ADVAITA.cz

XI.4 Promluva o vivéce (z knihy Dásbódh)

17. 3. 2017 - Martin

|| Šrí Rám ||

1. Brahman znamená bezforemné. Je bez myšlenek a dá se přirovnat k obloze. Není-li tu ona modifikace „já jsem“, je tu jen nemodifikované brahman.

2. Označíme-li brahman jako nehybné, potom je antar-átma označováno jako pohyblivé. Potom se ono čiré poznání stalo touto „řečí“ pozorovatele či Svědka.

3. Tomuto antar-átma je možné říkat Bůh a On je podstatou pohybu. On sídlí ve vnitřním prostoru a ochraňuje toto „vše“ a tohoto džívu.

4. Nepohyblivé předměty jsou od tohoto antar-átma odděleny, ale bez něho by tělo bylo jen bezcennou věcí. Díky této „věci vše“ může být pochopena paramártha (Nejvyšší smysl).

5. Díky Bohu je tu cesta činů a cesta uctívání; díky tomuto Bohu je tu cesta poznání a cesta siddhánty (za poznáním). Tento Bůh se stal tímto světem „vše“/vritti, ale On je zároveň i úplným odtažením se od všeho (tedy nivritti – ne vritti).

6. Bez pohyblivého nemůže být nehybné pochopeno. Ale pohyblivé nemůže být nehybným. Díky pohyblivému je tu bez-myšlenkovitost (tedy to nehybné), a také „mnoho“ myšlenek. A proto pochop to nejlepší (tedy čiré poznání za myšlenkami). (Když se toto pohyblivé „vše“ dívá dovnitř, stává se jemným brahman, a když se dívá ven, stává se hrubým světem.)

7. Buddhi může pochopit toto *sandhi, tedy vnitřní prostor této pohyblivé formy. Ale „tam“ uvnitř nehybného toto buddhi zapomene na sebe sama. Avšak pokud se z této cesty činů („On dělá vše“) stanou jen „mnohé“ rituály a pravidla, potom On nemůže být nalezen. *(Sandhi je prostor, ve kterém jedna myšlenka odešla a další ještě nevznikla.)

8. Bůh je kořenem této „řeči“, ale Bůh sám nemá ani vrcholek, ani kořen. A parabrahman je oním nehybným v tomto neproměnlivém brahman (Maharádž – parabrahman nemá se všemi těmito věcmi nic společného).

9. Dokud je nemodifikovamé brahman a toto modifikované („vše“) považováno za shodné, potom je Bůh stále jen žebrákem („já chci vědět; díky tomu jsem šťastný“). Nicméně díky nepřetržitému pochopení tohoto „vše“ dosáhneš stavu za myšlenkami.

10. Toto „vše“ (tedy správně prováděná prapanča) je počátkem paramárthy. Jsou-li tyto elementy prozkoumány, vrátí se tam, odkud vzešly (tedy do tohoto „vše“), a když následně člověk vstřebá velká tvrzení védánty, zůstane tu čiré poznání. A proto by toto čiré poznání mělo být neustále dokola jasně rozlišováno (nic se mě nedotýká, protože já neexistuji).

11. Jakmile je těchto osm těl, počínaje hrubým tělem a konče osmým tělem mula máji, odhozeno, jak by tu potom mohla zůstat modifikace „já jsem“?

12. Toto „já jsem“ je klamné překrytí Pravdy, protože v tomto klamu ono Jediné vnímá sagunu a pokládá ji za Pravdu (Maharádž – poznání považuje samo sebe za pravdivé).

13. Je tu tvoření, udržování a ničení (tedy tělesné vědomí) a je tu toto „já jsem“, které je oddělené od nemodifikovaného „Já“. Aby došlo k pochopení nemodifikovaného, je nutné provádět bez-myšlenkovitou vivéku/rozlišování mezi podstatným a ne-podstatným.

14. Je tu tato Jediná podstata a je tu toto ne-podstatné uvnitř dvojice prakruti/puruša. Ale jaká vivéka je potřeba „tam“? Ti, kteří neznají tuto vivéku, jsou ubozí žebráci trpící chudobou. (Tedy pokud neznáte své pravé bohatství, jste žebráci. Protože potom žebráte o štěstí a myslíte, že vám je přinesou věci tohoto světa.)

15. Jakmile Jediné expanduje, je tu ono antar-átma a „já jsem“. A když potom v tomto modifikovaném „vše“ vzniknou ještě další „mnohé“ modifikace, zdá se, jako by tu ono nemodifikované vůbec nebylo.

16. Taková je přirozenost projevu, ale prostřednictvím bez-myšlenkovitosti můžete pochopit své Já. Když přijde bez-myšlenkovitost, není tu žádné bytí či ne-bytí (není potřeba vivéka). (Maharádž – Mysl se ptá, jsem tu, nebo tu nejsem? Ale vy tu jste – to je fakt, který je za všemi pochybnostmi mysli.)

