ADVAITA.cz

Jóga Vasištha - Kniha první - O odtažitosti - I.11 - I.18

21. 12. 2016 - Lenka

I.11, 12

VIŠVÁMITRA řekl:

Je-li tomu tak, pak požádejte Rámu, aby sem přišel. Jeho stav není důsledkem iluzorních představ, ale je plný moudrosti a soucitu a poukazuje k osvícení. Přiveďte ho sem a zbavíme ho jeho zoufalství.

VÁLMÍKI řekl:

Nato král pobídl komořího, aby Rámu přivedl mezi dvořany. Mezitím se Ráma sám na setkání s otcem připravil. Hned z dálky pozdravil otce i mudrce a ti viděli, že v jeho ještě mladé tváři se už odráží klid a mír zralosti. Ráma se poklonil k nohám otce, ten ho objal, zvedl ze země a řekl mu: Co tě činí tak smutným, můj synu? Smutek je otevřenými dveřmi pro strasti a soužení.“ Mudrci Vasištha a Višvámitra dali najevo svůj souhlas s králem.

RÁMA řekl:

Svatý muži, zodpovím tvoji otázku, jak se patří. Vyrůstal jsem šťastně v otcově příbytku a učili mě uznávaní učitelé. Nedávno jsem vykonal pouť a během té doby mě ovládlo takové nastavení mysli, jež mě vzalo všechnu naději v tento svět. Mé srdce se začalo ptát, co lidé nazývají štěstím a zda to lze nalézt v neustále se měnících projeveních tohoto světa. Všechny bytosti se rodí jen proto, aby zemřely, a umírají jen proto, aby se zrodily! Ve všech těch pomíjivých věcech, jež jsou zdrojem utrpení a hříchu, nevidím žádný smysl. Bytosti, které spolu nemají nic společného, se dávají dohromady a mysl mezi nimi vytvoří vztah. Všechno v tomto světě je závislé na mysli a mentálním postoji jedince. Při bližším zkoumání se sama mysl jeví jako neskutečná! Ale to nás okouzluje. Je to, jako bychom se v poušti kvůli utišení žízně hnali za přeludem!

Bezpochyby nejsme otroci v poutech prodaní svému pánovi, ale přesto žijeme život v otroctví, bez jakékoli svobody a volnosti. Nevědomi si pravdy bezcílně bloudíme v tomto temném lese zvaném život. Co je to tento svět? Co se rodí, roste a umírá? Jak toto utrpení dojde svého konce? Mé srdce krvácí žalem, třebaže slzy neroním s ohledem na své přátele.

I.13, 14

RÁMA pokračoval:

Ó pane, bez užitku je rovněž bohatství, které jen mate nevědomé. Bohatství je nejisté a pomíjivé, dává vzniknout četným starostem a vytváří neukojitelnou touhu po tom vlastnit více. Bohatství si mezi lidmi nevybírá, jak dobří tak špatní se mohou stát bohatými. Nicméně lidé jsou dobří, soucitní a přátelští, jen dokud jejich srdce nezatvrdnou náruživou honbou za bohatstvím. Bohatství pošpiní srdce vzdělaného učence, hrdiny, váženého muže i člověka mírného a jemného. Bohatství a štěstí nepobývají pohromadě. Zřídka se najde bohatý člověk, jenž nemá soupeře a nepřátele, kteří by ho nepomlouvali. Pro květ správného jednání je bohatství nocí, pro bílý květ smutku úplňkem, pro svíci jasného vhledu je větrem, pro vlnu nepřátelství záplavou, pro mračno iluze je příznivým větrem, pro jed beznaděje katalyzátorem. Je hadem zhoubných myšlenek a k bolesti člověka přidává strach. Pro ptáčka nepřipoutanosti je sněhovou kalamitou, pro sýčka zlých přání soumrakem. Je zatměním Měsíce poznání. V přítomnosti bohatství se dobrá povaha jedince vytrácí. Bohatství si hledá toho, koho si ve skutečnosti již vybrala smrt.

Podobně je to s délkou života. Jeho trvání je jako trvání kapky vody na listu. Délka života je plodná jen pro toho, kdo má Sebepoznání. Možná můžeme chytit vítr, rozbít prostor, splést vlny do věnce, ale nemůžeme vkládat naději a důvěru do délky života. Nadarmo člověk hledá, jak si prodloužit život. Získá tím jen víc smutku a prodlouží si dobu utrpení. Skutečně žije pouze ten, kdo se snaží o Sebepoznání, jež jediné má v tomto světě cenu, aby tím ukončil budoucí zrození. Ostatní žijí jako tupci. Pro hloupého je znalost posvátných textů břemenem. Pro toho, kdo je plný tužeb, je břemenem samo poznání. Pro toho, kdo je neklidný a roztěkaný, je břemenem jeho vlastní mysl. A pro toho, kdo nemá Sebepoznání, je břemenem tělo a délka života.

