skutečnost.)

9. Pokud zapomeneme na zhoubnou myšlenku „já jsem tělo“, potom získáme zpět původní přínosné „já jsem“ a postupně začínáme poznávat svou matku (naše pravá matka je múlamája).

10. Ale pokud člověk byť jen na okamžik nepoznává tuto matku, potom ono Jedno Jediné hlasitě pláče a trpí (tedy „já jsem džíva, já chci tuto a tamtu pomoc“ atd.). V tu chvíli poznání „já jsem“ zmizí a objeví se tato světská matka. (Jakmile jsme zapomněli na svou pravou matku, jakmile jsme se vzdali vivéky a přestali naslouchat, potom jsou tu všechny možné rodinné vazby a je tu individualita. Potom si tato Skutečnost osvojí „mnohé“ formy, podle toho, jaké si držíme koncepty. Ale malé dítě, stejně jako džňánin, neobjektivizuje. Ono nezná dobré a špatné lidi atd. Nicméně v tu chvíli se bojí – „já jsem samo“ – přijme tělesné vědomí, zapomene na svou pravou matku, kterou je múlamája a hledá oporu v tomto imaginárním světě a v matce z masa a krve.)

11. Dítě toužebně čeká, až spatří svou matku, protože bez ní nemůže být. Tato oddělenost, byť jen chvilková, je pro dítě nesnesitelná, a proto si začíná vytvářet vzpomínky. (Naší matkou je mulaprakruti/mája a bez tohoto „já jsem“ nemůžeme žít ani sekundu. Ale protože jsme na ni zapomněli, hledáme oporu u vzpomínek, tedy u představivosti. Tímto způsobem se ona Skutečnost rodí osamocená do tohoto světa a hledá oporu u druhých a vytváří si představu „to je moje matka“.)

12. Potom musí přijít buď Pán Brahma atd., nebo bohyně Lakšmí, aby se o nás starali; dítě totiž nemůže být utišeno jinak, než nějakou matkou. (Pokud se člověk považuje za tělo, potom jsou tu tři guny v podobě Pána Brahmy atd. a nastává objektivizace a my si myslíme „Toto je moje matka“. A nebo se díky vivéce naší matkou stane lakšmí/„já jsem“ čili múlamája. Protože nechápeme, že jsme samostatnou a nezávislou Skutečností, hledáme nějakou podporu, ať už je to tato světská matka, nebo naše pravá matka „já jsem“.)

13. Z tohoto „vše“ se stalo toto nešťastné tělesné vědomí a přestože je matka v této světské existenci jen falešnou formou a i když má falešnou pozornost, tak dítě na tomto světě nikoho jiného nemá. (Kvůli nevědomosti svou lásku k našemu pravému Já směřujeme k této světské matce, přestože není naší pravou matkou, je pouhou falešnou formou a sama si myslí „já jsem tělo“.)

14. A tak se tato Skutečnost stala fňukajícím dítětem a bez své pravé matky hledí těmato očima z masa a krve a neustále má pocit, že mu něco chybí***. A i když se matka rozhněvá a položí dítě někam daleko od sebe, tak dítě hlasitě pláče a touží po objetí. (Jsme jako to dítě – pokládáme se za tělo a naše touhy přinášejí hněv a „mnohé“ emoce a naše pravá matka nás odstrčí a položí daleko od sebe. Potom hlasitě pláčeme a objímáme věci tohoto světa a nechceme se jich vzdát.)

*** Siddharaméšvar Maharádž: Životní princip, který sídlí v každém, je Vnitřní Já. Manžel říká své ženě „manželko“, ale tím se obrací na životní princip, který v ní přebývá. A stejně tak mu jeho žena říká „manželi“, ale tím se obrací na životní princip, který přebývá v něm. Matka s otcem říkají svému dítěti „dítě“ a dítě oslovuje svého otce a matku „otče“ a „matko“, ale všichni se tím obracejí na životní princip, který v nich přebývá. Odstraňte onen životní princip a pochopíte, že manžel/manželka, matka/otec a dítě byli v péči tohoto Vnitřního Já. Potom okamžitě uvidíte, komu jste vlastně věnovali svou lásku. Mohlo by se zdát, že rodiče milují tělo dítěte, ale když je dítě bez životního principu, potom si matka s otcem nebudou chtít nechat jeho tělo doma ani dvě hodiny. Není z toho snad jasné, že životní princip je matkou, že životní princip je otcem, že životní princip je manželem a manželkou a že životní princip je všemi vašimi příbuznými a blízkými i všemi ostatními?

