Jóga Vasištha - Úvod, modlitba, Kniha první - O odtažitosti - I.1 - I.10

14. 12. 2016 - Lenka

Ode dneška zde každou středu uveřejníme část nového překladu základní advaitové klasiky "Jóga Vasištha". Jednotlivé části budou potom k dispozici v sekci "Texty na pokračování - Joga Vasištha", kde najdete i další informace o tomto díle a o jeho překladu ze sanskrtu od Svámí Venkatésánandy.

Úvod

Učenci se dohadují o autorovi tohoto velkolepého díla a dalších teoretických otázkách, ať je Bůh obdaří úspěchem.

Jóga Vasištha je skvělá a detailně propracovaná pomoc k duchovnímu probuzení a přímému zakoušení Pravdy. To je jisté. Chceš-li právě toto, vítej u Jógy Vasišthy.

Text je plný opakování, která však nepůsobí monotónně. Pokud nemáš opakování rád (nebo je nepotřebuješ), pak si přečti jen následující verš:

„Tento projevený svět je klam, stejně jako je optickou iluzí modré nebe. Myslím, že je lepší si klamu nevšímat, než se jím v mysli stále zabývat.“ (I.3.2,3)

Tento verš se v díle objevuje několikrát a zdá se být samotnou esencí učení. Pokud ti to není zcela jasné, pak si knihu přečti. Způsoby, jimiž je zde pravda odhalována, ti pomohou otevřít tvou mysl.

Je moudré přečíst si jen jednu stránku denně, učení je převratné. Mysl zatížená předsudky ho nemůže okamžitě vstřebat. Po přečtení denní dávky rozjímej, ať může sdělení vstoupit dovnitř.

Výrazem, který se v tomto díle často opakuje, je kákatáltiya – vrána usedne na kokosovou palmu a v témže okamžiku spadne zralý kokosový ořech na zem. Tyto dvě spolu nesouvisející události se zdají v čase a prostoru závislé, přestože zde není žádný příčinný vztah.

Takový je život. Takové je „stvoření“. Ale mysl je chycena do pasti logického uvažování „proč“. Vymýšlí „proč“ a „proto“, aby sama sebe uspokojila, a z pohodlnosti si nevšímá nepohodlných otázek, které bystrou mysl neustále pronásledují.

Vasištha požaduje přímé pozorování mysli, jejích pohybů, představ a uvažování, předpokládaných příčin a očekávaných výsledků, a také toho, co je pozorováno i samotného pozorování – požaduje pochopení jejich neoddělitelné jednoty jakožto neomezeného Vědomí (pochopení jednoty pozorující mysli, pozorovaného objektu a aktu pozorování – poznámka L.V.).

Tady je jedinečnost díla, které samo sebe prohlašuje za vrcholné:

„Člověk nemůže získat to, co je dobré, nijak jinak než skrze toto učení, ať už teď nebo později. Pro dokonalé pochopení nejvyšší pravdy by tedy člověk měl toto dílo pečlivě prozkoumat.“ (VI.2.103)

Vrcholným se rozumí učení, nikoli kniha nebo mudrc. Proto se Vasištha nebojí říci:
„Pokud se někdo domnívá, že není směrodatné to, co pochází od člověka, pak se může uchýlit ke studiu jiného díla zabývajícího se sebepoznáním a konečným osvobozením.“ (VI.2.175)

Ať je dílo jakékoli a předkládané kýmkoli, ať je cesta, kterou jsi zvolil jakákoli, nezastavuj se, dokud duševní návyky a podmíněnosti zcela neustanou. Proto Vasištha nabádá hledajícího:

„Člověk by měl denně prostudovat alespoň malou část knihy. Krása tohoto učení spočívá v tom, že student není ponechán v beznaději. Není-li něco jasné hned napoprvé, další studium to ozřejmí.“ (VI.2.175)

Svámí Venkatésánanda

MODLITBA

Pozdravení oné Skutečnosti, ve které všechny prvky a všechno živé i neživé září, jako by měly nezávislé bytí, ve které po určitý čas existují a do které se zase rozplynou.