Krysa času bez oddechu uhryzává z doby života. Termiti nemocí ujídají a tím ničí tělesné orgány živých bytostí. Tak jako kočka číhající na myš pozoruje svou kořist s nejvyšší bdělostí a pohotovostí, tak smrt nikdy tuto dobu života nespustí z očí.

I.15, 16

RÁMA pokračoval:

Svatý muži, jsem celý zmatený a vystrašený, když přemýšlím o tom, jak se rodí ten strašlivý nepřítel poznání, egoismus. Rodí se v temnotě nevědomosti a v nevědomosti vzkvétá. Do nekonečna vytváří špatné sklony a špatné činy. Veškeré utrpení se vždy točí kolem egoismu (vždycky je to „já“, kdo trpí) a egoismus je jedinou příčinou duševního utrpení. Cítím, že egoismus je moje nejhorší nemoc! Právě egoismus splétá síť ze světských potěšení a do této pasti chytá živé bytosti. Všechny velké pohromy světa vzešly z egoismu. Egoismus zatlačí do pozadí sebeovládání, zničí ctnosti a naruší rovnováhu. Přeji si zbavit se egoistické představy o tom, že „jsem Ráma“, zbavit se všech tužeb a spočívat v Sobě. Zjišťuji, že cokoli jsem vykonal na základě sobeckých představ, bylo marné. Pouze v nesobectví je pravda. Jsem-li pod vlivem egoismu, jsem nešťastný, jsem-li osvobozen od egoismu, jsem šťastný. Egoismus podporuje toužení, bez něho touhy odejdou. Právě sám egoismus bezdůvodně spřádá síť rodinných a sociálních vazeb, aby do ní chytil nepozornou duši. Domnívám se, že jsem osvobozen od sobectví, ale přesto se trápím. Prosím, osviť mne.

Pokud nevykonávala službu svatým a nebyla díky tomu obdařena milostí, zůstává tato nečistá mysl neklidná jako vítr. Je nespokojená, ať dostane cokoli, a její neklid roste den za dnem. Síto nelze nikdy naplnit vodou a stejně tak mysl nemůže dosáhnout stavu naplnění, ať už získá z projeveného světa, co chce. Mysl neustále poletuje sem a tam, ale nikde není schopna nalézt štěstí. Nevědoma si možnosti velkého utrpení v pekle, hledá ve světě potěšení, ale ani to se jí nedostává. Jako lev v kleci zůstává mysl neklidná. Zbavena svobody a volnosti není se svým současným stavem spokojena. Svatý muži, pouty tužeb jsem přivázán k síti, kterou utkala mysl. Stejně jako divoká voda v řece podemílá kořeny stromů na břehu, tak i neklidná mysl podemílá kořeny celého mého bytí. Jsem existence, myslí unášená jako suchý list ve větru. Mysl mě nenechá spočinout ani na chvíli. Je příčinou celého projeveného světa a tři světy existují jen díky ní. Jakmile mysl zmizí, světy zmizí s ní.

I.17

RÁMA pokračoval:

Věc se má tak, že je-li mysl zatemněna touhou, nesčetné omyly z toho pocházející vyvstanou v temnotě nevědomosti. Žádostivost vysaje dobré a ušlechtilé vlastnosti mysli a srdce, jakými jsou laskavost a vlídnost, a učiní mne tvrdým a krutým. V této temnotě tančí žádostivost v různých podobách jako zlý skřet.

Ačkoli jsem si osvojil různé metody, jak tuto žádostivost omezit, přesto mě dokáže v okamžiku přemoci a svést na scestí, stejně jako vítr v okamžiku odnese pryč stéblo slámy.

Jakkoli jsem vkládal naděje do rozvíjení odpoutanosti a podobných vlastností, tak podobně jako potkan přehryže provaz, tak žádostivost zpřetrhá vlákna všech nadějí. A já se bezmocně točím chycen v kole tužeb. Jako ptáci lapení do sítě, ani my nejsme schopni letět ke svému cíli, jímž je Sebepoznání, přestože máme křídla k tomu určená. I kdybych se napil božského nektaru, tužby nelze nikdy uspokojit. Pro žádostivost je charakteristické, že nemá směr. V jednu chvíli mě žene jedním směrem a pak jako splašený kůň mě v mžiku obrátí jinam. Rozprostře před námi rozsáhlou síť synů, přátel, manželek, příbuzných a dalších vztahů.