15. Dítě je opravdu šťastné, když je matka nablízku, a jsou-li od sebe příliš vzdáleni, je tu strach. Potom je ona veliká láska ke Skutečnosti uvnitř múla máji směřována k matce v tomto hrubém světě.

16. V tu chvíli, kdy je člověk ztracen v „mnoha“ myšlenkách, jeho pravá matka (tedy múlamája) umírá a je tu dítě/sirotek v práně („kdo jsem já?“). Začíná chřadnout a volá „matko, matko!“ (Toto Jediné Já zapomnělo kvůli „mnoha“ myšlenkám na „já jsem“, považuje se za tělo a hledá oporu v této světské matce a v „mnoha“ vztazích.)

17. Ale když pochopíte, že vaší matkou je toto „vše“ a že ji nelze spatřit těmato očima, potom může vaše mysl poznat její jemnou formu. Nicméně jakmile v mysli vyvstanou touhy a naděje, dítě si opět myslí, že „matka přijde“. (Když opustíme tyto „mnohé“ myšlenky a představy, potom můžeme vnímat svou pravou matku. Jinak neustále toužíme po něčem v tomto světě, který vidíme těmato fyzickýma očima.)

18. Znát pravou matku znamená vnímat tuto formu „vše“. Ale v období „mnoha“ myšlenek není naší matkou toto „vše“ a my jsme potom jen ubohým, nízkým tělem.

19. Kvůli oddělenosti od této matky je tu vyčerpanost a všechna strádání tohoto světa a kvůli tomu vzniká v mysli utrpení. Nakonec to dopadne tak, že je tělo zcela opotřebované a my zestárneme a umřeme.

20. Ale když tato matka neumře a její život pokračuje dál (člověk si udržuje pochopení „nic není skutečné“), potom se matka/mája a její syn opět setkají (mysl je její syn). Potom je tu stav *dítěte*** a člověk dnem i nocí setrvává v tomto „vše“ čili v poznání. *(Na počátku vidí dítě jednotu, ale je tu nevědomost; džňánin také vidí jednotu, ale není v něm nevědomost. Maharádž řekl „Buďte jako dítě. Já nevidí dobré ani špatné… klidně se počůrá králi do klína, je mu je to jedno.)****

*** Kristus řekl – jen děti mohou vstoupit do království nebeského.

**** Sadáčar – Je tu nižší stav ne-vědění novorozence a vyšší stav vše-vědění Džňánina. Ale ani jeden z nich není obtěžován pravidly a zákazy.

21. Ale i když je tu „stav dítěte“, tak je tu stále pocit, že něco schází (stav poznání ještě není onou dokonalou spokojeností Skutečnosti). Ale díky neustálé bdělosti tento pocit postupně mizí a člověk den za dnem získává více moudrosti (je-li tento „stav“ neustále střežen, vyvstane skutečná moudrost). A má-li múla mája tuto mimořádnou touhu, potom Skutečnost přijde a už tu zůstane.

22. Avšak přijde-li později záliba ve hrách, začne se dítě setkávat se skupinkou dalších dětí (vezmou si jeden kámen a říkají, že je to dům, vezmou si druhý kámen a představují si, že je to auto; podobně si i my představujeme tak mnoho věcí). Potom hry přicházejí a odcházejí a s nimi proudí radosti i bolesti (my jsme ty děti a tento život proudí a přináší nám potěšení a blaženost i utrpení a bolest).

23. Protože ona Skutečnost musí tolik trpět, snaží se matka/múla mája s otcem/múla purušou mysl dítěte něčemu naučit. Ale ono Jedno Jediné má zálibu přebývat ve společnosti ostatních dětí*** a to není možné překonat.

