ADVAITA.cz

98. Osvobození od sebeztotožňování (z knihy Já Jsem To)

28. 3. 2016 - Martin

Tazatel: Jak se máme naučit tomu, abychom se dokázali odříznout od svých starostí?

M: Se svými starostmi si nemusíte dělat starosti. Prostě jenom buďte. Nezkoušejte být tichý; nedělejte si z „bytí v tichu“ nějaký cíl, kterého byste chtěl dosáhnout. Nebuďte nervózní z toho, že chcete „být klidný“, utrápený z toho, abyste „byl šťastný“. Jenom si uvědomujte, že jste a ­setrvávejte v tom – neříkejte: „Ano, tak já tedy jsem, a co dál?“ V „já jsem“ není žádné „dál“. Je to věčný stav.

T: Je-li to věčný stav, tak se prosadí sám od sebe.

M: Jste tím, čím jste, věčně, ale k čemu vám to je, dokud to nevíte a nejednáte podle toho? Vaše žebrácká miska může být z ryzího zlata, ale dokud to nevíte, jste pořád jen žebrák. Musíte znát svou vnitřní hodnotu, věřit jí a vyjadřovat ji svým každodenním obětováním touhy a strachu.

T: Až budu znát sebe sama, copak už nebudu osvobozen od tužeb a strachu?

M: Vaše staré mentální zvyky, jako třeba touha po poznané minulosti a strach z nepoznané budoucnosti, mohou navzdory nové vizi ještě nějakou dobu přetrvávat. Když poznáte, že takové zvyky jsou jen v mysli, můžete je překročit. Dokud o sobě máte všechny možné druhy zkreslených představ, jste schopen vnímat sám sebe jen skrze jejich clonu. Abyste poznal sám sebe takového, jakým opravdu jste, musíte se všech těchto představ vzdát. Chuť čisté vody si nelze nijak představit – odhalíte ji jen tak, že odstraníte všechny její příchutě. Dokud vás baví váš současný způsob života, nebudete ho chtít opustit. Objevování nového nemůže přijít, dokud lpíte na tom, co znáte. Cestu ven naleznete teprve tehdy, až si plně uvědomíte to nezměrné utrpení svého života a začnete proti němu protestovat.

T: Teď chápu, že indické tajemství věčného života spočívá v těch dimenzích existence, kterých byla Indie vždycky strážcem.

M: Je veřejným tajemstvím, že tu vždycky byli lidé ochotní a připravení tyto poznatky sdílet. Učitelů je mnoho – nebojácných žáků je jen pár.

T: Já jsem absolutně svolný se začít učit.

M: Nestačí učit se jen slova. Můžete znát teorii, ale pouhé slovní znalosti, bez opravdového vlastního prožitku sebe sama jakožto neosobního a neomezeného centra bytí, jsou sterilní.

T: Tak co mám dělat?

M: Zkoušejte být, jenom být. Zásadní je slovo „zkoušejte“. Věnujte denně přiměřený čas tomu, abyste seděl v tichu a zkoušel, jenom zkoušel překročit osobnost, se všemi jejími závislostmi a posedlostmi. Neptejte se jak, to se nedá vysvětlit. Prostě to zkoušejte vytrvale dál, dokud neuspě­ jete. Pokud vytrváte, nemůžete prohrát. To, na čem nejvíc záleží, je vaše upřímnost a opravdovost; musíte už mít opravdu plné zuby toho jedince, kterým jste, mít neodbytnou potřebu osvobodit se od zbytečného sebe­ztotožnění s balíkem vzpomínek a zvyků. Tento neochvějný odpor k zbytečnému je tajemstvím úspěchu. Ostatně tím, co jste, jste stále, v každém životním okamžiku, ale vy si to nikdy, snad kromě chviličky těsně po probuzení, neuvědomujete. Jediné, co potřebujete, je uvědomovat si bytí, nikoliv jako slovní tvrzení, ale jako věčně přítomný fakt. Uvědomění, že jste, vám otevře oči, abyste uviděl, kým jste. Všechno je to velice jednoduché. Nejdříve ze všeho si vybudujte trvalý kontakt se svým bytím, buďte stále sám se sebou. Prostřednictvím sebe-uvědomění se vám dostane veškerého požehnání. Začněte jako centrum pozorování, uváženého poznávání, a postupně vyrostete v centrum lásky v činnosti. „Já jsem“ je malé semínko, které vyroste ve velký strom – zcela přirozeně, bez jediné stopy úsilí.

