ADVAITA.cz

116. Nasávání Nektaru Nesmrtelnosti (z knihy Oddanost po Seberealizaci)

17. 8. 2016 - Gabriela

116. Nasávání Nektaru Nesmrtelnosti

Přelud světa je vysušen. Říká se mu „bhava“, což značí „to, co začalo existovat“. „Já“ je ne-světské. Není v něm ani vnější ani vnitřní existence čehokoliv. Existence světa se jeví díky rozdílným gunám (atributům). Atribut neznamená nic jiného, než Nevědomost. Káma značí touhu a kvůli této touze vešla v existenci panna Bohyně Šárada. Říká se tomu panenská touha, neboli Iccha-Kumari. Je tím, co vytvořilo schopnost „Vnímání Pravdy“ v lidské bytosti. Tomu, kdo nemá žádnou pýchu, byl svět představen jako iluze, jež se nazývá mája. Světci jsou vždy bezžádostiví, zatímco mája způsobuje strach tomu, kdo po něčem touží. Je to mája, která považuje dokonce i Bohy Višnua (Hari) a Šivu (Hara) za žebráky. Běžný žebrák má malé požadavky, ale tak velcí žebráci jako jsou Hari a Hara mají potřeby ohromné. Existuje jeden příběh o králi a Světci. Král uctíval Světce a nabídl mu dobré postavení s náležitou poctou a uznáním. Avšak ve vnitřní svatyni chrámu se modlil k Bohu, aby ho obdaroval mnoha věcmi. Světec, který seděl ve venkovní hale, to uslyšel a dal se na odchod. Král se Světce zeptal, proč odchází. Světec odvětil: „Králi, ty jsi žebrák. V modlitebně žádáš po Bohu mnoho věcí a pak mi chceš dát nějaké jídlo. Nic z toho nechci. Každý je žebrákem, stejně jako ty. Rozdíl je pouze v míře.“ Každý ve světě je žebrákem. Ten, kdo si ničeho nežádá, je bohatý. Takto bohatí lidé jako Světec Tukaram jsou opravdovými Světci. Těší se Klidu a říkají „Nechť si mája vezme, cokoli chce. Ať je maximum toho, co si mája může vzít jakékoliv, nechť si to vezme.“

Džíva (individualita) začal existovat pouze tehdy, když si to Šiva přál. Tomuto se říká panenská touha. Touha je svět. Touha je oceán světského života. Pro toho, kdo pochopí, že to, po čem touží, je jeho vlastní „Já“, přelud světského života vyschne. Je tomu tak, jakoby vysrkl tento oceán světského života jednou provždy. Ten, kdo touží po čemkoliv z tohoto světa, není nic jiného než žebrák, a ten, kdo nemá žádné žádosti, je Zřec, Světec. Ten, kdo odstranil svou touhu, se stane „Úplností“. Co získá dotyčný, kterého drží v tlamě medvěd, tím, že bude medvěda pusinkovat? Medvěd nezabíjí rychle. Týrá, dráždí a zabíjí pomalu. Se svou obětí si pohrává. Ten, kdo toto pochopí, nepovažuje nic v tomto světě za hodnotné. Džíva skládá falešný slib, učí se, aby byl schopen vykonávat činnosti pomocí ega, a vytváří smyšlenou spoutanost. Avšak tato spoutanost je rozlomena, pokud je na celý fenomenální svět nahlíženo jedině jako na Brahman. Ten, kdo je popravdě bez zrození, se takto stává osvobozeným od zrození a smrti. Byl postižen radostí a bolestí, nyní však Ten, kdo chápe, že prožívajícím je samotný Bůh, shledá, že tento viditelný přelud se vytratil. Nemoc ve formě připoutanosti postihla Toho, kdo je ve skutečnosti bez jakékoliv připoutanosti. Byl to On, kdo je mimo tělo, jenž se zdál být lapen v tělesném vědomí. Přestože je ne-světský, byl chycen do spárů světskosti (připoutanosti). Nyní to zmizelo. Do Celistvosti Bytí, které je odvěké a bez počátku, vstoupil pocit „já“, který vytvořil dualitu „já“ a „ty“; nyní se však opět stal Jednotou. Samo-jedinost se rozdělila do dvou, ale navrátila se opět do Jedinosti. Utrpení skončilo. Prostě zmizelo. Ten, kdo byl a je nekonečný, se vrátil do Toho, co nemá žádný konec. On pochopil, že je Celkem, bez vyrušení, navždy. Prostřednictvím učení Satgurua realizoval, že nikdy nezanikne. Je o tom přesvědčen a setrvává ve Svém Původním Stavu.

