Nová kniha:
Tat Tvam Asi / Ty jsi To – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1975 – 1980. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.
Paramátman ve všem a v každém – promluvy Šrí Nisargadatta Maharadže z let 1954 – 1956. Kniha vychází v nakladatelství dybbuk – viz. www.dybbuk.cz.
Jóga Vásištha, nebo též Mahá Rámajána, je starý indický text pojednávající o tom, jak mudrc Vasištha předává princi Rámovi učení o podstatě jedince, světa a Bytí vůbec. Text je plný rozmanitých příběhů, které mají Rámovi ukázat cestu k pochopení či nazření Skutečnosti a naplnění života. Jde o překlad z anglické verze od Svámího Vénkatéšánandy (zkrácené ze sanskrtského originálu přibližně na třetinu) doplněný sanskrtským slovníkem a vysvětlivkami. Kniha má téměř osm set stran, je vázána v pevné vazbě a obsahuje barevné ilustrace. V podobném rozsahu toto dílo dosud česky nevyšlo. Všechny další podrobnosti o knize najdete na stránkách www.samhita.cz.
Átma-bódha neboli „Poznání Já“ je krátké dílo shrnující základní principy učení advaita-védánty. Tradičně bývá připisována Ádi Šankaráčárjovi (8. stol.), ale o jeho autorství se vedou spory. Jestli byl autorem skutečně Ádi Šankaráčárja nebo někdo jiný není pro nás asi až tak podstatné. Důležitý je obsah tohoto textu, kterému je i tradičně přikládána vysoká hodnota. Také Ramana Maharši přeložil tento text ze sanskrtu do tamilštiny (resp. opravil existující tamilský překlad). Překlad ze sanskrtu - David Dostal. Kniha vyšla jen v elektronické podobě a je volně ke stažení: PDF, EPUB, MOBI
Audio/Video ukázka:
Nisargadatta Maharádž - Citáty a fotky
Články
XI.4 Promluva o vivéce (z knihy Dásbódh)
17. 3. 2017 - Martin
Když si vážíte něčeho, co ve skutečnosti neexistuje, potom vám brahman dává rány a vy dáváte rány brahman. Protože potom říkáte, že všechno je jedno a totéž a jste otroky své mysli. Ale když přijmete bez-myšlenkovitost, přijali jste i Skutečnost. A když bez-myšlenkovitost nepřijímáte, tak vám Skutečnost klouže mezi prsty. A proto toto poznání „já jsem“ musí rozpoznat ono vznešené a věčné paramátma.
|| Šrí Rám ||
-
Brahman znamená bezforemné. Je bez myšlenek a dá se přirovnat k obloze. Není-li tu ona modifikace „já jsem“, je tu jen nemodifikované brahman.
-
Označíme-li brahman jako nehybné, potom je antar-átma označováno jako pohyblivé. Potom se ono čiré poznání stalo touto „řečí“ pozorovatele či Svědka.
-
Tomuto antar-átma je možné říkat Bůh a On je podstatou pohybu. On sídlí ve vnitřním prostoru a ochraňuje toto „vše“ a tohoto džívu.
-
Nepohyblivé předměty jsou od tohoto antar-átma odděleny, ale bez něho by tělo bylo jen bezcennou věcí. Díky této „věci vše“ může být pochopena paramártha (Nejvyšší smysl).
-
Díky Bohu je tu cesta činů a cesta uctívání; díky tomuto Bohu je tu cesta poznání a cesta siddhánty (za poznáním). Tento Bůh se stal tímto světem „vše“/vritti, ale On je zároveň i úplným odtažením se od všeho (tedy nivritti – ne vritti).
-
Bez pohyblivého nemůže být nehybné pochopeno. Ale pohyblivé nemůže být nehybným. Díky pohyblivému je tu bez-myšlenkovitost (tedy to nehybné), a také „mnoho“ myšlenek. A proto pochop to nejlepší (tedy čiré poznání za myšlenkami). (Když se toto pohyblivé „vše“ dívá dovnitř, stává se jemným brahman, a když se dívá ven, stává se hrubým světem.)
