Nová kniha:
Tat Tvam Asi / Ty jsi To – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1975 – 1980. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.
Paramátman ve všem a v každém – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1954 – 1956. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.
Jóga Vásištha, nebo též Mahá Rámajána, je starý indický text pojednávající o tom, jak mudrc Vasištha předává princi Rámovi učení o podstatě jedince, světa a Bytí vůbec. Text je plný rozmanitých příběhů, které mají Rámovi ukázat cestu k pochopení či nazření Skutečnosti a naplnění života. Jde o překlad z anglické verze od Svámího Vénkatéšánandy (zkrácené ze sanskrtského originálu přibližně na třetinu) doplněný sanskrtským slovníkem a vysvětlivkami. Kniha má téměř osm set stran, je vázána v pevné vazbě a obsahuje barevné ilustrace. V podobném rozsahu toto dílo dosud česky nevyšlo. Všechny další podrobnosti o knize najdete na stránkách www.samhita.cz.
Átma-bódha neboli „Poznání Já“ je krátké dílo shrnující základní principy učení advaita-védánty. Tradičně bývá připisována Ádi Šankaráčárjovi (8. stol.), ale o jeho autorství se vedou spory. Jestli byl autorem skutečně Ádi Šankaráčárja nebo někdo jiný není pro nás asi až tak podstatné. Důležitý je obsah tohoto textu, kterému je i tradičně přikládána vysoká hodnota. Také Ramana Maharši přeložil tento text ze sanskrtu do tamilštiny (resp. opravil existující tamilský překlad). Překlad ze sanskrtu - David Dostal. Kniha vyšla jen v elektronické podobě a je volně ke stažení: PDF, EPUB, MOBI
Audio/Video ukázka:
Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky
Články
XII.10 - Promluva o nejlepším Purušovi (z knihy Dásbódh)
14. 7. 2017 - Martin
Měli byste si uvědomovat, že smrt může přijít v každém okamžiku, a měli byste proto být horlivě oddáni Harimu. Potom, díky vašemu bez-myšlenkovitému pochopení, i když v tomto světě zemřete, vaše všudypřítomnost přetrvá věčně.
Začne-li člověk žít v bdělosti, potom pozná toto „vše“. A když toto „vše“ zpívá chvalozpěvy na Skutečnost, co víc je potom potřeba?
Žijete-li v této nejvyšší guně, potom tu je onen puruša, a dokud tu probíhá bhadžan/uctívání „já jsem“, tak zůstáváte ve spojení s Pánem tohoto světa/purušou.
|| Šrí Rám ||
-
Když se dosyta najíte, měli byste se zbylým jídlem vhodně naložit; není totiž správné považovat zbytky za neužitečné a jen tak je vyhodit. Stejně tak, pokud jste se dosyta nabažili plody svých minulých činů, zbyde tu „jídlo“/„já jsem“, které by mělo být náležitě prozkoumáno. Ale pokud toto „já jsem“ pokládáte za neužitečné a odhodíte je, tak jste nepochopili svou dharmu. (Pokud není nalezena a opatrována tato vždy přítomná „zkušenost“, potom nenaplňujete svou dharmu, tedy svou vrozenou touhu poznat sebe sama. Potom je poznání považováno za „mnoho“ věcí a jako neužitečné je zahozeno.)
-
Tímto způsobem, pomocí uspokojení, které přináší poznání, by měla být mysl postupně přivedena k čirému poznání. Ten, kdo je nad vodou, by neměl nechat tonoucího, aby se utopil (tedy mysl se topí v záplavě máji, „mnoha“ lidí a jejich „mnohých“ cest). (Pochopení sagunabrahman musí být posilováno, aby se mysl naučila bez-myšlenkovitosti.)
-
Jakmile je tato přirozená a nejvyšší guna přijata, potom je Skutečnost označována jako „vše“. Ale pokud vaše „řeč“ není v souladu s vašimi činy, potom se ono „slovo“ stane „mnoha“ falešnými slovy. (Jakmile je tato ryzí sattvaguna čirého a spontánního poznání zahozena, zůstane tu pouhé intelektuální poznání a člověk říká jednomu tohle a druhému támhle to, dělá něco jiného než říká a je zapleten do „mnoha“ cest tohoto světa.)
-
A proto byste měli provádět posvátné koupele (v Ganze poznání), věnovat se modlitbám (modlitba znamená setrvávat v prostoru mezi myšlenkami) a nabídnout vše chodidlům Boha [1]. Měli byste být plně ponořeni do opakování Guruovy mantry („já jsem On“) a neustále naslouchat tomuto „příběhu“ Višnua.
