ADVAITA.cz

101. Džňánin se ničeho nechytá ani na ničem nelpí (z knihy Já Jsem To)

18. 4. 2016 - Martin

T: Pochopil jsem, že osobnost je iluze a bdělá nepřipoutanost, bez ztráty totožnosti, je naším dotykovým bodem se skutečností. Řekl byste mi prosím – jste v tomto okamžiku jedinec, nebo sebe-uvědomělá totožnost?

M: Jsem obojím. Ale skutečné já nemůže být popsáno jinak, než pomocí pojmů, které poskytuje jedinec, pomocí pojmů, které vyjadřují jen to, co nejsem. Cokoli můžete říci o jedinci, to nemůže být Já. A naopak o Já nemůžete říci nic, co by nevypovídalo o jedinci, jaký je, jaký by mohl být, jaký by měl být. Všechny atributy jsou osobní. Ale skutečné leží za atributy.

T: Jste někdy jedinec a jindy Já?

M: Kdepak! Jako jedinec se zdám být jen jiným jedincům. Sám pro sebe jsem nekonečně rozsáhlým vědomím, ve kterém se v nekonečné posloupnosti zjevují a mizí nesčetní jedinci.

T: Jak je možné, že jedinec, který je pro vás zcela iluzorní, se nám zdá být skutečný?

M: Vy, jakožto Já – zdroj všeho bytí, vědomí a radosti, propůjčujete svou skutečnost všemu, co vnímáte. Toto propůjčování skutečnosti se odehrává výhradně v přítomnosti, nikoliv v minulosti či budoucnosti, protože tyto pojmy existují jen v mysli. „Bytí“ se týká jedině přítomného okamžiku.

T: Není věčnost také nekonečná?

M: Čas je nekonečný, ale je omezený. Kdežto věčnost je v prchavém okamžiku přítomnosti. Ale nám to uniká, protože mysl věčně pendluje mezi minulostí a budoucností. Nechce se zastavit, aby se zaměřila na přítomnost. Dá se to ale udělat poměrně snadno, pokud se o to začne člověk zajímat.

T: A co vzbudí můj zájem?

M: Vaše opravdovost, která je známkou zralosti.

T: A jak člověk může vyzrát?

M: Tak, že si udržuje mysl jasnou a čistou, žije svůj život tak, že si je plně vědom každého okamžiku, který přichází, a registruje a rozpouští své touhy a strachy ve chvíli, kdy vznikají.

T: Je taková koncentrace vůbec možná?

M: Musíte to zkoušet. Krok po kroku a bude to snadné. Vaše upřímná opravdovost vám k tomu dodá energii.

T: Zjistil jsem, že právě opravdovost je to, co mi schází.

M: Zradit sebe sama je vážná věc. Rozežere to mysl jako rakovina. Lék je v jasnosti a integritě myšlení. Zkuste pochopit, že žijete ve světě iluzí, prozkoumejte je a odhalte jejich kořeny. Samotný tento záměr posílí vaši opravdovost, protože správné úsilí je blahodárné.

T: Kam mne to dovede?

M: Kam jinam by vás to mohlo dovést než k dokonalosti? Když se dobře ukotvíte v přítomnosti, nemusíte už nikam jinam chodit. To, co jste od věků, vyjadřujete věčně.

T: Jste jednota, nebo mnohost?

M: Jsem jednota, ale projevuji se jako mnohost.

T: Proč se člověk vůbec zjevuje?

M: Je dobré být a je dobré být vědomý.

T: Život je smutný.

M: Utrpení je způsobeno nevědomostí. Pochopení přináší štěstí.

T: Proč musí být nevědomost bolestná?

M: Protože je kořenem každé touhy i strachu, což jsou bolestné stavy a jsou zdrojem nekonečných chyb.

T: Viděl jsem lidi, kteří jsou považováni za realizované, jak se smějí a pláčou. Není to známkou toho, že nejsou ve skutečnosti osvobozeni od touhy a strachu?