Pozdravení onomu Vědomí, jež je zdrojem zdánlivé odlišnosti trojic: poznávající, poznání a to, co je poznáváno; pozorovatel, pozorování a to, co je pozorováno; konající (konatel), konání a vykonaný skutek.

Požehnání Oceánu blaženosti, oné absolutní blaženosti, jež je životem všech bytostí. Jejich štěstí i rozvoj přichází jako sprška vody z tohoto oceánu.

KNIHA PRVNÍ,  O ODTAŽITOSTI

Kapitola 1: Text knihy první

I.1

SUTÍKŠNA se zeptal mudrce jménem Agastja:

Ó moudrý, osvětli mi prosím tuto otázku. Co z následující dvojice vede k osvobození, práce nebo poznání?

AGASTJA odpověděl:

Ve skutečnosti potřebuje pták k letu obě křídla a stejně tak k nejvyššímu cíli, jímž je osvobození, vede obojí, práce i poznání. Samotná práce k osvobození nestačí a taktéž ne samotné poznání, ale obojí společně k osvobození dává prostředky.

Slyš. Jako odpověď na tvou otázku ti povím následující příběh.

Žil jednou světec jménem Kárunja, jehož otcem byl Ágnivéša. Jak mladý Kárunja četl posvátné knihy a porozuměl jejich smyslu, stal se mu život lhostejným. Když to viděl Ágnivéša, ptal se syna, proč upustil od provádění svých denních povinností. Nato Kárunja odpověděl: „Cožpak písma na jednu stranu netvrdí, že člověk má plnit příkazy v nich obsažené až do konce svého života, a na druhou stranu že nesmrtelnosti lze dosáhnout pouze vzdáním se všech činů? Nevím si rady s těmito protichůdnými principy. Co mám dělat, můj učiteli a otče?“ To řekl a zůstal bez hnutí.

ÁGNIVÉŠA odpověděl:

Slyš můj synu, budu ti vyprávět starou moudrost. Náležitě zvaž její poselství a pak dělej, jak se ti zlíbí. Kdysi za dávných časů seděla nebeská nymfa Suruči na jednom z vrcholů Himalájí, když spatřila posla boha Indry, krále bohů, jak letí kolem. Na její otázku, kam letí, posel odpověděl: „Mudrc a král jménem Arištanémi přenechal království svému synu a na hoře Gandhamádana se oddal přísnému odříkání a askezi. Když to bůh Indra uviděl, požádal mě, abych za ním poslal nebeské nymfy, které by ho odvedly do nebe. Mudrc král však chtěl znát výhody a nevýhody nebe. Řekl jsem mu, že v nebi se těm největším, prostředním i těm nejmenším ze zbožných smrtelníků dostane přiměřené odměny, a jakmile jsou plody jejich zásluh vyčerpány, vracejí se opět do světa smrtelníků. Král odmítl přijmout Indrovo pozvání do nebe a Indra mě za ním znovu poslal s žádostí, aby král dříve než odmítne nabídku, vyhledal pomoc mudrce jménem Válmíki.

Poté byl král tomuto mudrci představen a zeptal se ho: „Jak nejlépe se může člověk osvobodit od zrození a smrti?“ Jako odpověď mu Válmíki začal popisovat rozhovor mezi králem Rámou a mudrcem Vasišthou.

I.2

VÁLMÍKI řekl:

Právem může studovat tento text (rozhovor mezi Rámou a Vasišthou) ten, kdo se cítí omezený a touží po osvobození, ten kdo není ani zcela nevědomý, ani osvícený. Tato kniha nabízí formou příběhů prostředky k dosažení osvobození, a kdo si to plně uvědomí, ten dosáhne osvobození od koloběhu zrození a smrti.