[1] Siddharaméšvar Maharádž: Uctívat Boha znamená být s ním sjednocen… udělej ze svého intelektu Jeho intelekt..
-
Je důležité, aby veškeré činnosti začalo vykonávat toto „vše“ a aby se tělo tohoto „vše“ usadilo v Jednom Jediném, které je jeho podporou. A poté je třeba ohlídat, aby toto Jedno už nikdy neuniklo a neschovalo se za toto „vše“ (tedy posiluj v sobě naprostou odpoutanost).
-
Je třeba pochopit problémy a trápení (tedy problémy nejsou moje, vznikají na pozadí mého Já) a dosáhnout toho, aby vaše činy byly v souladu s vaší silou, tedy s tímto „vše“ (potom jsou vaše činy v souladu s vaší „řečí“). Měli byste „mluvit“ s tímto Jedním, které je v každém, prostřednictvím tohoto jemného „slova“. (Toto Jediné je vaším jediným přítelem a měli byste s Ním potichu rozmlouvat; když opustíte všechny myšlenky na tento svět, potom naprosto přirozeně vyvstane tato „řeč“ neboli čiré, samovolné poznání. Nicméně pochopte, že tato „řeč“ a toto Jedno Jediné, které „mluví“, jsou oddělené, nejsou totožné.)
-
Měli byste trpět, když ono „*druhé“ trpí (pokud na toto „druhé“/„vše“ zapomenete, měli byste cítit bolest z tohoto odloučení) a měli byste být šťastní, když i ono „druhé“ je šťastné. (Jediným vaším štěstím je toto „vše“; dokonce i světské potěšení vyvolané naplněním nějaké touhy je ve skutečnosti potěšením pramenícím ze stavu, ve kterém nemáte vůbec žádnou touhu, jakkoli prchavý tento stav může být. Toto potěšení tudíž pochází z tohoto „vše“, ale je vystřídáno další touhou a objeví se naděje a žádosti, které vedou k dalšímu utrpení z oddělenosti.) Tento jedinec v práně by měl přijmout toto jednoduché „slovo“ a ponořit se do něj. *(V tomto světě je pouze ono Jedno Jediné, a toto „druhé“ je „já jsem“.)
-
Přečin („já jsem tělo“) tohoto „vše“ by měl být prominut a toto „vše“ by mělo dosáhnout úspěchu („já jsem“). Potom se ukáže, že existuje mnoho různých lidí, kteří jsou úplně stejní jako ty (tedy já jsem všude).
-
Měli byste prozkoumat svět „mnoha“ různých cest a způsobů. Měli byste pochopit vnitřní prostor tohoto „druhého“ a toto spojení by tu mělo být neustále.
-
Měli byste „mluvit“ jasně a v tomto čase dát mysli takovou odpověď, že odejde. Tato „řeč“ je odpouštějící a trpělivá a nikdy nevyvolává hněv ani žádnou jinou emoci.
-
Lenost tělesného vědomí by měla být zahnána a vy byste měli vyvíjet veliké úsilí. Neměli byste být nepřátelští vůči Jednomu, které je ve všech (Víte-li, že jste v každém člověku, jak by mohla vyvstat nenávist?).
-
Měli byste dát onomu „druhému“ ten nejlepší „objekt“ (vzdáte-li se podřadných objektů, potom „jste vším a všude“) a toto „slovo“ by mělo být pečlivě zvoleno a náležitě „vyřčeno“. Tímto způsobem byste měli velmi bděle procházet svou samsárou.
-
Měli byste si uvědomovat, že smrt může přijít v každém okamžiku, a měli byste proto být horlivě oddáni Harimu. Potom, díky vašemu bez-myšlenkovitému pochopení, i když v tomto světě zemřete, vaše všudypřítomnost přetrvá věčně.
-
Začne-li člověk žít v bdělosti, potom pozná toto „vše“. A když toto „vše“ zpívá chvalozpěvy na Skutečnost, co víc je potom potřeba?
-
Žijete-li v této nejvyšší guně, potom tu je onen puruša, a dokud tu probíhá bhadžan/uctívání „já jsem“, tak zůstáváte ve spojení s Pánem tohoto světa/purušou.
-
Přestože někdo mluví s tímto nezměrným paramátma opovržlivě a s pohrdáním, Ono by nemělo udělat chybu a pohnout se, mělo by neustále zůstávat v míruplném klidu. Takovýto sádhu je požehnaný a může se klidně setkávat s lidmi, kteří jsou daleko od Já.