17. Stane-li se tato nezničitelná svarúpa mula-májou, potom přichází a odchází. Protože vždycky, když tato mula-mája ve světě vyvstane, je nakonec opět zničena. (Pokaždé, když se probudíte, je tu poznání/„já jsem“ a i mezi každými dvěma myšlenkami je toto poznání. Ale když přijde mnoho myšlenek, tak je toto poznání zničeno a vy zase usnete.)

18. Potom ono Jediné naříká a ono Jediné je rozzlobené; potom ono Jediné bojuje s dalším Jediným tak, jako se v dobách hladomoru bojuje o jídlo, odhodlané tomu druhému zakroutit třeba i krkem.

19. Jakmile tu není žádná spravedlnost a tento přirozený zákon není ctěn, potom tato bez-myšlenkovitá svarúpa přežívá jako hrubý materiální svět a tato podstata je redukována na tělesné vědomí a říká „je tu nedostatek vivéky“.

20. Takoví lidé by měli zahodit kamení a vzít si skutečné zlato; měli by si vychutnávat potravu „já jsem“ a ne takovou *špínu. A neměli by nazývat své absurdní chování vivékou. *(Bez hnojiva nic v tomto světě neporoste.)

21. A proto by měla být pochopena bez-myšlenkovitost a tento puruša by měl neustále kráčet po cestě Pravdy. A až tu bude nepřetržité poznání, potom bude člověk odměněn skutečnou vivékou.

22. Pokud člověk považuje drahokamy a bouřkové kroupy za jedno a totéž, tak je nemůže náležitě prozkoumat. Takto by se to nemělo dělat a moudří lidé by s pomocí této „řeči“ měli provádět pečlivé zkoumání. (Když zapomenete na vše, potom můžete opravdu vidět to, co tu je.)

23. Když si vážíte něčeho, co ve skutečnosti neexistuje, potom vám brahman dává rány a vy dáváte rány brahman. Protože potom říkáte, že všechno je jedno a totéž a jste otroky své mysli.

24. Ale když přijmete bez-myšlenkovitost, přijali jste i Skutečnost. A když bez-myšlenkovitost nepřijímáte, tak vám Skutečnost klouže mezi prsty. A proto toto poznání „já jsem“ musí rozpoznat ono vznešené a věčné paramátma.

25. Když toto Jedno vstoupí do samsáry, může buď přijmout to, co je svobodné a nesmrtelné, nebo může klamat Samo Sebe a trpět ztrátou Své nesmrtelné podstaty.

26. Ten, kdo má Poznání, by takto jednat neměl. Měl by prozkoumat a přijmout Svou přirozenost. Tato Skutečnost by měla rozpoznat ne-podstatné a odvrhnout je, jako by to byly zvratky.

27. Když Skutečnost jí své vlastní zvratky, chová se jako pes. (Tedy když se snažíte znovu poznat něco, co už víte. Jste poznání a pronikáte veškerým stvořením. Ale když potom upnete svou pozornost na něco konkrétního v tomto vše-prostupujícím poznání, tak se stanete strašně malými a je to stejné, jako byste znovu jedli něco, co jste už předtím strávili.) Proč by pročištěný brahmín „tam“ něco takového dělal?

28. Veškerou *sančita karmu, kterou si člověk hromadí, si také musí v budoucnosti zcela jistě odžít. Ale když toto „já jsem“ upadne do tělesné totožnosti, není schopno se tohoto zvyku (hromadit další karmu) zbavit. (Toto „já jsem“ se nestará o věci, které přicházejí a odcházejí, protože chápe, že toto vše probíhá jen uvnitř jeho „zkušenosti“/poznání. Ale když přijde tělesné vědomí, tak si člověk představuje, že se všechny ty věci dějí jemu a nechává se do toho zatáhnout.) *(Sančita karma je souhrn činů, které v daný čas přinesou své plody.)

29. Toto Jediné si vychutnává božskou „potravu“ „já jsem“ (tedy „nechť přijde to, co má přijít; na mě to nemá žádný vliv“) a toto Jediné také sbírá výkaly (tj. stává se továrnou na hovna) a je pyšné na to, že je átma. („Já jsem On“ je potom pouhé intelektuální pochopení.)

30. Jakmile tato „řeč“ postrádá vivéku, je tu jen bezcenné a opotřebované tělo. A proto by ono Jedno uvnitř tohoto „vše“ mělo stále dokola provádět šravanu a mananu.

Tímto končí 4. kapitola 11. dášaky knihy Dásbódh s názvem „Rozprava o vivéce“.

Z anglického překladu Johna Norwella přeložil Martin Vinkler

Další kapitoly z knihy Dásbódh (+ předmluva + zpívaný Dásbódh + PDF)