Jóga Vasištha - Kniha III. - O stvoření - III.68 - III.70

26. 7. 2017 - Lenka

Kapitola 3: Příběh o Karkatí

III.68, 69

VASIŠTHA pokračuje:

V souvislosti s tím, Rámo, existuje jedna stará legenda, kterou ti nyní budu vyprávět.

Sever Himalájí kdysi dávno obýval strašlivý démon v ženské podobě jménem Karkatí. Karkatí měla obrovské černé tělo a již jen pohled na ni budil hrůzu. Neustále měla hlad a nic ji nemohlo dostatečně nasytit.

KARKATÍ si pomyslela:

Jen tehdy, když sním všechny lidi v zemi Džambudvípa naráz, zmizí můj hlad, tak jako zmizí fata morgána po silném dešti. Takové konání není nevhodné, neboť vhodné je zachovat svůj život. Protože jsou však lidé v Džambudvípě zbožní, laskaví, oddaní bohu a obdařeni znalostí bylin, bylo by nevhodné tyto mírumilovné lidi pronásledovat. Provedu pokání, neboť skrze ně můžeme získat to, co jinak lze dosáhnout jen stěží.

Poté Karkatí vystoupila na jeden ze zasněžených vrcholů a stojíc na jedné noze oddala se pokání. Pevná jako socha z mramoru nevnímala ubíhající dny a měsíce. S postupem času zeslábla natolik, že vypadala jako kostra oděná v průsvitné kůži. Takto setrvala po tisíc let.

Jak tisíc let minulo, zjevil se před ní Stvořitel Brahma, potěšený jejím pokáním. Intenzivním pokáním lze dosáhnout čehokoli, i jedovatý kouř se může rozptýlit. Karkatí se před Brahmou v myšlence uklonila a začala uvažovat, o co by ho měla požádat. Napadlo ji, že by se mohla stát živou jehlou a vtělenou nemocí, s tím bude moci vstoupit do nitra jakékoli živé bytosti a tak naplnit svou touhu, utišit hlad. Když se jí Brahma zeptal, co si přeje, vyjevila své přání.

BRAHMA prohlásil:

Nechť se tak stane. Budeš Súčiká, jehla, ale též Višúčiká, cholera. Jakožto nepatrná věc budeš vstupovat do nitra lidí, kteří jedí špatné jídlo a oddávají se špatnému životu. Nakaženým lidem však může pomoci použití následující mantry:

Himádrer uttare páršvé karkatí nama rákšasí

Višúčikábhédana sanana-pja anjájabhándika

Óm hram hrím hrím šrím ram

Višnusaktajé namó bhagavatí višnušakti ehi enam

Hára hára dáha dáha hána hána páčá páčá

Mathá mathá utsádaja duré kuru kuru sváhá višúčiké

Tvam himávantam gačša gačša džívasára čandramandalam gató-si sváhá

(Zdravíme ženského démona Karkatí ze severu Himalájí

Který spojen s vodou vniká jako nástroj zla

Óm hram hrím hrím šrím ram

Zdravíme ženskou energii pocházející od Višnua, pojď blíž

Ó Višnu, ať odejde horečka a dojde k uzdravení

S pomocí léčivé formule ať v léčivém stínu noci ustoupí původce nemoci, pozdravena buď Višúčika

Ty z Himalájí, vyjdi z úst džívy a běž pryč, sláva vycházejícímu úplňku)

(volně přeloženo – L.V.)

Kdo bude chtít tuto mantru použít, nechť ji má na levé paži. S myšlenkou na Měsíc ať pozvedne ruku nad nemocného a ten bude okamžitě uzdraven.

III.70

VASIŠTHA pokračoval:

Vzápětí se Karkatí, velká jako hora, začala postupně zmenšovat až na velikost jehly. Zmenšila se natolik, že její existenci si bylo lze pouze představit. Byla jako velmi jemný energetický kanál, sušumná nádí, který spojuje kořen páteře s temenem hlavy. Byla jako vědomí alaja (jedno z osmi vědomí, popsaných buddhisty, zásobárna všech skutků tohoto i předchozích životů, která při smrti přechází do nového těla). Karkatí byla neustále sledována svojí druhou formou zvanou Višúčiká, cholera.

