ADVAITA.cz

8. kapitola z knihy Sulabha Vedanta Lahari (Šrí Siddharaméšvar Maharadž)

21. 2. 2017 - Aleš

Kniha Sulabha Védanta Lahari - Šrí Siddharaméšvar Maharadž

Přednáška 8

Světský život je jen samé utrpení a ten, kdo věří tomu, že se v něm nachází štěstí, a že se stane jeho znalcem, je hlupákem. Proto lze za hlupáctví považovat vychytralost/prohnanost a zběhlost světské existence. V Dasbodhu se říká: „Největším hlupákem mezi hlupáky je ten, kdo věří tomu, že se v této světské existenci nachází štěstí.“ Tento světský život je úplná hromada neštěstí/utrpení. Proto Svámí Ramdas řekl: „Neexistuje větší utrpení, než jaké přináší světská existence.“ A jestliže někdo získá titul magistr nebo bakalář, nebo nějaké jiné velké ocenění, přesto je titul udělen jedním hlupákem dalšímu hlupákovi. To je důvod, proč znalec těchto světských událostí je ve skutečnosti ne-Znalec Konečného Dosažení. Jak by potom mohl potkat ´Hariho/Višnua, zdroj Blaženého Klidu´ uvnitř Konečného Dosažení?

Díky velkým zásluhám získaným po mnoha zrozeních člověk získá lidské tělo. O toto lidské tělo je třeba dobře pečovat, dokud mu není udělen ´vznešený titul´, díky němuž se stává Purušou. Tento největší Puruša je Nejvyšším Já, a jestliže je toto rozpoznáno, jedině pak je naplněn účel získání lidského těla. Jinak, třebaže to je muž, tak je ve skutečnosti oddaným projevu, a proto vlastně ženou v důsledku uctívání objektů tohoto projeveného světa neboli Prakruti/toho poznaného (pozn. J.N.: ženský princip; síla projevu a poznaného) a kvůli zapomenutí Znalce/Puruša (pozn. J.N.: mužský princip, Znalec). A pokud je tato žena pohlcena v bhadžanech (chvalořečení) Znalce/velkého Puruši, potom ačkoli je ženou, je ve skutečnosti Znalcem/Purušou.

V tomto světě jsou tři věci, které je složité získat:

- za prvé to je lidské tělo,
- za druhé ryzí touha získat Konečné Dosažení,
- za třetí Sadguru.
Získáte-li všechny tři dohromady, pak to štěstí, které máte, nelze slovy ani vyjádřit. Lidské tělo je jako půda Konečného Dosažení a ryzí touha získat Konečné Dosažení je hnojivo a zavlažení/voda. „Já jsem“ je semeno ve formě mantry, zaseté farmářem, kterým je Sadguru. Ó jak velká sklizeň vás čeká, dostane-li se vám všech těchto tří věcí zároveň! Mohla by tu být jiná úroda než Nejvyšší Blažený Klid, je-li tu správné rozmýšlení?

„Lidské tělo je to nejlepší. Avšak v něm je tím nejvýznamnějším Brahmín (Ta Skutečnost).“ – Dasbodh

Poté, co získáte lidské tělo, je plodem nejvyšší ceny a významu status Znalce Brahman (Skutečnosti). „Ten, kdo zná Brahman, je pravý brahmín“, a všichni další brahmíni jsou jimi jen co do označení, ve skutečnosti jsou však tou nejnižší kastou.“ (pozn. J.N.: Nejnižší kasta je proto, že tam patří ti nečistí a hodící se pouze na manuální práci). Člen nízké kasty je někdo, kdo se stal expertem ve světských záležitostech, čímž se stal a zůstal podřadným/malým, zatímco Brahman je ohromný. Ten, kdo pije „nektar Já“, je Brahmín, a jedině On má právo vykládat Védy. Nízká kasta toto právo nemá. Přesto jestliže se někdo z nízké kasty vzdá svého přesvědčení ´já jsem malé tělo´ a udržuje ryzí přesvědčení/buddhi, které si váží Skutečnosti/Brahman, potom se ten z nízké kasty stává Brahmínem.

Závaznými úkoly brahmína jsou zaprvé očista (tj. jít na toaletu), poté posvátná koupel a modlitba, a pak recitace Gájatrí mantry. Nyní pochopme pravý význam těchto rituálů. Toto tělo je zcela nečisté. Přesto to, co je uvnitř těla, je extrémně ryzí/čisté.

„Já nejsem tělo, já jsem nepřipoután.“– Sadáčar

Tato zkušenost je očistou. Pochopte, že tělo se zcela liší od vaší vlastní původní formy/svarúpa. Tělo má mnoho nečistot, jakými jsou například ego národnosti, kasty, zrodu a smrti, dětství, mládí, stáří, nemoci a zneužití, bílé či černé barvy kůže, atd. Nic z toho nemá co do činění s Tím, kdo spočívá v těle. Mít pevné přesvědčení, že jste ryzí a nepřipoutaní k Poznání, a vzdát se přesvědčení ´já jsem tělo/buddhi´, je tím, co je známé jako očista.