Můžu být hrdina, ale toužení ze mě dělá ustrašeného zbabělce. Ačkoli mám oči k vidění, žádostivost mě činí slepým. Je jako strašlivý skřet a tento strašlivý skřet žádostivosti je odpovědný za otroctví, omezenost a neštěstí. Zlomí srdce člověka a vytvoří v něm klamné představy. Chycen tímto skřetem není člověk schopen užít si ani ta potěšení, která jsou v jeho dosahu. Přestože se zdá, jako by tužby existovaly k získání štěstí, ve skutečnosti nevedou ani ke štěstí, ani k naplněnosti. Naopak jsou spojeny s marným úsilím a vedou ke všemožným druhům neštěstí. Když žádostivost stojí na pódiu zvaném život, na němž se odehrávají různé šťastné i nešťastné situace, tak stejně jako zestárlá baletka, ani ona není schopna předvést nic skvělého či vznešeného, naopak zakouší jeden neúspěch za druhým. A přece se tančení na pódiu nechce vzdát!

Co se žádostivosti týče, ta hned stoupá k nebi a hned se noří do hlubin podsvětí. Nikdy nenalezne klid, neboť jejím základem je hladová mysl. V mysli dočasně zazáří světlo poznání, ale v následující chvíli je vystřídáno klamem. Je úžasné, že světci jsou schopni žádostivost rozetnout mečem Sebepoznání.

I.18

RÁMA pokračoval:

Naše ubohé tělo, složené z tepen, žil a nervů, je dalším zdrojem bolesti. Je-li netečné či nehybné, zdá se inteligentní. Není jasné, zda je schopno vnímat či ne. Vyvolává mylné představy. Sebemenším uspokojením je potěšeno a sebenepatrnější nesnáze ho trápí. Vskutku, jak žalostné je toto tělo.

Tělo můžeme přirovnat ke stromu, jenž má větve jako ruce, kmen jako trup, otvory místo očí, plody místo hlavy a listí jako nespočet nemocí. Pro živé bytosti je tělo místem posledního odpočinku. Kdo může říci, že je to jeho vlastní tělo? Co se toho týče, naděje i zoufalství jsou zbytečné. Tělo není nic jiného než člun, daný člověku k překonání oceánu zrození a smrti a člověk by jej neměl považovat za sebe sama. Strom, představující tělo, je zrozen v lese zvaném samsára (koloběh životů, opakující se bytí). Hraje si v něm nepokojná opice (mysl), je příbytkem kobylek (starostí), je soustavně užírán hmyzem (nekonečným utrpením), ukrývá jedovatého hada (žádostivost) a přebývá v něm divoká kočka (hněv). Vyrůstají na něm květy (smích), jeho plody jsou dobré i špatné, je oživován větrem (životní silou), poskytuje ochranu ptákům (smyslům), je útočištěm tuláka (touhy a rozkoše) a protože dává stín (potěšení), sídlí v něm strašný sup (egoismus). Je dutý a nevědomý a zcela jistě nepřináší štěstí. Ať bude žít dlouho, nebo v krátkém čase padne, zůstává stejně nicotný. Skládá se z masa a krve a podléhá stáří a smrti. Nijak jsem si ho nezamiloval. Je plný nečistot a trpí nevědomostí. Jak by mohl naplnit mé naděje?

Toto tělo je domovem nemocí, polem pro psychické problémy, proměnlivé emoce a mentální stavy. Nijak jsem si ho nezamiloval. Jaký smysl má bohatství, jaký smysl má království, jaký smysl má tělo? Všechno je nemilosrdně ničeno časem (smrtí). Ve smrti se nevděčné tělo vzdá duše, jež v něm sídlí a chrání ho. Cožpak mohu do něj vkládat nějakou naději? Nestydatě se oddává stále stejným činnostem a zdá se, že jeho jediným jistým cílem je nechat se na konci spálit. Nedbajíce na stáří a smrt, jež jsou společné bohatému i chudému, snaží se tělo získat bohatství a moc. Škoda, škoda těch, kteří jsou připoutáni k tělu a jsou omámeni vínem nevědomosti! Škoda těch, kteří jsou připoutáni ke světu!

překlad Lenka Vinklerová

další části knihy