Nevědomí lidé se snaží osvobodit Slunce v době jeho zatmění tím, že věnují nějaké předměty na charitu. Mezi Sluncem a Měsícem je obrovská vzdálenost, přesto se v dávné minulosti věřilo tomu, že v době zatmění bylo Slunce pohlceno Měsícem. Měsíc nemá žádnou sílu dostat se ke Slunci. Jakmile by se k němu přiblížil, byl by spálen. Není tomu tak, že vědci toto nevědí. V Písmech však bylo uvedeno, že Měsíc pohltil Slunce kvůli tomu, aby nevědomí lidé dávali více na charitu. Podobně bylo napsáno, že věnováním jedné rupie dnes nabudete mnohem více rupií v životě příštím. Ti, kdo psali Védy, měli v úmyslu tím či oním způsobem podpořit lidi v jejich charitě. Avšak Guru říká, že vy jste Brahman a mája se vás nemůže dotknout. Vy jste Sluncem Inteligence.

Guru probudil Toho, kdo spal. Probudil Toho, kdo již byl probuzen. Samotnému Poznání Guru odhalil, že vaší přirozeností je Poznání. Když zmizí iluze „já“, jste svobodní. Vy jste Tím, kdo vstoupil do matčiny dělohy, kde předtím nebyl žádný plod, a vy jste Tím, kdo zůstává poté, co je tělo mrtvé. Před tím, než jste přišli ke Guruovi, jste byli jakoby mrtví. Přijímali jste smrt a jedli zem. Vám, kteří jste tíhli ke smrti, byl dán Elixír, Nektar Nesmrtelnosti (Amrut). Tomu, kdo si užíval toto pozemské tělo, dal Guru napít Nektaru věčnosti.

V hinduistické mytologii se pití vína nazývá „Surrapaan“. Víno bylo podáno démonům (Asurové). Toto víno, neboli sura, značí objekty pěti smyslů. Bohové si vzali Nektar Poznání. Pán Višnu je Velký Bůh, jenž pije tento Nektar. Pohár, který byl naplněn výtažkem víření oceánu, byl naplněn tímto Nektarem Poznání. Satguru udělil Nektar Bohům a víno smyslových radostí bylo vytvořeno pro démony, kteří jsou připoutáni ke svému fyzickému tělu.

Ti, kdo nasávají Nektar Poznání, se stanou nesmrtelní; ti, kdo odejdou do Města Nesmrtelnosti, se nikdy nevrátí zpět. Jama, Pán Smrti, odtrhne ze své knihy list s jejich jménem. Tento světský život je jako druh nakažlivé nemoci. Má-li někdo účet v této bance světskosti, ostatní jím budou také jistě nakaženi. Avšak jméno toho, kdo je oddaný Satguruovi, v knize Pána Jamy (Smrti) nenajdete. Jedině Milostí Gurua můžete obdržet tento Nektar. On je ztělesněný Bůh, který tento Nektar pozřel, protože nemá pocit ničeho „dalšího“.

Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Siddharaméšvar Maharadž Ki Džej

Radžá-Dhi-Rádž Sadgurunáth Šrí Nisargadatta Maharadž Ki Džej 

Další kapitoly z knihy ´Oddanost po Seberealizaci´ jsou v "Textech na pokračování"

Překlad: Gabriela Adámková