T: Vidím v sobě tolik zlého. Neměl bych to změnit?

M: Zlo je jen stínem nepozornosti. Ve světle sebe-uvědomění zvadne a odpadne. Jakákoli závislost na ostatních je neplodná, protože to, co vám jedni mohou dát, to vám jiní vezmou. Jenom to, co je od začátku vaše, vám zůstane až do konce. Nepřijímejte žádné jiné vedení, kromě toho, které máte v sobě, ale i potom oddělujte a zahazujte vzpomínky, protože jsou zavádějící. I když naprosto neznáte žádné cesty a prostředky, zůstávejte v tichu a dívejte se dovnitř; vedení určitě přijde. Nikdy nenastane situace, že nebudete vědět jak dál. Problém je v tom, že od toho možná budete chtít utéct. Guru je tu proto, aby vám dodával odvahu, protože má zkušenosti a jeho hledání bylo úspěšné. Ale jedině to, co sám objevíte prostřednictvím svého uvědomění, svého vlastního úsilí, vám přinese trvalý užitek. Pamatujte si, že nic z toho, co můžete vnímat, není vaše. Z vnějšku k vám nemůže přijít nic cenného; jediné, co je pro vás důležité a přínosné, je vaše vlastní cítění a porozumění. Slova, ať už vyslechnutá nebo přečtená, mohou vytvořit jen obrazy ve vaší mysli, ale vy nejste myšlenkový obraz. Vy jste samotná schopnost vnímat a jednat, která je v pozadí každého obrazu.

T: Zdá se, že mi radíte, abych byl naprosto sobecký. To se mám vzdát i svého zájmu o ostatní lidi?

M: Váš zájem o druhé je egoistický, sebestředný. Nezajímáte se o druhé kvůli nim samotným, ale spíše kvůli tomu, do jaké míry mohou obohatit a zušlechtit obraz, který si sám o sobě vytváříte. A vrcholem sobectví je starat se o ochranu, zachování a rozmnožení svého těla. Přitom tělem myslím vše, co je spojeno s vaším jménem a formou – vaši rodinu, národ­nost, zemi, rasu atd. Sobectví znamená být připoután ke svému jménu a formě. Člověk, který ví, že není ani tělo, ani mysl, nemůže být sobecký, protože k tomu nemá žádný důvod. Nebo to můžete říci tak, že je stejně sobecký jménem každého, koho potká; blaho druhých je i jeho blahem. Pocit „já jsem svět, svět je já“ se pro něj stal naprosto přirozeným; jakmile k tomu dojde, není prostě vůbec možné, aby byl sobecký. Být sobecký znamená dychtit, získávat a hromadit v zájmu části na úkor celku.

T: Člověk může získat spoustu majetku díky dědictví, sňatku, nebo prostě náhodou.

M: Pokud na tom nebudete lpět, tak vám to bude zase odebráno.

T: Můžete ve svém současném stavu milovat druhého jedince jako jedince?

M: Já jsem tím druhým, on je mnou; jménem a formou se lišíme, ale není tu oddělenost. V jádru našeho bytí jsme jedním.

T: A není to tak vždycky, když se dva lidé milují?

M: Je, ale oni si to neuvědomují. Cítí přitažlivost, ale neznají její příčinu.

T: Proč je láska vybíravá?

M: Láska není vybíravá, to touha je vybíravá. V lásce nejsou žádní cizí lidé. Když zmizí ego, zmizí i všechny touhy po potěšení a strach z bolesti. Člověk už se nesnaží o to, aby byl šťastný; překročil představu štěstí a dostal se tam, kde pulsuje čirá síla, nevyčerpatelná energie, extáze rozdávání z věčného zdroje.

T: Neměl bych si pro sebe vyřešit problém, co je dobré a co špatné?

M: To, co je příjemné, považují lidé za dobré, a co je bolestné, považují za špatné.

T: Ano, tak to bereme my, obyčejní lidé. Ale jak to vidíte vy, ze své úrovně jednoty? Co je podle vás dobré a co špatné?

M: To, co zvětšuje utrpení, je špatné a to, co utrpení odstraňuje, je dobré.