M: Mohou se podle okolností smát či plakat, ale vnitřně jsou klidní a čistí a pozorují nezaujatě své vlastní spontánní reakce. Projevy jsou zavádějící, což platí v případě džňánina dvojnásob.

T: Já to nechápu.

M: Mysl nic pochopit nemůže, protože je vycvičena k tomu, aby se všeho chytala a potom na tom lpěla, kdežto džňánin se ničeho nechytá, ani na ničem nelpí.

T: Tak mi řekněte, čeho se chytám já zatímco vy ne?

M: Jste stvořením složeným z myšlenek; aspoň si to o sobě myslíte. Já si o sobě nemyslím nic. Jsem to, co jsem, nelze mne ztotožnit s žádným fyzickým či mentálním stavem.

T: Když přijde třeba nějaké neštěstí, tak to přece musí vaši rovnováhu zničit.

M: Zvláštní je, že tomu tak není. K mému vlastnímu překvapení zůstávám tím, co jsem – čirým uvědoměním, které je pozorné ke všemu, co se děje.

T: Dokonce i v okamžiku smrti?

M: Jak se mne dotýká smrt těla?

T: Nepotřebujete snad tělo k tomu, abyste byl ve spojení se světem?

M: Já svět nepotřebuji. Ani v žádném světě nejsem. Svět, který máte na mysli, je ve vaší vlastní mysli. Mohu jej vidět skrze vaše oči a mysl, ale jsem si plně vědom toho, že je to jen myšlenková projekce; váš svět se dotýká skutečnosti pouze v bodě uvědomění, které může být jen v přítomnosti.

T: Zdá se, že jediný rozdíl mezi námi dvěma je v tom, že zatímco já tvrdím, že neznám své pravé já, vy prohlašujete, že je znáte dobře; nebo snad je mezi námi ještě nějaký další rozdíl?

M: Žádný rozdíl mezi námi není; ani nemohu prohlásit, že znám sebe sama, vím, že nejsem ani popsatelný, ani definovatelný. Jsou rozlehlé končiny, které jsou zcela mimo dosah mysli. Tam je můj domov; tato rozlehlost jsem já sám. A tato rozlehlost je také láskou.

T: Vy všude vidíte lásku, zatímco já vidím jen nenávist a utrpení. Dějiny lidstva jsou dějinami vraždění, individuálního i kolektivního. Žádné jiné živé bytosti se tak nevyžívají v zabíjení jako lidé.

M: Když prozkoumáte jejich motivy, najdete lásku, lásku k sobě samému. Lidé bojují kvůli tomu, co si myslí, že milují.

T: Jejich láska musí být opravdu skutečná, když jsou pro ni ochotni zemřít.

M: Skutečná láska je bez hranic. To, co se vztahuje jen na nějakou osobu, nemůže být nazýváno láskou.

T: A znáte takovou lásku bez hranic?

M: Ano, znám.

T: Jak ji pociťujete?

M: Všechno je milé a milované. Nic není vyloučeno.

T: Ani zlí lidé a zločinci?

M: Všechno je v mém vědomí, vše je mé. Je bláznovstvím nechat se rozpoltit dělením na to, co mám rád a na to, co rád nemám. Já jsem za tím. Nemám v sobě žádné nepřátelství.

T: Nedělí-li člověk věci na ty, co má rád, a na ty, co nemá rád, je to stav naprosté lhostejnosti.

M: Může se to tak jevit, ale jenom na začátku. Vytrvejte v takové nezúčastněnosti a ona vykvete do všeobjímající a všeprostupující lásky.

T: Člověk má chvíle, kdy se rozzáří a rozkvete, ale netrvají dlouho, a život se zase vrátí do starých kolejí každodenní šedi.