-
Buddhi může pochopit toto *sandhi, tedy vnitřní prostor této pohyblivé formy. Ale „tam“ uvnitř nehybného toto buddhi zapomene na sebe sama. Avšak pokud se z této cesty činů („On dělá vše“) stanou jen „mnohé“ rituály a pravidla, potom On nemůže být nalezen. *(Sandhi je prostor, ve kterém jedna myšlenka odešla a další ještě nevznikla.)
-
Bůh je kořenem této „řeči“, ale Bůh sám nemá ani vrcholek, ani kořen. A parabrahman je oním nehybným v tomto neproměnlivém brahman (Maharádž – parabrahman nemá se všemi těmito věcmi nic společného).
-
Dokud je nemodifikovamé brahman a toto modifikované („vše“) považováno za shodné, potom je Bůh stále jen žebrákem („já chci vědět; díky tomu jsem šťastný“). Nicméně díky nepřetržitému pochopení tohoto „vše“ dosáhneš stavu za myšlenkami.
-
Toto „vše“ (tedy správně prováděná prapanča) je počátkem paramárthy. Jsou-li tyto elementy prozkoumány, vrátí se tam, odkud vzešly (tedy do tohoto „vše“), a když následně člověk vstřebá velká tvrzení védánty, zůstane tu čiré poznání. A proto by toto čiré poznání mělo být neustále dokola jasně rozlišováno (nic se mě nedotýká, protože já neexistuji).
-
Jakmile je těchto osm těl, počínaje hrubým tělem a konče osmým tělem mula máji, odhozeno, jak by tu potom mohla zůstat modifikace „já jsem“?
-
Toto „já jsem“ je klamné překrytí Pravdy, protože v tomto klamu ono Jediné vnímá sagunu a pokládá ji za Pravdu (Maharádž – poznání považuje samo sebe za pravdivé).
-
Je tu tvoření, udržování a ničení (tedy tělesné vědomí) a je tu toto „já jsem“, které je oddělené od nemodifikovaného „Já“. Aby došlo k pochopení nemodifikovaného, je nutné provádět bez-myšlenkovitou vivéku/rozlišování mezi podstatným a ne-podstatným.
-
Je tu tato Jediná podstata a je tu toto ne-podstatné uvnitř dvojice prakruti/puruša. Ale jaká vivéka je potřeba „tam“? Ti, kteří neznají tuto vivéku, jsou ubozí žebráci trpící chudobou. (Tedy pokud neznáte své pravé bohatství, jste žebráci. Protože potom žebráte o štěstí a myslíte, že vám je přinesou věci tohoto světa.)
-
Jakmile Jediné expanduje, je tu ono antar-átma a „já jsem“. A když potom v tomto modifikovaném „vše“ vzniknou ještě další „mnohé“ modifikace, zdá se, jako by tu ono nemodifikované vůbec nebylo.
-
Taková je přirozenost projevu, ale prostřednictvím bez-myšlenkovitosti můžete pochopit své Já. Když přijde bez-myšlenkovitost, není tu žádné bytí či ne-bytí (není potřeba vivéka). (Maharádž – Mysl se ptá, jsem tu, nebo tu nejsem? Ale vy tu jste – to je fakt, který je za všemi pochybnostmi mysli.)
-
Stane-li se tato nezničitelná svarúpa mula-májou, potom přichází a odchází. Protože vždycky, když tato mula-mája ve světě vyvstane, je nakonec opět zničena. (Pokaždé, když se probudíte, je tu poznání/„já jsem“ a i mezi každými dvěma myšlenkami je toto poznání. Ale když přijde mnoho myšlenek, tak je toto poznání zničeno a vy zase usnete.)
-
Potom ono Jediné naříká a ono Jediné je rozzlobené; potom ono Jediné bojuje s dalším Jediným tak, jako se v dobách hladomoru bojuje o jídlo, odhodlané tomu druhému zakroutit třeba i krkem.
