ADVAITA.cz

NISARGA JÓGA (Doslov Maurice Frydmana ke knize Já Jsem To)

25. 4. 2016 - Martin

Rozhovory, které se tu odehrávají, a učení, které je tu předkládáno, byly stejné před deseti tisíci lety a budou stejné i za dalších deset tisíc let. Vždycky se najdou vědomé bytosti, které budou žasnout nad tím, že mají vědomí, a hledat, jakou to má příčinu a smysl. Odkud přicházím? Kdo jsem? Kam jdu? Takové otázky jsou nadčasové. A pro člověka je zásadní znát na ně odpovědi, protože bez plného pochopení sebe sama jak v rámci času, tak mimo čas, je život jen sen, který nám byl vnucen neznámými silami, neznámo proč.

Maharádž není učenec. Jeho řeč v jazyce marátí je prostá, necituje žádné autority, jen zřídka se zmíní o nějakých posvátných spisech. Nesmírně bohatý duchovní odkaz Indie je v něm přítomen spíše vnitřně, než vnějškově. Neměl nikdy žádný honosný ášram a většina jeho žáků jsou obyčejní pracující lidé, kteří si váží příležitosti čas od času strávit hodinku v jeho přítomnosti.

Jednoduchost a lidskost jsou ústřední body jeho života i učení. Nikdy se nevy­ vyšuje nad ostatní. Esenci bytí, o které mluví, vidí stejně jasně ve druhých, jako v sobě. Připouští jen, že zatímco on si ji uvědomuje, druzí ještě nikoli, ale tento rozdíl je jen dočasný a je důležitý pouze z hlediska mysli a jejího neustále se měnícího obsahu. Když se ho zeptáte na jeho Jógu, říká, že nenabízí žádnou jógu, nepředkládá žádný systém, žádnou teologii, kosmogonii, psychologii ani filosofii. Zná jen pravou přirozenost – svou a svých posluchačů – a poukazuje na ni. Posluchač ji nevidí, protože není schopen jednoduše a přímo vidět to, co je samozřejmé. Všechno, co ví, ví jen prostřednictvím své mysli, která je stimulována smysly. Ale že mysl samotná je také jen smysl, to ho nikdy ani nenapadlo.

Maharádžova Nisarga Jóga*, „přirozená jóga“ (nisarga = přirozený stav, vrozená povaha), je překvapivě jednoduchá – mysl, která má sklony stávat se vším, musí poznat své vlastní bytí a chápat je nikoli jako bytí tím či oním, tady a támhle, předtím či teď, ale jako prosté věčné bytí.

Věčné bytí je zdrojem života i vědomí. V pojmech času, prostoru a příčinnosti je všemocné, neboť je bezpříčinnou příčinou všeho. Je všeprostupující, věčné, v tom smyslu, že je bez počátku a konce, nekonečné a věčně přítomné. Protože je bez příčiny, je svobodné. Protože vším proniká, je vševědoucí. Protože je nerozdělené, je šťastné. Žije, miluje a je pro ně věčnou radostí vesmír formovat a přetvářet. Každý člověk toto věčné bytí má, každý jím je, ale ne každý zná sám sebe takového, jaký opravdu je, a proto se ztotožňuje se jménem a formou svého těla a obsahem svého vědomí.

Jediná cesta, jak toto nepochopení své vlastní skutečnosti napravit, je důkladně poro­zumět pochodům své mysli a udělat z ní nástroj sebezkoumání. Mysl byla původně nástrojem zajišťujícím biologické přežití. Musela se naučit zákonům a pravidlům Přírody, aby ji mohla ovládnout. Tak to dělala a dělá stále, protože mysl spolupracující ruku v ruce s Přírodou může pozvednout život na vyšší úroveň. Ale mysl si také postupně osvojila umění symbolického myšlení a komunikace – umění řeči. Slova začala být důležitá. Myšlenky a abstrakce získaly zdání skutečnosti, skutečné bylo nahrazeno konceptuálním a výsledkem je to, že člověk dnes žije ve verbálním světě, jenž je přeplněn a ovládán slovy.