Říká se, že tato očista by měla být prováděna brzy ráno a na vzdáleném místě, kde budete sami. V dřívějších dobách i v současnosti je v Indii mnoho obydlí, kde lidé nemají toaletu, na kterou by doma zašli. Proto odcházejí ven mimo svá obydlí. Jaký je význam tohoto opouštění svého obydlí a odcházení daleko od domu za účelem provádění očisty?

Místo/působiště Já je velmi vzdálené (tj. oddělené) od tělesné formy/domu, a nikdo je nezná. Když se někdo vzdálí od domu, pak jsou tato čtyři těla očištěna, a to by mělo být prováděno pouze brzy ráno (praghata: Prabha – světlo, ata – uvnitř). Proto ta doba, kdy se světlo Já rozprostře uvnitř, je naší očistou; potom není zapotřebí odejít ven a provádět znova očistu. Ten, kdo je očištěn tímto způsobem, je Brahmín, a ten, kdo jde na toaletu v domě třikrát za den, a další den naplní svůj žaludek opět (budoucími) výkaly, třebaže je brahmín, je ve skutečnosti tím z nízké kasty.

Po očistě je další povinností brahmína provést posvátnou koupel. Skutečným významem je vykoupat se v Ganze Poznání. Jediným ponořením se do Gangy Poznání je navždy zničeno tělesné přesvědčení/buddhi (´já jsem tělo´). Jinak, i kdybyste se nořili do indické řeky Gangy nesčetněkrát, přesto bude vaše tělo v krátké době opět překryto špínou.

Po koupeli je třetí brahmínovou povinností provádění modlitby a to se nazývá sandhjá. Provádět sandjá neznamená recitování Gajátrí mantry, ale jasné a zřetelné rozpoznání toho prostoru/sandhi, jenž se nachází mezi každým činem, každým slovem a každou myšlenkou. V tomto prostoru září světlo Já a držet neustále pozornost tímto směrem značí provádění Gájatrí mantry.

Proto provádění sandhjá znamená pochopit význam sdělený slovy Gájatrí (mantry) a ověřit si svou vlastní zkušeností, že světlo Já je tu v tomto prostoru. Čeho by jinak bylo dosaženo pouhým recitováním slov a nechápáním významu?

Každé slovo a prohlášení, které vyřkneme, je ve své přirozenosti mantrou. Manžel jedl a požádal svou ženu, aby mu přinesla vodu. Tato žádost „Přines mi vodu!“ je vyslovená mantra a díky ní se později objeví sklenice vody. Není to síla mantry? Když to muž vyslovil, žena mu přinesla vodu a tento čin byl dokončen. Kdyby žena jen opakovala mantru „Přines mi vodu, přines mi vodu, přines mi vodu,“ pak by manžel svou vodu k jídlu nedostal. Avšak jelikož pochopila význam mantry, donesením vody čin dokončila a její muž měl přímou zkušenost napití se vody.

Stejně tak pokud chápeme význam Gájatrí mantry a jednáme podle toho, jedině pak bude Já naší přímou zkušeností. „Dhjó jó nah pračodaját“ (pozn. J.N.: Toto je poslední verš z Gájatrí mantry, který v překladu znamená ´To, co osvětluje naše buddhi´). Jak tu může být sandhjá/modlitba, aniž bychom pochopili toho, kdo osvětluje buddhi/přesvědčení?

Sat-čit-ánanda je také mantra a spojením s těmito třemi stavy (sat-čit-ánanda) získáte pochopení Nejvyššího Já, což je totéž jako Gájatrí mantra. Tento stav satčitánanda byl již dříve vysvětlen. Díky této mantře či mantrám ´Šivó Ham´ nebo ´Hari Óm´ dosáhne hledající svého cíle. V tomto prostoru či intervalu, na kterém vyvstala a vzápětí zmizela myšlenka, a další myšlenka ještě nevyvstala, je sandhi. A to je zdroj a podpora myšlenky a ´schopnost vědění´. Mezi dvěma (myšlenkami) je tento prostor/sandhi, jenž je nepřetržitý a vždy přítomný, a proto zcela úplný. Dosažení tohoto prostoru značí ´vyjádření´ (projevení) mantry, a tomu se říká modlitba/sandhjá. Tento prostor/sandhi zničí všechny pochybnosti (pozn. J.N..: san- s a deha – tělem; sandeha). Ten, kdo provádí modlitbu/sandhjá s tímto pochopením, získá Nejvyšší Štěstí, a to je (skutečný) Brahmín.

Po uskutečnění modlitby tu je púdža, neboli uctívání Boha. Co v tomto případě znamená Bůh a co rituál uctívání Boha/púdža? Prozkoumání obojího bylo popsáno již dříve. Být Šiva značí vykonávat bhadžan Šivy. Získat spojení s Bohem a zůstat tam znamená provádět uctívání Boha/púdža a tomu se říká oddanost.

