ADVAITA.cz

2. kapitola z knihy Sulabha Vedanta Lahari (Šrí Siddharaméšvar Maharadž)

15. 11. 2016 - Aleš

Část druhá z knihy

Kniha Sulabha Védanta Lahari - Šrí Siddharaméšvar Maharadž

Přednáška 2

Řekni mi, jestli tu je něco, co mysl nedělá? „To, co není, se objevilo, a to, co neexistuje, bylo stvořeno.“ To je schopnost a síla mysli. Je to mysl, která si představila svět, a mysl si rovněž představila Brahman. Jestliže se mysl rozhodne, že samojediné Já je nějakou konkrétní věcí, pak je tou konkrétní věcí, a budete-li se pevně držet těchto konceptů, pak tu je veškerá tato světská aktivita. Mysl si představuje falešné, které je poté navršeno na pravé Já a pravda je tímto překrytím přetvořena v klam.

Tuto aktivitu lze názorně předvést na tomto příkladu: stavební materiál (kameny, hlína, cement apod.) je použit na určitém místě a mysl nazve tuto hlínu a kameny ´rodinným domem´. Poté mysl v tomto domě vytvoří další vymyšlená dělení: toto se nazývá přijímací pokoj, toto je hala, tamto modlitebna a tam záchod. Modlitebna je postavena z kamenů, cihel a hlíny a další uskupení kamenů, cihel a hlíny na jiném místě se nazve záchodem. Takto jsou vymyšlené a proto ne-existující věci přivedeny do Toho, co existuje (Já), a tímto způsobem je Já využito/překryto mnoha různými věcmi.

Vezměte si například provaz a hada. Provaz je skutečný, ale mysl někoho má za to, že to není provaz, ale had. Přijme to za pravdu a začne se třást strachy. Proto není nutné, aby byl strach způsoben skutečným hadem. Na druhé straně, jestliže je skutečný had ukryt v polštáři, jenž je nevědomky někomu nabídnut k spánku, pak vám poděkuje slovy: „Ó, to je měkoučký polštář!“ Položí si na něj hlavu a upadne do hlubokého a klidného spánku.

V nějakém domě žije mnoho lidí s různými vztahy k jedné ženě. Tomuto pouhému objektu z masa a kostí někdo říká matka, jiný teta, někdo ho nazve babička, a další ho označí za svou manželku. Tímto způsobem jsou použitím mnoha jmen nastoleny vztahy, a to, co ani neexistuje, je oslovováno vymyšlenými názvy. A ta žena, které byly dány všechna tato označení, se chová různě podle neexistujících a vymyšlených vztahů. Toto vše je díky vlnám představivosti, která vyvstává v důsledku toho, že si nejsme vědomi své vlastní bezforemné přirozenosti/svarúpa.

Malíř Radža Ravi Varma (1848-1906) namaloval obraz Lakšmí, Bohyně hojnosti, a spolu s ní také namaloval slona, symbol hojnosti. Zeptáte-li se někoho na tento obraz, každý odvětí: „To je Lakšmí,“ a „toto je slon.“ Tento jednotný souhlas je proto, že každý byl tímto způsobem (v dětství) vzděláván. Ale správně by někdo měl říci: „Toto není Lakšmí, a toto není slon, ale je to jen různými způsoby nanesená barva na plátně (hra barev).“ Tato odpověď je pak založena na přímé zkušenosti esence/substrátu. Puruša (pozn. J.N. – jedná se o Nirguna Purušu, tedy svědka esence/substrátu saguny neboli Poznání) s takovým ´zřením´ je velmi vzácný a vskutku požehnaný. Takový Puruša se nepokloní před Lakšmí a nebude vnímat slona, který by se mohl cítit ohrožen a rozzuřit se. Proto tu není žádný strach.

Avšak pokud se mysl nezastaví a přeskakuje nevybíravě sem a tam, pak vytvoří nespočet idejí. Ale když se tato mysl obrátí dovnitř a uklidní se, pak přivodí ´zření´ pravého Já. Stav mysli obrácené dovnitř, se nazývá ne-mysl/unmana (pozn. J.N. V přednášce č.13 je unmana označena jako prapůvodní pocit ´já jsem´). Jestliže utíkáme vpřed, psi nás doženou a pokoušou zezadu, ale jestliže se nebojácně otočíme a zastavíme, pak budou psi vystrašeni. Mysl je rovněž taková.

Ve chvíli, kdy vidíte nějaký objekt, by se mysl neměla ptát: „Co je to?“. Měla by se zeptat: „Co je v tom?“ nebo „Z čeho je to vytvořeno?“ Potom dostaneme správnou odpověď. Například, když ukážeme na zlatý náramek, a někoho se zeptáme: „Co je to?“, pak dotyčný odpoví: „To je náramek.“ Kdybychom se potom zeptali: „Ale co je uvnitř něho?“, pak okamžitě odvětí: „Tam uvnitř je zlato!“ Díky této otázce jsou jméno a forma zapomenuty a pozornost je umístěna/upřena pouze na podstatu či substrát. Když odečteme jméno a formu, pak zůstane čistě jen podstata/substrát. Opravdu se prací zlatníka přidala nějaká hmotnost k původní váze zlata? Co tedy vlastně udělal? Zručností svých rukou podobně jako kouzelník zpracoval a zohýbal zlato do formy náramku. Co víc učinil!