*** SiddharaméšvarMaharádž: Řekněte mi – je něco, co by mysl nedělala? Říká se „To, co není, se objevilo, a to, co neexistuje, bylo stvořeno.“ Takovou moc má mysl. To mysl si vymyslela svět a mysl si vytvořila brahman. Když si mysl usmyslí, že ono Jedno Jediné Já je nějaká určitá věc, pak se ono Já stane určitou věcí a kvůli pevné víře v takové koncepty vznikají všechny světské činnosti. Ukázkou takovéto světské činnosti je třeba to, když poskládáme kameny a hlínu určitým způsobem na určitém místě a mysl začne těmto kamenům a hlíně říkat dům. Mysl si potom v tomto domě vytvoří další pomyslné části – jedné říká obývací pokoj, další hala, další meditační místnost či toaleta. Meditační místnost je udělána z kamenů, cihel a hlíny a kamenům a hlíně seskupeným v jiné části domu se říká toaleta. V tom, co existuje, si mysl vybudovala pomyslné a tudíž ne-existující věci a tímto způsobem bylo Já použito mnoha způsoby.

24. A zatímco si dítě hraje s ostatními dětmi (tedy ty si hraješ se svými myšlenkami), tak nemyslí na matku/múla máju ani na otce/múla purušu. A tím je toto „tam“, v období tělesného vědomí, nechtěně donuceno trpět.

25. Člověk si zlomí zub nebo přijde o oko (nebo závidí druhým a nemůže snést pohled na jejich úspěchy) nebo si zlomí nohu a je chromý (nebo ztratí odvahu a není schopen vykonávat své povinnosti – tedy znát své Já). Přestane si vážit sebe sama a jeho vznešenost se vytratí (myšlenka „já jsem tělo“ přináší pocit neúplnosti a nedostatečnosti).

26. Dostane neštovice nebo spalničky. Trápí ho bolesti hlavy a horečky. Potom ono Jedno Jediné, které je za vnitřním prostorem (parabrahman), trpí bolestmi žaludku nebo nadýmáním (tělesné potíže zákonitě přijdou, ale pokud máš poznání, tak nejsou tvoje).

27. Lidé říkají „Je posedlý zlým duchem“ nebo „Bohyně mája se zlobí“ nebo „je posedlý duchem mrtvého brahmínského chlapce“ nebo „To vše je dílem nějakého ducha.“

28. Říkají „Možná to je práce toho hrozného Vétaly, krále duchů“, nebo „Vstoupil do něj duch mrtvého Brahmína“. Je to proto, že jsme neodhodili své pověry a představy o *čarodějnictví a nepochopili jsme toto „vše“. *(Čarodějnictvím je naše představivost – z ničeho vykouzlíme něco.)

29. Potom ono *Jedno Jediné říká „Může za to bůh Bíra“. Jedno Jediné říká „Dělá to Khandéráva“. Jedno Jediné říká „Je to proto, že jeho vnitřní prostor byl prázdný a usídlil se v něm duch mrtvého brahmína.“ *(My sami jsme onou Jedinnou Bez-myšlenkovitou Nejvyšší Skutečností, a přesto si vytváříme tolik konceptů.)

30. Nebo toto Jedno Jediné říká „Někdo musel v tomto těle vyvolat nějaké božstvo“. Jedno Jediné říká „Bohyně Satváí byla zanedbávána“. (Satváí – Indové věří, že tato bohyně navštíví narozené dítě a napíše mu na čelo jeho osud.)

31. Nebo ono Jedno Jediné (bez-myšlenkovitá Nejvyšší Skutečnost) říká „To vše je výsledek minulé karmy.“ Ale ve skutečnosti je to tak, že do toho těla „vše“ vstoupila nemoc tělesného vědomí a přinesla „mnoho“ myšlenek. Lidé potom chtějí volat dobré doktory a dobré vymítače duchů.

32. Jedno Jediné říká „On to nepřežije“ a Jedno Jediné říká „Ne! Ne! On nezemře! Ale kvůli hříchům spáchaným v minulosti musí projít tímto utrpením.“ (Všechny tyto koncepty jsou vytvořeny proto, že neznáme své vlastní nesmrtelné Já.)

33. Člověk díky guně tamas zapomněl na bolesti a útrapy v děloze (a také na sliby, že Ho bude hledat), ale nyní je toto Átma spalováno *trojím mučením a potom toto „vše“ musí v práně trpět bolestmi samsáry. *(viz 3.6, 3.7, 3.8)

34. Tyto chyby je nutné si prožít,*** protože jen díky těmto nástrahám, útokům a ranám přijde moudrost (potíže přinášejí touhu po pochopení. Jak by mohlo potěšení přivést člověka ke Skutečnosti?) Jedině potom bude v této světské existenci zformováno a pečlivě opatrováno toto „já jsem“.