T: Takže vy popíráte, že by utrpení mohlo být dobré. Některá nábo­ ženství považují utrpení za dobré a ušlechtilé.

M: Karma či osud je výrazem blahodárného zákona: univerzálního směřování k rovnováze, harmonii a jednotě. Cokoli se děje v přítomném okamžiku, je to nejlepší. Může se to jevit jako bolestivé a ošklivé, jako hořké a nesmyslné utrpení, ale v kontextu minulých a budoucích událostí je to to nejlepší, co se může dít, je to jediná cesta ven z katastrofální situace.

T: Trpí člověk jen za své vlastní hříchy?

M: Člověk trpí spolu s tím, za co se považuje. Pokud se cítíte v jednotě s celým lidstvem, tak trpíte za celé lidstvo.

T: Takže když tvrdíte, že jste v jednotě s celým vesmírem, tak je vaše utrpení nekonečné v čase i prostoru!

M: Být znamená trpět. Čím užší je kruh mého sebeztotožnění, tím ­palči­vější je utrpení způsobené mými touhami a strachem.

T: Křesťanství přijímá utrpení jako očistné a zušlechťující, kdežto ­hinduismus se dívá na utrpení s odporem.

M: Křesťanství je jeden způsob skládání slov dohromady – hinduismus druhý. Ale skutečnost je za slovy, je nesdělitelná, je přístupná jen prostřednictvím přímého prožitku, její účinek na mysl je explozivní. Je snadno dosažitelná, pokud nechcete nic jiného. Neskutečné je vytvářeno představivostí a udržováno touhou.

T: Může existovat utrpení, které je potřebné a dobré?

M: Náhodná bolest je nevyhnutelná a pomíjivá; záměrná bolest, i kdyby byla vyvolána těmi nejlepšími úmysly, je nesmyslná a krutá.

T: Takže vy byste netrestal lidi za spáchání zločinu?

M: Trest je jen legalizovaný zločin. Ve společnosti založené na prevenci, místo na odplatě, by bylo velmi málo zločinů. A těch pár výjimek by se řešilo léčením, stejně jako nemocné tělo a mysl.

T: Zdá se, že si moc nevážíte náboženství.

M: Co je to náboženství? Je to jen mrak na nebi. Mým příbytkem je nebe – nikoliv mraky, které jsou jen shluky mnoha slov. Zahoďte všechna slova a co zbude? Pravda. Můj domov je v neměnném, které se jeví jako stav neustálého smiřování a spojování protikladů. Lidé sem chodí proto, aby se tu dozvěděli o skutečné existenci takového stavu, o překážkách, které brání tomu, aby se projevil, o tom, jak se v tomto stavu stabilizovat poté, co se objeví, aby nevznikaly rozpory mezi pochopením a žitím. Tento stav je za myslí a není nutné se mu učit. Mysl se může pouze zaměřit na překážky; vidět překážku jako překážku je účinné, protože mysl přitom působí sama na sebe. Začněte od začátku: věnujte pozornost faktu, že jste. Nikdy nemůžete prohlásit „já jsem nebyl“, můžete jen říci „nepamatuji si“. Víte přece, jak nespolehlivá je paměť. Uvědomte si, že jste zabředl do nicotných osobních problémů a přitom zapomněl, kdo jste. Zkuste si vybavit ztracenou vzpomínku tím, že eliminujete vše poznané. Nemůžu vám říci, co se stane, není to ostatně ani žádoucí; vaše očekávání by vytvářelo iluzorní představy. Při vnitřním hledání se nevyhnutelně setkáte s něčím neočekávaným; objevování je zákonitě za hranicemi toho, co si lze představit. Tak jako nenarozené dítě nemůže znát život po svém naro­zení, protože v jeho mysli není nic, co by mohlo zformovat jakoukoli představu, tak také mysl není schopna přemýšlet o skutečném v pojmech neskutečného, kromě negace: „Ne toto, ne tamto.“ Přijímáte-li neskutečné jako skutečné, je to překážka; teprve když začnete vidět falešné jako falešné a opustíte je, může se skutečnost odhalit. Stavy naprosté jasnosti, nezměrné lásky, absolutní nepřítomnosti strachu – to vše jsou zatím pro vás pouhá slova, obrysy bez barev, náznaky toho, jak by to mohlo být. Jste jako slepec, který čeká, že po operaci uvidí – pokud ovšem od operace neuteče! Ve stavu, ve kterém jsem, na slovech vůbec nezáleží. Není v něm žádná závislost na slovech. Důležitá jsou jenom fakta.