Příběh o Rámovi jsem sepsal již dříve a předal jej svému milovanému žáku jménem Bharadvádža. Ten, když jednou vyšel na horu Méru, ji vyprávěl Stvořiteli Brahmovi a Brahma byl tak potěšen, že slíbil Bharadvádžovi vyplnit přání. Bharavádža si přál, aby všechny lidské bytosti mohly být osvobozeny od neštěstí, a prosil, aby mu Brahma pomohl najít způsob, jak toho dosáhnout.

Nato Brahma řekl Bharadvádžovi: „Běž za mudrcem jménem Válmíki a požádej ho, ať dokončí příběh o vznešeném Rámovi tak, aby mohl být čtenář osvobozen od nevědomosti.“ A Brahma se nespokojil jen s tím, ale doprovodil Bharavádžu až do mé poustevny.

Poté co jsem ho náležitě uctil, řekl mi Brahma: „Ó moudrý, tvoje vyprávění o Rámovi se stane vorem, na němž se lidé přeplaví přes oceán samsáry (koloběhu života a smrti). Proto pokračuj ve svém vyprávění a doveď ho ke zdárnému konci.“ Jakmile domluvil, v tu chvíli Stvořitel zmizel. Zmatený neočekávaným příkazem Brahmy, požádal jsem mudrce Bharadvádžu, aby mi jeho slova zopakoval: „Brahma by rád, abys ukázal příběh Rámy takovým způsobem, aby mohl každému pomoci překonat utrpení. A já tě mudrci taktéž žádám, vyprávěj mi prosím se všemi podrobnostmi, jak se Ráma, Lakšmana a další bratři osvobodili od utrpení.“

Tak jsem Bharadvádžovi odhalil tajemství osvobození Rámy, Lakšmany a dalších bratří a také jejich rodičů a dvořanů. A řekl jsem Bharadvádžovi: Budeš-li, můj synu, žít jako oni, budeš i ty teď a tady osvobozen od utrpení.

I.3

VÁLMÍKI pokračoval:

Tento projevený svět je klam, stejně jako je optickou iluzí modré nebe. Myslím, že je lepší si klamu nevšímat, než se jím v mysli stále zabývat. Osvobození od utrpení či pochopení pravé podstaty jedince není možné, dokud v člověku neuzraje přesvědčení, že projevený svět není skutečný. A toto přesvědčení se objeví, pokud člověk bude studovat tento text s pílí a vytrvalostí. Pak přijde pevné přesvědčení, že projevený svět je záměnou skutečného za neskutečné. Pokud však člověk nezkoumá text právě takto, pak v něm opravdové poznání neuzraje ani za milión let.

Mókša neboli osvobození znamená zbavit se všech vásán čili všech psychických podmíněností a návyků. Psychické podmíněnosti jsou dvojího druhu – čisté a nečisté. Nečisté jsou příčinou zrození, čisté člověka od zrození osvobozují. Nečisté mají původ v nevědomosti a pocitu ega. Jsou a taktéž i byly semínkem, z něhož vyrůstá strom nového zrození. Na druhou stranu pokud je toto semínko odloženo, pak z psychických návyků a podmíněností, které utvářejí tělo, zbudou pouze ty, jež jsou čistého charakteru. Takové psychické podmíněnosti existují i u bytosti, která je osvobozena již za svého života, a nevedou k novému zrození, neboť jsou udržovány jen setrvačností, nikoli současnými pohnutkami.

Budu ti vyprávět, jak vedl Ráma život osvíceného mudrce a díky tomuto poznání budeš osvobozen od mylného chápání stáří a smrti.

Poté, co se Ráma vrátil od svého učitele, kde přebýval v odloučení, bydlel v paláci otce a bavil se všelijak. Zatoužil procestovat zemi a navštívit svatá poutní místa, proto vyhledal otce a požádal ho o dovolení takovou pouť vykonat. Král mu vybral den příznivý k zahájení poutě, v tento den přijal Ráma požehnání starších a vydal se na cestu.