SiddharaméšvarMaharádž: To, že se džíva obrátí k Nejvyššímu Dosažení (paramártha), je nevyhnutelné. Mája bije každého stále dokola, protože se neustále snaží přivést člověka k Já. Moudrý a rozumně uvažující jedinec/džíva se po jednom či dvou pohlavcích, které mu uštědří mája, obrátí k Sebe-poznání. Ale svéhlaví nemyslící džívové dostávají od Máji jeden pohlavek za druhým po mnoho životů. A přesto se nikdo nakonec po mnoha hrozných utrpeních nevyhne tomu, aby zamířil ke své pravé formě (svarúpa). Není proto moudřejší, když si to již dnes radostně přiznáme a přijmeme to?

35. Ale poté uvnitř jeho matky/múla máji a jeho otce/múla puruši vyvstane sobecká vášeň a kvůli tomuto klamu je sjednána svatba. A navzdory pochopení a vznešenosti tohoto „vše“ je pro jejího syna (syna múlamáji) vyhledána nevěsta. (Toto „vše“, tedy tato múlamája, která je plná vznešenosti, zapomíná na sebe sama a kvůli připoutanosti/touze, chtivosti atd. se stává tělesným vědomím a hledá potěšení tohoto světa a „štěstí“ pro svého syna. Otec/puruša zůstává vždy nezaujatý; je to Svědek, ale nyní musí jít kamkoli, kam Ho iluze vodí.)

36. Ve *svatebním průvodu se vznešené „vše“ nafoukne pýchou „já jsem takový a takový“. Nejvyšší Já sice cítí potěšení z toho, že poznalo toto „vše“, nicméně mysl toto bez-myšlenkovité Já okouzlila a ono odešlo do domu manželčiny rodiny (tedy na místo, které není jeho vlastní; na místo tělesného vědomí). *(svatební průvod – člověk se oddá světským činnostem)

37. Vše, co člověk potřebuje, nalezne uvnitř této matky a otce (múlamája a múlapuruša; protože je tu pochopení „já jsem vše a já jsem všude“), ale místo toho odejde přímo do domu manželčiny rodiny. A i když bude toto bohatství (tedy projevené objekty vytvořené myslí) zničeno, souhlasí s tím, že si toto bohatství vezme se všemi dluhy a povinnostmi, které z toho plynou. (Vzdáváme se svého skutečného bohatství „já jsem“ ve prospěch tohoto imaginárního bohatství vytvořeného našimi koncepty a bereme na sebe dluh tělesného vědomí, který je tak těžké splatit, protože se necháme zcela okouzlit světskými lákadly a city.)

38. Když toto vnitřní pochopení odejde do domu nevěstiny rodiny, dostanou se jeho matka s otcem do zoufalého stavu. Předtím žehrali na toto „vše“ a jeho majetek a bohatství a toto je nyní důsledek jejich nespokojenosti. (Maharádž – Musíte pečovat o radost z tohoto pochopení a vážit si ho.)

39. Když si ženich přivede nevěstu zpět do svého domu tělesného vědomí, intenzivně po ní touží. Říká „Určitě není nikdo tak význačný jako já!“ (Toto „vše“ bylo zcela zapomenuto a jeho význačnost je přenesena na toto tělo a na „já“.)

40. Má-li člověk tak velikou náklonnost k manželce, potom nevidí matku/múla máju a otce/múla purušu, ani bratra (mysl, která je pozorná), ani sestry (oddanost). A tak kvůli svému poblouznění, jehož příčinou je avidjá (mája nevědomosti, myšlenka „já jsem tělo“), zapomněl na Sebe sama a má v sobě spalující touhu a jeho srdce je plné světských záměrů.

41. Sexuální spojení zničilo všechnu lásku k onomu Jednomu Jedinému a po tomto spojení začalo jeho nestoudné chování překračovat všechny meze. Jeho láska vedla k posílení sexuální touhy a on se zapletl do života v práně.

42. Tento „okamžik Jednoho Jediného“ nelze spatřit očima z masa a krve, a proto se džíva stal netrpělivým (tyto džívovy touhy by měly být transformovány v trpělivou touhu poznat své vlastní Já). A proto pochop, že každý objekt tvé lásky*** ti ve tvém vnitřním prostoru bere toto „umění poznávat“ (džíva hledí chybně na ono „nejmilovanější“ Jedno Jediné očima z masa a krve).