T: Beze slov nemůže existovat žádné náboženství.

M: Zapsaná náboženství jsou jen hromady slov. Náboženství ukazuje svou pravou tvář v činech, v tichých činech. Chcete-li poznat, čemu člověk věří, sledujte jeho činy. Pro většinu lidí je náboženstvím služba svému tělu a mysli. Mohou mít náboženské ideje, ale nejednají podle nich. Hrají si s nimi, často je mají velmi rádi, ale skutek utek ́.

T: Slova jsou nutná pro komunikaci.

M: Pro výměnu informací ano. Ale skutečná komunikace mezi lidmi je mimoslovní. K vytvoření a udržení vztahu mezi dvěma lidmi je nezbytné láskyplné uvědomění, které je vyjádřeno konkrétními činy. Nezáleží na tom, co říkáte, ale na tom, co děláte. Slova jsou vytvořena myslí a jsou smysluplná jenom na úrovni mysli. Slovem „chleba“ se nenajíte, může ve vás vyvolat jen představu. Získá smysl až tehdy, když skutečně jíte. Něco podobného je, když vám říkám, že Normální Stav je mimoslovní. Mohu prohlásit, že je to moudrá láska vyjádřená v činnosti, ale taková slova vám toho dají jen málo, dokud je sám nezakusíte v jejich plnosti a kráse. Slova mají svůj omezený význam, ale my je strašně přeceňujeme, a tím sami sebe přivádíme na pokraj zoufalství. Naše vznešené ideje jsou spolehlivě vyváženy přízemními činy. Mluvíme o Bohu, Pravdě a Lásce, ale místo přímé zkušenosti máme jen definice. A místo rozšiřování a prohlubování svých činů své definice jen vylepšujeme. A představujeme si, že známe to, co můžeme definovat!

T: Jak může člověk předat nějakou zkušenost bez použití slov?

M: Zkušenost nemůže být předána slovy. Lze ji získat jedině činy. Z člověka, který má silnou zkušenost, vyzařuje důvěra a odvaha. Druzí, vedeni jeho příkladem, začnou také jednat a i oni získají prostřednictvím svých činů zkušenost. Slovní učení má ale také svůj význam, protože připravuje mysl na to, aby se zbavila všeho, co nahromadila, a úplně se pročistila. Člověk dosáhne mentální zralosti v okamžiku, kdy pro něj vše vnější ztratí hodnotu a jeho srdce je připraveno se všeho vzdát. Tehdy dostane skutečnou příležitost a chytí se jí. Prodlevy, pokud jsou nějaké, jsou způsobeny myslí, která nechce chápat nebo odhazovat.

T: To jsme tak totálně sami?

M: Kdepak, nejsme. Ti, kdo mají, mohou rozdávat. A takových dárců je mnoho. Samotný svět je nejvyšším darem, který je udržován láskyplnou obětí. Ale opravdových příjemců, moudrých a skromných, je tak málo. „Proste a bude vám dáno“, je odvěkým zákonem. Tolik slov jste se ­naučil, tolik jste jich vyslovil. Znáte všechno, ale neznáte sám sebe. Protože Já nelze poznat skrze slova – jedině pomocí přímého vhledu. Dívejte se dovnitř, hledejte uvnitř.

T: Je nesmírně obtížné opustit slova. Náš mentální život je jeden souvislý proud slov.

M: Není to otázka obtížnosti. Nemáte na výběr. Buďto to zkoušíte, nebo ne. Je to na vás.

T: Už jsem to zkoušel tolikrát a nikdy se mi to nezdařilo.

M: Tak to zkoušejte znova. Když se budete snažit, může k tomu dojít. Ale když nebudete dělat nic, zůstanete ve slepé uličce. Můžete znát všechna správná slova, citovat knihy, umět výborně diskutovat, ale stejně vám to bude k ničemu. Naproti tomu můžete být nenápadný, skromný a zcela bezvýznamný člověk, a přesto vyzařovat milující laskavost a hlubokou moudrost.

♥
překlad Martin Vinkler
další kapitoly z knihy JÁ JSEM TO jsou v "Textech na pokračování"