ADVAITA.cz

XII.7 - Zřeknutí se smyslových objektů (z knihy Dásbódh)

16. 6. 2017 - Gábina

|| Šrí Rám ||

1. Pokud je „řeč“ tohoto „vše“ neotesaným tlacháním „mnoha“ lidí, toto „vše“ se unaví. Jak se vůbec můžete těšit plodům svých uplynulých činností, když trpíte takovýmto mentálním neklidem? (Toto vědění a tato „řeč“ jsou opravdu požitkem z uplynulých činností; „zde“ nechejte přijít, co přijde a nechte odejít to, co odejde bez jakéhokoliv odmítnutí či přilnutí k tomu. Mysl si však chce vybírat z tohoto věčně-plynoucího poznání něco specifického.)

2. Když jsou smyslové objekty z tohoto „vše“ vykázány, je tu zakoušení této „věci“. Ale i když jsou tyto smyslové objekty opuštěny a je tu fungování tohoto těla uvnitř poznání, přesto ještě nebylo završeno paramátma. (Tzn. nyní tělo není vnímáno jako nějaká individualita uvnitř světa, a proto ani smysly nejsou dále vnímány jakožto oddělené fungující orgány uvnitř entity. Není tu potřeba vnímat nějaký konkrétní zvuk nebo ochutnávat určitou chuť atd. Vše je integrální součástí tohoto jednoho hybného poznání. Přesto je však nutné realizovat tuto Skutečnost/paramátma, jinak znovu spadnete zpět do tělesného vědomí.)

3. Tato „řeč“ je činností tohoto Jednoho jediného. Jde však o rozlišování/vivék tohoto „Já jsem“ a to je tomuto bezmyšlenkovitému pochopení podřízené. Bezmyšlenkovitost se směje této činnosti „vše“. (Třebaže átma je nirgunou, přijalo za své vlastní „Já“ toto pochopení saguna.)

4. Tuto „věc“ světa „za“ nedosáhnete bez toho, aniž byste zanechali těchto smyslových objektů. (Nežádá se, aby bylo něco uděláno, protože „mnohé“ věci jsou popravdě koncepty, které jsme vytvořili; objekt a požitky, tj. dobré, nedobré a ten, kdo se tomu těší, to všechno jsou jen pouhé myšlenky. Tudíž jedinou (nutnou) sádhanou je jejich prosté zanechání. Vědění je tu neustále. Je tomu tak, že v současnosti je promícháno s nevědomostí, což přineslo objektivizaci a „mnoho“ myšlenek. Jakmile se tedy myšlení zastaví, vědění bude zářit neomezeně.) A pak, jakmile je tato „řeč“ přítomna všude, pochopíte, že vy neexistujete.

5. „Je tomu tak, že ten, kdo žije světský život/prapanča, se oddává dobrému jídlu a těší se plodům svých minulých činů, a ten, kdo žije v paramártě, jí málo a netěší se tomu? Přesto se zdá, že si oba smyslové objekty užívají.“

6. „ A jak může tělo v tomto světě dále fungovat, pokud tyto smyslové objekty opustíte? Mistře, vysvětlete mi prosím fungování této „řeči“.“

7. „Řekl jste také, že jedině tehdy, když člověk zanechá všech smyslových objektů, vede duchovní život/paramárthu. Vy toto chápete, já jsem však zmaten.“

8. Takto zněly dotazy posluchače. Řečník na ně tudíž odpověděl. Buďte proto bdělí a soustřeďte se na odpovědi.

9. Jednota se Skutečností/paramárthou zde může být jedině tehdy, když se vzdáte smyslových objektů pomocí rozlišování/vivék(*). (Skutečným zřeknutím se je zřeknutí se myšlenky na objekty; když pochopíte, že objekt neexistuje odděleně od všeho dalšího; myšlenka může být zanechána, pokud mysl nepřinese myšlenku na objekt.) Proto jedině když dojde k vzdání se světského života/prapanča, může toto „vše“ dokonale plnit paramárthu/Skutečnost. (Zanechání myšlenek na smyslové objekty znamená, že toto „vše“ je završeno; pořád ale musí být završena dokonalá Skutečnost/paramártha tj. bezmyšlenkovitost.)

(*) Siddharaméšhvar Maharádž – Považujíce tento svět za skutečný vykonáváte světské aktivity. Měli byste jej však vnímat jako neskutečný. To, co se stalo neskutečné, je skutečná svarúpa a ta by měla být pochopena. Jakmile je svět učiněn falešným ve vašem srdci, pak se objeví „bez-myšlenkovitost“… Žít v tomto světském životě s pochopením, že svět je falešný/neskutečný, je činem velké odvahy. Jakmile začnete praktikovat zřeknutí se uvnitř mysli, pak tato zkušenost přijde… Proto, ať jste v jakékoliv situaci, začněte praktikovat zřeknutí se. S přesvědčením, že objekty světa jsou falešné, odtrhněte své myšlenky od těchto objektů a naplňte mysl myšlenkou na „Já“. Navenek můžete dělat jakoukoliv práci, ale musíte mít neochvějné pochopení, že „Všechno je falešné/neskutečné“.

10. V minulosti džňáninové přišli a odešli. Aby dosáhli tohoto „vše“, rovněž dřeli a zakoušeli útrapy. A poté, jakmile přišlo pochopení, prostoupili celým světem.

11. Ostatní odešli chovajíce v sobě pouze závist. Prahli neustále po „jídle a zase jen jídle“. A aby si toto Jedno uvnitř „mnoha“ naplnilo břicho, potuluje se plno zmatku sem a tam.