*** SiddharaméšvarMaharádž: Komu jsou v tomto světě drahé všechny úspěchy a požitky? Řekni mi, komu je drahá manželka a komu jsou drahé děti? Veliký světec Jádžňavalkja řekl jedné ze svých dvou manželek Maitreyī: „Veliká láska, kterou chováme ke druhým, je ve skutečnosti láskou k našemu Já.“ (http://www.maharajnisargadatta.com/brihadaranyaka_yajnavalkya_maitreyi.php)

43. Bylo tu ono láskyplné, sladké a jemné „slovo“ „já jsem“, ale to vše bylo zahozeno kvůli jeho překrásné ženě. A kvůli její světské řeči se z tohoto čirého poznání stal bláznivý, slepě zamilovaný a smyslný muž.

44. Pokud přijdou takové touhy, ztratíte všechnu svou sílu; a potom se toto tělo „vše“ rozruší a není možné ho ovládat. Potom nejsi přítomen na každém místě (tedy nejsi „vše“-prostupující) a své světské záležitosti řešíš s pocity utrpení a touhy.

45. Když máš nějakou práci venku, mysl se neustále vrací do domu tělesného vědomí, a tak je každý okamžik mysli vyplněn vzpomínáním na tvé milované („Copak asi dělá má krásná žena?“).

46. „Jsi životem mého života.“ Kvůli těmto slovům, která jsou pronášena tak sladce a obratně, se čitta (tedy proces myšlení), která je schopna pochopit toto „vše“, nechá polapit a odvést pryč.

47. Existují bandy lupičů, kteří zabíjejí a okrádají poutníky. Nejprve se s nimi spřátelí a pak je uškrtí. Tento život probíhá podobně a nakonec končí tak, že se člověk zamotá do života v práně.

48. Toto Jedno Jediné dává svou lásku své milované ženě, a když se na ni někdo rozhněvá, tak tato Nejvyšší Skutečnost pociťuje v mysli tichou urážku („já a moje“; „Ona je moje“, říkáte, ale ve skutečnosti tu není nikdo další kromě vašeho vlastního Já)***. (Maharádž – Skutečnost se nestará o nikoho.)

*** SiddharaméšvarMaharádž: Není možné, aby vám něco patřilo nebo aby vám někdo patřil, protože Já je nezávislé. Manžel říká „má žena“ a manželka říká „můj muž“, tak kdo komu patří? Není možné, aby jeden objekt patřil druhému objektu. Vy blázni! I když říkáte, že jsou vaši, stali se snad vašimi? Předstírání, že tu je nějaký vlastnický vztah, je tu jen do té doby, dokud je potřeba něco řešit. Ale až zemřete, potom ti, které považujete za své vlastnictví i ti, kterým sloužíte, mohou tak nanejvýš přijít na váš hrob a prohlásit, že jste zemřeli. Příbuzní přinášejí trápení a rodina je jenom zdrojem problémů.

49. Člověk se potom postaví na stranu manželky, aby se jí zastal a své vlastní matce a otci (múlamája/puruša) odpovídá hrubým způsobem (tedy neodpoví na urážku manželky slovy „já jsem On“).

50. Kvůli této ženě ztrácí člověk stud. Kvůli této ženě se člověk vzdá svého věčného společníka. Kvůli této ženě je spojení s vaším nejmilovanějším a také s tímto „vším“ rozlomeno vedví. (Tato žena je múlamája a tento puruša jí zasvětil celý svůj život a zapomněl na nezávislost svého Já. Ale potom zapomněl i na tuto ženu a stal se mužem v samsáře a vzal si ženu z masa a krve. Viz V.58)

51. Kvůli této ženě je tělo prodáno pod cenou a kvůli této ženě se stalo otrokem. Kvůli této ženě vaše vivéka upadla.

52. Kvůli této ženě se člověk klaní a podřizuje se a stane se naprosto poslušným. Kvůli této ženě se člověk stane zcela servilním. Kvůli této ženě člověk přijme svou závislost na druhém (mysl tělesného vědomí).