-
Žijete-li v této nejlepší guně, vyzařuje z vás půvab poznání/džňána a bezžádostivosti/vairágja. A proto byste měli poznat to, co je v tomto světě ctnostné a moudré. (Poznejte svět uvnitř tohoto světa; a potom buďte oním ctnostným a moudrým Jedním uvnitř tohoto světa poznání.)
-
Měli byste neúnavně vyvíjet toto úsilí (tedy zapomeň na vše) a trpělivě snášet utrpení tohoto „vše“ (tedy přijímejte vše, co k vám přichází, bez odporu a lpění). „Mnohé“ cesty (tedy „já chci tohle a mělo by to být takto“ atd.) by vás měly omrzet a vy byste měli pronikat vším.
-
Jste-li na takové úrovni pochopení, že vnímáte tuto všudypřítomnost, potom tu ale nemůže být potěšení z brahman. A naopak, pokud chápete toto potěšení z brahman, nezůstane tu všudypřítomnost. A bez této bez-myšlenkovitosti nemůžete nikdy dosáhnout dokonalé spokojenosti. (Jste-li všude, potom nemůžete mít potěšení z neexistence, a pokud je tu potěšení z neexistence, tak nemůžete být.)
-
Vnitřní prostor tohoto „druhého“ by nikdy neměl být zasažen ranami osudu (tedy nikdy si nemyslete „já jsem tělo“). Na to nesmíte nikdy zapomínat. Potom, díky nekonečné trpělivosti a vytrvalosti, nebude nikdy velikost tohoto paramátma zničena.
-
Všechny činnosti, ať už je vykonáváte vy nebo někdo jiný, by měly být pro vás činnostmi tohoto „vše“. Avšak pokud na takovouto „činnost“ zapomenete, potom nemůžete nikdy pochopit ono bez-myšlenkovité („nečinné“) Já.
-
Jakmile toto *bez-myšlenkovité Já „hovoří“, je tu veliká radost a následně ono bez-myšlenkovité Já pochopí, že tento svět, vnímaný prostřednictvím smyslů, není nic jiného než ono paramátma. Potom všechny ostatní považujete za své vlastní Já. *(To vy jste ve skutečnosti tímto Já. Ono je mluvčím, který „mluví“ a Ono je tím, kdo zakouší tento svět pomocí smyslů.)
-
Ale kvůli vašim hrubým slovům bylo toto bez-myšlenkovité paramátma překryto zlými pocity a myšlenkami. Když si to uvědomíte, tak proč byste dál měli „mluvit“ těmito hrubými slovy? („Já jsem tělo“ jsou ta nejhrubší slova, která můžete „vyslovit“.)
-
Když se štípnete, je to Skutečnost, která trpí (tedy my sami jsme svými nejhoršími nepřáteli). A proto byste měli chránit ono „druhé“/„já jsem“. (Opusťte mysl a její myšlenky, které štípají.)
-
Způsobíte-li tomuto „druhému“ utrpení (když zapomenete na toto „já jsem“ a poklesnete na úroveň mysli), potom se Skutečnost stala nečistou *vaikharí. Potom ono Jediné, které je ve všech, bije své vlastní Já. *(Vaikharí je čtvrtá řeč – tedy vyslovená slova – koncepty, naděje a hrubá slova.)
-
Vše, co Skutečnost zaseje, to také vzklíčí a vyroste. Takže pokud tu je tato nepřetržitá „řeč“, výsledkem bude „já jsem“. Pokud toto víte, proč by ona Skutečnost měla „hovořit“ hrubými slovy? (Světské myšlenky a světské řeči přinášejí jen další světské myšlenky a světské řeči.)
-
Pokud získáte tuto slávu, kterou je bohatství puruši, potom se toto „vše“ stane šťastným. Ale pokud toto „vše“ necháte trpět, budou vaše činy jenom činy líného, nenasytného a ospalého člověka.
-
Potom je tu pokrytectví, drzost, pýcha, hněv a hrubá mluva (tedy „já jsem takový a takový“). Potom tato jemná „řeč“, kterou naleznete, když studujete tuto Boží „píseň“, nese známky nevědomosti [2].
[2] Randžit Maharádž vyprávěl příhodu o jedné staré paní, která nebyla spokojená, dokud ten den neřekla někomu něco ošklivého. Celá vesnice jí už měla plné zuby. Jednou přišla za Světcem, který žil za vsí, a vyklopila na něj hromadu ošklivých slov. On však vůbec neodpověděl. Nakonec se utišila a poklonila se jeho nohám. Mysl je jako tato stará žena.