M: Přetržitost je zákonitost, která se přirozeně uplatňuje v oblasti hmotných záležitostí. Nepřetržité nemůže být zakoušeno, protože nemá žádné hranice. Vědomí znamená střídání, změnu za změnou, kdy jedna věc končí a jiná začíná; to, co je bez hranic, nemůže být zakoušeno v běžném slova smyslu. Člověk tím může pouze být, ale nemůže to znát. Můžete jen vědět, čím vším tato nepoznatelná nepřetržitost není. Určitě není ničím z toho, co je obsahem vašeho vědomí, protože tento obsah je v neustálém pohybu a změně.

T: Jestliže nemůže být nehybné poznáno, jaký je potom smysl a význam jeho realizace?

M: Realizovat nehybné znamená stát se jím. A smyslem toho všeho je dobro všeho živého.

T: Život je pohyb. Nepohyblivost je smrt. K čemu je životu smrt?

M: Já mluvím o nehybnosti, nikoliv o nepohyblivosti. Nehybným se stáváte díky své poctivosti. Stáváte se silou, která všechny věci napravuje. Může a nemusí to být doprovázeno intenzivní vnější aktivitou, ale mysl zůstává klidnou a tichou.

T: Když pozoruji svou mysl, zjišťuji, že se neustále mění, jedna nálada střídá druhou, zatímco vy se zdáte být trvale ve stejném rozpoložení radostné laskavosti.

M: Rozpoložení je otázkou mysli a nezáleží na něm. Jděte dovnitř, překročte mysl. Přestaňte být fascinován obsahem svého vědomí. Až dosáhnete hlubokých úrovní svého pravého bytí, zjistíte, že se vás povrchní hra mysli dotýká jen nepatrně.

T: Ale ta hra tam stále bude?

M: Tichá mysl není mrtvá mysl.

T: Vědomí je neustále v pohybu – to je snadno patrné. Nehybné vědomí, to je kontradikce. Mluvíte-li o tiché mysli, co tím myslíte? Není snad mysl stejná jako vědomí?

M: Musíme mít na paměti, že slova jsou podle kontextu používána v mnoha významech. Ve skutečnosti je mezi tím, co je vědomé a co nevědomé, jen malý rozdíl – je to v podstatě jedno a totéž. Bdělý stav se liší od hlubokého spánku přítomností svědka, pozorovatele. Paprsek uvědomění osvětluje část naší mysli a tato část se stává naším snem či bdělým vědomím, zatímco uvědomění se jeví jako svědek. Svědek zná obvykle jenom vědomí. Sádhana spočívá v tom, že se svědek obrací zpět nejprve k vědomí a potom sám k sobě ve svém vlastním uvědomění. Sebe-uvědomění je Jóga.

T: Je-li uvědomění všeprostupující, znamená to potom, že třeba slepý člověk začne po realizaci vidět?

M: Vy tu směšujete smysly s uvědoměním. Slepý džňánin zná sama sebe takového, jakým skutečně je. Rovněž si uvědomuje své postižené tělo a svou mysl, která je tím připravena o řadu smyslových vjemů. Ale to, zda vidí či je nevidomý, se jej nijak nedotýká.

T: Moje otázka byla konkrétnější; když se slepý člověk stane džňáninem, vrátí se mu zrak či nikoli?

M: Pokud nedojde k fyzické nápravě jeho očí nebo mozku, jak by mohl začít vidět?

T: A dojde k této nápravě?

M: Může a nemusí. To vše závisí na jeho osudu a milosti. Ale džňánin ovládá jiné formy spontánního, mimosmyslového vnímání, které mu umožňují poznávat věci přímo, bez zprostředkujících smyslů. On stojí mimo vše smyslové i konceptuální, mimo kategorie času a prostoru, jména a formy. Není ani vnímajícím, ani vnímaným, ale jednoduchým a univerzálním faktorem, který vnímání umožňuje. Skutečnost najdeme ve vědomí, ale skutečnost není ani vědomím, ani ničím z toho, co je jeho obsahem.

T: Co je falešné – svět, nebo moje znalosti o světě?