Přestože byla velmi malá a neviditelná, její démonická povaha se nezměnila. Dostala požehnání dle svého přání, ale jen proto, že byla velikosti jehly, nezbavila se touhy ničit všechny bytosti! Jak zvláštní, že nevědomí a zmatení postrádají prozíravost. Sobecké a násilné úsilí jedince dosáhnout svých sobeckých cílů vede často k jiným, nečekaným výsledkům. Podobně je tomu s člověkem, který není schopen vidět jasně svoji tvář, když se přiřítí k zrcadlu se supěním a funěním a jeho dech zrcadlo zamlží.

Karkatí odložila své obrovské tělo, nechala ho zemřít, aby naplnila svoji touhu stát se jehlou. I smrt je žádoucí, dychtí-li jedinec po sobeckém zisku a je posedlý prudkou touhou.

Višúčiká byla zářivá a jemná jako vůně květin. Závislá na životní síle druhých oddala se své práci.

Se svou dvojí formou, jako Súčiká a jako Višúčiká, putovala Karkatí světem a všechny trápila. Stala se nepatrnou přesně dle svého přání, neboť lidé se stávají tím, po čem intenzivně touží. Slabomyslní prosí o malichernosti, stejně tak bylo přáním Karkatí transformovat se do kruté jehly. Vrozená povaha jedince se i přes pokání nesnadno mění.

Súčiká vstupovala do těla lidí obézních, nebo těch, kteří po přestálé nemoci byli oslabeni, a zde se změnila ve Višúčiku, choleru. Súčiká však vstupovala i do těl lidí zdravých a inteligentních a narušila jejich rozum. Někdy nechala být na pokoji toho, kdo podstoupil léčení, ať už pomocí mantry, nebo léků.

Tak se Karkatí toulala po světě mnoho let.

VASIŠTHA pokračoval:

Súčiká měla mnoho míst, kde se ukrývala. Ve špíně a prachu na zemi, v nečistých prstech, v nitích oblečení, v kůži špinavé od prachu, v nečistých záhybech ruky či jiných částí těla, ve vrásčité kůži starců, ve svalech v těle, dále na místech zamořených mouchami, na místech, kde je plno tlejícího listí a kde nerostou zdravé stromy, ve špinavých hadrech lidí a mezi lidmi s nezdravými zvyky, v pařezech po vykáceném lese, kde se množí hmyz, v loužích, ve stojaté či znečištěné vodě, ve stokách uprostřed cest, v opuštěných domech, v nichž přespávají poutníci, i ve městech, kde je příliš mnoho zvířat jako jsou sloni či koně.

Jakožto Súčiká, jehla, chodila ve špinavých hadrech, ušitých z cárů pohozených u cesty, a potulovala se po tělech nemocných lidí. Tak jako krejčovská jehla spadne krejčímu na zem, když už je unavená a chce si odpočinout, i Súčiká byla unavena ze své destruktivní činnosti. Stejně jako je šití a propichování přirozenou vlastností jehly, byla krutost přirozenou vlastností Súčiky. A stejně jako jehla pokračuje v polykání vláken, která jsou v jejím dosahu, tak Súčiká pokračovala v získávání svých obětí.

Občas lze ve světě pozorovat, že i špatní a krutí lidé se přikloní k soucitu, když jsou po dlouhou dobu svědky neštěstí a trápení druhých. Tak Súčiká před sebou spatřila nekonečné vlákno, které provléká látkou (svou vlastní karmou), a to ji znepokojilo. Představila si sama sebe, jak jí tmavá látka, kterou coby Súčiká utkala, zakrývá obličej a zavazuje oči, a přemýšlela, jak se toho závoje bude moci zbavit. Jako jehla procházela jemným i hrubým oblečením (představujícím dobré a špatné lidi), neboť hlupáci nerozlišují, co je dobré a co špatné. Nebezpečně se pohupujíc na niti, s níž byla svázaná, prováděla svoji práci, ničení a smrt druhých, neboť jí nikdo nemohl ublížit či ji od toho odradit. Jakožto Džívasúčiká se v živých bytostech pohybovala pomocí prány a apány jako životní síla, vystavujíc džívu utrpení v důsledku hrozných bolestí (dny či revmatismu), z nichž člověk pozbýval rozumu. Jako jehla vstupovala do nohou a pila krev. Je-li člověk zlý, nachází potěšení v utrpení druhých, stejně tak ho nacházela i ona.

Ve chvíli, kdy toto Vasištha dovyprávěl, slunce zapadlo a všichni shromáždění se rozešli ke svým modlitbám.

překlad Lenka Vinklerová

další části knihy