-
Avšak je-li puruša ozdoben nejvyšší gunou, potom je tento puruša tím nejlepším. On je tím Jedním v „mnoha“ jazycích a je tím, koho tento svět hledá a plahočí se kvůli němu sem a tam.
-
Není-li tu činnost tohoto „vše“ a poznání „já jsem“, potom se tato Skutečnost jeví jako hrubá slova, která nejsou o nic lepší než psí zvratky. Ctnostný puruša by jim nevěnoval jediný pohled.
-
Oddanost znamená povznést se nad mysl a pevně se držet oné nejvyšší guny. (Oddanost je ryzí sattvaguna, čili spontánní a přirozené poznání, čiré jako prostor.) Potom se ono Jediné může vydat hledat velikého purušu (tedy to, co hledáme, není nic jiného, než naše vlastní Já).
-
Onen puruša je tím největším „zážitkem“ a pro setkání s Ním je proto nutné vytvořit vhodné místo – a sice toto „vše“. A pokud jste tomuto „vše“ oddáni, potom se stanete Bohem všech bohů.
-
Pokud náhle zemřete, jak budete dál vykonávat svůj bhadžan/uctívání? A proto dokud jste ještě naživu, měli byste prostřednictvím této „řeči“ (tedy zapomeňte na vše) přejít na úroveň nirguna bhadžan.
-
Měli bychom si dát tento slib: Tato „věc“ nikdy nepůjde žebrat ke svému žákovi (tedy vaším žákem je mysl a toto „já jsem“ by nemělo chtít nic od tohoto objektivního světa). A poté, kdy „vy“ neexistujete, mělo by tu být uctívání/bhadžan Pána světa, tedy puruši. (SiddharaméšvarMaharádž říkal tomuto uctívání po dosažení pochopení Nejvyšší Oddanost.)
-
Když budeš mluvit touto „řečí“, na místě tohoto setkání bude probíhat veliká oslava a Bůh bohů se ti velmi brzy hodně přiblíží.
-
Takže k tomu, abys odešel na toto místo setkání, potřebuješ pozornost prakruti/puruša. „Tady“ (tedy v prakruti) by měla být mysl správného posluchače ukotvena.
-
Jakmile jsi oddán tomuto „vše“, je tu síla věčně přítomné bdělosti (Maharádž – buď tak silný, že jsi všude). Potom záměry mysli vděčně přijmou záměr tohoto „vše“, protože ono chce prostě jen vědět.
-
Je-li tu tato „řeč“, potom je tu ona nejvyšší guna (tedy ryzí sattva) a tímto způsobem prokazuješ respekt neochvějné Pravdě. A poté začne tato síla bdělosti přirozeně fungovat.
-
Jakmile jsou tvé činy v souladu s tvou „řečí“, potom je tu neustále tato přirozená „řeč“. A nakonec tato božská „řeč“, která je v lidech, bude mít úctu k Pravdě. (V každém z nás je božská „řeč“ a ono Jedno Jediné. Čeho bychom si měli vážit? Tohoto světa, nebo onoho Jediného?)
-
Ale jakmile tvá mysl nerespektuje tuto „řeč“, tak nemůže nikdy respektovat ani onu Skutečnost. Potom jsi sám v tomto světě „mnoha“ lidí. (Ty, jenž jsi „vše“-prostupující puruša, se stáváš malým džívou, ztraceným ve světě „mnoha“ myšlenek na muže a ženy a na dobro a zlo atd.)
-
A tudíž by mysl měla být vychována a jakmile získá úctu k těmto věcem, začne se učit. A pomaloučku, pomocí vivéky, opustí tělesné vědomí.
-
Tyto záležitosti týkající se vivéky by měl zkoumat jen ten, kdo provádí vivéku/vivéki. Ostatní se budou jen přít kvůli své hlouposti a nevědomosti.
-
Ale pokud se budeš hádat s tímto „vše“, zůstaneš sám, bez své armády (tedy bez podpory tohoto „vše“). A proto bys měl tuto „Královu armádu“ chránit pomocí této „řeči“ (Maharádž: K čemu být králem, když nemáš armádu?). (Maharádž: Udělej ze své mysli svého nejlepšího přítele.)
Tímto končí 10. kapitola 12. dášaky knihy Dásbódh s názvem „Promluva o nejlepším Purušovi“.
Z anglického překladu Johna Norwella přeložil Martin Vinkler
Další kapitoly z knihy Dásbódh (+ předmluva + zpívaný Dásbódh + PDF)