-
Jakmile tu není žádná spravedlnost a tento přirozený zákon není ctěn, potom tato bez-myšlenkovitá svarúpa přežívá jako hrubý materiální svět a tato podstata je redukována na tělesné vědomí a říká „je tu nedostatek vivéky“.
-
Takoví lidé by měli zahodit kamení a vzít si skutečné zlato; měli by si vychutnávat potravu „já jsem“ a ne takovou *špínu. A neměli by nazývat své absurdní chování vivékou. *(Bez hnojiva nic v tomto světě neporoste.)
-
A proto by měla být pochopena bez-myšlenkovitost a tento puruša by měl neustále kráčet po cestě Pravdy. A až tu bude nepřetržité poznání, potom bude člověk odměněn skutečnou vivékou.
-
Pokud člověk považuje drahokamy a bouřkové kroupy za jedno a totéž, tak je nemůže náležitě prozkoumat. Takto by se to nemělo dělat a moudří lidé by s pomocí této „řeči“ měli provádět pečlivé zkoumání. (Když zapomenete na vše, potom můžete opravdu vidět to, co tu je.)
-
Když si vážíte něčeho, co ve skutečnosti neexistuje, potom vám brahman dává rány a vy dáváte rány brahman. Protože potom říkáte, že všechno je jedno a totéž a jste otroky své mysli.
-
Ale když přijmete bez-myšlenkovitost, přijali jste i Skutečnost. A když bez-myšlenkovitost nepřijímáte, tak vám Skutečnost klouže mezi prsty. A proto toto poznání „já jsem“ musí rozpoznat ono vznešené a věčné paramátma.
-
Když toto Jedno vstoupí do samsáry, může buď přijmout to, co je svobodné a nesmrtelné, nebo může klamat Samo Sebe a trpět ztrátou Své nesmrtelné podstaty.
-
Ten, kdo má Poznání, by takto jednat neměl. Měl by prozkoumat a přijmout Svou přirozenost. Tato Skutečnost by měla rozpoznat ne-podstatné a odvrhnout je, jako by to byly zvratky.
-
Když Skutečnost jí své vlastní zvratky, chová se jako pes. (Tedy když se snažíte znovu poznat něco, co už víte. Jste poznání a pronikáte veškerým stvořením. Ale když potom upnete svou pozornost na něco konkrétního v tomto vše-prostupujícím poznání, tak se stanete strašně malými a je to stejné, jako byste znovu jedli něco, co jste už předtím strávili.) Proč by pročištěný brahmín „tam“ něco takového dělal?
-
Veškerou *sančita karmu, kterou si člověk hromadí, si také musí v budoucnosti zcela jistě odžít. Ale když toto „já jsem“ upadne do tělesné totožnosti, není schopno se tohoto zvyku (hromadit další karmu) zbavit. (Toto „já jsem“ se nestará o věci, které přicházejí a odcházejí, protože chápe, že toto vše probíhá jen uvnitř jeho „zkušenosti“/poznání. Ale když přijde tělesné vědomí, tak si člověk představuje, že se všechny ty věci dějí jemu a nechává se do toho zatáhnout.) *(Sančita karma je souhrn činů, které v daný čas přinesou své plody.)
-
Toto Jediné si vychutnává božskou „potravu“ „já jsem“ (tedy „nechť přijde to, co má přijít; na mě to nemá žádný vliv“) a toto Jediné také sbírá výkaly (tj. stává se továrnou na hovna) a je pyšné na to, že je átma. („Já jsem On“ je potom pouhé intelektuální pochopení.)
-
Jakmile tato „řeč“ postrádá vivéku, je tu jen bezcenné a opotřebované tělo. A proto by ono Jedno uvnitř tohoto „vše“ mělo stále dokola provádět šravanu a mananu.
Tímto končí 4. kapitola 11. dášaky knihy Dásbódh s názvem „Rozprava o vivéce“.
Z anglického překladu Johna Norwella přeložil Martin Vinkler
Další kapitoly z knihy Dásbódh (+ předmluva + zpívaný Dásbódh + PDF)