Stejně tak mysl zformovala/navršila na Parabrahman svévolnou ideu světa. Kdyby ve zdroji nebylo základem zlato, jak by pak zlatník mohl vyrobit náramek? A pokud tu ve zdroji není Brahman, na čem by mysl mohla vytvořit svět?

Svět je plný jmen a forem, ale jestliže se dotážeme „Co je uvnitř?“, pak jsou jména a formy vynechány a uvnitř nich přichází zkušenost samo-jediného bytí a uvědomění (pozn. J.N.: Anubhava – zkušenost neboli pochopení saguna Brahman, Já jsem On). Označíte toto samojediné Já konkrétním názvem, ale jestliže na to umístíte prst a zeptáte se: „Co je pod mým prstem?“, potom dojdete k realizaci, že ať už tomu dáte jakýkoliv název, není jim, a toto pochopení vám přivodí zkušenost bytí/existence a uvědomění.

Já/Átman může být označen jedním slovem Tat, které znamená ´To´. Já je pouze jedno/samo-jediné, a jeho význam lze vyjádřit jedním slovem. Kdybychom to rozšířili na prohlášení Aham Brahmasmi/´Já jsem Brahman´, pak je toto jedno prohlášení samotným učením. Avšak má-li džíva/ego získat poznání tohoto ne-existujícího světa, jenž překrývá Nejvyšší Já, musí se naučit nespočet metod, které si žádají mnoho slov.

Není však jisté, že někdo i po několika stech zrodech dokáže pochopit všechny objekty ve světě. Je to proto, že lidská bytost je jako strom plnící přání – pohyblivý strom, který mluví a libuje si v představivosti. Jestliže tento strom plnící přání věří tomu, že kámen je Bohem, pak ho bude uctívat jako modlu, a pokud další část stejného kamene je považována za schod, pak na něj bude klást obě chodidla. Kvůli neznalosti svého pravého Já si toho tak mnoho představujete, a nikdy tu nebude existovat nějaká pravá shoda. Jestliže se vaše představivost nezastaví, a dále si vymýšlí, potom spočine na mnoha místech. A kdybyste s ní skončili, pak veškeré brebentění ustane.

Štěstí a klidu dosáhnete jedině tehdy, když se mysl obrátí (dovnitř) a přestane si vymýšlet/představovat. Všichni džívové ve svém hledání tohoto štěstí a klidu neustanou ve své představivosti a formování mnoha idejí, jak jim diktuje jejich mysl, která běhá neuváženě sem a tam. Ale tímto konáním se od nich štěstí víc a víc vzdaluje. Pokud chce člověk chytit svůj stín, běží vpřed, a po celou dobu stín zůstává čtyři stopy před ním. Když se však otočí, stín začne následovat jeho. Jestliže se stejným způsobem těkavá/odbíhávající mysl jednou obrátí, štěstí bude následovat ji.

Z tohoto důvodu Muktabai chtěla na Čangdévovi hned na začátku, kdy ho zasvěcovala, aby se obrátil. Volala na něho: „Obrať se nazpět!“ Mysl by měla být šťastná a k tomu potřebuje Nejvyšší Spokojenost. Avšak způsob, jak získat tuto Spokojenost, není před myslí (v potulování), ale za myslí (uvnitřnění), a protože to není pochopeno, lidé se vydávají špatnou cestou, a dostává se jim pouze bolesti a zármutku místo této Dokonalé Spokojenosti.

Pochopte to na tomto příkladu! V postýlce leželo nově narozené batole a mravenec ho štípal do zad. Dítě proto nepřestávalo brečet. Matka neznala skutečnou příčinu a snažila se mnoha způsoby zastavit jeho pláč. Nakrmila ho, cinkala zvonečky a vytvářela různé zvuky a grimasy, načež dítě přestalo (na chvilku) brečet. Ale jakmile s tím přestala, začalo znova plakat. Nevěděla, že příčina jeho trápení se liší od té, kterou si představovala, a jediným prostředkem, jak zastavit pláč dítěte, bylo odstranění mravence z jeho zad.

Stejně tak všichni lidé uvěznění v této světské existenci neustále naříkají a pláčou. Získáním všelijakých objektů ve světě, jako je automobil, potrava, pití, apod., se mysl na chvíli zastaví, ale kdyby takový jedinec dostal všechna království třech světů, přesto by to nebylo dostačující k ukončení tohoto naříkání a vnesení Dokonalé Spokojenosti (do života). Protože základní příčina jejich pláče není ne-dosažení světských objektů, ale je to potulování a těkání mysli.

Skutečný zdroj Dokonalé Spokojenosti leží za myslí (uvnitř), a proto obrácením se dovnitř dojde mysl, která předtím těkala po smyslových objektech, do stavu ne-mysli (pocit ´já jsem´). Když se mysl obrátila čelem k Já/Átman, pak tu je „Spokojenost všech Spokojeností.“

Komentář ke kapitole z knihy Dasbodh, 22. dubna 1928

Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Siddharaméšvar Maharádž Ki Džej

Další kapitoly z knihy ´Konečné dosažení - 2. díl Sulabha Vedanta Lahari´ budou postupně přidány v "Textech na pokračování"

Překlad: Aleš Adámek