Nacházet se v této nepřerušované činnosti zvané Poznání je závaznou povinností Brahmína (pozn. J.N.: Brahmín nikdy nezapomíná na své Já/Brahman, a to je jeho závaznou povinností. Nejprve chápe, že je tělem, poté pochopí, že je Poznáním a nakonec dojde k pochopení, že i Poznání není skutečné). Pravým účelem nabytí lidského těla je dojít k pochopení tohoto Poznání. Poté se stáváte Brahmínem, přestože jste v tomto lidském těle. Zaměstnat toto tělo a zaneprázdnit mysl planými řečmi, hraním karet, a sledováním her a filmů je promrhaným časem, a to pro vás není vhodné. „Čas jsou peníze.“ To řekl jeden anglický spisovatel a přesně to sedí. „Každou chvíli by měl být čas chráněn.“ Stejně jako střádáním jedné koruny ke druhé se z vás nakonec stane boháč, tak i kapka za kapkou nakonec naplní celou nádrž. Stejným způsobem byste neměli promarnit jediný okamžik. Strávíte-li celou dobu myšlením na Boha, naplníte pravý smysl života.

Vydáte-li se na nákup, abyste v tržnici koupili nějaké byliny, projdete deset různých stánků s bylinami, a pak je koupíte u toho trhovce, který je prodává nejlevněji. Nejste ochotni zbytečně utrácet a vydat ani korunu navíc. Ale čas je jako peníze; jestliže si ho pečlivě nevážíme, je promrhán. Na sklonku života by vás nemělo nic mrzet; měli byste mít pocit: „Ani jeden okamžik nemá být stráven bez chválení Boha,“ a podle toho byste také měli jednat. Stovky světců toto pronesly, lidem to světci stále tloukli do hlavy. Ale kdo si to vyslechl? Kdyby měli uši, pak by si to vyslechli, ne? Ale jejich uši jsou zaplněné různými melodiemi z her a jiných estrád a únavného bědování nad tímto světským životem. Kde je potom nějaké volné místo, kde by mohli ve svých uších podržet slova světce?

Ve světě jsou čtyři druhy uší. Někteří lidé mají uši jako had; to znamená, že nemají žádné uši. Tito lidé se plazí po zemi po břiše stejně jako hadi. Nenajdou si jedinou chvilku, aby si vyslechli nějaké dobré učení, protože jsou neustále zahlceni starostmi o jídlo pro svá břicha/žaludky. Veškeré jejich činnosti jsou za účelem nasycení jejich žaludků. Tito ´hadi´ uštknou kohokoliv kdekoliv jen kvůli své sobeckosti a bez zábran či zásad ho klidně připraví o život.

Další lidé mají malé uši, takové, jaké mají opice. Jejich přesvědčení/buddhi je stejné jako to opičí. Skrze svá malá ouška poslouchají jen ty povrchní, nepodstatné, nudné světské záležitosti, a chovají se jako kašpaři/opice. Někteří lidé mají uši, které jsou dlouhé jako ty oslí. S těmato dlouhýma ušima mají ve zvyku poslouchat a těšit se z dlouhých příběhů ze vzdálených krajů a povídání o mimořádných místech a historkách z minulosti. Avšak tomu, co má každý nejblíž, tedy svět svého (vnitřního) Já a učení o tom, tito lidé poslouchat nedokáží. Stejně jako mají rozdílné brýle krátkozrací lidé a ti dlouhozrací, podobně tito lidé s dlouhýma ušima nemohou slyšet to, co je s jejich vlastním Já, a jejich uši jsou proto užitečné pouze k poslouchání dávných (květnatých) příběhů. Světec Tukárám řekl: „V tomto těle a s těmato očima se raduji a oslavuji osvobození.“ Avšak toto je pro tyto lidi nepřijatelné.

Nyní k poslednímu druhu uší. Mezi tisíci je tu pouze jeden velký šťastlivec, jenž má uši velké jako slon, to znamená, že má velké uši ve tvaru široké mísy jako je ten koš, na kterém se třídí obilí a kukuřice, zvaný supa. Co se děje v této třídící míse? Jejím použitím se oddělí zrno kukuřice/obilí od plev. Poté, kdy je nechtěné takto odděleno, zůstává uprostřed zrno, které je jedlé. Stejným způsobem tyto velké uši ve tvaru supy odhodí ty nepodstatné a únavné historky, vypustí bezobsažné, dlouhé a unavující příběhy, a tím, že přijmou pouze učení sádhua/realizované bytosti, jejich lidské tělo dosáhne nejvyššího životního cíle (realizace Já).

Přednáška k Dasbodhu, 25. dubna 1928

Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Siddharaméšvar Maharádž Ki Džej

Další kapitoly z knihy ´Konečné dosažení - 2. díl Sulabha Vedanta Lahari´ budou postupně přidány v "Textech na pokračování"

Překlad: Aleš Adámek