Spolu s bratry prošel celou zemi od Himalájí po nížiny a pak se vrátil do hlavního města ke všeobecné radosti občanů země.

I.4, 5, 6

VÁLMÍKI pokračoval:

Jakmile Ráma vstoupil do paláce, uctivě se poklonil svému otci, mudrci Vasišthovi i ostatním stařešinům a svatým mužům. Celé město Ajódhjá po osm dní oslavovalo návrat Rámy z poutě.

Nějaký čas žil Ráma v paláci a řádně vykonával své denní povinnosti. Ale velmi rychle se s ním udála velká změna. Začal hubnout, až byl vychrtlý, slabý a pobledlý. Náhlá a nevysvětlitelná změna, která se v chování i vzhledu jeho milovaného syna udála, dělala králi Dašarathovi velké starosti. Kdykoli se ale syna zeptal na zdraví, Ráma odpovídal, že se nic zlého neděje. Na královu otázku: „Co tě trápí, můj milovaný synu?“ Ráma vždy uctivě řekl: „Nic, otče“ a zůstal zamlklý.

Dašarathovi nezbylo než se pro odpověď obrátit na mudrce Vasišthu. Ten mu odpověděl trochu záhadně: „Jistě existuje důvod, proč se Ráma takto chová. Ve světě nepřijdou žádné velké změny, aniž by nejdříve nevznikly jejich příčiny, a to příslušné kosmické prvky. Stejně tak změny jako hněv, pocit beznaděje nebo radost se v chování vznešených neobjeví bez náležité příčiny.“ Dašaratha neměl chuť se dále vyptávat.

Brzy poté přijel do paláce mudrc Višvámitra, proslulý po celém světě. Jakmile se král o návštěvě světce dozvěděl, hned ho spěchal pozdravit: „Vítej, vítej, svatý muži! Tvůj příchod do mého skromného příbytku mě činí nevýslovně šťastným. Je to pro mě jako zrak pro slepého, déšť pro vyprahlou půdu, syn pro neplodnou ženu, vzkříšení pro mrtvého či nalezení ztraceného zdraví. Ó svatý, co pro tebe mohu udělat? Ať je tvým přáním cokoli, považuj je za splněné. Ctím tě jako boha a udělám, co si budeš přát.“

I.7, 8, 9

VÁLMÍKI pokračoval:

Višvámitra byl slovy Dašarathy potěšen a jal se mu vysvětlovat své poslání: „Ó králi, budu potřebovat tvoji pomoc při vedení náboženského obřadu. Kdykoli tento obřad provádím, vtrhnou démoni, již jsou společníky démonů jménem Khara a Dúšana, do posvátného prostoru a znesvětí jej. A protože při náboženských obřadech jsem vázán slibem, nemohu na ně seslat kletbu. Ty mně ale můžeš pomoci. Tvůj syn Ráma si s démony lehce poradí. A na oplátku za jeho pomoc udělím mu různá požehnání, která ti přinesou nekonečnou blaženost. Nedovol, ať pouto k synovi přemůže tvou oddanost. V tomto světě vznešený člověk nepovažuje žádný dar za příliš drahý. Ve chvíli, kdy řekneš ano, v oné chvíli budu považovat démony za mrtvé. Poněvadž vím, kdo je Ráma, stejně jako to vědí Vasištha a další svatí muži tvého dvora. Ó králi, dost otálení a pošli Rámu bez odkladů za mnou.“

Jakmile král uslyšel tuto zcela nevídanou žádost, zůstal jako opařený chvíli mlčky stát, než odpověděl: „Ó moudrý, Rámovi není ani šestnáct let a není způsobilý vést válku. Vždyť ještě ani žádný boj neviděl, kromě těch, které se vedou v komnatách paláce. Poruč mně jít s tebou, poruč mé obrovské armádě jít s tebou zničit démony. Ale Rámu pustit nemohu. Všem živým bytostem je přirozené milovat své potomky. Nejsou snad schopni i moudří lidé udělat něco velmi nezvyklého jen pro lásku svých dětí? Nevzdá se snad člověk spíše štěstí, manželky či bohatství, než aby se vzdal svých dětí? Ne, nemohu se vzdát Rámy.