53. Kvůli této ženě vzniká chamtivost. Kvůli této ženě jde dharma stranou. Kvůli této ženě je přerušena pouť svadharmy.

54. Kvůli této ženě zmizí toto „vše“ a ono bez-myšlenkovité pochopení. A proto je nutné, abyste své tělo, mysl, majetek a také toto „vše“ s upřímnou opravdovostí (ananyabhāva, s bez-myšlenkovitým pochopením; s pochopením, že tu není nic druhého) odevzdali.

55. Kvůli této ženě je paramártha utopena a člověk je v práně okraden o své vlastní dobro. Kvůli této ženě je intelekt/buddhi náhle plný chtíče a předstírá, že neslyší tuto prakrti.

56. Kvůli této ženě se člověk vzdá oddanosti. Kvůli této ženě opustí bezžádostivost. Kvůli této ženě se člověku zdá, že Konečné Osvobození nemá žádnou hodnotu.

57. Když se toto Jedno Jediné považuje za guny této ženy (když se spojí sattva, tamas a radžas a vznikne tělesné vědomí), potom je celá tato brahmánda/stvoření považována za nedůležitou a ono Nejvyšší má pocit, že i Jeho „nejdražší“ ho zradil („Proč mi to Bůh udělal?“)

58. Ono Jedno Jediné věnovalo svou nejhlubší lásku této ženě, ale potom se ztratilo dokonce i bohatství tohoto „vše“ a Skutečnost byla zbitá a ztracená a nejednou je tu tato žena (tedy zapletenost do světských záležitostí).

59. Kvůli tomu v Jeho mysli vzrostlo utrpení a toto Jedno Jediné potom řeklo: „To nejvyšší bylo zničeno (nejvyšší je brahman). Proč ještě dál utápět toto „nyní“ (tedy „já jsem“) v mé samsáře?“ (Kvůli utrpení samsáry vyvstala vivéka.)

60. Když se vzdáte společnosti svého nejmilovanějšího Já, potom se okamžitě objeví tento zbořený dům (Člověk se stane tělem a to se den po dni stále více opotřebovává, až jednoho dne padne). Kvůli svému utrpení řeknete: „Takže, bylo by dobré se vzdát té máji.“

61. Pokud přijmete tuto ženu, která vám zkřížila cestu, potom vám tato žena bude tlouct do vašeho srdce a břicha. A potom ten, kdo je „Pánem smyslů“ (tedy odpoutaný puruša), ztratí všechen stud a jde se přehrabovat v odpadcích světských smyslových potěšení.

62. Řekl: „Můj dům byl zničen. Nyní už toto bez-myšlenkovité Já nebude vytvářet žádnou další samsáru!“ Takto hlasitě ono veliké brahman naříká kvůli svému utrpení. (Tomu se někdy říká „hřbitovní odevzdání se“. Člověk chycený v mysli má intelektuální pochopení „já nejsem tělo, já jsem Brahman“, ale přesto odmítá vzdát se myšlenek a stát se ne-myslí. Takový člověk je tedy učený hlupák.)

63. Kvůli tomu je tu jen džíva a mysl rotující jako větrný vír. Takový člověk nevěnuje bohatství tohoto „vše“ žádnou pozornost. Avšak díky těmto utrpením je také možné, že se člověk stane Světcem. (Člověk se může jednou pro vždy vymanit ze samsáry, když pochopí, že mu tyto myšlenky brání prožívat radost vlastního Já.)

64. Ale ten člověk opět zahodil myšlenku, že by se mohl vzdát světa a znovu se *oženil (s tímto světem). Kvůli tomu v dalším manželství jeho mysl opět velice zhrubla. *(Manželství je metaforou rozmachu duality nebo hlubokého zabřednutí do světského života.)

65. Přišlo další manželství a člověk začal ihned pociťovat blaženost (tak jako dítě, které si hraje a stojí v proudu přicházejících radostí a trápení. Viz V.22). Opravdový posluchač by si měl nyní bděle vyslechnout kompozici slov, která bude následovat (a neženit se s tímto světem).

Tímto končí 2.kapitola 3.dášaky knihy Dásbódh s názvem „Krutá zkušenost s gunami I.“.

 Z anglického překladu Johna Norwella přeložil Martin Vinkler

Další kapitoly z knihy Dásbódh (+ předmluva + zpívaný Dásbódh + PDF)