Slova jsou při jednání s věcmi a lidmi samozřejmě užitečná a nenahraditelná. Ale nutí nás žít ve světě, který je totálně symbolický, a tudíž neskutečný. Aby člověk pronikl z tohoto vězení slovní mysli ven do skutečnosti, musí být schopen obrátit svou pozornost od slova k tomu, na co slovo poukazuje – k věci samotné.

Nejčastěji používaným slovem, se kterým je také spojeno nejvíce pocitů a myšlenek, je „já“. Mysl má sklon zahrnovat pod ně všechno možné – tělo, stejně jako Absolutno. V praxi slouží toto slovo jako ukazatel ke zkušenosti, která je přímá, bezprostřední a nesmírně významná. Být a vědět, že jsem, je to nejdůležitější. Aby byla pro člověka nějaká věc zajímavá, musí mít vztah k jeho vědomé existenci, což je základem každé touhy a strachu. Neboť konečným cílem každé touhy je rozšířit a prohloubit tento pocit existence, zatímco každý strach je ve své podstatě strachem ze ztráty existence.

Základem Nisarga Jógy je ponořit se do pocitu „já“, který je pro každého tak skutečný a živoucí, a dosáhnout tím jeho zdroje. Pocit „já“ totiž není trvalý, a proto musí mít zdroj, z něhož vyvěrá a do něhož se navrací. Tento věčný zdroj vědomého bytí je to, čemu Maharádž říká svarúpa – přirozenost já, čiré bytí.

Pokud se někdo Maharádže zeptá na metody vedoucí k tomu, aby si člověk uvědomil svou totožnost s čirým bytím, jeho odpověď bývá vyhýbavá. Říká, že každý má svou vlastní cestu ke skutečnosti a že neexistují žádná obecná pravidla. Ale pro každého, ať už přišel po jakékoli cestě, je vstupní branou ke skutečnosti pocit „já jsem“. Jedině prostřednictvím pochopení plného obsahu pocitu „já jsem“ a jeho překročení se může člověk dostat ke zdroji tohoto pocitu a realizovat tak nejvyšší stav, který je zároveň stavem prvotním i konečným. Rozdíl mezi začátkem a koncem je pouze v mysli. Když je mysl zakalená či rozvířená, není zdroj vnímán. Když je čistá a zářivá, stává se věrným odrazem zdroje. Zdroj je stále stejný – za světlem a tmou, za životem a smrtí, za vědomím a nevědomím.

Setrvávání v pocitu „já jsem“ je jednoduchá, snadná a přirozená jóga – Nisarga Jóga. Nejsou v ní žádná tajemství, není v ní žádná závislost na čemkoli. Není k ní nutná žádná předběžná průprava ani zasvěcení. Každý, kdo je zmaten z toho, že existuje jako vědomá bytost, a chce najít svůj zdroj, se může chytit neustále přítomného pocitu „já jsem“ a vytrvale a trpělivě v něm setrvávat, dokud se mraky zatemňující mysl nerozplynou a srdce bytí nebude odhaleno v celé své slávě.

Pokud člověk v Nisarga Józe vytrvá a ona přinese své plody, začne být vědomý a aktivní tam, kde byl vždy jen nevědomý a pasivní. Není tu ale žádný rozdíl v podstatě – jen ve formě – rozdíl mezi valounem zlata a nádherným šperkem, který je z něj vytvořen. Život pokračuje dál, ale je spontánní a svobodný, smysluplný a šťastný.

Maharádž velice jasně popisuje tento přirozený, spontánní stav, ale tak jako si člověk, který se narodil slepý, neumí představit světlo a barvy, tak také neosvícená mysl není schopna pochopit smysl takových popisů. Výrazy jako nezaujaté štěstí, láskyplná odpoutanost, bezčasovost a bezpříčinnost věcí a bytí zní tak podivně a nevyvolávají v nás žádnou odezvu. Intuitivně cítíme, že mají hluboký smysl, a dokonce v nás vzbuzují zvláštní touhu po něčem nevýslovném, která je předzvěstí věcí, jež přijdou, ale to je všechno. Jak říká Maharádž: „Slova jsou ukazatele, ukáží nám směr, ale dál už s námi nepůjdou. Pravda je plodem upřímných a opravdových činů, slova jen naznačují cestu.“

Maurice Frydman

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"