12. Pokud nevzešlo zřeknutí se/vajragja z vašeho samotného jádra (tj. „Nic z tohoto světa nechci, protože zde nic není. Dokonce už ani nechci více vědět.), nelze nabýt toto poznání brahman. Jak by tu mohl být Jeho bhadžan, jestliže puruša neoplývá tímto ryzím chováním „všeho“?

13. Takové jsou však způsoby lidí, kteří sami sebe označují za světce/sadžana. Když je navštívíte, zjistíte, že jsou plní dohadů a domněnek a že vidí mnoho objektů.

14. Pokud se tato mulamája nekaje, pak je toto bezmyšlenkovité Jedno tímto původním hříchem (tj. sankalp/myšlenka „Já jsem“). Pak je tu v každém okamžiku tato překážka hojnosti, která popravdě náleží jinému (tj. je tu pouze Jedno Jediné a vše náleží Jemu; ale toto „Já jsem“ se nechce vzdát svého království.)

15. Následně přijde tělesné vědomí a toto bezmyšlenkovité Jedno řekne: „Jestliže nenabydu štěstí já, proč by mělo jít k tobě?“ Proto nezničíte-li tento svět tím, že zanecháte smyslové objekty, nemůžete vnímat toto „vše“.

16. Tento příznivý/šťastlivý puruša (který má jak vajrágju, tak vivék/rozlišování), je největší z největších. Je však kritizován těmi, kteří chtějí všechno, a to ve velké míře. Oni jsou však jako zloději, kteří nemají chvilku klidu kvůli bohatství svých sousedů. (Maharádž řekl: „Zeptejte se své mysli, co chce“. Odpoví vám, že chce vše.“)

17. Neexistuje nic příznivějšího než je vajrágja/zřeknutí se. A pokud zde není žádná vajrágja/zřeknutí, pak je „Já“ velice nešťastné. Popravdě, bez vajrágji/zřeknutí se, zde nemůže být řádné plnění paramárthy/Skutečnosti. (Tj. díky rozlišování/vivék dojde ke vzdání se myšlenky na objekt.)

18. Džňánin, který nabyl poznání brahman, je zbaven touhy. Zanechal toto „vše“ skrze odhodlané rozlišování/vivék. Měl by být znán jako velký jogín, protože On je puruša uvnitř prakrti.

19. I mahádéva/šiva ponechal stranou svých osm okultních sil a přijal zasvěcení do jógy a šel žebrat o almužnu.

20. Jak lze ale srovnat někoho, kdo jen nosí oranžové roucho, s tímto purušou? Tudíž shrnout všechno dohromady jakožto stejné nelze.

21. Ten, kdo je nezaujatý a rozlišuje, pátrá skrze tento svět a nalézá svět „všeho“. Pokud by byli všichni označeni stejně, Skutečnost by se pak stala poblázněným a chtivým žebrákem, plným hanebného tlachání.

22. Múlamája by se pak zatoulala směrem pryč od bezmyšlenkovitosti. Potom by múla mája opustila toto řádné chování (tzn. „On dělá vše“). Kvůli lačnosti po smyslových objektech by bylo následně zapomenuto rozlišování/vivék.

23. Je-li prováděn tento bhadžan, ale nikoli s nadšením, tak jste v sobě neudržovali Guruovy instrukce dostatečně. Kvůli tomu zůstalo paramátma jakožto džíva a nebude přijímáno jakožto cnostný puruša.

24. Ojedinělý je ten, kdo díky zřeknutí se nemá žádný zmatek; ten, kdo nezanechá toto poznání (tj. vivék) a tento bhadžan; a kdo neuznává naučená písma, fámy a (plytké) debaty.

25. Teprve po namáhavé práci bude obdělané pole plodit dobrou úrodu, která bude na trhu hodně ceněna. Ze stejného důvodu se Znalec tohoto zázraku („vše“) světa, dychtivě snaží dosáhnout pochopení Sebe sama.

26. Ostatní jsou kvůli „mnohým“ objektům otupělí a hrubí a oplývají „mnoha“ falešnými nadějemi, které jsou od Átman na hony vzdálené a poté tento „přebývající uvnitř klamu“ předstírá, že toto poznání neslyší (poznání „Já jsem“ je tu, ale džíva je nechce slyšet).

27. Jsou-li zanechány tyto nečisté smyslové objekty, pak jsou ryzí „příčina a následek“ přijaty (tj. ať se stane, co se má stát; protože je to On, kdo koná). Rozpoznejte tuto pozornost tím, že vše zapomenete. To je zanechání smyslových objektů.

28. Pak je tu tato „věc vše“ a Bůh je „konatel“. Pochopte však, On není tímto místem prakrti (tj. On se jeví, že je stejný jako toto „vše“ této prakrti, ale On je puruša a je zcela oddělen a odlišný.) Pouze rozlišování/vivék zná důležitost samotného rozlišování/vivék a pak zanechá toto „vše“.

29. Tento velký brahman uvnitř tohoto malého džívy má úctu k rozlišování/vivék, protože je v rámci této únavné a hanebné světské existence statečný a odhodlaný. Jak mohou být poctivý pracovník a pracovník-flákač označeni za stejného?

30. Jakmile jasně pochopíte rozdíl mezi zanecháním a nezanecháním smyslových objektů, pak je vaše chování stejné, jako tato „řeč“, a pak pochopíte, že tato pinda a brahmánda jsou tímto „vše“.

31. Takový puruša je Znalcem tohoto „vše“ a spokojí se pouze s touto nejvyšší gunou. Díky tomu je smysl života přirozeně pochopen.

Tímto končí 7. kapitola 12. dášaky knihy Dásbódh s názvem „Zřeknutí se smyslových objektů“.

Z anglického překladu Johna Norwella přeložila Gabriela Adámková

Další kapitoly z knihy Dásbódh (+ předmluva + zpívaný Dásbódh + PDF)