M: Existuje nějaký svět mimo vaše poznání? Můžete snad vystoupit z toho, co znáte? Můžete sice postulovat svět vně mysli, ale bude to jen koncept, nedokázaný a nedokazatelný. Důkazem je pro vás vaše zkušenost, která má ale platnost jen pro vás. Kdo jiný by mohl mít vaši zkušenost, když ten druhý je skutečný jen v tom smyslu, že se objevuje ve vaší zkušenosti?

T: Copak jsem tak beznadějně sám?

M: Jako jedinec ano. Ale ve svém skutečném bytí jste vším.

T: Jste součástí světa, který mám ve svém vědomí, nebo jste nezávislý?

M: To, co vidíte vy, je vaše, a to, co vidím já, je moje. Tyto dva světy mají jen málo společného.

T: Ale musí tu přece být nějaký společný faktor, který nás spojuje.

M: Abyste našel společný faktor, musíte opustit všechno rozlišování. Společné máme jenom to, co je univerzální.

T: Víte, nesmírně mne zaráží to, že přestože říkáte, že jsem pouhým produktem svých vzpomínek, někým žalostně omezeným, tak vytvářím rozlehlý a bohatý svět, ve kterém je obsaženo všechno, včetně vás a vašeho učení. Nedokážu pochopit, jak může být tato rozlehlost obsažena v mojí malosti. Možná jste mi už celou pravdu sdělil, ale já z ní chápu jenom nepatrnou část.

M: A přesto je to tak – malé vytvoří celek, ale přitom jej nemůže obsáhnout. Jakkoli je váš svět velký a kompletní, je plný protikladů, je pomíjivý a veskrze iluzorní.

T: Možná je iluzorní, ale je báječný. Když se dívám, poslouchám, dotýkám a chutnám, myslím a cítím, vzpomínám a představuji si, musím žasnout nad svou zázračnou kreativitou. Dívám se do mikroskopu nebo dalekohledu a vidím divy, sleduji dráhu atomu, slyším šepot hvězd. Jestliže jsem tohle všechno vytvořil já sám, tak musím být určitě Bůh! Ale jsem-li Bůh, tak proč si potom připadám tak malý a bezmocný?

M: Vy jste Bůh, jenom o tom nevíte.

T: Jsem-li Bůh, potom musí být svět, který vytvářím, pravdivý.

M: Je pravdivý ve své podstatě, ale nikoli v projevu. Osvoboďte se od svých tužeb a strachu a rázem bude váš zrak jasný a uvidíte věci takové, jaké opravdu jsou. Nebo můžete říci, že satva guna vytváří svět, tama guna jej zatemňuje a radža guna pokřivuje.

T: To mi moc neříká, protože když se zeptám, co jsou to guny, odpověď bude: jsou tím, co tvoří, co zatemňuje a co pokřivuje. Ale faktem zůstává, že se mi přihodilo něco neuvěřitelného a já nechápu, co se stalo, jak a proč.

M: Dobrá, údiv je příslibem moudrosti. A stálý a důsledný údiv je sádhana.

T: Jsem ve světě, kterému nerozumím, a proto se ho bojím. Takovou zkušenost má každý člověk.

M: Oddělil jste se od světa, a proto vás děsí a způsobuje vám bolest. Odhalte svou chybu a osvoboďte se od strachu.

T: Vy po mně chcete, abych se vzdal světa, zatímco já chci být ve světě šťastný.

M: Když žádáte něco, co není možné, tak kdo vám může pomoci? Omezené musí být zákonitě střídavě bolestné a příjemné. Pokud hledáte skutečné štěstí, neotřesitelné a neproměnné, musíte svět s jeho bolestmi a radostmi nechat za sebou.

T: Jak se to dá udělat?

M: Když se zřeknete světa pouze na fyzické úrovni, je to jen náznak upřímné opravdovosti, která vás ale sama o sobě osvobodit nemůže. Musí tu být porozumění, které přijde spolu s pozorným vnímáním, horlivým dotazováním a hlubokým zkoumáním. Musíte neúnavně pracovat na svém vykoupení z hříchu a utrpení.

T: Co je to hřích?

M: Všechno, co vás omezuje.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"