Slyšel jsem o mocném démonu jménem Rávana. Je to on, jenž je příčinou narušování tvého náboženského obřadu? V takovém případě ti nic nepomůže, neboť vím, že i bohové jsou proti němu bezmocní. Čas od času na zem takové mocné bytosti přijdou a časem zase z tohoto světa odejdou.“

Višvámitra byl celý zamračený. Mudrc Vasištha to viděl, zasáhl a začal přesvědčovat krále, aby nerušil slib, který dal, ale poslal Rámu s Višvámitrou: „Ó králi, je krále nedůstojné rušit slib. Král by měl být příkladem správného chování. Bude-li Ráma v péči Višvámitry, jenž je neobyčejně mocný a má řadu nepřemožitelných zbraní, bude v bezpečí.“

I.10

VÁLMÍKI pokračoval:

Uposlechnuv přání učitele Vasišthy nařídil král Dašaratha hlídači, aby přivedl Rámu. Hlídač se vrátil s tím, že Ráma za okamžik dorazí, a dodal: „Princ se zdá být sklíčený a vyhýbá se společnosti.“ Dašaratha byl tímto prohlášením vyveden z míry a obrátil se na komořího, aby mu řekl o psychickém stavu a zdraví syna. Komoří viditelně znervózněl a pak odpověděl:

„Pane, od návratu prince z poutě se s ním udála velká změna. Zdá se, že ho nezajímají ani obřady a uctívání ani koupele. Nebaví ho společnost lidí v paláci, nezajímají ho drahokamy ani vzácné kameny. Jsou-li mu předkládány pro potěšení skvostné věci, dívá se na ně smutnýma očima a bez zájmu. Odmítá královské tanečnice, jako by mu způsobovaly nepřekonatelnou trýzeň. Všechny činnosti, jídlo, procházky, odpočinek, koupele či sezení provádí mechanicky jako stroj, jako by byl hluchý a němý. Občas sám k sobě zamumlá: ´Jaký smysl má bohatství a prosperita, nepřízeň osudu či postavení planet, když je všechno neskutečné?´ Většinu času mlčí a žádná zábava ho netěší. Jediné, co mu činí potěšení, je samota. Celou dobu je ponořen ve svých vlastních myšlenkách. Nevíme, co na něho přišlo, o čem přemýšlí, či co bude následovat. Den za dnem čím dál víc hubne.

Stále znovu si pro sebe opakuje: ´Ach běda! Mrháme všemožně vlastním životem, místo abychom usilovali o dosažení nejvyššího. Lidé navenek bědují, stěžují si, že trpí a jsou chudobní, ale nikdo se opravdově neodvrátí od zdroje svého utrpení a bídy!´ Když to všechno my, pokorní služebníci Rámy, vidíme a slyšíme, jsme zarmouceni a nevíme, co dělat. Princ je bez jakékoli naděje, bez jakékoli touhy, k ničemu nelne, na ničem mu nezáleží. Není bláhový ani šílený a není ani osvícený. Někdy se zdá, jakoby byl přemožen sebevražednými myšlenkami živenými pocitem beznaděje: ´Jaký smysl má bohatství, rodina a příbuzní, jaký smysl má království, jaký smysl má v tomto světě vytoužený cíl?´ Pane, jen vy můžete nalézt vhodný lék na nemoc našeho prince.“

překlad Lenka Vinklerová

další části knihy